400 let od narození světoznámého českého grafika Václava Hollara

Václav Hollar patří k prvním českým umělcům, kteří si vydobyli světovou pověst. Stal se jedním z nejdůkladnějších dokumentaristů své doby. Jeho grafiky jsou zázračným strojem času, který nám umožňuje nahlédnout do 17. století s nebývalou přesností a smyslem pro detail. Můžeme s ním cestovat nejen po Rýnu, ale také si prohlížet sbírku motýlů a mušlí, můžeme obdivovat krásné dámy, které pro Hollara byly ztělesněním čtvera ročních období, zavede nás však i na soudní dvůr a dokonce na popravy. Představí nám nejen anglického krále a Jana Ámose Komenského, ale též rozbouřené moře s plachetnicemi bojujícími o záchranu. Nechá nás s úžasem zírat na panorama Londýna ještě před požárem v roce 1666, který město na Temži celé změnil, ale můžeme také hledět do tajemných očí jeho dobré kočky, která nemlsá, jejíž neproniknutelný pohled jakoby symbolizoval vše, co o něm víme a nevíme.
Letos uplynulo od narození světoznámého českého grafika Václava Hollara 400 let. Výstava, kterou k tomuto výročí uspořádala Národní galerie, představuje jeho dílo v nebývalé šíři, ale jeho život udává v suchých datech. Na otázky, jakým člověkem vlastně Václav Hollar byl a jak se vypořádal s dobou, která předznamenala český exil 20. století, se pokusili odpovídat hosté Františka Novotného v Historickém magazínu z 22. prosince. Byli jimi kurátorka výstavy Václav Hollar – Evropa mezi životem a zmarem Alena Volrábová (AV) z Národní galerie a historik Vladimír Urbánek (VU) z Filozofického ústavu Akademie věd České republiky.

Na vaší výstavě je vidět, jak obrovské dílo po sobě Hollar zanechal. Jak je to ale s údaji o jeho životě? Co víme o jeho soukromí?
AV: Pramenů k Hollarovu životu se dochovalo velmi málo. Jedním z mála pramenů je jeho vlastní portrét, který později vyšel v Antverpách, kde je i částečně jeho životopis. Potom máme několik málo dokumentů z konce jeho života. Nejlepšími prameny k poznání Hollarova života je nakonec jeho dílo, protože velmi často datoval a signoval své grafiky a kresby.

Co víme o jeho soukromí?
AV: Z nepřímých svědectví víme, že Václav Hollar měl z prvního manželství s ženou Margaretou dvě děti: dceru nadanou krásou a syna nadaného umělecky, ten však během velkého moru v Londýně zemřel. Podruhé se oženil na sklonku svého života a zřejmě vyženil mnoho dětí. Více toho o něm nevíme; jeho soukromý život zůstává dost uzavřený.

S jistotou víme, že ve dvaceti letech opustil Prahu a odešel do Německa. Bylo to v pobělohorské době. Odešel do exilu, nebo se prostě jen sebral a šel do světa, aby získal další zkušenosti ve svém oboru?
VU: Václav Hollar odchází v průběhu roku 1627. To už byl devátý rok války, počítáme-li do jejího průběhu i stavovské povstání, a hlavně rok, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které stvrzovalo změnu politického režimu a náboženské situace v zemi – ústavně zakotvovalo vítězství císařské a katolické strany nad stavovskou opozicí a nekatolíky. Po tomto zřízení následovala velká exilová vlna z českých zemí, která šla do desetitisíců lidí.
Hollar odchází právě v této době. A to vedlo k hypotéze, že patřil také mezi náboženské exulanty. Nutno však říci, že o motivacích jeho odchodu nevíme nic určitého. Snad se dá říci, že nebyly vyloženě politické. Nevíme totiž, jestli náboženské vyznání Hollarovy rodiny bylo protestantské, nebo katolické. Badatelé se v tom neshodují.
Motivací jeho odchodu mohla být a do určité míry určitě byla touha po inspiraci ze zahraničí. V Praze totiž můžeme pozorovat v těchto letech (po ohromném rozvoji v rudolfínské a postrudolfinské době) kulturní stagnaci. Hollar si chtěl v cizině prohloubit dovednost kresby, umění grafiky si pak zdokonaloval v německých zemích.

