Démon zla: Bedřich Reicin

3. prosince uplynulo padesát pět let od chvíle, kdy byli popraveni muži odsouzení k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“. Jedním z nich byli i donedávna všemocný náměstek ministra obrany, bývalý šéf obranného zpravodajství hlavního štábu, generál Bedřich Reicin. Muž, který po únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana, zřídil „očistu“ armády a měl osobní podíl na perzekuci stovek vojáků, kteří byli zatýkáni, mučeni a v mnoha případech na základě falešných důkazů a nesmyslných obvinění odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody či dokonce trestům nejvyšším. Reicinovo jméno se stalo symbolem nezákonností a hrůz 50. let, na čemž nic nezmění skutečnost, že i on sám se nakonec stal jejich obětí.
Historický magazín z 1. prosince byl věnován příběhu Bedřicha Reicina, člověku, který se před šesti desetiletími stal na několik let neomezeným pánem nad osudy mnohých. Nejvíce u něj ale překvapí, že pověstné „boží mlýny“ v jeho případě mlely velmi rychle. Byl sice popraven za to, co nespáchal, avšak jeho odpovědnost za zatýkání, mučení a justiční vraždy je nesporná. K osobě tohoto muže si moderátor pořadu Eduard Stehlík pozval Františka Hanzlíka (FH) z Univerzity obrany a Jiřího Pernese (JP) z Ústavu pro současné dějiny Akademie věd České republiky.

Byl proces se Slánským něčím výjimečný, nebo šlo o běžnou záležitost v tehdejších východoevropských poměrech?
JP: Běžnou záležitostí bych to nenazval, ale nijak výjimečný nebyl. Podobné procesy se totiž konaly ve všech východoevropských zemích, kde se k moci dostala komunistická strana. Začalo to v Albánii, pokračovalo to v Bulharsku, a jakési vyvrcholení v roce 1949 byl proces v Maďarsku s László Rajkem, významným funkcionářem Maďarska a vládním činitelem. Rajek byl s několika dalšími komunistickými funkcionáři odsouzen k trestu smrti a popraven. Stalin a sovětské vedení tehdy tlačilo na to, že podobné spiknutí muselo být i v Československu, a proto také tajná policie a komunističtí aparátníci začali hledat nepřítele.

Existují zmínky jak od pamětníků, tak z dokumentů o tom, že se nějakou dobu rozhodovalo, kdo bude šéfem onoho spikleneckého centra – zda Slánský nebo dokonce Gottwald?
JP: Takto to říci nejde. Gottwald byl mimo nebezpečí. Ale sama skutečnost, že generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) skončil na šibenici je velmi drastická. Pravda je, že Gottwald se velmi bál a byl dokonce sám vystaven určitému nebezpečí. Jednou se mu stalo, že ve své kanceláři našel odposlouchávací zařízení, a nikdo v celém státě mu nebyl schopen vysvětlit, kam vede a kdo na druhé straně poslouchá.

Jak se mezi obviněnými ocitl Bedřich Reicin?
FH: Reicin byl iniciátorem akce „Lux“, ve které šlo o vytěžení materiálů z archivu londýnského ministerstva obrany. Tam se hledaly materiály kompromitující především bývalé interbrigadisty, kteří působili na Západě. Mezi těmito materiály se našel dopis Emanuelu Voskovi, který byl podepsán Šlingem z roku 1939, v němž se zavázal, že bude podávat informace o emigraci v Londýně. Šling byl pak označen za agenta britské zpravodajské služby.
Reicin přitom od roku 1945 až do roku 1948 několikrát Šlinga vehementně prosazoval na místo náměstka obrany jak u generála Svobody, tak u Rudolfa Slánského a koneckonců i u Čepičky. Tím se stal podezřelý. Čepička Reicina vyzval, aby napsal svoji zprávu o stycích se Šlingem (v té době už byl Šling vězněn). Reicin si uvědomoval, že je to pro něj problém. Čím déle zprávu psal, tím byl podezřelejší. Nakonec zprávu neposlal Čepičkovi, ale Bruno Köhlerovi na ÚV KSČ, a mezi tím došlo k rozhodnutí o jeho zatčení právě kvůli spojení se Šlingem.

