Utečeme na chalupu

Nejprve chaty, později chalupy. Místa, kam jsme údajně v některých situacích naší historie utíkali před společností a možná také sami před sebou. Tématem Historie.cs z 31. ledna byl fenomén českého chataření a chalupaření, který je ve srovnání s Evropu i světem nebývalý. Velká většina české společnosti totiž našla právě na chatách a chalupách svůj druhý domov, útočiště před mnohdy nestravitelnou a nepříjemnou životní realitou města i celé společnosti.
Na kořeny útěku z města, ale i z vlastní životní role a na vývoj českého chataření a chalupaření vůbec se ptal moderátor pořadu Vladimír Kučera. Jeho hosty byli socioložka Jana Dufková (JD) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, historička Petra Schindler-Wisten (PS) a historik Miroslav Vaněk (MV).

Přečtu vám na začátek ukázku: „Když se přiblíží sobota, tu Fanoušové, Tondové, Máničky odhodí svoje nevinné masky. Zmocní se jich volání divočiny a stane se z nich Divoký Bill, Dlouhý Jimmy a Bledá squaw, vyhledávajíce své sruby v kaňonech Hodkoviček, soutěskách zbraslavských Kordiller.“ Tak to pospal v Českém slově v roce 1929 Karel Poláček. Proč tenkrát začali lidé odcházet z města a stávali se z nich zálesáci?
JD:
To, že se lidé stávají někým jiným, můžeme v současnosti velice dobře pozorovat na různých on-line hrách nebo v nejrůznější virtuální realitě. Je to celkem přirozená touha člověka alespoň občas být někým jiným. Nelze se proto divit, že lékař chce být na chvíli třeba zedníkem, a to možná právě proto, že to nemá dlouhého trvání. Tento důvod určité změny, odpočinku od profesní role, je celkem přirozenou záležitostí.
Vlny chataření nebo chalupaření u nás probíhaly v různých obdobích. Každé období k tomu pak něco přidalo, nebo naopak něco ubralo. Asi nejvýraznější období byla 60. léta, která z tohoto hlediska můžeme nazvat „zlatými léty chataření a chalupaření“. Vynořila se totiž celá řada okolností a podmínek, které velice přály rozvoji chataření a chalupaření.
Jednou z klíčových záležitostí byl časový prostor. V 60. letech se začala výrazně zkracovat pracovní doba. Byla volná sobota – ze začátku každá druhá. Ke konci, v 69. roce, to byla už téměř každá. Rozvinul se automobilismus. Byly finanční prostředky, protože se přece jenom životní úroveň lidí v 60. letech oproti minulosti zvýšila. Bylo i dost volného prostoru, protože už od konce 40. let se v pohraničí uvolňovala různá místa. V 60. letech se pak pěstovala politika, která usnadňovala člověku zařídit si vlastní chatu. Takže by bylo spíš překvapivé, kdyby zde chataření a chalupaření nemělo v 60. letech svůj boom.

Nezapomínáme trochu na to, že se venkov v 60. letech začal vylidňovat?
PS:
Hodně mladých lidí z nedostatku pracovní náplně ve vesnicích odcházelo do měst. Jejich domovy se tak začaly vylidňovat, nebo tam jen dožívali staří lidé, kteří potom odešli za mladými do měst nebo do domovů důchodců. Z mladých se pak stávali chalupáři, nebo to dostal někdo úplně nový.
Po druhé světové válce se po odsunu Němců uvolnilo hodně objektů. Kdežto v 60. letech se to modernizací venkova posunulo i do vnitrozemí. Citoval jste tady Karla Poláčka, to je konec 20. let, ale úplné prvopočátky jsou už v 19. století, kdy řada umělců nebo významných osobností odjížděla na letní byty. Tato tradice zde byla dřív než po první světové válce, kdy se to rozšířilo nejvíce a kdy vznikají kořeny chataření v trampingu.
Kořeny chalupaření můžeme vysledovat ve 30. letech, kdy si spíše střední nebo vyšší vrstvy obyvatel budovaly luxusnější vily, které už s trampingem neměly nic společného. Trampové měli osady dohromady, kdežto vyšší vrstvy si letní sídla budovaly na samotě.
Samotný důvod, proč lidi chataří nebo trampují, je potřeba přírody. Souvisí to s rozvojem urbanismu na začátku 20. století, kdy člověk začíná mít potřebu odejít z města a vrátit se do přírody. Už v 30. letech byl v Praze smog.