Svá díla signoval vždy s přívlastkem Bohemus. To znamená, že si do jisté míry zakládal na tom, že zůstal Čechem. Zapojil se nějak do exilové činnosti? Podílel se nějak na spisech, které v exilu vydával například i Jan Ámos Komenský?
VU: Z toho, co víme, se zdá, že se držel spíše stranou. Z Prahy zamířil do Stuttgartu, což bylo protestantské město. V té době tam pobýval Karel Škréta, o kterém víme, že pocházel z rodiny, která se hlásila k jednotě bratrské, a až později konvertoval ke katolicismu. Přesto Stuttgart nebyl žádné exulantské středisko. Ta byla jinde: v Sasku, Velkopolsku, Uhrách. Navíc z konce 20. let a po celá 30. léta 17. století nemáme žádné doklady o tom, že by se Hollar například podepsal nějakému exulantovi do památníku nebo že bychom našli v korespondenci exilových osobností nějaké zmínky o setkání s Hollarem.
Nevím ale, jestli to, že signoval svá díla Bohemus nebo také Pragensis, se dá vykládat (jak to bylo vykládáno v 19. století) jako nějaké Hollarovo uvědomělé vlastenectví nebo etnická příslušnost. Hollar byl bilingvní – matka Němka, otec Čech. Spíše to byla trochu umělecká značka, protože Hollar měl později v Anglii jako mistr leptu naprosto výlučnou pozici. Takže asi rád zdůrazňoval nejen svůj šlechtický přídomek, ale i své češství, které jej činilo nějakým způsobem zajímavým, výjimečným.

V Hollarově díle nalezneme velmi málo náboženských motivů, jeho dílo působí velmi civilně a moderně. Dá se z toho usuzovat, že byl, co se týče náboženské víry, vlažný? V té době to musela být veliká výjimka?
AV: Nebyla to až taková výjimka. Neusuzovala bych to však podle jeho díla, protože jak protestantští, tak katoličtí výtvarní umělci (zejména grafici, ale i malíři) prostě přijímali zakázky a nebylo nic výjimečného, že katolický výtvarník pracoval pro protestantského zákazníka a naopak.
Hollar podle nepřímých svědectví konvertoval ke katolicismu, přijal zaměstnání u katolického hraběte z Arundelu, Hollarova žena byla podle všeho katolička. Kloním se spíš k tomu, že pocházel z nekatolické rodiny, která však nebyla nějak radikálně protestantská. Hollar byl zkrátka nekatolík a byly pro něj další věci důležitější než příslušnost ke konfesi.

Padlo tady jméno Jana Ámose Komenského, bezpochyby nejvýraznější osobnosti pobělohorského exilu. Setkal se s ním Václav Holar? Vytvořil jeho portrét?
VU: Hollar se s Komenským setkal v době, kdy byl Komenský v Anglii (září 1641 – červen 1642) na pozvání svých přátel a hlavně Samuela Hartliba, organizátora vědeckého a učeneckého života v Anglii těchto let.
Z pozdější Komenského korespondence z roku 1647, kdy už působil na severu Evropy, je dochována zmínka, která uvádí setkání s Hollarem v Londýně. Komenský se v ní zmiňuje o tom, že mu Hollar slíbil nějakou spolupráci. Z kontextu chápeme, že ještě v roce 1647 Komenský doufal, že by Hollar mohl vytvořit ilustrace jeho obrázkové jazykové učebnice. Komenský si však myslel, že Hollar žije stále v Londýně, v té době byl ale už dávno v Antverpách. Komenský tuto učebnici realizoval až v druhé polovině 50. let 17. století. Jde přitom o slavné Orbis Sensualium Pictusm, které nakonec vyšlo v Norimberku s ilustracemi na daleko nižší úrovni, než kdyby dobře dopadla spolupráce s Hollarem.
Názory odborníků na Komenského portrét od Hollara se liší. Badatelé, kteří se zabývají Komenským se kloní k opatrné formulaci, že Hollar nakreslil předlohu ke grafice, kterou v roce 1642 provedl George Glover. V tomto roce bylo Komenskému rovných padesát let a je to jeho první známý portrét. V roce 1652 byla provedena varianta tohoto portrétu, což některé autory vedlo ke spekulacím, že ji mohl vytvořit právě Hollar po návratu z Antverp do Anglie.
Historici umění se na to dívají dost skepticky. Jde spíše o jedno ze zbožných přání - o jeden z komeniologických nebo hollarovských mýtů.

O Václavu Hollarovi se mluví hlavně v souvislosti s lepty a rytinami. Na výtvarnou techniku, kterou používal a jak se s ní pracuje dnes, jsme se zeptali známého tvůrce poštovních známek a rytce Bedřicha Housy, který také vytvořil aršík, jenž k Hollarovu výročí vydala Česká pošta (přepis doplňující reportáže):
Říká se Hollar, český rytec. On však byl grafik, jeho věci byly většinou lepty doplněné rytinou.
Při tvorbě grafiky musíte mít nejdříve kresbu. Kresbu si přenesete na měděnou desku, ta je politá asfaltovou vrstvou, která odolává kyselině. Do této vrstvy prakticky kreslíte jehličkou s kovovým hrotem. Když je kresba hotova, vyleptá se kyselinou dusičnou. Technika a nástroje se od té doby naprosto nezměnily.
Když děláte portrét rovnou na desku, přenášíte ho na desku zrcadlově. Při tom může dojít ke zkreslení, protože obličej je asymetrický. Třeba na Hollarově grafickém listu Kočka, která nemlsá je zkreslení patrné.
Součástí aršíku známek k Hollarovu výročí je pochopitelně jeho panorama Prahy, protože Hollar si na Praze velmi zakládal. Byl s tím celkem problém, protože je to velmi podrobná rytina, je tam vidět každý dům, všechno. Z pohledu dnešní doby se mi to zdá jako neuvěřitelná věc, že to dokázal.

