Žádný Rakušan, který se po druhé světové válce angažoval ve veřejném životě, neměl (formálně vzato) tak skvělou kariéru jako Kurt Waldheim. Dlouho se zdálo, že se tento státní úředník a politik elegantně pohybuje ke stále vyšším metám. Z tajemníka prvního rakouského poválečného ministra zahraničí Kurta Grubera se stal úspěšný diplomat a v letech 1968 až 1970 také šéf zahraničního resortu. Před touto epizodou ve Vídni i po ní zastupoval Waldheim svou zemi u OSN v New Yorku. Jeho postavení v rakouské společnosti bylo tak silné, že v roce 1971 kandidoval za lidovou stranu na úřad spolkového prezidenta. To, že souboj se sociálním demokratem Franzem Jonasem prohrál, se ukázalo jako pouhé škobrtnutí. Krátce na to byl nominován a zvolen do funkce generálního tajemníka OSN. Úřad převzal v roce 1972 a vykonával jej devět let. V roce 1986 dosáhl konečně cíle, který mu na začátku 70. let utekl: stal se hlavou rakouského státu. To už však byla jeho pověst silně pošramocena obviněními, že za druhé světové války jako důstojník německé armády přinejmenším věděl o válečných zločinech nacistů a o svých zážitcích po válce lhal. Lesk Waldheimovy kariéry byl pryč a na státní návštěvy mohl prakticky jezdit jen do arabských a komunistických zemí. Historický magazín z 12. ledna byl věnován muži, který se na vrcholu své kariéry stal předmětem ostrých mezinárodních sporů i prudké debaty na domácím poli. Waldheimovo zdráhání postavit se čelem k vlastní minulosti vedlo k tomu nejhoršímu, co může reprezentanta státu a vysokého diplomata potkat: přispělo k jeho mezinárodní izolaci. Kurt Waldheim z toho nakonec před patnácti lety vyvodil důsledky a neucházel se o prezidentský úřad podruhé. Až do jeho smrti, loni v červnu, jej pronásledovaly dozvuky aféry, která obdržela jeho jméno. Dopad dvacet let starého skandálu je přitom v Rakousku cítit dodnes. Pro zemi našich jižních sousedů neměla tato aféra jen negativní následky, stala se totiž impulsem k debatám, které Rakousko přiblížily zpět k jeho partnerům v demokratickém světě. O tom, jak k Waldheimově aféře došlo a jak Rakousko změnila, hovořil moderátor pořadu Petr Brod s historikem Jaroslavem Šebkem (JŠ) z Historického ústavu Akademie věd České republiky a publicistou Richardem Seemanem (RS), komentátorem Českého rozhlasu 6.
Kurt Wadlheim – generální tajemník OSN a prezident Rakouska s nacistickou minulostí
Kurt Waldheim se narodil v roce 1918. Krátce před tím si mimochodem nechal jeho otec změnit rodné jméno Watzlawick na Waldheim. Kurt Waldheim byl tak v době záboru Rakouska nacistickou Třetí říší mladík ještě ne dvacetiletý. Jak se jeho život po anšlusu Rakouska vyvíjel? Jak se jeho zkušenost za války lišila od zkušenosti průměrných Rakušanů?
RS: Ještě ke konci Rakouska byl jednoročákem, což mu umožnilo vstoupit do wehrmachtu jako mladý důstojník. Tím začala jeho vojenská kariéra, která mu později umožnila navštívit různé země. Jako voják byl ve Francii, Sovětském svazu a nakonec na Balkáně, což mu potom dělalo velké potíže v době, kdy se stal spolkovým prezidentem. Po válce vstoupil jako sedmadvacetiletý do diplomatických služeb a zahájil svojí kariéru.
JŠ: Vzápětí po anšlusu vstoupil v době, kdy ve Vídni studoval práva, do nacistického studentského spolku a současně se stal členem jezdeckého oddílu SA.
Jeho zkušenost za války se ale nelišila nijak zásadně od zkušenosti běžných Rakušanů, protože ve wehrmachtu nebo jednotkách SS sloužilo za druhé světové války 1.200.000 Rakušanů a 700.000 jich bylo členy NSDAP.
Jak to, že se jeho válečnou minulostí dlouhou dobu nikdo nezabýval? Proč se v tom někdo „nešťoural“ třeba v době, kdy kandidoval na generálního tajemníka OSN?