Kde se vlastně Bedřich Reicin objevil? Co dělal během let první republiky?
FH: Bedřich Reicin pracoval v komunistickém hnutí de facto od dětství. V Pionýru měl přezdívku kinderfricek, protože pracoval s mládeží. Ti, co ho znali, nedokázali vysvětlit, kde se to v něm vzalo. Nešlo o nějaký názorový zlom, protože tyto názory měl už od útlého věku.
Kvůli své práci s komunistickou mládeží musel opustit střední školu. Ve 30. letech, kdy pracoval jako redaktor novin, byl obviněn ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. Ale protože proti němu nebylo dost důkazů, státní zástupce odmítl podat žalobu.
Reicin po celou dobu první republiky pracoval víceméně v ilegalitě, používal falešných jmen. Za tuto činnost byl vícekrát vězněn. Zajímavé také je, že se po celou dobu předmnichovské republiky úspěšně vyhýbal nástupu vojenské služby. Jeho činnost mimo jiné směřovala právě proti armádě. Ve 30. letech byl stíhán a vězněn za to, že dělal instruktáže pro mládež, která nastupovala do armády, aby sbírala informace o počtech zbraní, organizaci jednotek atd. Takže měl s armádou něco společného už za první republiky.
Reicin se znal se všemi vedoucími funkcionáři KSČ, tykal si s Procházkou, Gottwaldem, Kopeckým, Švermou. Ti byli veřejně činní a jejich jména byla veřejně známa, o Reicinovi ale nikdo nic nevěděl, což se mu později velmi hodilo, když pracoval ve zpravodajské službě.

Po okupaci Československa byl Reicin dvakrát zatčen gestapem, a přestože byl židovského původu a ke všemu komunistický funkcionář, podařilo se mu celkem bez zvláštních problémů opustit v říjnu 1941 protektorát a oficiálně odjet do Sovětského svazu. Jak to vůbec bylo možné?
JP: Nejel oficiálně do Sovětské svazu. Bylo to v době, kdy Němci Židy ještě fyzicky nelikvidovali, ale snažili se je koncentrovat, a když se našla příležitost k tomu, aby se vystěhovali mimo území protektorátu, dali jim volno. Reicin patřil ke skupině Židů, kterým poskytla azyl Čínská republika a kteří tak mohli vycestovat do Šanghaje. Reicin toho využil, ale když jel přes území Sovětského svazu, vystoupil z vlaku a přihlásil se sovětským úřadům.

Okolnost jeho dvojího zatčení gestapem zavdala spekulacím, že se nějakým způsobem zavázal ke spolupráci s gestapem. Toto obvinění bylo dokonce jedno z hlavních, které proti němu byly v 50. letech vzneseny. Co je na tom pravdy?
FH: Jeho zatčení bylo zajímavé, protože se o něj nezajímalo gestapo, ale policejní ředitelství v Plzni. To požádalo pražské gestapo o jeho zatčení. V průběhu března byl Reicin zatčen. Plzeňské policejní ředitelství se však o něj už nezajímalo, tak ho gestapo pustilo, přestože věděli, že byl komunista židovského původu. V momentě, kdy byl propuštěn, se o něj znovu začalo zajímat policejní ředitelství v Plzni. Gestapo po Reicinovi příliš nepátralo, ale shodou okolností zatýkalo jeho švagra, jehož manželka (Reicinova sestra) pobývala v Sovětském svazu. Po zatčení Reicinova švagra zůstali v bytě dva příslušníci gestapa, Reicin šel ke švagrovi náhodou na návštěvu, tak jej zatkli také. Je však naprosto jednoznačné, že v roce 1952, kdy se šetřily tyto okolnosti, byly důkazy o tom, že Reicin agentem gestapa fakticky nikdy nebyl.

JP: Reicin v tomto směru nebyl výjimkou. Alexej Čepička byl také dvakrát zatčen: nejdříve v prosinci 1942, po krátké době byl propuštěn, potom v roce 1943 byl znovu zatčen a skončil v koncentračním táboře. Zatčení a následné propuštění nutně neznamenaly, že musel být spolupracovníkem gestapa apod.

FH: Reicin byl propuštěn na podzim roku 1939. Gestapo ani policejní ředitelství v Plzni totiž nemělo proti Reicinovi konkrétní obvinění. Byl propuštěn se skupinou osob, které byly členy komunistické strany, což nepochybně souviselo s uzavřením sovětsko-německého paktu.

Přibližně o rok později se Reicin ocitá na území Sovětského svazu. Co tam dělal?
FH: Potom, co vystoupil se svojí manželkou z vlaku v Sovětském svazu, pracoval jako redaktor českého vysílání v Moskvě až do přepadení Sovětského svazu německou armádou. Protože měl protektorátní pas, byl pak údajně uvězněn jako příslušník státu, který napadl Sovětský svaz.
Realita byla asi trochu jiná. Měl jsem totiž možnost hovořit s mnoha lidmi ze skupiny Ludvíka Svobody, kteří pobývali v táboře v Orankách. Ve 40. roce se tam Reicin objevil, nikdo jej neznal. V říjnu tam pronesl projev k výročí založení republiky. Pak někam zmizel a objevil se až v únoru 1942 v Buzuluku. Nikdo z lidí z Oranek nevěděl, kde se do té doby nacházel.
Existuje k tomu poznámka: Když se Reicin dostal do Buzuluku, píše Kopeckému v dopise, že byl do této doby zajištěn v gulagu a že mu laskavostí orgánu NKVD bylo umožněno překládat dějiny sovětské diplomacie. To svědčí o jeho postavení – byl to trošku fešácký kriminál.

