„Umění je dnes na celém světě v depresi,“ říká Meda Mládková

Spor o Werichovu vilu se vrací na začátek. Radnice zrušila výsledek výběrového řízení, ve kterém vilu svého času získala společnost Colly, a připravuje nové. Velký zájem o historický objekt má už několik let Nadace Jana a Medy Mládkových. Právě mecenáška a sběratelka umění Meda Mládková byla hostem Miroslava Škraňky v pořadu Interview ČT24 z 6. září.

Co vám vadilo na projektu společnosti Colly nejvíc? Kritizovala jste především to, že by se vila měla změnit v komerční objekt, kde by se prodávaly figurky vodníků turistům.
Myslela jsem, že jsme to měli vyhrát, protože jsme měli nádherný program, na kterém pracovali dva advokáti, dva architekti, celé muzeum, já. Program (kulturní) byl skutečně dobře připraven. Najednou vyhrála firma, která nabízela o 600 tisíc korun ročně méně než já a měla možnost si to koupit – to mně přišlo nespravedlivé.

Vaše nadace se nechala slyšet, že pokud vilu získá, investuje do ní milión amerických dolarů. Proč investujete takové peníze právě do Werichovy vily?
Původně jsem chtěla tuto vilu před mnoha lety pro sebe. Krátký čas jsem to tam měla s jednou Američankou pronajaté. Dámy, které mi to pronajímaly, tam byly nešťastné, že tam každý umře. Počítala jsem své stáří a řekla jsem si, že by mi to až tak nevadilo zemřít o dva nebo pět roků dřív.
Bylo to stejné jak se Sovovými mlýny. Chodila jsem okolo a říkala si, že bych to chtěla zachránit. Můj manžel Prahu tolik miloval, ale zemřel dva měsíce před revolucí. Tak jsem sem přišla a měla jsem pocit, že by si to přál. Nemám žádné děti, nemám vůbec nikoho, tak jsem si řekla, že je to moje povinnost. Šla jsem tedy za Havlem a řekla, že mám takovouto velkou sbírku a že bych ji chtěla darovat. Tak jsem začala s mlýny.
Teď jsem viděla chátrající Werichovu vilu, tak jsem si stejným způsobem řekla, že by to byl pro mě hezký domov. Jsem totiž zvyklá krásně žít, byla jsem dobře vdaná s velmi kultivovaným mužem, který měl taky rád krásné věci, takže jsem měla a mám krásný dům. Tak jsem si řekla, že bych se sem přestěhovala. Myslela jsem si, že každé z těch dam nabídnu sto tisíc dolarů, což by mi stálo za to, a ony by se pak raději přestěhovaly někam jinam. Můj advokát mi ovšem řekl, že vila patří městu a že takovýto postup by byl nezákonný. Takže jsem se toho vzdala, ale pořád mi to bylo líto, když jsem chodila okolo.

Už tím, že jste tam chvíli bydlela, to pro vás byla srdeční záležitost?
Znala jsem se velmi dobře s Voskovcem, který u nás bydlíval se svojí ženou a velikým psem, takže jsme o vile často mluvili. Vždy jsem si říkala, že by to byl krásný domov na dožití.
Po povodni byly ony dámy vystěhovány, tak jsem si o vilu zažádala, a tím to začalo. Pak jsem sem poslala milión dolarů, a ty tady leží. Rozzlobilo mne však, že tyto peníze měly být jako jistina za nájem na dvacet let. S tím jsem nesouhlasila, protože tuto jistinu chci zatím používat, než to začne, protože nevíme, kdy to začne a kdy to skončí.

Werichovu vilu chcete využít na expozici připomínající Wericha a Voskovce, ale také Holana a písemnosti dalších význačných osobností?
Československo hrozně ztratilo exilem po válce a v roce 1968. Stále ještě existují lidé (už jich je jen pár), jako je profesor Matějka, který teď sestavil korespondenci Voskovce a Wericha, které bych chtěla národu vrátit. V Kanadě a Americe jsme měli dva tisíce univerzitních profesorů, o které národ přišel. A nejenže přišel, ale on je nechtěl.
Sama jsem měla problém, když jsem přišla: Moji rodiče zemřeli a jejich nábytek byl u mého bratrance, který zemřel měsíc před tím, než jsem přišla. Toužila jsem tento nábytek získat zpátky, tak jsem o něj zažádala. Přišla nějaká komise a někdo, kdo to oceňoval. Dokonce jsem musela platit i za svoji fotografii v rámu, což mne opravdu urazilo.

Znala jste se s Jiřím Voskovcem, velmi dobře jste znala jeho ženu. Máte k dispozici nějakou sbírku exponátů, která by byla základem případné expozice Voskovce a Wericha?
Paní Voskovcová tady byla několikrát a nabízela Praze všechny dokumenty (byly to tisíce dokumentů, fotografií), chtěla zde udělat z Werichovy vily muzeum Voskovce a Wericha, ale Praha o to neměla vůbec zájem. Takže teprve před několika lety to všechno darovala Bostonské univerzitě. Přitom jde o originální rukopisy, dopisy. Některé dopisy jsou třeba v deseti kopiích (mysleli si, že alespoň jeden dojde). Je tam korespondence z doby, kdy byl Werich v Římě a kdy si mohli psát oficiálně atd.

