„Smyslem toho projektu je nikdy ho nepoužít,“ říká o americké protiraketové obraně velvyslanec v USA Petr Kolář

Eva Souhradová přivítala v pořadu Interview ČT24 z 29. srpna velvyslance České republiky ve Spojených státech Petra Koláře. Ten vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, po roce 1989 odjel studovat do zahraničí. Od roku 1993 se pohybuje v diplomatických službách. Ústředními tématy rozhovoru bylo umístění radarové základny v České republice a bezvízový styk se Spojenými státy.


Do Česka přijel další představitel americké politiky, kongresman Trent Franks, který zde bude vyjednávat o umístění amerického radaru. Jaký má mandát k tomuto vyjednávání? Jaké má postavení v americkém Kongresu?
Je jedním z těch, kteří tématu rozumí – dlouhodobě se mu věnuje. Navíc je podporovatelem americké protiraketové obrany.

Je též členem Branného výboru Sněmovny reprezentantů. Jak myslíte, že bude přesvědčovat, že je to správná cesta?
On sám je přesvědčený, tak předpokládám, že bude uvádět důvody, které tady známe, a on sám se bude snažit vysvětlit svůj vlastní postoj, proč je s tímto programem tak identifikován. Předpokládám, že neřekne nic nového, objevného, ale jeho návštěva v České republice má výrazněji podpořit diplomatický zájem i jeho osobní zájem angažovat se v této otázce.

Jak vnímáte emoce, které provázejí vyjednávání u nás, a obavy, které souvisejí s touto otázkou? Jak to vnímá americká strana?
Jednám intenzivně, protože nelze ignorovat, že jsou zde lidé, kteří mají nějaké výhrady, obavy. Je potřeba brát jejich obavy vážně a snažit se zjistit, co jim opravdu vadí, a pokud možno jejich strach nějakým způsobem oslovit. Strach existuje, nebo neexistuje. Je celkem jedno, jestli je relevantní, nebo irelevantní, buďto je, nebo není. V tomto případě tady nějaká obava je, takže je potřeba s těmi, kteří mají nějaké výhrady, o tom mluvit. Mám dojem, že se o to tady snaží řada lidí. Moc bych si přál, aby z té debaty vyčpěly zbytečné emoce, osobní útoky, aby se obě strany skutečně věnovaly věcné argumentaci.

Cítíte spíše věcnou argumentaci v tomto případě v České republice? Nebo naopak převládají iracionální argumenty a emocionální výpady?
Dle mého pohledu z daleka tady poněkud převládají osobní roviny a argumenty, které nemají s protiraketovým deštníkem co dočinění. Když jsem dělal velvyslance v Irsku, tak se vyjednávalo o smlouvě v Nice, a irští voliči s tím spojovali otázku potratů. Přitom šlo o členství v NATO a vůbec to s tím nesouviselo. Prostě je potřeba lidi brát vážně, mluvit s nimi o tom a vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Je to frustrující, ale nedá se jinak.

Ona vyjednávání jsou pod velkým drobnohledem jak Ruska tak Evropské unie. Reakce jsou velmi ostré. Nedávno jsme zaznamenali výrok rakouského ministra obrany Norberta Darabose, který řekl, že jde ze strany Spojených států v této věci o provokaci. Jak jste vnímal tento výrok? Je velmi tvrdý?
Je zbytečný. Velmi pregnantně a detailně se k tomu vyjádřil ministr zahraničí České republiky Karel Schwarzenberg. Osobně k tomu nemám co dodat. Ministra jsem se na poradě velvyslanců, která právě probíhá, ptal na to, jak vnímá jeden aspekt vyjádření ministra Darabose a to ten, že je to provokace právě proto, že to má být umístěno v bývalém sovětském bloku. To je nepřípustné. Připouštět něco takového, že tady platí sféra vlivu (kohokoliv), je nekorektní. Ta věc už je za námi, komentovala to i ministryně zahraničí Rakouska – svého kolegu trochu umravnila.

Vnímá tyto reakce americká strana nějak intenzivněji? Nebo spíše čeká, jak se k tomu postaví česká vláda?
Musí to vnímat. Jedná se projekt americké protiraketové obrany, i když se snažíme (alianční spojenci), aby byl projekt co nejvíce zahrnut do alianční obrany. Ta by měla být nedělitelná. Nemělo by to být tak, aby některý ze členských států NATO byl chráněn více nebo méně. Tyto výhrady musíme vnímat, ať už přicházejí od Ruska nebo unijních či aliančních spojenců. Je potřeba s tím pracovat, je potřeba poukazovat na fakta, na to, co opravdu existuje, a ne na to, co jsou jenom dojmy.

To, že americký radar působí negativně na lidské zdraví, vnímáte jako iracionální strach?
Přesně tak. To je jedna z věcí, která mne zaráží. Na Marshallových ostrovech, kde radar, který má být přesunut do České republiky, působí, jsou smutní z toho, že o něj přijdou. Je postaven hned vedle školy, dětského hřiště. Pokud vím, tak to nikomu žádné potíže se zdravím nepůsobí, nikoho to netrápí. Marshallané jsou s radarem spokojeni, bojí se, že přijdou o jistý zdroj peněz, obživy – řada z nich je na americkou základnu napojena existenčně. Nevím, kde se vzala obava z důsledků na zdraví lidí, dvouhlavých dětí apod. Zkrátka radar funguje, je prověřen, lidé s ním žijí a nic se jim neděje.