Nicméně později se objevil na frontě už jako příslušník československého samostatného polního praporu. U Sokolova byl v březnu roku 1943 dokonce zraněn. Ví se něco bližšího?
FH: Jako jeden z mála členů komunistické strany absolvoval důstojnickou školu. Po jejím absolvování ale nebyl zařazen jako všichni ostatní na velitelské funkce, ale byl zařazen na přímou žádost Gottwalda k osvětě. V osvětě pak působil i v Sokolovu.
V archivu jsem našel svědectví Jaromíra Širokého, který stál vedle Reicina, když byl zraněn. Zraněn byl zbloudilou střelou do ruky, potom byl odsunut. Později byl navržen na vysoké vyznamenání Řád Rudé hvězdy, i když se přímých bojů u Sokolova neúčastnil.

Proč už za války začíná najednou stoupat „hvězda Bedřicha Reicina“? Byl skutečně tak mimořádný, nebo šlo o člověka, který byl zpravodajsky zavázán se sovětskou stranou?
JP: Bedřich Reicin měl stejný osud jako všichni ostatní komunističtí funkcionáři na území Sovětského svazu do jeho napadení Německem. To znamenalo, že museli respektovat sovětsko-německý pakt a byli odsouzeni k bezvýznamnosti. Ale v okamžiku, kdy vypukla válka mezi Německem a Sovětský svazem a kdy se začínala formovat československá vojenská jednotka v Sovětském svazu, význam českých komunistů, a tak i Bedřicha Reicina stoupl. Nepochybně tady hrála roli skutečnost, že byl sovětským agentem na českém území už před válkou a že byl fanaticky oddaným komunistou, který stál vždy věrně po Gottwaldově boku. Sovětské úřady a Gottwald ho začali používat proto, aby dostali československou jednotku, která na začátku a ani v průběhu války nebyla vyloženě komunistická, co nejvíce pod svůj vliv. A Reicin byl schopný a bezohledný. To všechno mu pomohlo nahoru.

V lednu 1945 se stal šéfem nově zřízeného oddělení OBZ (Obranně bezpečnostní zpravodajství) u armádního sboru. O jakou složku se jednalo a co měla za úkol?
FH: Reicin s Procházkou získávali podrobné informace o československé jednotce už v Buzuluku, existují rozsáhlé zprávy, které posílali Gottwaldovi. A Reicin měl dokonce už v Buzuluku síť svých spolupracovníků, kteří mu předávali informace o všech důstojnících. A právě v již zmiňovaném dopise Kopeckému uvádí, že všichni důstojníci a poddůstojníci oranské skupiny jsou fašisté a že jimi byli odjakživa, takže je potřeba eliminovat tyto živly, jestliže má tato jednotka jít na frontu. K tomu uvádí spoustu konkrétních jmen. Takže takové byly názory Bedřicha Reicina na lidi, kteří odešli bojovat za svobodu republiky.

Proto se dostává do čela OBZ?
FH: To, aby se Reicin dostal do čela OBZ, byl záměr sovětského vedení. Popisuje to Ludvík Svoboda v souvislosti s Reicinovým jmenováním, kdy říká, že za ním Reicin sám přišel s tím, že chce ke zpravodajské službě. I když mu řekl, že se zbláznil, Reicin na tom trval. Na druhý den byl Svoboda volán generálem Mechlisem, který byl šéfem zpravodajců sovětské armády a který se ho ptal, jestli má něco proti Reicinovi, protože bude šéfem vojenského zpravodajství.

Co mělo OBZ za úkol?
FH: Fakticky tvořilo protiváhu Moravcově londýnské zpravodajské služby. Zpravodajská služba za první republiky měla dvě složky: defenzivní a ofenzivní. Defenzivní složka neměla ale žádné výkonné pravomoci jako zatýkání osob atd. Plnila tak hlavně informační funkci: získávala informace o agentech působících na našem území, a později předkládala důkazy k jejich zatčení a souzení.
Sovětský systém byl úplně jiný. NKVD měla jak výkonné zatýkací pravomoci, tak vyšetřovací a další. Takže OBZ bylo zřízeno proto, aby zajišťovalo bezpečnost na osvobozeném území a při frontovém pásmu a také mělo prověřovat všechny osoby, které na Slovensku vstupovaly do armády. Polní četnictvo bylo přeměněno na bezpečnostní oddíly OBZ, kterému bylo podřízeno. Fakticky tak OBZ bylo při frontovém pásmu nejvyšším pánem, protože rozhodovalo o všem. Problém byl v tom, že už v první fázi bylo používáno fyzické násilí, protože lidé, kteří byli zatčeni, byli vyšetřováni v podmínkách, kde nějaké zákony příliš neplatily.

