"Svoboda a odpovědnost" - to je hlavní motto letošního ročníku mezinárodní konference Forum 2000. Pozvánku na pražský Žofín přijal i muž, který už léta bojuje za demokracii ve své zemi. Fyzik, který se vzdal své akademické kariéry, aby se mohl věnovat politice. Věnuje se jí a několikrát už byl zatčen. Muž, který prohlásil, že Česká republika je jednou z nejaktivnějších zemí v boji za svobodu jeho vlasti. Hostem pořadu Interview ČT24 z 8. října byl čelní představitel běloruské opozice Alexander Milinkievič. Otázky kladl Jan Němec.
„Není možné lhát do nekonečna,“ říká Alexander Milinkievič
Na neděli chystáte v centru Minsku velký, takzvaný Evropský pochod. Říkáte, že je to začátek cesty Běloruska do svobodné a sjednocené Evropy. Čekáte, že tento pochod bude pro Bělorusko přelomový?
Nemyslím si, že to bude revoluce – přelomová událost, ale může to být významná událost ve smyslu, pro kterou civilizaci se v Bělorusku rozhodneme. Evropská unie se na Bělorusko obrátila s nabídkou velice široce pojaté spolupráce včetně úvěru, ale moc kromě deklarace nic nedělá. Chceme přivést civilní společnost do ulic Minsku. Kolik přijde lidí ale nevíme, protože moc už zahájila represálie. Je to jedna etapa ke změně veřejného mínění v Bělorusku.
Počítáte s tím, že moc zasáhne: už dnes jste prohlásil, že čím tvrději úřady zasáhnou, tím menší šanci budou mít opět získat vliv ve společnosti. Můžu s troškou cynismu říci, že by se tvrdý zásah opozici hodil?
Vůbec si nepřeji, aby moc použila násilí. Usilujeme o to, aby se lidé zbavili strachu a aby se nebáli vyjít na ulici a říci, co si myslí, takže represálie nám nijak nepomohou. Zvolili jsme si jiný způsob – širokou solidaritu s těmi, které vyhazují z vysokých škol, práce. Snažíme se destruovat strach a vůbec se nám nehodí, aby ho moc znásobovala, ačkoliv jsme si v Bělorusku na různé věci zvykli.
Prezident Lukašenko už tajné službě, běloruské KGB, nařídil aktivně rozkrývat kanály zahraničního financování destruktivních sil v zemi, tedy opozice. Policie už zatkla několik organizátorů, zabavuje evropské vlajky. Neobáváte se, že v poslední chvíli pochod zmaří nebo zakáže?
I kdyby byl pochod zakázán, což si nepřejeme, naši aktivisté do ulic přijdou. Náš cíl je aktivizovat lidi a říkáme, že ulice a náměstí patří lidu. Naše demonstrace bude vždy legální - bez ohledu na veškeré zákazy. Tak tomu bylo i v minulosti. Moc také prohlašuje, že chce do Evropy, tak ať dokáže, že to nejsou jen slova.
Letos v červnu jste v Praze prohlásil, že Lukašenkův režim už dlouho nevydrží. Proč si to myslíte a kolik času mu tedy dáváte?
Nemám křišťálovou kouli a nejsem prorok, ale v naší zemi dochází k velkým změnám. Po loňských volbách asi třicet tisíc lidí za velmi těžkých podmínek silných represálií přišlo do ulic a řeklo ne výsledkům voleb. Od té doby se hodně změnilo. Moc chápe, že se jí nepodaří vyhrát čestně demokratické volby, moc už nemá hmotné zdroje, aby udržovala na vysoké úrovni mzdy a důchody. Takže pokud chce mít moc budoucnost, musí dojít ke změnám, když k nim nedojde, musí odejít. V naší zemi je mnohem více optimismu, který je založen na přírodních zákonech. Není totiž možné lhát do nekonečna.
