„Jsme malí čeští xenofobové,“ říká spisovatel Jiří Stránský

Česká společnost je stále hrubější. Shodují se psychologové, sociologové a také mnozí novináři. Hulvátské manýry sice nejčastěji vytýkáme politikům, ale odborníci jsou zajedno v tom, že jejich chování není ničím jiným než obrazem celé naší společnosti. Odborník na etiketu Ladislav Špaček k tomu dodává: "Vulgarita jde dobře na odbyt." Kde se v nás tato hrubost bere a proč nám dost často dokonce imponuje? Na to se ptal spisovatele a bývalého předsedy českého PEN klubu Jiří Stránského moderátor Miroslav Škraňka v pořadu Před půlnocí ze 4. února.

Jsme skutečně vulgárnější než naše babičky za první republiky?
Asi jsme vulgárnější. Musíme však do toho zakomponovat, že mnohdy byla tehdejší „nevulgarita“ pouhou konvencí. Když se někdo dřív uměl chovat označovalo se to krásným českým výrazem „Kinderstube“. Největší škodu na tom spáchalo dvaačtyřicet let komunismu s předmluvou nacistické totality. Už tehdy totiž mohli lidé nadávat jen ve skrytu, a tím nadávali o to víc. Když v současnosti lid obecný vidí, jak se chovají jeho představitelé, proč by si dělal násilí.

Nemůže to být také tak, že člověk, který je vulgární a hrubý, na sebe poutá pozornost, snáze dokáže dosáhnout svého, protože ostatní se ho bojí, a tak raději ustoupí?
To už je na druhém místě, protože kdyby lidé věděli, že existuje ještě něco důležitějšího a průraznějšího, než je vulgarita, nebyla by pak vulgarita až tak atraktivní. Zatím je to bohužel tak, že obecně toho nemáme tolik, co bychom nabídli. Ani nedovedeme někomu pomoct nastoupit tramvaje, uvolnit místo starší dámě atd. – neumíme se chovat slušně, noblesně a ohleduplně.

Může se u politika to, že se neovládá a je zemitý a podle někoho až sprostý, promítnout do jeho práce?
Nejen naše politická scéna se nestihla za osmnáct let zkultivovat: nestihla přebrat normální kultivované a kulturní ukazatele.

Věříte tedy, že za dvacet let na tom budeme jako v Bavorsku nebo Rakousku?
Teprve až nastoupí jiná generace. Ale abychom byli spravedliví: Můj dědeček byl za první republiky politik nejvyššího ranku (ministerský předseda), ale dlouhá léta byl také poslancem poslanecké sněmovny. Z této doby měl doma zápisy ze schůzí sněmovny. Nemyslete si, že tam nebyly vulgarity. Je známá historka, jak poslankyně Hodinová-Vzpurná vystrčila zadek. Nebo poslanec Stříbrný, to byla hvězda všech sprostot, ten se choval stejně jako o padesát let později poslanec Sládek. Najednou vidíte, že populisté jsou příbuzní vlastně napříč staletími.

Ono je to i v letitých demokraciích. V britském parlamentu mají například směrnice, jaké nadávky se smějí používat?
To je zase zásluha totality, která u nás byla, protože ta si nedovedla udělat ze sebe legraci, nebyla schopna nadhledu. I dnes u nás v parlamentu berou všechno smrtelně vážně. U nás nejsou v parlamentu lidé různých názorů, ale nepřátelé. To není jen nesmysl, to je blbost.

Slovních přestřelek v našem parlamentu je celá řada. K těm nejčastějším patří „duely“ dvojice Topolánek - Ráth?
Vulgarita by měla být poznat i podle toho, jak je dotyčný člověk vzdělaný. Poslanci jsou vesměs vysokoškolsky vzdělaní lidé. Takže bych předpokládal, že mají daleko širší slovník a vyjadřovací schopnosti a že když už chtějí někoho urazit, urazí ho na úrovni, a ne tím nenižším a nejubožejším způsobem.
Když v britském parlamentu poslanec prosí předsedu sněmovny, aby svému oponentovi řekl, že je vůl, dostává to v tu chvíli nadhled a je to celé v uvozovkách. Sám jsem tam několikrát byl a účastnil se toho. Je to ohromné. Je tam vidět, že i opoziční poslanec dokáže ocenit vtip politického protivníka a naopak. Dovedou však na sebe být i velmi ostří a tvrdí. Byl jsem tam například v době předvolební kampaně, na billboardech byly mnohdy ještě horší věci než u nás. V Británii si to zkrátka vyřizují tímto způsobem.
Samozřejmě vidíme, že se v různých parlamentech dokážou mordovat a vraždit a říkat si strašné věci, občas vidíme korejské parlamenty. To ale přece není naše parketa. S obrovskou kulturností, kterou máme za sebou, bychom měli být jedním z nejkultivovanějších národů v samotném srdci Evropy. Vždyť nás reprezentovala taková jména jako Karel IV., Masaryk, Karel Čapek. Tito lidé se nikdy nesnížili k tomu, aby byli hrubí natož vulgární.