OBZ se stalo pátým oddělení hlavního štábu. O tom, jakým způsobem toto oddělení pod Reicinovým vedením již před rokem 1948 pracovalo, poskytla v 90. letech cenné svědectví Ludmila Řičicová-Uhlířová (přepis doplňující reportáže):
Před únorem 1948 začalo „generálské sledování“. Začali být sledováni naši nejlepší generálové, ať už působili na Východě nebo Západě, v Africe nebo domácím odboji. Byli to generál Píka, Hasal, Janoušek, Kutlvašr, Kudláček, Liška, Přikryl, Paleček a dali by se jmenovat mnozí další. Prakticky šlo o výkvět naší armády, který měl být zlikvidován.
Generálové byli sledováni prostřednictvím informátorů, kteří bydleli v jejich blízkosti. Každý generál měl svojí kartu. Sledováni byli od rána do večera, ať byli ve službě nebo v soukromí. Byla jim kontrolována pošta, namontovávána odposlouchávací zařízení (speciálně u generála Píky se kontrolovaly hovory už na ústředně), byli natáčeni na magnetofon. Kontrolovaly se dokonce seznamy z letiště, aby se vědělo, kdo do Československa přilétá a odlétá. Ve spolupráci s ministerstvem vnitra se toto převádělo na sledování, kvůli zjištění, s kým tito lidé přicházejí do styku.

Jaká byla úloha Bedřicha Reicina v únoru 1948?
FH: Mimo jeho působení na OBZ také připravoval k použití vybrané jednotky v případě potřeby. Nedávno jsem našel zajímavé dokumenty, v nichž vypovídá Bedřich Kopold, tehdy podplukovník, který působil na hlavní správě výchovy a osvěty a který byl Reicinem osobně vyžádán jako styčný důstojník. Podle tohoto svědectví byla připravována tanková brigáda ze Žatce, vybrané jednotky z Milovic a v Praze pod vedením plukovníka Kiliána byli připravovány jednotky ze spolehlivých komunistů. Zajímavé je, že za jednu z největších priorit považoval Reicin ovládnutí hradní stráže. Dokonce tam ve dvě v noci před únorovými událostmi poslal Kobolda, aby zařídil potřebné. Takže hlavním Reicinovým úkolem v únoru 1948 bylo připravit vybrané jednotky k eventuálnímu zásahu.

V souvislosti s Reicinem bývá po únoru 1948 zmiňován často „hradčanský domeček“ a „mírovská věznice“. O jaká zařízení šlo?
JP: Komunisté po převzetí moci prováděli čistky v celé společnosti, armáda nemohla být výjimkou. Armáda však měla svá vlastní zařízení a zatčené důstojníky, ať už šlo nejdříve o vojáky působící na Západě nebo později o nepohodlné komunisty, věznili a vyšetřovali v zařízení, kterému se říká „domeček“. Tam proti nim bylo používáno brutálního násilí. Bylo zjištěno, že tyto metody hraničily s metodami, které byly používány ve středověku. A Mírov je známá věznice, kam byli po skončení vyšetřování, případně po rozsudku, uvězněni. Věznice sama je pak také proslulá tvrdými podmínkami k životu.

Reicin směřoval minimálně na post ministra obrany, ale 8. února 1951 byl zatčen. Jak on a jemu podobní komunističtí funkcionáři snášeli skutečnost, že se ocitli ve vězení?
JP: Reicin tím velice trpěl. Uvědomoval si, že ztrácí důvěru strany ještě před zatčením a v osobním dopise Gottwaldovi si stěžoval, že ví, že je sledován a že žádá, aby byl jeho případ co nejdříve vyšetřen. Když byl zatčen, choval se zpočátku velmi arogantně, ale ve chvíli, kdy si uvědomil, že nejde o omyl a že je semlet mašinérií, kterou sám pomáhal rozpoutat, zkrotl a nechal se zlomit. Ale nebyl jediný. V podstatě všichni komunisté, kteří se dostali do rukou STB nebo jiných vyšetřovacích složek, se zlomili. Bylo jen velmi málo lidí, kteří nátlaku odolali. Za všechny bych jmenoval Gustáva Husáka, Jarmilu Taussigovou-Potůčkovou nebo generála Pavla, ti dokázali nepřiznat falešná obvinění, a tím si zachránili život, protože nebyli postaveni do monstrprocesu se Slánským, který následoval v roce 1952.

3. prosince 1952 byl Reicin popraven. Má vůbec někde hrob?
JP: Ani Reicin, ani další popravení ve Slánského procesu nebyli pohřbeni. Byli spáleni, jejich popel byl nasypán do papírového pytle, a pak rozsypán někde na zmrzlé silnici daleko za Prahou.

(redakčně kráceno)