Druhý Kongres demokratických sil Běloruska letos v květnu ukázal, že i mezi opozicí je řada rozporů. Někteří delegáti byli dokonce zklamáni, že jde spíše o boj o posty než proti Lukašenkově režimu. Sám jste řekl, že opozice je v krizi. Je opozice v Bělorusku schopna v tuto chvíli vyvolat takovou euforii, aby byl poražen Lukašenkův režim?
V řadách opozice nyní probíhá velká diskuze ohledně geopolitické civilizační volby. Část lidí si myslí, že bychom se měli integrovat s Ruskem. Podle mne to znamená inkorporaci do Ruska. Druhá část říká, že bychom měli postupovat evropskou cestou vývoje, která je založena na etických a mravních hodnotách. Sám patřím k druhé části.
Je zcela přirozené, že existují rozdílné názory. Druhou otázkou je, jak bychom měli strukturovat opoziční síly. Někteří jsou pro jednu opoziční stranu, sám si myslím, že opozice může být jak stranická, tak nestranická, mohou v ní být podnikatelé či duchovní. Rovněž proběhla diskuze ohledně předáka opozice. Někteří tvrdí, že za těžkých dob je předák důležitý, ale v mírových dobách důležitý není. My ale mírovou dobu nemáme, takže musíme najít odpověď na otázku: Kdo, když ne Lukašenko?
Je opozice jednotná alespoň v představě, jak porazit Lukašenkův režim?
V tomto je mnohem více jednoty. Musíme to udělat na základě široké fronty, to chápeme všichni. Lukašenko však není naše největší neštěstí, tím je mentalita lidí. Lidé zapomněli na své historické kořeny, neznají své dějiny a jazyk - v Bělorusku došlo k denacionalizaci. Velice dobře chápeme, že je třeba zničit strach a dosáhnout solidarity, z čímž souhlasí většina opozice.
Není to příliš zdlouhavá cesta na desetiletí?
Desetiletí ne. Když Češi bojovali proti komunismu, předáci opozice rovněž nedokázali říci, kdy dojde k vítězství. Je to proces působení na lidi – vyvést je z apatie. Takže je těžké říci, že toho a toho dne vyjdeme do ulic a zvítězíme. Stejně těžko můžeme říci, že vyhrajeme v příštích prezidentských volbách, protože pokud bude stejný systém hlasování jako je teď, nevyhrajeme. Ale připravujeme se na to.
Spojené státy i Evropská unie se shodnou, že Lukašenko je poslední evropský diktátor a že jeho režim je posledním totalitním režimem v Evropě. Je bezesporu, že brání svobodě slova, zavírá představitele opozice a zakazuje demonstrace. Na druhé straně disidenti jako vy mohou vycestovat za hranice, opoziční síly mohou mít kongres. To je pro člověka, který zažil komunismus v bývalém Československu, nepředstavitelné. Můžete srovnat rozdíly bývalého sovětského bloku a současného Běloruska?
Některé příznaky svobody v Bělorusku existují. Vychází pět nezávislých novin, ale ještě před několika lety jich bylo šedesát. Je špatný přístup k elektronickým médiím. Většina společenských organizací nemá zákonný status, i když existují. Moc v poslední době odmítá registrovat nové organizace, takže legální jsou pouze struktury, které vznikají z jejího rozhodnutí. Většina demokratických sil je nucena existovat ilegálně. Celé to je imitace demokratického procesu určená pro Západ, ale represálie rostou.
Česká republika nabídla běloruským studentům vyhozeným z vysokých škol možnost zde studovat. Mohou tady žít, studovat, nebo s tím mají problém?
Je to velice důležitý a potřebný program pro běloruské aktivisty. Na jedné straně jste totiž projevili etickou, mravní a sociální podporu pro tyto lidi, ale zároveň s tím existují ještě důležitější projevy, které ničí strach a apatii. Jsme velice vděční z tohoto hlediska české vládě, protože v Česku možná vznikne možnost dočasného zaměstnání pro naše lidi, kteří z politických důvodů ztratili práci.
Moc nám neustále lže a říká, že v Evropě na nás nikdo nečeká. To ale není pravda, demokratické Bělorusko je v Evropě očekáváno.
Mohou tito lidé, studenti, bez problému vycestovat nebo jim někdo brání?