Václav Hollar vytvořil kromě Prahy také jiná městská panoramata. Byla to tehdy móda, nebo jej to prostě zajímalo?
AV: Městských panoramat vytvořil velkou řadu. Pražské panorama je samozřejmě velmi známé stejně jako londýnské, které je obzvlášť v Anglii velmi populární. Tehdy to byl jeden z prostředků, jak města zobrazovat, a to ne z estetických důvodů (to byl až druhotný výsledek), ale spíše šlo o pokročilo podobu mapy.
I Hollar sám tvrdil, že už od mládí měl sklony k umění map. Nemyslel tím však kartografii, kterou se také zhusta zabýval, ale mínil tím právě pohledy na města a krajinu. Hodně tím navazoval na své učitele, které poznal v rudolfínské Praze: na Hufnágly, zejména na mladšího z nich Jakuba, který musel po pražském povstání utéci. Ti vytvářeli pohledy na města takovým způsobem, aby vyhověli potřebě informace, ale také aby zobrazili město z profilu, avšak vždy tak, abychom se v něm vyznali.
Ačkoliv jsou Hollarovy pohledy na města velmi působivé a umělecky zvládnuté, stále je na nich město dobře přehledné. Hollar si totiž panoramata upravoval. Když se podíváte na jeho Prahu viděnou z Petřína, uvidíte, že na Petříně se vám takováto přímka obrazu nenaskytne. Praha Petřín obklopuje, takže Hollar si ji musel přizpůsobit: někde protáhl Hladovou zeď, někde si upravil skutečnou situaci. Stále to však vypadá velmi věrně.

Začala Hollarova kariéra v okamžiku, kdy si jej vzal britský diplomat hrabě Arundel do služeb jako ilustrátora?
VU: Nedá se říci, že začala v právě tomto okamžiku, ale byl to rozhodně významný přelom jeho kariéry, když ho roce 1636 v Kolíně hrabě Arundel potkal a vzal do svých služeb. Hrabě Arundel byl významný dvořan už na dvoře Jakuba I. a pak na dvoře Karla I. a vzdělaný a zcestovalý muž - už jako mladý cestoval do Itálie. Zároveň proslul jako sběratel uměleckých předmětů: obrazů, soch, antických mramorů (když zemřel, zůstalo po něm asi 700 pláten).
Takto bohatý mecenáš byl pro Hollara velmi důležitý: znamenal materiální zajištění na řadu let, ale také otevření dveří do Anglie: Po Arundelově diplomatické misi, kdy jel za císařem jednat o možnostech navrácení majetku (Falcu) dědicům Fridricha Falckého, s ním odchází Hollar na konci roku 1636 do Anglie. Působení u hraběte Arundela mu pak umožnilo dostat se do intelektuální, ale i gentlemanské anglické společnosti.

Tato doba byla velmi turbulentní: byla třicetiletá válka, ale i v Anglii došlo ke Cromwellově revoluci, a pak k restauraci Stuartovců. Celá tato etapa se zobrazila na zvláštní Hollarově rytině, na které srovnával českou a anglickou občanskou válku?
VU: Je to jakýsi leták s politicko-náboženským obsahem. V Hollarově tvorbě jde o dílo určitě netradiční. Pravda je, že tento list není signován, takže nemůžeme s úplnou jistotou tvrdit, že je Hollar jeho autorem. Kunsthistorici se domnívají, že Hollar vytvořil jen centrální motivy: pohled na bitvu na Bílé hoře s pražským panoramatem a na druhé straně britské ostrovy se znázorněním jednotlivých bitev a stádií konfliktu mezi králem a nejdříve Skoty, pak Iry, až nakonec s parlamentem. Vedle toho je tam řada motivů, které líčí průběh českých i anglických událostí a které nejspíše vytvořil někdo jiný.
Samotný námět není až tak zvláštní. Téma srovnávání českých a anglických událostí se objevovalo jak v anglické veřejné diskuzi, tak v publikacích českých exulantů. Hned na počátku konfliktu v Anglii v roce 1640 známe korespondenci mezi významným exulantem v Nizozemí Ondřejem Habervešlem z Habernfeldu a králem Karlem I. a arcibiskupem Laudem, ve které varuje před katolicismem a srovnává právě, jak dopadly Čechy a Německo a jak by mohla dopadnout Anglie.
Tato korespondence vyšla tiskem a ovlivnila veřejnou diskuzi v Anglii natolik, že na konci 50. let 17. století historik John Rushworth zařadil do své historické sbírky jak Hollarův leták, tak Habervešlovy dopisy, aby dokumentoval kauzální souvislost mezi událostmi českého povstání a anglickou občanskou válkou.

(redakčně kráceno)