RS: Hlavně v Rakousku se v tom nikdo nešťoural, protože tam bylo mnoho lidí, kteří se dopustili mnohem horších věcí než Waldheim. Další věc je, že existují teorie, že v době jeho kandidatury už o tom zřejmě tajné služby věděly: věděla o tom určitě Moskva, ale nejspíše i Washington. Ukázalo se také, že na to měl velký vliv Bělehrad, tedy Tito. Když se totiž Waldheim stal generálním tajemníkem OSN, jeho tajemníkem se stal bývalý partyzán. Tito Waldheima dokonce vyznamenal, i když dobře věděl, že dostal vyznamenání už od Paveliće, šéfa chorvatského fašistického státu. Takže se říká, že všichni na něj něco věděli a mít takového generálního tajemníka OSN se jim prostě hodilo.
Jakým ministrem zahraničí Waldheim byl? Pro nás je to zajímavé i kvůli tomu, že byl šéfem zahraničního resortu v době, kdy do Československa vtrhly okupační armády Varšavské smlouvy, tedy v roce 1968.
JŠ: Jeho dráha ministra zahraničí není tak výrazná, ale je pravda, že spadá do období pražského jara a invaze sovětských vojsk. Na tom je zajímavé, že Waldheim v podstatě zakázal tehdejšímu rakouskému velvyslanci v Československu Rudolfu Kirchschlägerovi (pozdějšímu ministru zahraničí a prezidentovi Rakouska), aby vydával vstupní víza československým občanům do Rakouska a aby v Rakousku byli přijímáni uprchlíci z Československa. Přestože Kirchschläger dostal takovéto instrukce, jednal proti nim a naplnil duch demokratické země tím, že zařizoval žádosti o víza velmi pružně.
RS: Kirchschläger i Waldheim, kteří de facto otevřeli hranici, se později stali prezidenty. U nás otevřel hranice generál Rubáš, který velel tamním jednotkám pohraniční stráže. A ten skončil ve SFINXU jako dělník. Lidské osudy jsou různé.
V 70. letech, kdy byl Kurt Waldheim tajemníkem OSN, byl rakouským kancléřem Bruno Kreisky, jedna z nejvýraznějších postav poválečné sociální demokracie. Jaký byl vztah těchto dvou mužů?
RS: Byl záporný - neměli se zrovna v lásce. Během války byl Kreisky kvůli svému židovství v exilu ve Švédsku, byl také prvním židovským ministerským předsedou Rakouska. Zajímavé ale bylo, že ve své vládě měl obdobné lidi jako Waldheim, možná ještě s horšími profily.
JŠ: Zahraniční politika, kterou tehdy uplatňovala rakouská republika, se do jisté míry shodovala se záměry Kurta Waldheima jako šéfa OSN. Rakousko se tehdy totiž velmi angažovalo při řešení blízkovýchodního konfliktu. Kreisky byl v té době první západní státník, který uznal existenci Organizace pro osvobození Palestiny a pozval Jásira Arafata do Vídně.
Jak by se dalo zhodnotit Waldheimovo působení v čele OSN? Jako generální tajemník působil dvě období, proč neuspěl při třetím pokusu obhájit svoji funkci?
RS: Protože začal kritizovat. Kritizoval Izrael, kritizoval i Američany za bombardování Severního Vietnamu. Tím se zřejmě znechutil a neměl šanci být potřetí zvolen.
Jeho třetí zvolení torpédovala Čína. Čím narazil u této mocnosti?
RS: Jednou z možností je, že to bylo kvůli tehdejším dobrým vztahům Číny s Izraelem. JŠ: Čína byla možná zástupní stát, přes který prosazovaly svoje zájmy Spojené státy. Pravda také je, že Kurt Waldheim si vysloužil pověst politika, který straní spíše arabským státům. To se ukázalo ve válce Jom Kippur v roce 1973, kdy byl ze strany OSN odsouzen Izrael, ačkoliv se stal terčem útoku ze strany arabských států. Na tom je dobře vidět, že politika OSN nebyla tehdy zcela nestranná.
Co bylo rozbuškou Waldheimovy aféry?
RS: Především to, že list Profil zveřejnil materiály o jeho členství v SA a v nacistickém studentském svazu. Také přinesl informace o jeho působení na Balkáně, ve kterých se hovořilo o tom, že 40.000 řeckých Židů bylo transportováno do vyhlazovacích táborů a že Waldheim byl členem štábu, který to organizoval.
Mohl v té době z pozice mladého důstojníka něco ovlivňovat?
JŠ: O tom se vedla diskuze potom, co byl Waldheim zvolen prezidentem. Byla k tomu dokonce zřízena historická komise, která dospěla k názoru, že Waldheim se osobně na válečných zločinech nepodílel, ale současně o nich musel vědět.
Problém byl v tom, že se ke této kapitole svého válečného působení nikdy nevyjádřil.
To, že Profil přišel s těmito informacemi zrovna v době, kdy probíhala prezidentská volební kampaň byla náhoda, nebo to byl určitý účel?
