„Jsem perfekcionistka,“říká Štěpánka Hilgertová

Pozvání do pořadu Interview ČT24 z 26. července přijala dvojnásobná olympijská vítězka z her v Atlantě z roku 1996 a v Sydney z roku 2000 a dvojnásobná mistryně světa Štěpánka Hilgertová. Byla už čtvrtou osobností, která se zúčastnila týdenní série rozhovorů s předními českými sportovci. Velkou dámu vodního sportu zpovídal Petr Buchta.

Vašich úspěchů je dlouhá řada. Pamatujete si všechny medaile z mistrovství Evropy, světa a dalších závodů?
Ty podstatné tady byly zmíněny. Mám k tomu ještě řadu medailí z mistrovství Evropy a řadu pěkných umístění ze Světového poháru. Medaile nepočítám a spíše myslím na budoucnost, než abych se zaobírala úspěchy či neúspěchy z minulosti.

Je mezi nimi medaile, které si vážíte víc?
Každá je jiná. Já je ale neumím a ani nechci řadit podle důležitosti, protože každý závod má svoje úskalí. Některé z nich byly třeba psychicky náročné, což se zejména týká olympijských závodů. Na ty člověk připraven je, ale pod obrovským psychickým tlakem, který tam panuje, je těžké se srovnat a zajet v takovém prostředí špičkovou jízdu. Naopak si pamatuji na své první mistrovství světa, které jsem vyhrála v roce 1999, kdy jsem v až tak špičkové formě nebyla, a spíš než se soupeřkami jsem bojovala sama se sebou. Třeba tohoto vítězství si hodně vážím.

Je tam velké napětí, je potřeba velké soustředění. Lidé kolem vás přitom říkají, že jste rozená závodnice. To zní tak, jako byste žádné nervy před závodem neměla?
To určitě není pravda. Ono to tak vypadalo v období mezi oněmi úspěšnými olympiádami, kdy se mi podařilo, na co jsem šáhla. Je ale potřeba si uvědomit, že svého prvního velkého úspěchu jsem dosáhla až v osmadvaceti po mnoha letech, co jsem výkonnostně k světové špičce patřila, ale neuměla jsem to prodat. Takže dobrou závodnicí jsem se učila být hodně dlouho, stálo mě to hodně práce a jsem hrozně ráda, že se mi to podařilo.

Na vodě to vypadá občas docela divoce. Uvědomujete si strach?
Strach v závodě si člověk nemůže uvědomovat ani připouštět. Navíc umělé slalomové tratě jsou sice velmi technicky náročné a taky divácky atraktivní, ale nejsou příliš nebezpečné. A pak, na nich máme obvykle hodně natrénováno, takže respekt z vody je většinou v začátcích, když se člověk s tratí seznamuje. V okamžiku, kdy už jede závod, se musí koncentrovat na rozmístění branek a na to, co chce na trati dělat. Na nějaký strach pak už není čas.

Kolik času potřebujete na to, abyste si trať „osahala“?
Jsem známá tím, že jsem trošičku perfekcionista. Prostě mám pocit, že na to, abych na nějaké trati zvýšila pravděpodobnost dobrého výkonu, na ní musím najezdit hodně – co nejvíce brankových kombinací. Ve chvíli závodu, může být trať postavená jinak, ale když trať znám co nejlépe, tak jsem na startu o něco klidnější a obvykle je to i na výkonu vidět – vypadá suverénněji. Může se mi povést závod i na neznámé trati, ale to pak bývá spíše náhoda.

Máte takové trati, které nemáte ráda?
Mám takové, ale člověk se s tím musí vyrovnat, když potřebuje zajet důležitý závod. Daří se mi to docela dobře, protože mezi ty méně oblíbené patří třeba slovinský Tacen, přitom jsem odtamtud přivezla poměrně dost úspěchů – 2. místo z mistrovství Evropy a řadu pohárových vítězství. Takže je vidět, že i na neoblíbené trati lze zajet dobrý závod.

V letošním roce jste zaznamenala celou řadu úspěchů. Na šampionátu v Augsburgu jste nakonec nedosáhla na trofej absolutní šampiónky kvůli prapodivnému způsobu bodování, kdy se před vás dostala závodnice, která se s vámi normálně nemůže měřit, prostě jen proto, že byla na závodech, které jsou bodovány víc než ty, na kterých jste byla vy. Nepřišlo vám líto, že nerozhodují výkony, ale to, jak se rozdělují body?
Ono to bylo hodně zmatené a bylo to letos poprvé, když se v průběhu sezóny měnila pravidla celkového pořadí Světového poháru. V minulých letech se do Světového poháru započítával i světový šampionát, který nás čeká až na podzim v Brazílii. Ten býval navíc hodnocen jeden a půl násobkem bodů. Takže jsem věděla, že přestože jsem jeden jarní závod vynechala, že bych mohla mít ještě šanci do celkového pořadí promluvit. Až v Augsburgu jsem se dozvěděla, že pravidla jsou změněna a že Brazílie se započítávat nebude. Tím pádem šance dohnat absenci v jednom ze závodů nebyla absolutně možná. Mě to mrzí. Když už se člověku daří na několika závodech za sebou, tak by rád pocítil odezvu v tom, že se dobře umístil. To umístění nepřišlo. Hezky jsem si zazávodila, ale výsledek žádný.