Je nějaký výrok, který vás nadzdvihl, nebo je nějaký politik, kterému se to daří právě jeho vulgaritou, neotesaností?
Kdyby mě politici nadzdvihávali, přistoupil bych tím na jejich pravidla hry. A to nejsem ochoten. Je mi spíše líto voličů, kteří si je zvolili a kteří je bohužel zase zvolí. To však také souvisí s vulgarizací společnosti, která je spojena s médii, a to nejen televizí a blbě přeloženými americkými filmy, ale je to i v novinách a podobně. Český jazyk dostává od lidí, kteří by jej měli prezentovat, strašně zabrat a stává se z něj div ne „masabobština“ - jazyk, kterému k vyjádření stačí 500 slov.

Jde to napříč politickým spektrem. Jen pro zajímavost jsem našel několik výroků našich politiků. Zkuste každý z nich stručně okomentovat: David Ráth nazval premiéra Topolánka „poserou“, když se odmítl utkat v jakémsi televizním duelu?
David Ráth, lékař, vysokoškolsky vzdělaný člověk, je pak reklamou sám sobě. Co si pak mám o tomto ubožákovi myslet, když člověk tak vzdělaný a pohybující se ve vysoké společnosti, mluví takto.

Ústecký primátor Kubata hrubě urážel hokejového rozhodčího a vyhrožoval mu, že „dostane do držky“. Později řekl, že vyjádřil názor čtyř tisíc diváků a že v tu chvíli nebyl primátorem?
To je ono. Kdo ho tím primátorem udělal? Kdo jej zvolil? Lidé by teď měli reagovat na to, že podobní lidé nemají ani v komunální politice co dělat.

Mirek Topolánek a jeho pověstné gesto „Kalousek je jednička“?
To je pořád to samé. Mohl bych to omlouvat napříč politickým spektrem, že se to děje všude na světě. Viděl jsem dvouhodinový dokumentární film beze slov o zasedání italského parlamentu. Kam se naši hrabou.

Jiří Čunek přirovnal dům obydlený Rómy ke vředu?
V tomto případě jsem se připojil i k nějakému protestu, protože zase nejde o Rómy, ale (a to nikdo nikdy nepřizná) o to, že jsme malí čeští xenofobové. V jistotě našich domovů pro nás nejsou Rómové Rómy, ale jsou to Cigoši, a příslušníci Izraele jsou Židáci. Přiznejme si to.
Mám to privilegium, že mohu říkat Cikánům Cikáni, protože mezi nimi mám řadu dlouholetých kamarádů a z řadou z nich jsem seděl. Oni mě považují za člověka, který k nim tak trochu patří, takže jsem se k nim choval jako k sobě rovným, a oni se pak chovali stejně ke mně.
Jde jen o to, jak k sobě budeme navzájem přistupovat. Není to otázka desatera přikázání nebo skautského zákona. I když by mne velice zajímalo, jak by v parlamentu dopadlo hlasování o skautském slibu, že skaut musí být pravdomluvný, musí pomáhat slabším atd., a jestli by to parlament schválil.
Naše dnešní chování vypadá, jak vypadá, protože dodnes nejsme schopni sami sobě otevřeně přiznat, jací jsme byli před rokem 1989. Jak si pak můžeme sami sobě přiznat, že jsme hovada.

Miroslav Macek napadl Davida Rátha, záběry „Mackova pohlavku“ odvysílala všechna domácí média. Moje kamarádka, která žije v Kalifornii mi později říkala, že právě tyto záběry opakovala všechna místní média, byť se v nich jinak o České republice mlčí?
Pro Američany je to kuriozita adekvátní kuriozitě, v níž se dáma svlékne donaha a začne běhat po fotbalovém hřišti. Nic jiného to neznamená.

Tyto záběry běžely i v Německu, Polsku, Slovensku. Tam už to berou jinak?
Berou to tam jinak, ale chovají se stejně, protože obzvlášť v bývalých sovětských satelitech si s sebou také nesou kila zkažené morálky čtyřiceti let komunismu. Režim nás tehdy nutil a naučil závidět, být bez iniciativy, nenávidět každého, kdo se má lépe, udávat, když se nám někdo nelíbí, a že když jsem v partaji, jsem více než ostatní. Přitom jsme si všichni rovni.

Mluvíme o povrchní vulgaritě, ale jsou věci, které jsou na povrchu uhlazené – mají glanc, přitom z etického nebo morální hlediska jsou špatné. Myslím tím politika, který nedodržuje zákony, které jinak všichni dodržovat musíme. Mluvím o udavačích v oblecích. Je to horší než povrchní vulgarita?
Člověk by po listopadu 89‘ předpokládal, že lidé osvobození od hlídacích psů a nutnosti držet hubu opustí svá pískoviště, ke kterým byli dohnáni režimem. Ale vidíme, že dnes jsou lidé opět na svých pískovištích a opět si přejí, aby sousedovi chcípla koza.

Michal Pavlata řekl zvláštní výrok, že dnešní mládež jsou spratci, protože je vychovávali spratci? Kudy z toho ven? Kdy se dočkáme kultivované společnosti, kterou obdivujeme na Západě?
Chodím mezi mladé lidi – navštěvuji vyšší ročníky gymnázií a také vysoké školy. Týká se to vždy případů bezpráví, které potřebují živí komentář, a děti se na to také ptají. Najednou cítím, že tato generace, i když ne celá, už není tolik zatížená honbou za úspěchem a majetkem. Objevuje se tu naděje, že jsou přednější jiné věci. Tyto děti upřednostňují vzájemné vtahy a úctu k člověku.

(redakčně kráceno)

Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Vydáno pod