Celý svět si dnes připomíná události z 11. září 2001, které znamenaly začátek války proti terorismu. V rubrice Profil Dobrého rána na ně vzpomínal prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík. V rozhovoru, který moderoval Jakub Železný, se dotkl podoby současného světa a postavení náboženství v něm.
„Je třeba učit se spolu žít,“ říká Tomáš Halík
Někteří intelektuálové tvrdí, že si za to Spojené státy mohou samy. Co o tomto názoru soudíte?
Jsou mi cizí jakákoliv jednostranná schémata. Spojené státy určitě nejsou ani velký satan, jak je líčí bin Ládin, ani obětní beránek – síla dobra proti silám zla, jak tvrdí prezident Bush. Kořeny této problematiky leží daleko hlouběji. Souvisejí s velkou proměnou našeho světa, kterou je globalizace. V jejím rámci se určité části světa stávají marginalizovanými – lidé se cítí vyloučeni. Tito vyloučení lidé a vyloučené skupiny hledají kompenzaci svého pocitu méněcennosti, odstrčenosti, poníženosti a často používají náboženství a jeho ideje vyvolenosti. Někteří z nich potom sahají k násilí.
Nejde tedy o náboženství samo, ale o jeho zneužívání?
Samozřejmě. Je jedna věc, kterou si svět začíná uvědomovat (upozornil bych na knihu Madeleine Allbrightové Mocní a všemohoucí), že náboženství bude v našem světě hrát obrovskou roli. To je záležitost, která není ani špatná, ani dobrá – je ambivalentní. Zkrátka z pokladu náboženství je možno vybrat věci dobré i zlé.
Je tedy jen na věřících, co si vyberou a jaký výklad náboženství dají?
Do jisté míry. Závisí to však i na okolnostech, na sociálním a kulturním kontextu, do kterého náboženské ideje přijdou.
Muslim, který je ve svém životě spokojený – nemá žádné zásadní sociální a jiné problémy, si korán nevyloží jako muslim, který je vyloučený?
To je jeden aspekt. Druhý aspekt je vůbec nějaká možnost kontaktu s ostatním světem. Není to věc pouze sociální, ale jde také o možnost nějaké kulturní komunikace – jestli také trošku pozná svět okolo. Proto si myslím, že mohou hrát obrovskou roli evropští muslimové, teď bude zápas o ně. Jestli se stanou pátou kolonou radikálního islámu, nebo se stanou těmi, kteří mohou poznat, že islám může žít také uprostřed sekulární společnosti jako součást pluralitního světa.
Otázka také je, jaký model se pro islám v Evropě zvolí. Jestli to bude model totální asimilace, jako je francouzský model, který ne úplně funguje, nebo německý model tolerance?
Francouzský model je naprosto špatný, protože se tam prosadil princip sekulární civilizace jako jakéhosi náhradního a vlastně dosti netolerantního náboženství, které zahání muslimy do pocitu vyloučenosti. Německo zvolilo vynikající strategii, kdy říká, že tady mohou být imámové, ale musí umět německy a musí projít akademickým vzděláním, pak je budeme platit a podporovat. To vše za předpokladu, že to nebudou političtí agitátoři, že to budou lidé, kteří mají vzdělání a kteří dovedou komunikovat s ostatním světem.
Američtí politici označili 11. září za útok na demokracii, vyhlásili válku proti terorismu. Nebyla tato reakce přesně tím, na co radikální islám čekal?
Byla. Radikálnímu islámu nešlo o to jen vyhodit do vzduchu americký mrakodrap. Šlo o to zasáhnout nervový systém současného světa, kterým jsou média, a naplnit jej děsivými obrazy a vmanévrovat západní svět do role násilníka. Obojí se jim podařilo dokonale.
Den po jedenáctém září jsem nastupoval na jeden semestr v Oxfordu s tématem náboženství a politika. Náhle jsem se ocitl v kontextu veliké debaty. Uveřejnil jsem hned článek, kde jsem říkal, že Bushovo heslo válka proti terorismu je strašně nebezpečná metafora, protože jestliže odpověď na terorismus vezmeme jen jako násilnou akci, pak je to strašně krátkozraké. Nejsem naivní pacifista, liberální společnost musí využít své tajné služby a svou policii, ale to je jen maličká součást zápasu. Madeleine Allbrigthová říká, že tato válka musí být také především válka idejí. Musíme nabídnout světu lidí, kteří se cítí ohroženi, nějakou atraktivní vizi, něco, co je osloví víc než zneužitý islamismus.
Nepovedlo se radikálnímu islámskému světu vyvolat válku idejí uvnitř západního světa? Tradiční spojenci Spojených států se od nich začali poměrně houfně odvracet. I toto se dá považovat za vítězství radikálních islamistů?
Nepochybně. Hned na počátku, když se mluvilo o útoku na Irák, jsem publikoval pár úvah, kde jsem říkal, že přesně toto nastane: ukáže se, že zdůvodňování útoku je neprokazatelné, pravděpodobně lživé, že nastane velký rozvrat v NATO, že Amerika ztratí ohromné sympatie, které získala po 11. září, že se rozdělí americká společnost, že světový terorismus naopak zmohutní a dostane velké argumenty a že situace v Iráku bude daleko komplikovanější, protože za Saddáma byli náboženští extrémisté drženi mimo politiku, ale teď do ní vstoupí. Zásah v Iráku byl naprosto nešťastný, stál spoustu životů, Ameriku stál její prestiž a rozdělní společnosti.
Amerika ztratila řadu přátel. Když prezident Bush kandidoval v minulých volbách, tak mnoho amerických intelektuálů a umělců nosilo trička a placky s nápisy typu Bush nejedná za mě apod. Změní se to? Nebo pohled západních intelektuálů bude v příštích desetiletích poznamenán Georgem Bushem?
Nejsme věštci. Protože do Ameriky často jezdím a americkou společnost dobře znám, domnívám se, že je tam dnes hluboké rozdělní. Řada intelektuálů stojí za Bushem a na druhé straně je řada lidí na univerzitách k Bushovi velmi kritická. To je hrozně nebezpečné, protože Bush hlásá také některé rozumné konzervativní ideje, ale strašně je zprofanoval. Křesťanskou rétoriku v politické sféře učinil nedůvěryhodnou, proti tomu přichází velmi agresivní sekularizmus, který říká, že veškerá náboženská, etická témata vytlačíme z politické sféry.
Tyto dva fundamentalismy jsou stejně nebezpečné – náboženský pravicový a levicový sekularistický. Svými publikacemi a prací se snažím ukazovat, že je třeba, aby se tyto dva světy nějakým způsobem vnitřně domluvily, aby se v náboženství posilovala schopnost kritického myšlení. A na druhé straně využít mírový potenciál náboženství – ukázat, že sekulární svět potřebuje náboženství jako partnera a že jej nemůže vytěsnit.
Jde o to, aby se civilizace nejenom nestřetávaly mezi sebou, ale aby se jedna civilizace nestřetávala sama uvnitř sebe?
Je třeba učit se spolu žít, a to vyžaduje ohromné kulturní, intelektuální i politické úsilí. Existuje dnes řada institucí, které se snaží použít náboženství jako jakousi paralelní diplomacii, která se snaží řešit konflikty, které nejsou řešitelné politickými a vojenskými prostředky.
(redakčně kráceno)