MV: Jestli se nedá ještě zdůraznit jiný, londonovský pohled. V našem případě nemáme rozměr Spojených států, takže se dobrodružství odehraje u řeky. Je to touha po svobodě.

Hovoří architekt David Vávra (přepis doplňujícího rozhovoru):
V Čechách dokáží velice zvláštním způsobem zdomácnět věci, které by tady člověk vůbec nečekal. Americká country a trampování takhle nezdomácněly snad v žádné evropské zemi. Stejně tak orientální čajovny: nikde není taková síť čajoven jako v 90. letech v Čechách.
To jsou zvláštní záchytné body. Americká country tak vlastně přinesla chatičky a chatové oblasti, které přežily až do doby socialismu.
Paradoxní bylo, že mnohdy lidi, kteří přišli z panelákového bytu, kde obývali prostor třeba 6 x 6 metrů, šli do chatičky, kde byl prostor 3 x 3 metry. Pospolitost těchto lidí byla ale ještě větší než v paneláku. Je to možná i zvláštní cítění toho, že jsme malá země a že průměrná vzdálenost vesnic jsou 2 kilometry. Takže lidé si u nás rádi dívají do oken.

Byl to do jisté míry útěk, který však měl u trampů i ideový podtext?
JD:
Slovo útěk bych obhajovala, protože do značné míry je to vždy útěk, útěk od reality: člověk ve svém volném čase utíká od své reality někam jinam. Není to doslova, ale je to celkově změna místa, a pokud si při tom člověk změní svou roli, tím lépe.
Fakt je, že když o chataření a chalupaření mluvíme jedním dechem, je to zjednodušující, protože chataření je něco jiného něž chalupaření. Vyvíjelo se to i trochu jinými směry.
Je fakt, že urbanismus je jakousi prvopříčinou. Je také zajímavé, že třeba zahrádkářské kolonie, které známe z Prahy i některých jiných měst, původně vznikaly proto, že z venkova přicházely do Prahy služky, eventuálně mladí muži, dělat nějaké servisní služby. A protože chtěli mít nějaký kousek venkova, zakládali si ve městě zahrádky. Nejsem si ale úplně jista, jestli jim to zahrádky v podobě, v jaké byly, opravdu mohly naplnit.
K těmto důvodům se v průběhu doby nabalovaly důvody jiné. Nejdřív chtěl mí člověk mrkev, potom chtěl mít svou mrkev, protože si nebyl jistý, jestli mrkev, kterou kupuje v obchodě, není plná dusičnanů, později s k tomu mohlo přidat ještě to, že se seberealizoval v roli zahrádkáře.
Ovšem chataření se charakterizuje jinak než chalupaření. Chataři se berou spíš jako individualisté, kteří se jakoby uzavírají ve své chatě. Zatímco chalupáři se berou jako součást vesnice, obyvatelstva, jako lidé, kteří se aktivně zapojují do činnosti vesnice, navazují kontakty se svými sousedy apod.
Celkově je zajímavé, že chalupáři se v tomto kontextu většinou hodnotí pozitivněji. V současné době to však už nemusí být pravda, protože na řadě míst jsou vidět tendence ke splývání chataření a chalupaření. Je pak těžké říci, že toto je chata a toto chalupa.

