Fašisti ho chtěli zabít, komunisté zakázat, ale jeho filmy přežily úspěšně všechny režimy a své diváky neztratily. Pozvání Tomáše Procházky do pořadu Před půlnocí z 21. září přijal jeden z nejlepších českých (československých) režisérů, Juraj Herz. Autora snímků jako jsou Spalovač mrtvol, Petrolejové lampy nebo Holky z porcelánu vynesla nahoru spolupráce na filmu Obchod na korze režisérů Kadára a Kolse. Juraj Herz se narodil na Slovensku, později přesídlil do Prahy. V roce 1987 emigroval do německého Mnichova, z emigrace se vrátil definitivně až v roce 1999.
„Cítím se na osmnáct,“ říká režisér Juraj Herz
Přemýšlím, jestli mohu někoho nazvat legendou a zároveň ho tím neurazit?
Je to malinko urážka, ale nejsem až tak urážlivý.
Mohl bych ve vašem případě říci, co Goethe: Mládí není období, ale duševní stav?
Je to duševní stav. Cítím se na osmnáct let. Jen ráno, když vidím v zrcadle, jak se na mne dívá můj otec, stává se z duševního stavu fyzický.
Spolupracoval jste na oskarovém filmu Obchod na korze s Kadárem a Klosem. O nich se říkalo, že byli jako Jeckyll a Hyde?
To je můj životní problém, protože jsem s nimi dělal dva filmy - Obchod na korze a Obžalovaný. Kadár dělal filmy a Klose potřeboval k tomu, aby se ujistil, že má pravdu a Klos ne. To nebyly filmy Kadár-Klos, to je legenda, byly to Kadárovy filmy.
Klos pracoval u Bati, kde vedl filmový odbor, kde dělali reklamy. Kadára vyhodili ze Slovenska, když natočil Katku, a Klos ho přijal do Zlína. Za to mu byl Kadár neustále vděčný, takže když vyhodili Klose ze Zlína, vzal ho jako spolurežiséra.
Mám k tomu jednu příhodu: Točili jsme a Kadár byl jeden den nemocný. Klos řekl, že se bude točit dál, a natočil to. Kadár se pak vrátil z nemocnice a chtěl to točit znovu. Producent mu říkal, že už to natočil Klos a ať se na to alespoň podívá. Klos jen opáčil, že ví, že ho zná a že to natočíme znovu.
Klos chtěl dokonce točit Obchod na korze na jižní Moravě, přestože se děj odehrává na Slovensku. Když se ho Kadár ptal: „Proč to chcete dělat na Moravě?“ Klos říkal: „No, já to tam znám.“ Takže tohle byl Kadár a Klos.
Obchod na korze měl světový úspěch, získal Oskara. Na Slovensku tehdy z pochopitelných důvodů moc pozitivně přijat nebyl?
Nebyl. Například na natáčení v Sabinově jsme převlékali kompars za gardisty. Když jsme se místních lidí ptali, jestli nemají nějaké oblečení ještě z bývalých dob, tak neměli a říkali, že tam žádní gardisté nebyli. Potom, když byli naši komparsisté převlečeni, tak nám místní říkali, že to vypadalo jinak, a že máme uniformy špatně. Takže tam byly pozůstatky starých gardistických Slováků, kteří se v té době už k tomu nechtěli přiznat.
Byl pro vás Obchod na korze jakousi životní odpalovací rampou?
Byl, protože Kadár přišel s Oskarem a řekl mi, že noha od Oskara je moje. Pak šel k řediteli, kterému řekl, že už nejsem dobrý pomocný režisér, protože stojím za ním a přemýšlím, jak bych to udělal jinak. Tak řediteli doporučil, ať točím samostatně. Hned potom jsem skutečně začal sám točit.
V polovině šedesátých let jste prolistoval Fuksovu knihu Spalovač mrtvol. Prý vás zaujal dříve název než samotný obsah knihy?
Nejdříve jsem slyšel titul a řekl jsem si, že to chci točit, protože to má úžasný název. Pak jsem si přečetl knihu a byl jsem zklamán, protože je velmi literární a je v ní mnoho dialogů (ve filmu jich nakonec mnoho zůstalo). Ale scházel jsem se s Fuksem, kterého jsem osobně kontaktoval, každý týden v kavárně Slavie a pracovali jsme na tom dva roky. Dokonce jsme se u toho hádali.
