Devadesát let od narození Nicolae Ceausesca

"To že ses objevil ve svitu slunce je onen zázrak, na nějž po staletí čekali hladoví a bosí Rumuni." Těmito a mnoha jiným slovy opěvoval v roce 1983 nejvyššího rumunského představitele Nicolae Ceausesca literární historik Zamfirescu. Podobně oslavné texty psali i jiní rumunští autoři, z nichž jsou někteří veřejně činní i dnes. Bizarní kult osobnosti, který Ceausescu okolo sebe pěstoval, přímo navazoval na podobné rituály ve stalinském Sovětském svazu a jeho satelitech, měl však přeci jen určité reálné kořeny. Ceausescu se totiž v některých ohledech vymykal obrazu prvních tajemníků ústředních výborů komunistických stran v Moskvou ovládané časti Evropy. V roce 1968, když se odmítl podílet na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, si vysloužil sympatie i na Západě. Tam v něm mnozí viděli jakousi východní verzi Charlese de Gaulla. Stejně jako francouzský prezident hájil suverenitu své země proti americké hegemonii v západní alianci, vzdoroval prý Ceausescu nadvládě Kremlu v sovětském bloku. Ceausescova kariéra, která začínala v 60. letech tak slibně, však skončila hanbou. V prosinci 1989 se s manželkou Elenou ocitl před popravčí četou své armády, která se přidala k lidovému povstání proti jeho diktatuře.

Nicolae Ceausescu se narodil před devadesáti lety, 26. ledna 1918. Jeho vzestup a pád je jedním z nejzajímavějších příběhů v dějinách východoevropského komunismu. V několika klíčových otázkách zahraniční politiky se Ceausescu postavil Moskvě. Ať už šlo o ideologické a mocenské tažení proti maoistické Číně, o potlačení reforem v Československu před čtyřiceti lety nebo o sovětský vpád do Afghánistánu koncem 70. let. Důvěru, kterou tak získal, ovšem prohospodařil na domácím poli neúspěšným plánováním ekonomiky, megalomanskými stavbami, pověřováním členů své rodiny vysokými funkcemi, omezováním práv národnostních menšin nebo kultem osobnosti, který zahrnoval i jeho ženu.

Moderátor Historického magazínu z 26. ledna Petr Brod o Nicolae Ceausescovi tentokrát hovořil s Miroslavem Tejchman (MT) z Historického ústavu Akademie věd ČR a Radkem Pechem (RP) z Ministerstva zahraničí ČR, bývalým velvyslanec v Bukurešti.

Z jakého prostředí pocházel Nicolae Ceausescu? Co jej vyneslo na samotný vrchol mocenské pyramidy?
MT: Narodil se v poměrně chudobné vesnické rodině v obci Scorniceşti, což je v Oltensku. Pocházel z deseti dětí – sedm bratrů a tři sestry. Podle úřední verze, která se dá těžko vyvrátit, odešel v jedenácti letech do Bukurešti, aby se uživil jako většina tehdejších vesnických chlapců a děvčat. Již v patnácti letech se údajně zapojil do podzemního hnutí organizovaného komunisty a byl také poprvé zatčen. Jedna verze tvrdí, že to bylo za zlodějny, protože fungoval jako zloděj na bukurešťském nádraží. Druhá verze říká, že roznášel ilegální materiály. Možná v tom figurovalo obojí.
Později procházel různými věznicemi a naposledy byl vězněn od roku 1940 až do roku 1943 v proslulé rumunské věznici v Žilavě. Po propuštění byl umístěn do internačního tábora Târgu Jiu, kde se seznámil se svým pozdějším ochráncem (předchůdcem) Gheorghiu-Dejem.
Potom, co se Rumunsko v roce 1944 postavilo na stranu Společnosti národů, se Ceausescu zapojil do práce legálně v existující komunistické straně, respektive v komunistickém svazu mládeže. Stal se jeho generálním tajemníkem, a to díky právě Gheorghiu-Dejovi, který se stal jedním z hlavních funkcionářů samotné komunistické strany. Ta od roku 1944 procházela velkou transformací – z poměrně malé a rozhádané sekty, která neměla před válkou ani tisíc členů, se v důsledku poválečných změn stávala stranou masovou (už v říjnu 1945 měla 200.000 členů).
Ceausescu byl velmi aktivní. Ze své funkce generálního tajemníka pak pracoval v rozličných provinciích Rumunska – třeba na pobřeží, nebo v Dobrudži. Po volbách v roce 1946 se stal také poslancem za komunistickou stranu.
Další sled jeho funkcí byl ve stručnosti následující: V roce 1950 nastoupil na ministerstvo zemědělství, krátce poté na ministerstvo obrany. Tam se stal okamžitě generálem, ačkoliv v armádě v životě nesloužil. Brzy se vypracoval na náčelníka Hlavní politické správy a stal se prvním náměstkem ministra obrany. Roku 1952 nastoupil do aparátu strany, kde pracoval v různých funkcích a stále stoupal výš a výš– stal se členem politbyra a jedním z nejbližších spolupracovníku Gheorghiu-Deje. Ten v březnu roku 1965 umírá a Ceausescu nastupuje na jeho místo, stává se tak prvním (později generálním) tajemníkem strany.