Expert z univerzity v Innsbrucku přišel s tím, že je to velmi nevýhodné pro ruskou stranu, neboť to umožní Spojeným státům pozorovat velmi podrobně dění na území Ruska. Jak vnímáte takovýto argument?
Samozřejmě. Jedná se o radar, jehož úkol je něco sledovat. On má být sice zaměřen úplně někam jinam, má sledovat úplně něco jiného, ale když si někdo chce myslet, že je tady proto, abychom sledovali pohyb ruských ponorek (to jsem taky zaslechl), tak to těžko vyvracíte. Prostě to tak není, je to míněno jako součást protiraketové obrany. Má-li to být opravdu pro obranu nejen Spojených států, ale i evropských spojenců, musí k tomu být obranné rakety, které by měly být v Polsku. To jsou rakety, které nemají žádné útočné hlavice, mají ničit útočnou raketu kinetickou energií – nárazem. To všechno jsou věci, které jsou objektivně daným faktem, ale pořád a pořád někdo přináší nějaké senzační odhalení, jsou tam konspirační teorie, co všechno to má dělat a jak to má obnovit studenou válku. Nevím, kde se to všechno bere.

Když byste měl říci svůj vlastní názor. Kdy a případně jestli vůbec bude v České republice stát takovýto radar? Směřují jednání k tomu, že spíše ano, nebo je tam velká nejistota?
Je tam několik aspektů, které není možné podcenit. Jsme suverénní stát, demokratická země, rozhodneme se na základě svého vlastního uvážení. Musí tady proběhnout ratifikační proces. Jestli se rozhodneme ratifikaci provést parlamentní cestou, nebo referendem, je taky naše věc. A v demokratické společnosti nemůžete předjímat, jak takový výsledek bude vypadat. Máme povinnost jako spojenec a suverénní partner Spojených států, které jsou naším strategickým partnerem a spojencem, s nimi vyjednávat, pokud nás o to požádaly. To učinily a my s nimi seriózně vyjednáváme. Ale i ony si musí definitivně udělat jasno, jestli je to projekt, který má kontinuitu, který má pokračovat i v případě změny administrativy (jakože k ní dojde). To jsou věci, které jsou stále s určitým otazníkem. Bereme Spojené státy vážně, jednáme s nimi, ale jaký bude výsledek, bych nepředjímal.
Osobně jsem přesvědčen, že v zájmu nás a našich spojenců je podílet se na protiraketové obraně. Jakkoliv nejsou tyto hrozby v tuto chvíli reálné, viditelné, jsou spíše latentní, potencionálně mohou vzniknout. Smyslem tohoto projektu je nikdy ho nepoužít. Žít v míru a prosperitě neohrožováni některými šílenci, ať je to z Blízkého východu nebo odjinud.

Velkým tématem je vízová politika USA. Kdy se budeme moci rozjet do Spojených států, aniž bychom se museli složitě ucházet o víza? Blíží se tato doba?
Blíží. Legislativní proces v demokratické zemi je komplikovaná záležitost – jsou tam různé zájmy, které se promítají do toho, jak to bude nakonec vypadat. Návrh zákona, který byl svého času předložen, byl ideální. Velmi se nám líbil, trošku pokoutně jsme na něm spolupracovali, protože se samozřejmě nemůžeme vměšovat do legislativního procesu jiné země. Spolupracovali jsme s těmi, kteří tento zákon připravovali, vysvětlovali jsme jim naše pohledy a představu, jak by to mělo být ideálně. Návrh vypadal opravdu dobře, v legislativním procesu začal bobtnat, začal se pozměňovat. Jeho finální verze, kterou podepsal prezident Bush (jednalo se o velmi těžce dosažený kompromis a nebylo možné, aby jej vetoval), nám umožňuje, pokud splníme určité podmínky a pokud je splní i americká strana, že bychom mohli být do konce roku 2008 v bezvízovém režimu.

Mluvíme o zákonu, který byl schválen ve Spojených státech v červenci a který upravuje bezvízový styk. Mluvil jste však o tom, že jsou v něm některé nesmysly. Jsou tam stále? Už se v tom něco děje?
Poté, co jsem na začátku července přiletěl do České republiky na dovolenou, jsem byl v Radiožurnálu, kde jsem upozorňoval na některé podivnosti, které v zákoně zůstaly. Hned potom mě americká strana upozorňovala, že si je toho taky vědoma a že na tom pracuje. Konkrétně šlo o repatriaci bývalých občanů České republiky.
Pak jsou tam věci, které nejsou nesmyslné, ale jsou nepříjemné. To je třeba zvýšení hranice procent odmítnutých žádostí ze tří na deset procent. Nám to nevyhovuje, protože to neodpovídá myšlence, kterou jsme chtěli naplnit – spojovat spojence a rozdělovat nepřátele.
Prezident Bush chtěl mít zákon více flexibilnější, aby mohl ve spolupráci s ministerstvem pro domácí bezpečnost a pro zahraničí záležitosti rozhodnout flexibilněji, kdo ze spojenců Spojených států bude kvalifikován. Tím, že tam zůstala zvýšená desetiprocentní hranice, musíme hledat východiska, jak zákon vykládat. Jak v prováděcích předpisech, které musí následovat, aby mohl být zákon uplatňován, nalézt cestičky, které nám i našim spojencům v Evropě umožní se kvalifikovat.