Ve své kariéře máte ve zvyku komunikovat s autory?
S některými se velmi hádám a s dvěma jsem se soudil. Jedním z nich byla paní Zinnerová, která napsala Den pro mou lásku, což byl nejhorší scénář, který jsem v životě dostal. Potom to byl jeden dramaturg. Vždy jsou totiž potíže s lidmi, kteří napíší svůj první film, protože režisér si to přizpůsobí svým představám, ale autoři to chtějí tak, jak to vidí oni.
O Ladislavu Fuksovi se říká, že trpěl jistými duševními problémy. Můžete to potvrdit?
Ano. Byl to člověk velice zvláštní. On vůbec nevěděl, co je to film, tak jsem ho pozval na natáčení filmu Znamení raka, aby viděl, jak se to vlastně dělá. Tam jsem ho posadil do židle, natočili jsme nějaký detail a řekl jsem stop. On začal tleskat - bral to jako divadlo, kde se herci musí zatleskat, když skončí.
U Spalovače mrtvol se zajímal hlavně, jestli to budou skutečné mrtvoly, nebo komparsisti, jestli nebudou hýbat očima a jak to budu dělat. Říkal jsem mu: „Ládíku, to budou komparsisti, oni se nebudou hýbat, ani oči se jim nebudou hýbat, protože si vyberu takové, kterým se oči nehýbají. A nechám tě s nimi čtvrthodinku samotného v místnosti.“ On byl nadšený a věřil tomu.
Není paradoxem, že jeden z nejúspěšnějších snímků československé kinematografie vznikl v hlavě ne úplně duševně zdravého člověka?
Nevím, jestli byl duševně nemocný. On byl hodně posunutý. Měl opravdu rád mrtvoly. Jsou lidé, kteří mají rádi guláš, a on měl rád mrtvoly. On i tak žil: měl zalepená okna, visely tam kostřičky. Byl to zvláštní člověk.
Po letech, když už byl hodně nemocný, jsem za ním přijel z Německa a chtěl jsem točit Myši paní Mooshabrové. Ptal jsem se, jestli by neměl nic proti tomu. To sice neměl, ale vadilo mu, že za to dostane peníze, protože už měl hotový testament, který nechtěl měnit. Takže z toho nic nebylo.
Po roce 1968 přišla normalizace. V šuplíku jste měl další scénáře, které jste nemohl realizovat?
Měl jsem čtyři hororové scénáře. Tři byly od Fukse: Myši paní Mooshabrové, Příběhy pana rady, kde jsem chtěl, aby hrál Rudolf Hrušínský se svým synem Janem, a Anenský bál. Pak jsem měl Jarryho Nadsamce, který už byl schválený, ale pak zjistili, že je to příliš erotický až pornografický film, což nebyla úplně pravda. Potom jsem točil, co jsem mohl.
Natočil jste třeba Morgianu. To přece není film, který by přišel příkazem shora?
Za prvé autor byl Rus, i když zemřel hlady. A za druhé film byl poloviční. Ve filmu jsou dvě sestry, jedna zabíjí druhou, hraje je jedna herečka – Iva Janžurová. Na konci filmu jedna spáchá sebevraždu a druhá se probudí z otravy a řekne: „Kde je moje sestra?“ Tam film končí, přitom u mě byl v polovině, protože na svoji otázku dostává dopověď: „Nemáš a v životě jsi sestru neměla.“
Proto hrála Janžurová dvojroli, protože mělo jít o jednoho člověka, který byl rozpolcený mezi dobro a zlo. To nepovolili, protože řekli, že je to kapitalistické: „…nějaká schizofrenie, o tom přece nebudeme točit filmy.“
Přes to všechno jsem kvůli tomuto filmu dostal na dva roky zákaz, protože byl morbidní, když to měl být romantický film. Dramaturg mi pak vysvětlil, že straším, a že romantický film má být něco jako červená knihovna.
Kvůli tomuto filmu jsem potom mohl točit dva roky v televizi, a pak mi zakázali čtrnáct let vůbec vstoupit do televizní budovy. Pak jsem mohl točit na Barrandově, když mi zakázali točit tam, dali mi možnost Slováci. Mezitím jsem dělal divadlo a tak různě jsem se protloukal.
