Lidé s rakovinou dostávají novou naději. Vědci slíbili, že nejpozději do dvou let by mělo být možné léčit nemocné injekcemi s imunitními buňkami od zdravých dárců. Jakou má tato metoda naději na úspěch? O tom hovořila významná česká badatelka, ředitelka Mikrobiologického ústavu Akademie věd, Blanka Říhová v rubrice Dobrého rána Profil. Ve zpravodajském studiu ji přivítal a otázky kladl František Lutonský.
„Věcí k řešení je ještě hodně,“ říká o léčbě rakoviny Blanka Říhová
Jak to tedy s novou metodou vypadá?
Konstatování, že tato metoda bude do dvou let k dispozici je trochu novinářsky přehnané. Nevěřím, že to půjde tak rychle. Tuto metodu neznáme velmi dobře, byla publikována v časopisu New Scientist, takže ji neznáme z vlastních zkušeností. Pravda je, že u pacientů, kteří trpí rakovinou a kteří se z ní uzdraví, se objevují buňky imunitního systému, které jsou obranné a které se dokáží s dalšími rakovinovými buňkami v těle poprat – dokáží je odstranit.
Tento fakt existuje, není úplně nový. První léčbu tohoto způsobu zavedl profesor Rosenberg v Americe v roce 1975. Metoda je používána se střídavým úspěchem u pacientů s fatálním onemocněním – především melanomem.
Nová metoda je odlišná tím, že chtějí používat granulocyty. Dosud se používaly buňky, které patří k specifickému systému imunitní odpovědi, který je velmi účinný a razantní. Granulocyty jsou spíše buňky první obranné linie v nespecifické imunitě, a kdyby měly tu vlastnost, budou lépe dostupné.
Určitě jsou nějaká úskalí?
Úskalí je tam velké množství, proto jsou dva roky příliš optimistické. Musíme si uvědomit, že článek (o nové metodě) sám o sobě má racionální podklad. Je to uděláno na pokusných zvířatech a jsou také první pokusy s lidskými dobrovolníky – jsou tam granulocyty izolované z dobrovolníků. Granulocyty z jednoho pacienta byly schopny efektivně zabíjet nádorové buňky zodpovědné za karcinom děložního čípku. Čísla jsou velmi impresivní: hovoří se o devadesáti sedmi procentech zahubených buněk. Ale je to pouze u jednoho dárce ze sta a u jednoho typu nádoru. Dá se předpokládat, že nádorů, kde se to bude moci použít, bude více.
Celý problém má ještě jedno velké úskalí. V podstatě se jedná o transplantaci bílých krvinek, o transplantaci buněk. Než se tyto buňky přenesou, musí se udělat intenzivní a pečlivá tkáňová typizace. To znamená zjistit, jestli příjemce neodhojí buňky dárce. Někdy jsou buňky dárce agresivnější, živější, naopak buňky příjemce mohou být oslabeny bojem s nádorem. Může pak dojít k reakci dárce proti štěpu, což znamená, že dárcovské buňky mohou v nejhorším případě smrtelně poškodit příjemce. Čili věcí k řešení je z mého pohledu ještě velké množství.
Znamená to, že by buňky dárce „požraly“ buňky příjemce?
Charakterizoval jste to naprosto přesně. Ony by je možná požraly (mi říkáme fagocytovaly). Kromě tohoto nejprimitivnějšího způsobu obrany buněk uvolňují různé působky, kterými pro ně nebezpečné buňky doslova rozpustí.
Je to metoda, která je pro vás inspirující, že řeknete svému týmu: pojďme to zkusit?
Je to inspirující, pokud bychom to dělali v úzké spolupráci s nemocnicí. Pravda je, že to pro mne není až tak velká novinka, protože látky, které vyvíjíme společně s Ústavem makromolekulární chemie, kde je vedoucím týmu profesor Karel Ulbrich, reagují podobně. Po léčbě našimi preparáty (zatím jde o preklinické léčení – pokusy na myších), tyto látky prokázaly, že když vyléčí myš, jsou v ní buňky, které lze vzít a smíchat s nádorovými buňkami a předat je do naivního (neovlivněného) příjemce. Tam pak už nádor neroste.
Je to inspirace na druhou. Je to skutečně zajímavé. O tomto výsledku jsem v posledních dnech mluvila na mezinárodním kongresu věnovanému nádorům, který se odehrál v Praze. V podstatě jsem tam tento výsledek říkala s tím, že jsme ukázali, že na začátku onemocnění je počet buněk u myší relativně stejný, a když se stane, že jsou některé myši touto metodou vyléčeny, tak v období, kdy by měly zmírat, mají až sto procent buněk, které jsou schopny nádorové buňky zabít. Zatímco myši, které štěstí neměly - přes podanou léčbu zmírají, mají těchto látek o devadesát procent méně. Takže je v tom kus pravdy.
Vždy se za nějakou dobu v médiích objeví zpráva, že lék na rakovinu je nadosah. Vědci říkají: dejte nám rok, dva. Vyzkoušíme to, máme povoleno testování na lidech atd. Jak se k tomu staví člověk, který boji proti rakovině zasvětil celý svůj život?
Záleží na tom, co článek říká. Pokud povolí léčbu FDA (Food and Drugs Administration), což je velmi přísná americká organizace (něco podobného jako náš Státní ústav pro kontrolu léčiv), tak to dalo mnoho práce a vidí v tom také jakousi naději. Někdy si naopak přečtu článek v novinách, že vědci něco našli na nádory, a není tam informace o FDA, tak si řeknu, že si někdo něco přečetl, trošku to nepochopil a trošku upravil, takže informace není přesná.
Přesná informace vůči divákům bude, že po jakémkoliv i objevném experimentu to celosvětově trvá řadu let, než se prokáže, že to nebyla náhoda, do jaké míry to platí pro většinu lidské populace, na které diagnózy to platí – jde o stovky různých onemocnění. Čili čtu takový článek se zájmem, porovnám si to s tím, co víme z vědecké literatury, a třeba zrovna v tomto případě se mi to líbí. Jsem totiž jako imunolog přesvědčena, že imunita a její stimulace - manipulace s imunitním systémem konečné slovo k léčbě rakoviny nakonec řekne.
Vidíte, co se léčby rakoviny týče, „světýlko na konci tunelu“?
Určitě. Kdybychom ho neviděli, zabývali bychom se asi něčím jiným. Jsme realisti a uvědomujeme si, že když něco funguje na experimentálních modelech, je to něco úplně jiného, než když se potom obrátíte k lidské populaci. Protože když léčíte experimentální modely - v našem případě jsou to myši, ale mohou to být krysy nebo jiné živočišné druhy, tak jsou to vždy myši geneticky identické (jako by byly jednovaječná dvojčata), abychom vyloučili faktor genetiky. Pak jsou to myši, které jsou mladé a které se nedostaly do styku s žádnou infekcí, které mají kontrolované jídlo a pití, nemají žádné večerní vycházky – víme přesně, co dělali od narození až do momentu, kdy je máme v experimentu.
Státní ústav pro kontrolu léčiv ustavil komisi pro moderní léčiva, takže budou moderní přístupy, což je veliký pokrok. Vždy se to však bude zkoušet u lidí, kterým byla nabídnuta veškerá dostupná terapie, která je může oslabit nebo prodloužit dobu, kdy dostanou novou terapii. Tito pacienti budou ve veliké nevýhodě oproti experimentálním zvířatům, a nemůžeme očekávat tak výtečné výsledky jako v laboratoři.
(redakčně kráceno)