Hovoří architekt David Vávra (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na subkulturu chalupář se dívám i z vlastního pohledu, protože jsem se chalupářem stal, i když jsem se tomu celý život bránil: kavárenský floutek nikdy nemůže zažít pocit chalupy a chalupaření. Jednou přinesla žena fotku s chalupou na prodej. Když jsem se na to podíval, věděl jsem, že to chci. Člověku to možná i s věkem přiroste k srdci, a je to potom místo, kde nachází určitý klid.
Tento pořad je zaměřen na chalupaření v kontrastu normalizace. V této době, kdy se lidé nemohli svobodně projevit v práci, si dávali druhotné cíle nebo se stávali součástí druhotné společnosti: chalupařili, byli myslivci, rybáři, hráli divadlo, udrželi si díky tomu skvělé kolektivy, nebo naopak došli nějakého ticha. Byla to vlastně jen taková druhá možnost života.

Tvrdá čísla říkají, že během let normalizace stoupl počet chalup a chalupářů více než jedenapůlkrát. To přece vypovídá o tom, že člověk tehdy něco hledal?
MV:
Připomeňme si tuto dobu. Po euforii přichází propad - zklame vládní elita, normální člověk je znovu vhozen do světa, iluze jsou pryč, občanská angažovanost ztrácí najednou pro spoustu lidí význam, vytrácí se motivace. Na druhou stranu lidé chtějí něco dál dělat, být aktivní. Chataření je pak možnost, jak zapojit svou aktivitu a dostat ji do úplně jiné sféry.

PS: V 70. letech to byla i módní záležitost. Řada chalupářů mi řekla, že se nechali strhnout nějakým chalupářským trendem, ačkoli původně byli veskrze městští lidé, kteří vůbec nebyli šikovní na nějaké manuální práce. Právě v 70. a 80. letech nastal boom chalup, protože chaty se už tolik stavět nedaly. Podle nových vládních usnesení se totiž nesmělo stavět na zemědělské ani lesní půdě. Plochy pro chaty tak byly vyčerpány. Hledaly se proto staré, původní objekty, které se mohly využít pro rekreační bydlení, nebo se například stavělo na zachovalých základech.

Vy se zabýváte orální historií, což je de facto historie pamětníků. Co vlastně chalupáři říkají?
PS:
Tento projekt dělám jen s chalupáři, protože oni se od chatařů striktně oddělují. To první, co mi řeknou je, že chaty ne, to jsou pro ně jen bedničky na přespání. Chalupáři jsou také hrdí a berou se strašně pozitivně. Někteří jsou takoví nadšenci, že se berou jako zachránci chalup, což i mnohdy jsou, protože někdy to opravdu byly ruiny na spadnutí, a někteří se snaží také zachovat původní ráz lidové architektury. Samozřejmě to část z nich dělá po svém, takže pak to vypadá, jak to vypadá.
Ve výzkumu, na kterém jsem pracovala, většina lidí chalupařila už od 50., 60. let, takže nemůžu říct, že by začali až v normalizaci a že by utíkali od nějaké totalitní šedi, jak se o tom mluví. Jejich prvotní motivace byl vyloženě útěk z města a od zaměstnání, potřebovali si vyčistit hlavu a bavila je manuální práce. Většinou to totiž nebyli lidé, kteří by se živili manuální prací. Přitom právě v tom se nacházeli a zjišťovali, že umějí dělat i něco jiného a jsou na to náležitě hrdí.
Chataři se mnohdy zapojili nekončícího kolotoče neustálých rekonstrukcí. Takže pak dochází k takovým paradoxům, kdy někteří neznají ani okolí svých chalup, nevědí, že kousek je rybník nebo les. Vlastně v pátek přijedou, začnou sekat trávu, pak něco opravují a v neděli večer zase musejí domů.