Mohou opustit zemi. Nezaznamenali jsme odmítnutí vydat pas. Když se však člověk vrátí, předvolává ho policie, KGB, dělají na něj nátlak. Snaží se ho zastrašit. I když jsou demokratičtí aktivisté lidé zkušení a příliš se toho nebojí, moc se přesto snaží působit proti tomu, protože bazíruje na strachu. Když nebude strach, nebude diktatura.
V tuto chvíli režimu vadí i satelity, které by přijímaly zahraniční televize – lidé je mají pouze na povolení. Úřady namítají, že mohou sledovat zahraniční televize po kabelu, nicméně tam nejsou takové zpravodajské stanice jako CNN nebo BBC World. Jaké má vůbec opozice šance oslovit Bělorusy?
Existuje polsko-běloruský projekt vytvoření satelitní běloruské televize. Televize je dnes hlavní médium a naše moc se satelitů bojí. Ve větších městech je více kabelové televize, ale ta je kontrolována mocí. Za ukrajinských událostí to fungovalo tak, že u nás vypnuli ukrajinské a polské kanály. V malých městech je satelitů více. Moc to nezvládne, protože by to byla naprosto protizákonná akce, a Bělorusové uvidí svoji nezávislou televizi.
Mocným médiem současnosti je také internet. Snažil se Lukašenkův režim nějakým způsobem filtrovat některé stránky tak, jak je tomu třeba v Číně?
Běloruský režim chápe, nakolik je internet silný a významný. V naší zemi jej využívá asi polovina lidí, z tohoto hlediska to lze srovnávat se situací v jiných evropských zemích. Zatím moc ještě nezavedla internetovou cenzuru, ačkoli internet neustále sleduje. To je ale věc drahá a moc nemá peníze, i když jejich čínští přátelé by jim mohli poskytnout svoje zkušenosti. Naši internetoví kluci ale stejně dokáží obejít každý zákaz.
Jako budoucnost vidíte mládež. Řekl jste, že dnes už nedemonstrují jenom vysokoškoláci, ale dokonce už i středoškoláci. Jak si to vysvětlujete? Přeci vyrostli a chodili do školy v Lukašenkově éře.
To je skutečně zarážející či významný fenomén. Ani já nechápu, i když žiji v Bělorusku, že mládež, která nikdy nepoznala svobodu a narodila se do nesvobody, najednou přichází na náměstí. Přitom u nás existuje trest smrti, a když vás obviní z terorismu, tak vás mohou popravit.
Když loni docházelo k velkým demonstracím, přišel jsem k mladým lidem a říkal: „Jak je to možné? Nevíte, co je svoboda a bojujete za ni.“ Odpověď zněla: „Nechceme žít ve lži. Chceme mít perspektivu života ve vlastní zemi a nechceme emigrovat, a proto bojujeme za svobodu.“ Jsou to překrásní mladí lidé.
Řekl jste, že kdyby režim padl, chcete svobodné volby, zavést demokracii a budoucnost vidíte ve sjednocené Evropě. Nakolik silný je akcent na Evropu? Říkal jste, že v tom je opozice rozpolcená. Nakolik je silná myšlenka zůstat spojeni zvláštním partnerstvím s Ruskem, nicméně třeba na jiné bázi než dosud?
Skutečně existují síly, které usilují o integrační procesy s Ruskem, ale je jich menšina. Většina lidí má spíše proevropskou náladu bez ohledu na obrovskou protievropskou propagandu moci. Moci se stále nedaří udělat z Evropy nepřítele, protože lidé cestují, čtou, brouzdají po internetu a už chápou, že moc lže a podvádí.
V posledních letech proevropské nálady stoupají, takže jakmile se objeví proevropská televize, kde se bude čestně říkat, jaké jsou pro a proti Evropské unie, tak se lidé budou rozhodovat mnohem informovaněji. Nyní je pro ně těžké se rozhodnout, protože mají uzavřené oči a uši. Když budeme mít svobodu, eurooptimistů bude mnohem více.
(redakčně kráceno)