Gheorghiu-Dej byl klasickým diktátorem stalinistického střihu. Podobal se v něčem Ceausescu silné osobobnosti Gheorghiu-Deje?
MT: Gheorghiu-Dej byl nesmírně obratný, i když to byl člověk bez většího vzdělání – původně byl železniční dělník, v intrikách a partajních záležitostech. Je zajímavé, že Gheorghiu-Dej byl zarytý stalinista, ale když v roce 1953 Stalin umírá a ve Svazu dochází k destalinizaci, Dej začíná tvrdit, že vždy bojoval proti stalinismu. Ze stalinismu pak obviňuje svoje největší soupeře.
Totéž později dělá Ceausescu. Když se stává generálním tajemníkem, postupně likviduje své souputníky.

Bylo do této doby něco v Ceausescově kariéře, co by naznačovalo, že se stane oponentem Moskvy?
MT: To souviselo už s érou Gheorghiu-Deje, který začal s politikou desovětizace už na konci 50. let. Dej prosadil odvolání sovětských vojsk z Rumunska, začal s přejmenováváním, takže všechno, co se jmenovalo po ruských osobnostech, se začalo vracet k rumunským jménům, začaly se přepisovat rumunské dějiny v novém, postalinském duchu. Ceausescu se tak vezl na vlně Gheorghiu-Deje a v podstatě v jeho politice pokračuje.

Lze v této souvislosti mluvit o rumunském nacionalismu Ceausesca?
MT: Samozřejmě. Ceausescu byl velmi tvrdý nacionalista, nebyl ovšem sám z předáků tehdejších socialistických států. Setkáváme se s tím po celou Ceausescovu kariéru. V roce 1965, kdy se zúčastní prvních jednání se sovětskými předáky, tvrdě prosazuje rumunské požadavky. Dokonce byly nadhozeny otázky Besarábie a navrácení rumunského pokladu, který byl v roce 1917 převezen do Ruska.
Ceausescu byl vždy v rozporu. Na jedné straně o sobě tvrdil, že je marxista, a tak by měl být proletářský internacionalismus jeho určující linií. Ve skutečnosti však byl nacionalista a v mnoha případech až šovinista.

V socialistickém Československu bývaly doby, kdy se do Bukurešti posílalo za trest. To se přihodilo třeba Čestmíru Císařovi, když se jeho poměrně liberální názory, které zastával v úřadu ministra školství a kultury, znelíbily stranickému vůdci a prezidentu ČSSR Antonínu Novotnému. Císař musel opustit vládu a byl jmenován velvyslancem v Rumunsku. Měl tak v letch 1966 až 68 příležitost seznámit se s Ceausescem a sledovat jeho činnost z bezprostřední blízkosti (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hovoří Čestmír Císař:
Překvapil mě svou prostotou, otevřeností, vstřícností. Neomezoval vůbec čas, jak dlouho budeme hovořit. Ceausescu mi řekl, že tytéž zásady, které využíváme vůči západním zemím, aby nás považovaly za rovnoprávné a nezávislé, ale vstřícné k jednáním a dohodám, bychom měli uplatňovat i uvnitř socialistického bloku. Považoval totiž za nesprávné, že by měl tento blok mít nějaké centrální řízení. Samozřejmě tím narážel na postoje Sovětského svazu.