Troufáte si říci, kdyby se během tohoto nebo příštího roku celá záležitost uzavřela, kdy by mohla být expozice zhruba připravena?
Když se to táhne tolik let a pořád nemůžeme k ničemu dojít, tak nemám tušení. Moc hezké je, že primátor Bém a Starosta Prahy 1 se stali členy naší nadace. To pro mne byla první radost, protože mi dali důvěru, že vědí a věří, že neudělám nic špatného, že všechno dělám otevřenou hlavou a srdcem.
Teď zrovna jedu do Moskvy na výstavu Koláře, kam jsme půjčili dvě stě šedesát Kolářů. Takže vidíte, že jsem darovala tolik umění a ještě pořád mám. Například z oné jistiny kupuji sto padesát děl, z nichž je asi třicet osm Boštíků.
Pravda je, že jsem platila málo. Knížák mi ošklivým způsobem vyčítá, že jsem nakupovala za rohlík k snídani. To není pravda, nakupovala jsem za ceny, které byly normální, neslevovala jsem. Když jsem poprvé přišla k výtvarníkům, tak jsem jim řekla, že nevím, jaké budeme mít ceny. Nakonec jsem se domluvili, že mi budou dávat stejné ceny jako platí Schwarz Galerie z Milána. Schwarz na tom bude vydělávat, já to budu schovávat.

Jste neuvěřitelně energická dáma neustále v dobré náladě, vyvíjíte spoustu aktivit. Čím se udržujete v tak dobré psychické i fyzické kondici?
Nevzpomínám. Pořád za mnou chodí lidé, kteří říkají, že to mám sepsat, že znají někoho, komu bych to nadiktovala. Říkám jim jen, ať mi dají pár roků. Zkrátka nemohu vzpomínat - byla bych nešťastná a umřela. Musím jít pořád dopředu.

V roce 1946 jste odešla do Švýcarska, byla jste ve Francii, kde jste studovala Sorbonu, se svým manželem jste žili ve Washingtonu. Společně jste velmi mnoho cestovali, protože váš manžel byl významný ekonom, který se podílel na Marshallově plánu a řadě ekonomických reforem v mnoha zemích. Po roce 1989 jste se vrátila do Prahy. Neměla jste trochu depresi přejít z Washingtonu do země, která ze sebe sotva sklepala komunismus?
Neměla, protože jsem tady měla spoustu přátel – Boštík, Nepraš, Šimotová. Debatovali jsme spolu a říkali si, že to bude lepší, ale ono to lepší není.

Jsou Češi národ, který neustále naříká, stěžuje si, svaluje svoje problémy na někoho jiného a nejraději by nic nedělal a nechal si vše naservírovat na stříbrném podnose?
Je zde zbytečná závist. Například včera mne dvě dámy atakovaly s tím, že jsou proti tomu, abych tam bydlela. Ony mi závidí, co bych mohla dostat – proč by měla paní Mládková bydlet ve Werichově vile, má přece bydlet jako my. Ony si neuvědomují, že dávám stovky a stovky děl, které by Praha nikdy neměla.

Sledujete současné české umění jakéhokoliv druhu – malíře, literaturu?
Nemám čas číst. Čtu noviny v Americe, pak přijedu do Prahy a jedny noviny jsou více deprimující než druhé.
To je však dnešní život. Umění je dnes na celém světě v depresi. Vezměte si Warhola. To, co tenkrát vytvořil, dnes žijeme – to je úžasné. Když jsem přišla, tak mne spousta věcí bolela: Knížák měl strašné řeči, že lžu, přitom lhal on. To mne tenkrát ťalo. Dnes se nad tím usmívám. To říkal Warhol: „Když se díváte na katastrofu znova a znova, tak vám už nepřijde, že to není normální.“

Komerce je pro umělce svým způsobem nutnost, protože umění je potřeba nějakým způsobem financovat. Neměl by se na druhou stranu podílet na podpoře umění také stát? Jakým způsobem, do jaké míry?
Určitě ano. Momentálně na to ale asi ještě nepřišla doba. Pamatuji si, když UNESCO bylo pro Ameriku příliš levicové, tak z něj vystoupila. Jedna moje známá měla nápad vytvořit jakési malé, nové UNESCO a moc chtěla moji spolupráci. Tak mi můj manžel zařídil, abych jela do Evropy promluvit s guvernéry bank, abychom věděli, co se dá dělat. Moje první cesta byla do Belgie a tam mi řekli: „My si to nemůžeme ještě dovolit, jako to máte v Americe, kde si všechno můžete odečíst z daní.“ Opravdu nevím (natolik českou ekonomiku neznám), jestli si to může český stát dovolit.

Kdyby si to hypoteticky mohl dovolit, bylo by správné, aby podporoval pouze státní nebo obecní kulturu, nebo například soukromá divadla, galerie, muzea?
Podle toho, o jakou by šlo kvalitu. Tu špičkovou by podporovat měl. V Americe není nic státního, ale tam je národ tolik vychovávaný k dobročinnosti, že tak to tady vůbec ještě nezačalo. Tady bohatí lidé hrají golf, navzájem se zvou, jezdí na lodích. Jejich děti budou chtít ale něco víc – bude je to nudit. Věřím, že se to všechno změní.

Můžete prozradit, co chystáte v Muzeu Kampa, na co se můžeme přijít podívat?
Teď máme Warhola. Připravujeme tři velké výstavy. Pracuji ( jednala jsem s ruským vyslancem) na výstavě Kupka – Malevič, což by byla senzace, protože to zatím nikdy nebylo. Pak mám slíbeného Dalího. Tyto dvě výstavy vám mohu říci, ostatní ne.

(redakčně kráceno)