I pokud by byla zrušena víza, neznamenalo by to stejné povinnosti, jako když se pohybujeme po Evropské unii, jsou tam i další. Jaké hlavně to jsou?
Jedná se o turistická víza. Takže pokud občan České republiky, i potom co dosáhneme bezvízového režimu, bude chtít pracovat ve Spojených státech, musí požádat o pracovní vízum. Student musí požádat o studentské vízum. Takže mluvíme o turistice. Chceme nic víc a nic míň než to, co mají ostatní členské země Evropské unie, které už v bezvízovém režimu jsou. Dosáhneme-li svého, tak i potom budou určitá pravidla, která budeme muset naplňovat. Žadatel o vízum bude muset požádat elektronickou cestou o to, aby mu bylo umožněno do Spojených státu cestovat. Někdo říká, že je to alternativa víza, není to tak, je to jednodušší, není to tak ponižující – někde stát, čekat, doprošovat se, být interviewován, vysvětlovat, že vaším úmyslem není je podvést.
Někteří lidé navíc namítali, že nynější víza nám platí dlouhou dobu, zatímco elektronickým způsobem to budeme muset dělat pokaždé, když budem chtít znovu cestovat do USA. To také není záměrem americké strany, když požádáte, tak vám elektronická autorizace bude také nějakou dobu platit.

Souvisí otázka bezvízového styku s tím, jestli se dohodneme na vybudování radarové základny u nás?
Nesouvisí. Je tam přirozeně paralela v našem vnímání. Není možné odříznout psychologickou stránku věci. Jsme-li dostatečně kvalifikováni jako spojenec k tomu, abychom se podíleli na tak významném strategickém projektu, jakým je protiraketová obrana, tak bychom měli být bráni vážně i ve smyslu zrovnoprávnění s ostatními evropským spojenci. Neměly by tam být bariéry, které z nás činí občany druhé kategorie.
Jinak tyto věci spolu nemohou souviset, protože technicky i legislativně se projednávají v úplně jiných výborech, zabývají se jimi úplně jiní lidé. Dokonce se stává, že lidé, kteří jsou spojeni se zákonem, který má zvýšit vnitřní bezpečnost, neví, že se zároveň projednává projekt raketové obrany. Na začátku tomu tak skutečně bylo, teď se z protiraketového tématu stalo téma viditelnější, protože díky reakcím Ruska a některých evropských partnerů se dostalo na první stránky novin.

Studoval jste filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, pracoval jste v Akademii věd. Jak se dostane filozof a akademický pracovník k dráze diplomata?
Nejsem filozof. Pouze jsem studoval na filozofické fakultě obory, které nemají zdánlivě s diplomacií nic společného – vědecké informace, knihovnictví, etnografie, potom postgraduálně historii. Nechtěl jsem být diplomatem odmalička, prostě se to stalo shodou okolností. Po listopadu 1989 jsem měl otevřenou škálu možností, otevřel se mi svět, využil jsem toho. Odjel jsem studovat do Spojených států, potom jsem byl ve Velké Británii, nakonec jsem získal zajímavé stipendium v Nobelově institutu v Norsku. Zabýval jsem se dějinami diplomacie, vztahy malých státu a velmocí.
Když jsem se v létě 1993 vrátil z Norska po několika letech pobytu v zahraničí, tak tady byla úplně nová situace. Nebylo už Československo, byla Česká republika, řada slovenských diplomatů odjela k nim domů. Také odešly některé nomenklaturní kádry z ministerstva zahraničí a hledali lidi, kteří by uměli mluvit jazyky. Zrovna jsem se vracel, začal jsem pracovat v Ústavu mezinárodních vztahů, tam si mne všimli a dali mi nabídku. Řekl jsem si, že to na chvilku zkusím. Už jsem tam čtrnáct let.

Měla by vaše cesta dále směřovat k diplomatickým službám, nemíníte uhnout z této cesty, vyhovuje vám? Případně do jaké země byste se jako diplomat ještě rád podíval?
Po Spojených státech je to těžké. Ve Spojených státech je to velice záživné, je to skutečně intenzivní práce. Předtím jsem byl velvyslancem ve Švédsku, a potom velvyslancem v Irsku. Obě to byly velmi zajímavé štace, ale to se nedá srovnat s dimenzí, ve které pracuji dnes. Jak úrovní globální, mezinárodní politiky, tak rozsahem agendy je to úplně něco jiného. Baví mne to strašně, dělám to rád a snad to dělám dobře. Co bude v budoucnu, netroufám si předjímat. Nejsem fatalista, ale uvidíme.

(redakčně kráceno)