Svůj sportovní život jste začínala s gymnastikou. Jak se to stane, že se člověk od gymnastiky dostane k vodě?
Tehdy jsem gymnastiku nebrala nijak závodnicky. Jako šestiletá jsem vstoupila do gymnastického oddílu, vydržela jsem tam asi tři roky. Absolvovala jsem tam jediné závody, kde složitost sestavy byla kotrmelec, stojka apod. Přesto vděčím gymnastice za pohybovou průpravu, která mi pak pomohla v začátcích mého vaznějšího sportování. V průběhu dětství jsem prošla několika sportovními oddíly, což byly spíše rekreačně sportovní aktivity. Sportovní průprava všeobecného rázu mi potom pomohla, když jsem přišla ve dvanácti letech do oddílu vodního slalomu, protože přesto, že jsem byla velký začátečník, jsem pohybové dispozice měla. A tak jsem měla šanci se docela rychle zlepšovat.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Vaše maminka slavila velké úspěchy – lyžovala v kategorii zdravotně postižených. Váš tatínek byl také sportovně založený?
Tatínek moc sportu neholdoval, nicméně mě v něm podporoval. On byl založením turista, který chodil na Prčice a bral mě na tůry do kopců a hor. Vždy byl také vděčným divákem a podporovatelem mé sportovní kariéry, takže sportovní geny spíše mám po mamince.

Dost brzo jste měla rodinu. Často tady mluvíme o tom, že ženy musí volit mezi rodinou a kariérou. Vašemu synovi už je jedenadvacet let. Měla jste někdy pocit tlaku, že se musíte rozhodnout - jestli rodina, nebo sport?
V době, kdy jsem čekala syna, jsem ani neměla představu, že bych mohla být vrcholovým sportovcem, protože se seriózním tréninkem a vstupem do reprezentace jsem začala až po jeho narození. Šlo to přirozeně, samo. Ke sportu jsem se vrátila, protože mne bavil, protože nám pomáhaly babičky, podporoval mne v tom manžel, ale nepředpokládala jsem, že to bude až tak špičkové. Myslela jsem, že se budu pohybovat ve střední výkonnostní úrovni v rámci České republiky, ale když se mi během jednoho roku podařilo vyskočit na úroveň reprezentačního družstva, tak teprve v tu chvíli se to pro mne stalo obrovskou motivací. Začala jsem mít pocit, že když jedu na světový závod, tak že tam nechci být jen účastnice, ale že chci něčeho dosáhnout. S jídlem roste chuť, takže jsem se potom začala sportu věnovat profesionálně.

Jak se vám to podařilo skloubit s péčí o tehdy ještě malého syna?
Nešlo to vždy snadno. Dokud byl malý, tak stál kočárek vedle kanálu a my jsme trénovali. Když nespal, tak jsme se s manželem střídali. Samozřejmě hrozně moc pomáhaly babičky, protože nebylo možné vždy ho vzít na závody nebo na soustředění. Dokud to šlo, tak jsme ho vozili, pak začal chodit do školy, takže jsme ho pokaždé vzít nemohli. Bez širokého rodinného zázemí by to určitě nešlo.

Váš manžel je vaším trenérem, syn jde ve vašich šlépějích. Vidíte se někdy vůbec doma, nebo se potkáváte jen na závodech?
Trávíme spolu hodně času, ale nebylo tomu tak vždy. Pokud syn závodil v juniorské kategorii, tak trénoval se svými vrstevníky a v té době měl i jiného trenéra. Teprve s přechodem do dospělé kategorie se ho ujal manžel, takže teď trénujeme hodně spolu. Spíše nám to prospívá. Někdy je tam náznak ponorkové nemoci, ale pak si myslím, že si můžeme navzájem hodně dát. On má šmrnc a odvahu mládí a já zase závodnické zkušenosti. Samozřejmě, že máme a vyhledáváme čas, abychom se každý věnovali něčemu jinému. Syn studuje a já se starám o domácnost, manžel má zase manažersko-organizátorské povinnosti, takže každý máme svoji roli a snažíme se ji zvládat.

Našel si váš syn cestu k vodě díky tomu, že byl odmalinka blízko závodních kanálů, nebo to bylo také trochu vaše přání?
Nemyslím si, že bych si to nějak zvlášť přála, ale spíš mnoho jiných možností nebylo, protože u vody skutečně vyrůstal. Mohlo se stát, že by ho někdo jiný přetáhl k jinému sportu nebo aktivitě, ale nestalo se tak. I když v začátečnickém věku zvláštní nadšení nejevil, tak v okamžiku, kdy si našel mezi vodáky své vrstevníky a kamarády, ho to chytilo.