RS: Náhoda to určitě nebyla. Otázka je, odkud tyto materiály měli, protože o tom se nehovořilo. Existuje jakási informace, že to mělo přijít z Mossadu, to je však pouze teorie. Později se objevily ještě další informace o tom, že Waldheim na frontě v Sovětském svazu pracoval v propagandistickém oddílu: byly zveřejněny antisemitské dokumenty. A i když mu nemohli dokázat, že je jejich autorem, stačilo, že pracoval ve vojenské propagandě.
Jak reagoval sám Waldheim a hlavní politické síly Rakouska?
JŠ: Waldheim všechna obvinění popřel, v čemž jej podpořila i lidová strana, která ho na prezidentský úřad nominovala. Sociální demokraté samozřejmě začali na Waldheima útočit. Spekuluje se také o tom, že to byli sami sociální demokraté, kteří už na podzim 1985 podstrčili rakouským deníkům některé materiály, které pak byly zveřejněny v průběhu prezidentské kampaně. Nikdy se to nepotvrdilo, ale faktem zůstává, že po zveřejnění těchto dokumentů nabrala kampaň na ostrosti a polarizovala veřejné mínění.
Waldheim paradoxně volby vyhrál. Pomohly tomu lidovecké slogany typu : „Tím spíše tedy!“?
JŠ: V tomto Wladheim sázel především na city svých krajanů, hlavně starší generace, protože neustále zdůrazňoval, že během svého působení za druhé světové války pouze plnil své povinnosti vojáka jako další statisíce občanů.
Jakou roli hrály reakce ze zahraničí, třeba ze strany Spojených států nebo Světového židovského kongresu, který Waldheimovo zvolení ostře kritizoval?
RS: Reakce byly velmi tvrdé. Výsledkem bylo, že nakonec byl Waldheim zařazen na „watch listinu“, což je seznam lidí, kteří nesmí cestovat do USA. To se později rozšířilo, i když neformálně, na celou demokratickou Evropu a další země světa. V Evropě byl přijat pouze ve Vatikánu; zvaly ho také arabské země. Zajímavostí je, že ke sklonku České a Slovenské Federativní Republiky si ho pozvala slovenská vláda při příležitosti oslav korunovace Marie Terezie. Waldheim tam skutečně dorazil, což bylo pro všechny překvapení. Na konci jeho prezidentování to tak byla poslední evropská země, kterou navštívil jako politik.
O aféře Kurta Waldheima a o tom, má-li být izolován, se hovořilo i v polistopadovém Československu. Jeho prezident Václav Havel totiž v červenci 1990 navštívil hudební festival v Salzburgu, kde se setkání se svým rakouským protějškem nemohl vyhnout. Byl za to kritizován i některými signatáři Charty 77. Po návratu z neoficiální cesty ze Solnohradska vysvětloval svůj postoj v rozhovoru s Českou televizí (přepis televizního rozhovoru z 26. července 1990):
Hovoří Václav Havel(VH): Nevedl jsem s ním žádná jednání. Pouze jsme se zúčastnili téhož oběda, takže jsme si podali ruce – bylo to takové společenské setkání.
Je všeobecně známý postoj Charty 77 k jeho osobě. Neobáváte se toho, že toto setkání povede k roztržce mezi vámi a nejbližšími přáteli?
VH: Pevně věřím, že nepovede. Naprosto chápu a rozumím stanovisku Charty. Sám jsem se dlouho domníval, že se nelze s panem Waldheimem setkat. Ovšem posléze, když jsem zvážil všechny možné aspekty, dopracoval jsem se k názoru, že se s ním mohu takovýmto způsobem setkat. Se svým svědomím to mám vyřízené, a to je rozhodující. Pakliže to mám vyřízené se svým svědomím, nepochybně si to vyjasním i s Chartou 77, protože i ona je založena na diktátu svědomí jako rozhodující autoritě.
Zmíněná historická komise dospěla k závěru, že Kurt Waldheim se na válečných zvěrstvech přímo nepodílel. Je to poslední stav našich znalostí o jeho válečné kariéře?
RS: Je to poslední stav. Navíc po jeho smrti se tím už asi nikdo nezabývá. Důležitý je dopad celé aféry, protože Rakousko se začalo zabývat touto otázkou. Dospělo pak k závěrům, které vyjádřil kancléř Franz Vranitzky ve svém projevu v roce 1991, kdy řekl, že Rakousko nebylo jen obětí nacismu, což byla dosavadní teze, ale že se také na některých věcech spolupodílelo. Nedalo se vymazat, co stalo rakouskému židovskému obyvatelstvu: v Rakousku žilo ještě v roce 1938 asi 185.000 Židů, 100.000 jich naštěstí uprchlo, ale 65.000 jich zemřelo v koncentračních táborech. Dodnes je židovská obec v Rakousku hodně omezená, přitom ve Vídni žilo kdysi velmi mnoho Židů.
