„Mám velký úspěch u žen, poněvadž se mi každá líbí,“ říká Jan Saudek

Světově proslulý český fotograf Jan Saudek byl hostem Jolky Krásné v rubrice Dobrého rána Profil z 11. ledna. Motivem pro pozvánku (ale nejen) byl nedávno uvedený filmový dokument režiséra Adolfa Ziky "Jan Saudek v pekle svých vášní, ráj v nedohlednu", ve kterém se fotograf Saudek poprvé objevuje na ploše českého dlouhometrážního filmu. Nejznámějšími Saudkovými pracemi jsou bezesporu akty a portréty žen všech tvarů, kromě toho však také maluje a dokonce píše román. V poslední době rozvířily především bulvární mediální sféru jeho neshody ohledně majetkových záležitostí s bývalou dlouholetou partnerkou Sárou Saudkovou.

Jak se vám film líbil?
Je to profesionálně udělané, ale sám sebe nemám příliš rád, takže jsem se mnohokrát odvracel. Byla tam ale dobrá hudba.

Premiéra proběhla příjemně?
Na konci byl dokonce i krátký potlesk.

O jakém tématu se vám ve filmu hovořilo nejhůře? Bylo to o vašem bratru Kájovi?
To je moje velmi citlivé místo. Měl jsem ho rád, ale velice se změnil. Vzpomínám na něj z doby, kdy jsem ho miloval, protože teď leží už skoro dva roky v nemocnici v hlubokém bezvědomí. A to není dobré, protože vidět ho na smrtelné posteli je to samé, jako kdybych tam viděl sám sebe. To je k nesnesení.

Říkal jste mi, že máte dojem, že se rozhodl, že nechce dál žít?
Osobně mám za to, že šlo jakousi neuvědomělou sebevraždu. Už se mu nechtělo dál žít. V sedmdesáti letech je to ale brzo, protože to život teprve začíná.

Hodně novinářů se režiséra Ziky ptalo, jestli se mu podařilo dostat Jana Saudka na kolena. Jak jste vnímal natáčení?
Adolf je milý chlapec a velice mu na tom záleželo. Možná prohraje, ztratí, protože film nebude navštěvovaný, prozatím to však vypadá dobře.
Nejlepší je něco udělat a on to dotáhnul do konce, což je úžasné. Spousta lidí totiž mluvila o tom, že by se mnou udělala film, ale nikdy k tomu nedošlo. On to ale dotáhl až do závěrečných titulků.

Jak probíhalo natáčení? Řídil jste ho vy, nebo pan režisér?
Nekecal jsem mu do toho. Režisér je režisér, a toho musíte poslouchat jako nějakého důstojníka na vojně. Bylo to milé. Asi patnáct natáčecích dnů. Dostal jsem pět tisíc honoráře, což je skutečně veliký příspěvek k mému starobnímu důchodu.

Jak je to s vašimi penězi? Ve filmu se to hodně řeší: nejste prý už majitelem negativů od svých nejslavnějších fotek, zároveň jste přišel o nějaké peníze?
Jedna moje americká galeristka mne učila, že peníze vůbec nic neznamenají – lehce nabyl, lehce pozbyl. Zrovna teď jsem zase chudší, ale o to veselejší. Když jsem se dozvěděl, že moje negativy jsou pod určitou správou, začal jsem se řehtat. Co jsem měl dělat? Nebudu se přeci prát.

Čím se změnil váš vztah s vaší bývalou partnerkou Sárou? Proč spolu komunikujete jen pomocí esemesek po tolika letech soužití?
Mám za to, že se jí nelíbí moje současná přítelkyně.

Zatímco vy jste tolerantní…
Sára je velice chytrá dívka a doufám, že se udrží, protože její kariéra teprve nastane, zatímco moje už končí.

Mění se váš vztah k fotografování, nebo už máte pocit, že jste nafotil všechno, co jste nafotit chtěl?
Nemění se nic. Lidem se obdivuji a snad je to na některých mých fotografiích vidět. Teď dělám knihu portrétů slavných lidí, samozřejmě v textilu (oblečených), ale pletu do toho lidi, kteří třeba uklízejí na ulici nebo hrají někde v hospodě. Mám dojem, že to bude zajímavé, protože je tam vidět můj obdiv k lidem.

Jak poznáte, kterého člověka chcete fotit? Co vyzařuje navíc od nás, které fotit nechcete?
To je takzvaná fotogeničnost. A tu pouhým okem nevidíte. Můžete být okouzlený nějakou tvářičkou, ale teprve potom, co ji vidíte skrz objektiv, sklo, tak vidíte, že to tam je. Oko lze pomýlit vůní, barvou, počasím, ale aparát je nelítostný, ten vám ukáže pravou tvář. To ale neznamená, že ten, kdo je fotogenický, je dobrý. Klidně to může být i mizera.

Znamená to, že se vám během vaší profese mnohokrát stalo, že jste si přivedl model a zjistil jste, že není fotogenický?
Ano. Uštval jsem se na tom, ale nebylo to k ničemu.