Jednou z prvních známek Ceausescových snah o nezávislost bylo, když Rumunsko v roce 1967 po šestidenní arabsko-izraelské válce narozdíl od svých spojenců v socialistickém bloku, nepřerušilo diplomatické styky s Izraelem. Jaké k tomu byly důvody? Vyplatilo se to Rumunsku?
RP: Souviselo to s celkovou atmosférou v komunistickém bloku v 60. letech, která umožňovala, že někteří představitelé socialistických zemí začali uvažovat o nějakých alternativních možnostech.
Rumunsko mělo specifickou tradici dobrých vztahů s Izraelem, stejně jako mělo vždy relativně dobré vztahy s arabskými zeměmi. V Rumunsku žila velká židovská komunita, a i to se do vzájemných vztahů promítalo.
Rumunsko zachováním diplomatických styků s Izraelem nepochybně své spojence ve Varšavské smlouvě mimořádně překvapilo. Rumunsko pak na tomto postoji nic nezměnilo až do konce Ceausescovi éry a snažilo se po celou dobu o rozvíjení politických a ekonomických vztahů s Izraelem. I když s koncem éry rovnováhy Izrael-arabské státy se rumunská zahraniční politika začala vychylovat směrem k arabským státům, nikdy nedošlo z rumunské strany k oficiální kritice izraelských postojů v blízkovýchodním konfliktu.
Tento postoj je Rumunsku z hlediska tradic v zahraniční politice ku prospěchu až do současné doby. To, že bylo jedinou zemí, která nepřerušila diplomatické vztahy, není totiž zapomenuto, nehledě na to, jaká byla tehdy v Rumunsku vláda, režim.

Jaké pohnutky sledoval Ceausescu v roce 1968, když se nepřipojil k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy? Proč se o jedenáct let později, když sovětská armáda vstoupila do Afghánistánu, nepřidal k podpoře sovětského bloku pro tento čin?
RP: Obě tyto skutečnosti vycházejí z úspěšného pokusu o emancipaci v zahraniční politice v „izraelském případě“. Těmto pokusům se pak dostávalo patřičné pozornosti na mezinárodní scéně, která se pak obracela Ceasescově osobnosti – stával se populárním politikem. S Ceausescem byla spojena idea, že představuje jakousi výjimečnou osobnost východního bloku. Byl srovnáván například s de Gaullem, takže je zřejmé, že s multiplikací těchto postojů byla odezva pozitivní. Ceausescu byl nepochybně přiměřeně samolibý, takže i z těchto pohnutek to mohlo mít pro něj určitou pozitivní roli.
Okolo roku 1968 se vede diskuze, do jaké míry to byl opravdový postoj z hlediska sympatií k pražskému jaru a obsahu reforem, o které se tehdy pokoušelo komunistické vedení v Československu. Jisté je, že pro Ceausesca to byl klíčový obrat v mezinárodní politice. Potom se stal hrdinou Západu a nepřestal jím být až do období perestrojky v 80. letech.
Na druhou stranu díky politickým podmínkám v zemi v 70. letech začala být jeho situace komplikovanější. Veřejné oslavování a podpora ze strany nekomunistických států vnitropolitickou situaci ovlivňovaly spíše negativně.
Ceausescu však zaujímal postoje, které nejsou s předcházejícími příliš v souladu. Například v době existence vlády Rudých Kmérů v Kambodži bylo Rumunsko jedinou zemí sovětského bloku, která vyloženě podporovala jejich režim.

Jak důsledný byl Ceausescu ve vztazích k Sovětskému svazu? Skutečně narušoval jednotu Varšavské smlouvy?
MT: Sice zde neustále používáme termín sovětský blok, ale ve skutečnosti to byla do jisté míry chiméra. Jestliže si Sovětský svaz po druhé světové válce vytvořil blok států kolem svých hranic, tak už v roce 1948 přichází o Jugoslávii, o deset let později o Albánii. V roce 1956 hrozí Maďarsko. Takže jediným poctivým spojencem byl Živkov v Bulharsku který vždy ochotně splnil, co Moskva potřebovala, a byl za to také náležitě odměňován. Kdežto Ceausescu hrál víceméně podobnou roli jako Tito v Jugoslávii – byl to člověk, který narušoval jednotu sovětského bloku, když už používáme tento termín.

Když připočteme nadstandardní vztahy s USA a Francií. Bylo to vše dlouhodobě ku prospěchu Rumunska?
MT: Možná v tom smyslu, že Rumunsko i Ceausescu byl pojem. V roce 1978 Ceausesca vítá ve Spojených státech prezident Carter se slovy: „Přijíždí veliký muž, který vládne veliké zemi.“ To určitě něco znamenalo. Nejsem si ale tak jistý, jestli to něco znamenalo po hospodářské stránce, protože dokud Západ Ceausesca potřeboval, půjčoval mu ochotně peníze. Výsledkem ovšem bylo, že už v roce 1980 mělo Rumunsko asi 14 miliard dolarů dluhů.