Hovoří architekt David Vávra (přepis doplňujícího rozhovoru):
Mnohdy se paradoxně stalo, že přivandrovalý Pražák chalupu zachránil. A někdy se v určité obci díky Pražákům zachovala i určitá autenticita chalup, i když někdy možná až kýčovitě, kdy se natíral každý trámek a uschovával každý odkaz minulých generací. Někdy však byly následky devastační. Není tedy jednoznačné, že by Pražáci působili jen pozitivně.

Hovoří moderátor a publicista Přemek Podlaha (přepis doplňujícího rozhovoru):
V lidských vlastnostech, v lidské podstatě chce člověk něco mít. Nestačí mu řeči, že teď je všechno kolem dokola nás všech. Člověk chce něco vlastnit a možnost mít domeček, do kterého budu jezdit, který si budu zvelebovat, ve kterém se budu seberealizovat, uplatňovat tvůrčí fantazii, je ohromná věc.

JD: Existují určité obecné důvody, proč si pořídit chatu nebo chalupu nebo proč začít žít víkendovým životním stylem. Normalizace rozhodně nezapříčinila sama o sobě vznik chataření a chalupaření, ale dodala tomu určité specifické zabarvení. Dnes už nelze říct, jestli by se chaty a chalupy u nás rozmohly stejně, kdyby normalizace neexistovala.
Člověk chtěl něco vlastnit a toto byla vlastně jediná legální možnost kapitalizace nejen finančních prostředků, ale i vlastní práce. Byla to možnost seberealizace, člověk tam mohl dělat, co chtěl, a nikdo se ho neptal, jestli tam udělá trpaslíka s červenou nebo modrou čepicí. Do určité míry tam byla jakási volnost, nebo iluze volnosti.
Roli hrálo i to, čemu se občas říká intimizace nebo privatizace, že měl člověk tendenci vtahovat se do určitého kruhu lidí. Když už se nemohl seberealizovat ve společenské angažovanosti nebo z hlediska režimu nebyl nejspokojenější, hledal sociální kontakty a snažil se být s lidmi, které má rád. Chata, chalupa jsou pro to ideální, protože režim měl určitou hráz, kam nemohl.

Přesto se říká, že režim na tom měl zájem, nebo se to alespoň velmi často píše a deklamuje?
PS:
Na režimu, který podporoval, nebo spíš toleroval chalupaření, bylo zajímavé, že až do roku 1976 tehdejší právní systém neznal pojem rekreační chalupa, jenom chata, domky. Podle tehdejšího bytového zákona člověk nesměl vlastnit dva objekty k trvalému bydlení, což původně chalupy byly. Různě se to obcházelo, že se to bralo jako rekreační domky atd. Až v roce 1976 vznikl pojem rekreační chalupa, kdy se mohly na rekreační objekt legálně využít staré hospodářské usedlosti.

MV: Ještě bych přidal jedno možné vysvětlení, proč boom chalupaření a chataření nemá s normalizací až tolik společného jako se skutečným stavem.
V té době se zlepšuje ekonomická situace, takže si lidé mohou druhé bydlení dovolit a také je daleko větší mobilita. To jsou filmy, komedie, kdy vidíte Pražáka s embéčkem s nějakými trámky na střeše, jak ujíždí z Prahy. Lidé by tam vlakem necestovali. Takže to spadá do období, kdy si to společnost může z ryze ekonomického pohledu dovolit víc než v 60. letech.

Hovoří architekt David Vávra (přepis doplňujícího rozhovoru):
Bylo to i v tom, že za socialismu člověk nemusel tolik pracovat. Lidi se ntak sedřeli o víkendu, aby pak mohli čtyři dny do čtvrtečního večera odpočívat. To byl zajímavý úkaz, který jsem za socialismu pozoroval, že nejvíc opilců v Praze bylo ve čtvrtek večer. To už byla naděje chalupy, a v pátek se pak už nepracovalo. Takže ve čtvrtek se zlili, a pak se šli sedřít na chalupy, aby se zase v neděli večer vrátili.