Taková situace je vidět ve zmíněném filmu, kdy se velmi mladá a jemně ovíněná modelka obnaží a malinko rozptyluje celý filmový štáb. Skoro jsem měla pocit, že vám to není úplně příjemné?
Ona zničila úplně všechny. Celý štáb si pak držel hlavu v dlaních a všichni byli zničení. Ona byla ale roztomilá. Byla to dvacetiletá dívka, s kterou jsem si zavzpomínal na mládí. Pravda je, že ona udělala stojku, já jsem nelenil a udělal jsem stojku taky, ale na filmu to zaznamenáno není. Jenže jí je dvacet a mně sto.

Máte velký nadhled. Funguje to tak i při tvorbě, nebo když jste zabrán do nějaké věci, můžete být i nepříjemný?
Ovládám se. Samozřejmě se vevnitř vztekám, ale s tím, že nemáte náladu, nesmíte lidi otravovat. To nikoho nezajímá – musíte pořád šaškovat a chechtat se. Včera jsem šel parkem a nějaká dáma na mě volala: „Jednou otevřu krabičku sardinek, a tam bude Saudek.“ To se mi líbilo, protože to bylo přátelské, a tak to bude. Montuji se zkrátka do všeho. Teď jsem zkusil udělat film a ještě píši román.

O čem bude?
Román je vždy trochu ze života, trochu si tam také vymýšlím. Dokonce jsem vymyslel i název: Sviň se styďáku. To je velice pěkné, ale nevím, jestli to nakladatelka vezme.

Jste vyznavačem klasické ženské krásy – klasických oblých tvarů. Jak vnímáte změnu obecného vkusu, kdy spíše panuje trend hodně hubených modelek?
Ono to také vede k mnoha úmrtím, protože některé dívky, které k tomu nejsou předurčeny, se o to snaží, a pak končí na psychiatrii a v léčebných ústavech s mentální anorexií. Lidi jsou krásní ve všech váhových kategoriích. Ono to ale přejde a bude to zase jako na začátku století, kdy dívky byly plnější.

Je to tedy tak, že se vám líbí více oblejší a plnější tvary?
Kdysi jsem řekl, že mám velký úspěch u žen, poněvadž se mi každá líbí. Mně se líbí všechno.

Nedávno Česká televize uvedla v rámci cyklu 13. komnata váš portrét, zpovídala vás spisovatelka Irena Obermannová. Jaké jsou rozdíly, když otvíráte své srdce dámě a když mluvíte s mužem (ve vašem případě Adolfem Zikou)?
Ženská je samozřejmě vhodnější. Nedovedu si představit, že bych měl něco s Adolfem (myslím Zikou). Můj portrét od Ireny Obermannové jsem ale neviděl, protože na televizi se nedívám nikdy. Dostal jsem ale od několika fanatických vyznavaček Ježíše Krista Nazaretského doporučení, abych se ihned obrátil k tomuto světci (nebo bohu). Bohužel jen jedna z těchto dam se podepsala, ostatní se neobtěžovaly.
Osobně v boha hluboce věřím, ale nemusím kvůli tomu klečet v kostele nebo dělat mariánskou pouť. Nemyslím, že by se některá z těchto dam teď dívala, ale doporučil bych jim, aby žily život jako já. Aby přispívaly na charitu obrovskými částkami a bohabojně pracovaly od pěti hodin od rána do pozdního odpoledne.

Potřebuje umělec tento jemnohmotný svět (víra v boha atd.)? Je to nezbytné k jeho tvorbě, aby vytvořil něco, co osloví?
Umělec je od slova umět. A já nic neumím, jsem jen řemeslník. O tom, co je umělec mi kdysi řekl můj přítel doktor Mašín. A to, že umělec se liší od ostatních tím, že smí někdy rozmlouvat s bohem. To je velmi krásné, ale mně se to ještě nepodařilo.

V současné době hodně malujete. Někde jsem se dočetla, že malujete obrazy podle svých fotografií? Jak to funguje?
Jakž takž se to prodává. Spíše to však jsou obrazy známého člověka, podobně jako maloval Winston Churchill, a to byly mazanice. Občas se to prodá, dalo by se z toho žít, ale hlavně je přitom slyšet spoustu skvělé hudby a terpentýn hezky voní a je to radost.

Máte fotky, podle kterých malujete obrazy, v hlavě, nebo je potřebujte mít před sebou?
Dělám si náčrty. Dokonce to ze zvětšováku promítnu, pak to obkreslím, a nakonec vybarvím.

Máte malého, asi ročního synka. Jak se mění v průběhu času váš vztah k dětem. Užíváte si teď víc svého malého synka, než jste si v průběhu života užíval svých dětí?
To se nedá vůbec srovnat. Vždy jsem své děti zanedbával, a teď jsem unesen. Ráno se přišel se mnou celý rozcuchaný dokonce rozloučit. Je to teď mnohem lepší. Nejlepší údobí mého života je právě teď.

Když jste teď šťastný, dosáhl jste v životě všeho, po čem jste toužil?
Rád bych byl bohatý, což dejme tomu jsem. A rád bych byl slavný a známý. A to proto, aby se mi stávalo to co včera ráno, kdy vystoupili popeláři z auta a potřásli mi rukou a říkali mi Honzíku. A ačkoliv jsem je nikdy v životě neviděl, mám k nim hlubokou úctu.

(redakčně kráceno)