Když Čestmír Císař dorazil začátkem roku 1966 jako nový vyslanec do Bukurešti, měl za sebou bohatou zkušenost s fungováním stranického a státního aparátu. V Rumunsku tak mohl srovnávat. Dospěl k závěru, že v hostitelské zemi panoval ještě větší rozdíl mezi oficiálními hesly a společenskou realitou než doma v Československu (přepis doplňujícího rozhovoru):
Hovoří Čestmír Císař:
Režim byl pro Rumuny nesmírně autoritářský. Ovšem život lidí v krajích a na vesnicích nebyl téměř vůbec ovlivněn budováním a politickými hesly. Tito lidé žili tak, jak žili vždy.
Například vybudovali za pomoci odborníků ze zahraničí textilní továrnu, ale najímali do ní nezaučené venkovanky, které nerespektovali například pracovní dobu. Jednou jsem navštívil takovou továrnu a ředitelka mi říkala, že ženy přijdou ráno, do jedenácti pracují, pak odejdou vařit oběd svým mužům a rodině, odpoledne zase přijdou do práce a navečer zase zmizí vařit. Když jsem se jí zeptal, jak to s nimi řeší, řekla mi, že jim to trpí.

Dá se za Ceausescova režimu mluvit o nějaké zvláštní rumunské cestě k socialismu?
RP: Z hlediska hesel určitě ano. Od poloviny 50. let tady byly deklarované tendence o rumunské cestě k socialismu. Ty pak dostávaly další specifické nátěry jako například v podobě minikulturní revoluce od začátku 70. letech pod vlivem Číny a Severní Koreje. O zvláštní cestě se dá mluvit i v pejorativním smyslu, protože konec režimu byl úplně jiný než v ostatních zemích hroutícího se sovětského bloku.
V podstatě však rozdíly nebyly. V řadě ohledů byl tento režim dokonce daleko tvrdší z hlediska působení státu a obyvatel. A to zejména v období 50. let, a pak znovu od konce 70. let, kdy se ekonomika Rumunska změnila na „ekonomiku nedostatku“. To se totiž projevilo v každodenním životě a navíc šlo o obrovský kontrast mezi dobou relativního blahobytu, k němuž se Rumunsko dopracovalo na přelomu 60. a 70. let.

Jak to bylo s rodinnými příslušníky rodiny Ceausesků? Vlastností režimu bylo, že v jeho čele byla řada příslušníků jeho rodiny - číslem dvě v mocenské hierarchii byla jeho žena Elena. Proč tomu tak bylo?
MT: Literatura uvádí, že se v hlavním establishmentu usadilo na čtyřicet Ceauseskových příbuzných, ať už z jeho strany nebo ze strany jeho ženy.
Elen Ceausescová (rodným jménem Petrescu) byla nesmírně ctižádostivá žena, která se vypracoval z ničeho. Faktem je, že v době, kdy se Ceausescu dostává na výsluní stranické špičky, začíná se zajímat o vědu, stává se inženýrkou, posléze doktorkou věd, akademičkou. Její touha po uznání je ale daleko větší. Když se Ceausescu v 70. letech rozjížděl po světě (navštívil postupně na 90 států), všude dostával diplomy a jeho žena se stávala členkou tak významných organizací, jako je Britská královská společnost pro chemii.
Paní Ceausescová se prostě vrhla na oblast vědy a politické funkce ji zezačátku nezajímaly. Postupně se ovšem dostala do politiky a stala se první místopředsedkyní vlády, členkou politbyra apod.

Je v dnešním Rumunsku ještě cítit něco z Ceausescova dědictví?
RP: V Rumunsku žije a bude žít Ceausescův mýtus, stejně jako žije legenda o hraběti Drákulovi, i když bych nechtěl srovnávat. Po generace zůstane zachován v nějaké podobě – dílem zkarikované, dílem opírající se o realitu. V Rumunsku je patrná úcta k autoritám všeho druhu, tento pocit Ceausescu pomohl prohloubit a zachovat.

Po většinu 20. století žilo Rumunsko v chaotických poměrech poznamenaných politickým násilím. Po nestabilní meziválečné demokracii následoval autoritářský režim s fašistickými prvky a sklony k vojenské diktatuře. Ten po druhé světové válce vystřídala komunistická diktatura vrcholící samovládou Nicolae Ceausesca. To, že je dnes Rumunsko s malým opožděním po Česku a Slovensku členem NATO a Evropské unie, je obdivuhodným úspěchem jeho postkomunistických elit. Historický odstup Rumunska od střední a západní Evropy se zmenšuje a nebýt monstrózního paláce parlamentu (Ceausescova architektonického dědictví v Bukurešti), by si dnešní mladý návštěvník rumunské metropole na někdejšího komunistického autokrata možná ani nevzpomněl. Ceauseskův stín však už nikdy z rumunských dějin nezmizí, stejně jako k nim nadále patří zmíněný legendární vlašský kníže Vlad Nabodávač, lépe známý jako hrabě Drákula.