„Mohli jsme si to ušetřit,“ říká o plzeňském neonacistickém pochodu Leo Pavlát

Vlnu nevole vyvolává pochod neonacistů Plzní naplánovaný na sobotu 19. ledna. Datum to rozhodně není náhodné: 18. ledna 1942 odjel první transport plzeňských Židů do Terezína, odkud dál pokračovali do nacistických vyhlazovacích táborů. Podobné neonacistické shromáždění, ohlášené na 26. ledna, přitom plzeňské zastupitelstvo nepovolilo. Policisté počítají s účastí asi 150 pravicových radikálů, očekávají se ale také účastníci ze zahraničí, hlavně Německa. Trasa pochodu povede kolem plzeňské synagogy, kde na stejný den ohlásily židovské organizace pietní shromáždění. Tam policie počítá s největšími problémy. S pochodem nesouhlasí řada organizací, vyjádřila se k němu dokonce Liga proti antisemitismu. Kritikou nešetří ani ředitel Židovského muzea Leo Pavlát, host Heleny Šulcové v rubrice Profil Dobrého rána z 15. ledna.

Jak probíhal transport plzeňských Židů? Kolik jich bylo deportováno a kolik se jich případně vrátilo?
Je to část z 80 000 českých a moravských Židů, kteří byli za války zavražděni. Z Plzně a širšího okolí bylo tehdy deportováno ve třech transportech 2 616 osob. Průběh byl následující: 18. ledna bylo deportováno více než tisíc osob, z nichž 927 zahynulo a 73 přežilo. V druhém transportu z 22. ledna zahynulo 937 lidí a 68 přežilo. 26. ledna odjel poslední transport, zahynulo v něm 543 Židů a 68 přežilo. Takže z celkem 2 616 deportovaných přežilo pouze 209 lidí.
Transporty, o kterých mluvíme, směřovaly do Terezína, odkud dál pokračovaly do vyhlazovacích táborů. Krátce po těchto lednových transportech následoval transport asi tisíce osob do polské Izbice, kde prakticky všichni zemřeli.

Není náhodou, že si neonacisté vybírají podobná data jako 19. leden?
Bylo to zřejmé v Praze 10. listopadu loňského roku, kdy šlo o jasnou souvislost s výročím Křišťálové noci. I v tomto případě jsou datum i trasa celého pochodu naplánovány jasně provokativně s antisemitským podtextem. Nakonec i další pochod v Plzni nahlášený na 26. ledna měl určitou časovou symboliku, protože na 27. ledna připadá Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Jako důvod k uspořádání pochodu neonacisté uvedli protest proti „potlačování svobody slova a shromažďování“. Dělají to velmi rafinovaně?
Právo shromažďovací a svobody projevu je zásadně důležité a nemůže být svévolně omezováno. Avšak jak v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, tak v shromažďovacím zákoně se píše, že toto právo může být omezeno v zájmu práv a svobod jiných. A to je přesně tento případ.
V Praze o zákazu precedentně rozhodl Nejvyšší správní soud, který vyložil celý případ v souvislostech. To znamená, že není možné se dívat pouze na literu zákona (jméno pořadatele a účel akce) a nezkoumat další okolnosti.

Mohly plzeňské úřady pochod zakázat na základě toho, že by se odvolaly právě na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu?
Je to trochu složitější. Takovéto akce nejsou povolovány, ale pouze ohlášeny do tří dnů předem. Bylo na místě prozkoumat souvislosti. Koneckonců v Plzni to tak udělali v případě druhého pochodu ohlášeného na 26. ledna. Jestliže druhý pochod nebyl povolen a první se uskuteční, i když má stejné pozadí, je naprosto zřejmé, že jde o nedůsledný postup.

Obrátili jste se na představitele Plzně, aby pochod zakázali?
Liga proti antisemitismu, Federace židovských obcí, což je hlavní zastřešující organizace všech židovských organizací, jednají s příslušnými úřady. Spíše mne mrzí, že nebyly právní možnosti využity úplně, takže to vypadá, že se pochod uskuteční. Přitom je to velká zátěž pro policii a nesmírně finančně náročná záležitost. Úřad se obrátil také na policii, která se vyjádřila, že to není vhodné, ale stejně bylo rozhodnuto tak, jak bylo rozhodnuto. Jsem přesvědčen, že jsme si to mohli ušetřit.

Čím si vysvětlujete, že jsou více než šedesát let od skončení druhé světové války stále lidé, kteří sympatizují s myšlenkami nacismu?
Vždy je ve společnosti část lidí, kteří jsou z různých důvodů nespokojeni, a mladší lidé hledají svoje ideály, cesty, co by je oslovilo. Totalitní ideologie, ať už jsou nacistické nebo komunistické, mají jednoduchá řešení, ukazují jasně na nepřítele, což je pro některé lidi svůdné.
Příznačné je to u nás na Bruntálsku, kde je relativně velká nezaměstnanost a v rámci republiky celkem špatná ekonomická úroveň. Právě tady mají pravidelně dobré volební výsledky komunisté a současně je tam silné neonacistické hnutí.

Mohli by se neonacisté dostat někdy do politiky?
Narůstající antisemitské projevy souvisejí s tím, že na sebe chtějí výrazněji upozornit, případně přitáhnout další stoupence. Když se každá takováto veřejná akce uskuteční, tak svým způsobem tato hnutí legalizuje a postupně je přibližuje tomu, oč usilují. A to je dostat se do politického života.

(redakčně kráceno)