Ale emigroval jste v době, kdy jste měl volnější ruce než v sedmdesátých letech? Dostal jste dokonce cenu Klementa Gottwalda, částka s ní spojená stačila k emigraci bohatě.
Natočil jsem film Straka v hrsti. Všichni si mysleli, že to bude dětský film, ale pak to šlo až k prezidentovi a říkali, že je to první pornografický film v Čechách. Zakázali to a já nesměl točit. Odešel jsem na Slovensko, kde mě nechali natočit komedii. Najednou jsem objevil, že autorka, která napsala Holky z porcelánu, napsala film, který se částečně odehrává v koncentráku Ravensbrück.
Šel jsem za ředitelem s tím, že to chci točit, protože jsem v Ravensbrücku byl. On mi řekl, že jsem blázen, protože mám zákaz, a že jde o nejdražší a nejdůležitější film roku, takže to bude točit Balík. Tak jsem mu řekl, že jestli byl v koncentráku, ať to teda točí. Ředitel přemýšlel, ptal se na vyšších místech, nakonec mi to točit dovolili.
Přepsal jsem si to. Hlavně mi šlo o to ztvárnit atmosféru, kterou jsem tam zažil. Myslím, že se mi to povedlo. Nakonec jsem za tento snímek (Zastihla mě noc) dostal státní cenu. Přišel za mnou ústřední ředitel, který mne celou dobu nenáviděl, a říkal mi, že mohu točit, co chci a jestli nechci točit Karla IV. Ale já jsem měl už venku právníka a věděl jsem, že uteču.
Takže už jste měl volnější ruce, ale místo toho jste si vybral Mnichov?
Hlavně jsem si vybral moji ženu Terezku, nebýt jí, asi bych se rozmýšlel. Chtěl jsem s ní začít nový život jinde než tady. A Terezka (Tereza Pokorná, nyní Tereza Herz, bývalá sólistka Laterny Magiky, hrála také v Kachyňově Lásce mezi kapkami deště a dalších filmech) byla tak úžasná, že nechala televizi, kde hrála princezny a víly, Divadlo na Vinohradech i dědečka a babičku a šla se mnou do země, kde neovládala ani řeč.
Pak ale hrála ve filmech, dělala mi asistentku. Myslím, že dodnes nelituje. Jsme spolu dvaadvacet let.
Který ze svých filmů máte nejraději?
Spalovače mrtvol, protože jsem ho točil v šedesátém osmém roce, kdy jsem měl naprostou volnost. Druhý film, při kterém jsem měl naprostou volnost, a který jsem si přepsal podle svého, byla Pasáž, kterou kritici, obzvláště v Čechách, hodně neměli rádi. Ten film mám moc rád, a když ho po deseti letech promítám mladým lidem třeba i z FAMU, tak říkají, že nemohou uvěřit, že byl u nás takový film natočen. Přitom jsem s tímto filmem byl na jedenácti filmových festivalech, ale jen v Čechách ho po týdnu promítání stáhli a pohřbili.
Tenkrát se psal rok 1996. Proč měla Pasáž v Českou takový neúspěch?
Možná to bylo tím, že jsem byl dvanáct let v Německu, takže jsem situaci v televizi, filmu i politice, o které jsem věděl, že se v Čechách vyvine, už zažil. Tehdy jsem se bavil nad tím, že jsme přinejmenším za tím, co jsem prožíval, ale i ten film přišel o deset let dříve.
To byl váš poslední hraný film. Proč od té doby nic?
Protože nemám ve zvyku žádat o peníze. Když jsem dělal na Barrandově, tak jsem ani nevěděl, kolik film stojí. Někdy přišel produkční a říkal, že se tam nevejde, jestli bych nemohl zmenšit počet komparsistů apod. To bylo všechno.
V Německu se zase mluvilo jen o penězích, ale peníze tam byly, takže jsem každý rok ve spojení s televizí točil film. Neměl jsem problémy, ty začaly až tady, protože je to menší země s menším počtem diváků.
Filmový trh u nás je dost velký, když to přepočtu na obyvatele. Srovnáme-li to s Polskem nebo Slovenskem, tak u nás vzniká daleko větší počet filmů. Pravda je, že jde o jednotlivé skupinky čtyřech, pěti režisérů?