Teze o Rakousku jako o první oběti Hitlera byla součástí státní ideologie v první třech desetiletích po válce. Dá se rozhodnout, jestli bylo Rakousko skutečně obětí Hitlera, nebo se mu vrhlo rádo do náruče?
JŠ: Teze o Rakousku jako oběti byla ryze účelová, protože umožnila Rakousku bezproblémový start po druhé světové válce. Bohužel však přispěla k tomu, že neproběhla důsledně denacifikace, stejně jako tomu bylo v Německu. Všichni kostlivci ve skříni se nakonec vyvalili právě v souvislosti s Waldheimovou aférou.
I když už v roce 1985 se rozvířila diskuze poté, co se z vězení vrátil jeden z rakouských válečných zločinců Walter Reder, který byl vězněn v Itálii za zločiny proti lidskosti. Na vídeňském letišti jej přitom přivítal ministr obrany.
Rakousko se stalo v devadesátých letech znovu terčem mezinárodního nátlaku. Tentokrát kvůli restituci majetku zabaveného obětem nacismu a hlavně kvůli odškodnění pro osoby, které se dostaly do koncentračních táborů nebo byly nasazeny na nucené práce na území Rakouska ve prospěch rakouských firem v údobí nacismu. Rakousko na tento nátlak reagovalo daleko vstřícněji než dříve. Je to také důsledek Waldheimovy aféry?
RS: Ano. Mělo to však ještě jeden důsledek. V tomto ohledu vstřícně vystoupila Schüsslova vláda, která však byla v tuto chvíli v koalici s Heiderovci. V roce 2001 uzavřeli známou dohodu se Spojenými státy, kde byly vytvořeny nějaké restituční podmínky. Otázka ovšem je, pod jakým tlakem to bylo.
JŠ: Bylo to také v souvislosti s tím, že se těmito tématy (odškodnění obětí, otázka podílu rakouských občanů na válečných zločinech) začala velmi intenzivně zabývat historiografie. A právě výsledky historické vědy vedly ke změně politického diskurzu.
Dá se říci, že byl proces vyrovnávání se s minulostí v Rakousku ukončen?
RS: Myslím, že ne. Znovu to teď otevřela Gusenbauerova vláda. Gusenbauer totiž ještě před tím, než se stal spolkovým kancléřem, nechal otevřít archivy vlastní strany (sociální demokracie) pod heslem „musíme se zbavit hnědé minulosti“. I když to byly dokumenty pro stranu velmi bolestné, skutečně je nakonec všechny zveřejnili. Ovšem lidová strana to odmítla a svobodní prohlásili, že oni na sobě přece žádný hnědý flek nemají.
JŠ: Vyrovnávání se s nacistickou minulostí v Rakousku poměrně intenzivně pokračuje. Svědčí o tom i diskuze, která doprovázela blahořečení Franze Jägerstättra, ke kterému došlo 26. října, což je rakouský státní svátek. Franz Jägerstätter byl odbojář, který z důvodu svědomí odmítl sloužit v armádě a byl popraven nacisty. Tím se tematizovala i tato otázka. Na tom je vidět, že k vyrovnávání se s minulostí přistupují různé společenské vrstvy včetně katolické církve.
Kurt Waldheim odešel před patnácti lety do ústraní, ale postoje, které vůči své minulosti a nacistickému údobí rakouských dějin tvrdošíjně zastával, z jeho země nezmizely. Agresivněji a v jiném obalu je už dlouho prezentuje enfant terrible krajní parlamentní pravice Jörg Heider. Ani pro něj nebyla služba v německých ozbrojených silách pod velením Adolfa Hitlera ničím mimořádným. Waldheim mluvil o splněné povinnosti, Heider tyto věci vidí ještě pozitivněji. Oba však přispěli k něčemu, o co se původně nepokoušeli: jejich vlast se od poloviny 80. let v demokratické debatě snaží vyrovnat s nacistickou érou podobně intenzivně, jako to o dvacet let déle dělalo a dělá napřed Západní, a potom sjednocené Německo. Čas zároveň obrousil hrany politických nevraživostí, a tak mohl rakouský spolkový prezident Heinz Fischer při Waldheimově loňském pohřbu svého zesnulého předchůdce nazvat velkým Rakušanem, který přispěl k udržení světového míru. Trvající výhrady zahraničí však symbolizovala skutečnost, že na Waldheimův pohřeb přijela jediná cizí hlava státu, lichtenštejnský kníže Hanz Adam II.
(redakčně kráceno)