V Lidových novinách spočítali, že triu našich reprezentantek – vy, Irena Pavelková a Marcela Sadilová je dohromady 111 let, což je dost neobvyklé. Jak na takové poznámky reagujete? Vadí vám to?
Mně to určitě nevadí. Vždy jsem byla spíše zastáncem teorie, že ve vodním slalomu je potřeba mít vedle technických a fyzických dispozic i určitou závodnickou zkušenost, která je mnohdy důležitější než průbojnost mládí. Máme u nás světové závodníky, kterým je dvacet let, ale těch, kterým je kolem třiceti je pořád nejspíše většina, takže to není takový unikát. I když to, že jsme v reprezentaci všechny tři takto pokročilejšího sportovního věku, je možná výjimečné.

Ve stejném článku se objevil povzdech, že to vypadá, že v kajaku zůstanete do důchodu. Co na to říkáte?
Nepředpokládám, že by to šlo prodlužovat do nekonečna. Dá se říci, že neslibuji ani rok dopředu, jestli budu, nebudu nebo jak budu závodit, protože každé jaro čekám, jak moje tělo zpracuje zimní přípravu. Čekám, jestli soupeřky neudělaly velký výkonnostní skok, kterým by mne odsunuly z předních pozic. Vždy říkám, že pro to, abych mohla sportovat jsou důležité tři faktory: zdraví, vnitřní chuť sportovat a patřit do světové špičky.

Jednou jste se svěřila, že preferujete individuální sporty. Proč?
Asi proto, že se tomu více věnuji a více tomu rozumím. V kolektivních sportech hraje roli taktika a souhra, a protože jsem se jim nikdy nevěnovala, tak je ani jako divák neumím tak dobře ocenit. Ráda se koukám na velké světové turnaje třeba i ve fotbale nebo hokeji, ale to proto že někomu fandím, než že bych rozuměla přímo průběhu utkání - kdybych neměla komentátory, tak ani nestačím sledovat puk. U individuálních sportů se dovedu asi lépe vžít do pocitů závodníka a dává mi to víc i jako divákovi.

O lidech, kteří se věnují individuálním sportům, se říká, že jsou uzavřenější, trochu introverti. Platí to i o vás a vašich kolegyních?
U mne to platí. U kolegyň určitě ne u každé. Shodou okolností se mi dostal do ruky psychologický průzkum dělaný před olympiádou v Aténách na našem reprezentačním družstvu. V anonymních výsledcích vyšlo, že většina zejména úspěšných sportovců spadá do introvertní sangvinické či flegmatické části. Jen výjimečně byli lidé na druhém pólu, přičemž komentář k tomu zněl, že u nich není vyloučen špičkový výsledek, ale že jejich výkonnost je méně vyrovnaná. Myslím si, že to stoprocentně platí obzvlášť proto, že jsme sport vysoce technický, kde je potřebná maximální koncentrace na výkon a kdy si nemůžeme dovolit jedinou chybu.

Kolik musí času dvojnásobná olympijská vítězka věnovat tréninku? Říkala jste, že je to technicky velice náročný sport?
Je náročný i fyzicky. V zimě převažuje kondiční a fyzická příprava. Na jaře a v létě se snažíme toho najezdit co nejvíce na divoké vodě a mezi brankami. Těžko říci nějaká konkrétní čísla, protože čas strávený na vodě se zdá paradoxně velmi krátký. U vytrvalostních sportů se trénuje osm hodin denně, to já bych jezdit na vodě mezi brankami takhle dlouho nevydržela. K době tréninku je potřeba také připočíst dobu před ním a po něm, údržbu materiálu, úpravy na lodi, pádel apod. Hodně času také věnujeme rozboru videa. Je to zaměstnání na plný úvazek, i když vlastní fyzická aktivita netrvá tak dlouho.

Nejlépe si prý odpočinete, když si můžete lehnout a číst si. Jaké jsou vaše oblíbené knihy?
Čtu téměř všechno, co se mi dostane ruky. Dávám si předsevzetí, že konečně začnu chodit do knihovny, protože nelze knihy pořád kupovat. Zatím si je půjčuji po známých a kamarádech, k některým se vracím podruhé i potřetí. Baví mě romány zasazené do historického prostředí, takže čtu hodně knihy od Ludmily Vaňkové. Mám ráda knihy ze zajímavých profesních prostředí, přečetla jsem všechny knihy od Arthura Haileyho. Zajímají mne thrillery, čtu kdecos i odpočinkové detektivky.

Blíží se olympiáda v Pekingu. Myslíte na ni?
Vzhledem k tomu, že to bude zhruba za rok, nelze na ni nemyslet. Nemůžu však odpovídat na otázku: jedete do Pekingu nebo chystáte se do Pekingu? Maximálně se můžu rozhodnout, že se pokusím připravit co nejlépe na jarní nominaci. To je jediné, co mohu říci. Samozřejmě, že bych si to přála, ale je to sport se spoustou náhod, takže se může stát, že to, i když budu dobře připravená, nevyjde. Peking pro mne začne být zajímavý nebo reálný někdy na jaře příštího roku.

(redakčně kráceno)