To jsou skupiny z jiné generace, se kterými se nijak zvlášť nestýkám, protože se neznáme. V Německu jsem ztratil dvanáct let, zatímco se tyto skupiny vytvářely a lidé je začali znát. Byl jsem trochu mimo – dělal jsem tak jako předtím televizi, divadlo, dokonce teď po šestačtyřiceti letech hraji, protože jeden z mých herců (Bořík Procházka) je těžce nemocný. Mám připravené tři filmy, ale záleží na tom, jak producenti seženou peníze, protože já je shánět nebudu.
Měl jste v Německu nějaké zázemí, když jste tam v roce 1987 odcházel?
Dělal jsem dva filmy v koprodukci s Němci: slovensko-německou pohádku Galoše štěstí, které mi přinesly štěstí, protože na nich jsem poznal svoji ženu Terezku, a Gagmana, což byl šestidílný seriál slovenské a německé televize. Takže jsem tam jezdil ukazovat denní práce a zároveň jsem si tam dělal zázemí. Když jsem tam pak 31. července přišel, už 1. srpna jsem nastoupil na film.
Váš první dojem z Mnichova, který jste onehdy tlumočil, byl, že je to sterilní město?
Absolutně sterilní město. Když v novinách vyjde, že se nosí černá kožená saka, tak za pár dní v Mnichově neuvidíte nikoho jinak než v černém koženém saku.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že když vidíte svůj film, tak vidíte jen chyby, a chtěl byste ho natočit znovu. Platí to?
To platí skoro pro každého režiséra. Nemám odstup s tím, že to nechám být, že jsem to tak natočil a že byla taková doba. Točil bych své filmy znovu nebo vůbec, ale opravdu vidím většinou své chyby.
Holky z porcelánu. Jaký máte vztah k tomuto vlastně velmi populárnímu filmu?
Ty jsem dělal, protože jsem měl po Morgianě zákaz dva roky točit. Mohl jsem točit v televizi, a pak mi řekli, že můžu točit film pod podmínkou, že bude z dělnického prostředí. Holky z porcelánu, ale nebylo to přesné dělnické prostředí, které si představovali, takže to bylo jen tak tak, že ho nezakázali. Řekli totiž, že jsem udělal z dělnických děvčat prostitutky, protože tam jedna měla nemanželské dítě. Taky jsem musel z filmu vystřihnout, když jedna říká: „Vždyť má dítě.“ Druhá na to: „No a co. Důležité je, že je zdravé.“ To jsem vystřihl, protože nebylo důležité, že bylo zdravé, ale důležité bylo, aby nebylo nemanželské.
Co máte v šuplíku? Na co sháníte peníze?
Hlavně na horor, protože po Spalovači mrtvol jsem sice do svých pohádek vpašoval věci, které byly hrůzné, a děti s pláčem utíkaly z kina, protože jsem k tomu měl vztah. Pak jsem dělal Upíra z Feratu, ale už ve scénáři jsem musel některé věci vyhodit. Třeba úžasný vnitřek auta, který mi ze střev udělal můj spolužák Jiří Švankmajer, jsem musel vystřihnout. Takže nejsilnější věci byly zase pryč.
Teď mám scénář, který je nejblíže k hororu, jaký jsem chtěl vždy točit. Tak jako Spalovač mrtvol. Ačkoliv se Spalovač mrtvol neustále promítá a byl vydán na DVD ve Francii a Anglii a i u nás je velmi populární, tak se spousta lidí dívá na horory jako na béčkovou záležitost. Přitom si myslím, že je spousta hororů a thrillerů, které jsou áčkovou záležitostí. Nakonec si dovolím říct, že Spalovač mrtvol je také áčkový.
Děj filmu, který byste rád točil, je ve stručnosti jaký?
Není dobré říkat děj. Je to horor, který se odehrává v poloopuštěném domě. Má to spojení s euthanasií, o které se dodnes neustále mluví. Téma euthanasie je například v Německu tabu, protože si vraždili své děti, které byly mongoloidní apod. Částečně je to o tom.
Máte rád happyendy?
U cizích filmů ano, u svých až tak ne.
(redakčně kráceno)
Před půlnocí (zdroj: ČT24)