MV: Režim se choval úplně jinak než před rokem 1968. Už to není totální ovládnutí společnosti v absolutním slova smyslu. Nejde o ideologické ovládnutí, protože ani režim, ani komunistická strana tomu nevěří, už je to jen hra, jsou to rituály. Najednou se ukazuje, že aby instrument moci mohl fungovat dál, je třeba veřejnosti trošku „povolit ventily“. Takže zatímco je režim na jedné straně co nejméně nápadně utáhl, tak na druhé straně je co nejnenápadněji povoluje.
Nejde přitom jen o chataření a chalupaření. Aktivity jsou v daleko širším slova smyslu. Je tady oblast ekologická, různé skupiny ochránců přírody, byť pod různými hlavičkami tehdy oficiálních organizací, jako byl Brontosaurus. Některé pionýrské skupiny se dokonce chovaly jako skauti. Není to totiž pionýrech, ale vždy o lidech.
Často zaměňujeme pojmy. Něco je organizace, kterou si umíme představit a kterou jsme asi nikdo neměli rádi a kterou tvoří nějací funkcionáři. Uvnitř jsou ale lidé, členové organizace, a ti jsou buď pasivní, nebo aktivní. Obecně platí, že náplň činnosti organizace dělá její členstvo. Takže pod hlavičkou Pionýra se dělaly trampské záležitosti. Pod hlavičkou Brontosaura se jezdily opravovat v severních Čechách, v bývalých Sudetech, církevní majetky – opravovaly se boží muka, fary. Večer si pak lidé sedli s farářem u červeného vína a nemyslím si, že by se bavili o tom, že podporují nějaký režim.
Je tak opravdu těžké to rozklíčovat a nevidět tento problém černobíle. Že by to stát nějak jednoznačně podporoval, se říci nedá. Určitě mu to ale nevadilo, protože kdo si hraje, nezlobí - kdo kutí, zlobí méně.

JD: Chataření a chalupaření, to není jen to, že člověk jede někam na chalupu. S tím souvisí celá řada aktivit: kutilství, houbaření, nejrůznější opravárenství. To všechno jsou záležitosti, které Češi mají obecně velice rádi.
Několikrát jsme tady narazili na to, že v chataření a chalupaření byla touha člověka po přírodě, po změně životního stylu, po zdraví a podobně. U nás se to však většinou po určité době zvrhlo. Původně jezdil člověk na chatu nebo chalupu pracovat venku, plavat, chodit do lesa, dělal aktivity, které byly přirozené, protože budova byla v přírodě.
Postupem času si však člověk začal na chatu, chalupu dovážet televizi, ledničku, koberce, luxy a celou řadu dalších záležitostí. V okamžiku, kdy si člověk na chatu doveze lux, je konec. Absolutně se tím mění životní styl: musíte se v chatě, chalupě chovat stejně jako doma, a to nejen tím, že se přezouváte. Jestliže si pak přivezete na chatu televizi, je už úplně jedno, jestli se díváte na sobotní nebo nedělní vysílání doma nebo na chatě. Pravda možná je, že na chatě je to příjemnější: venku svítí sluníčko, je tam zeleň, doma třeba kouří komíny. Náplň života je ale stejná, takže už neplatí, že člověk mění životní styl, svoje role. Je to stále stejný stereotyp.

Hovoří architekt David Vávra (přepis doplňujícího rozhovoru):
V chalupaření se mísily dvě věci. Útěk z města a pohodlný průměrný život, kdy davy embéček míří jedním směrem a druhým směrem se vracejí se symbolicky naplněnými ošatkami vajec. Kde hledat vyrovnanost mezi tímto středním proudem a tím, že tam člověk docílí svobody? Platí obojí. Pro někoho, kdo měl chalupu třeba uprostřed lesů, platilo i to, že se stromy se lépe dýchá než s kameny domů.

Dá se říci, že chalupaření do jisté míry udrželo vesnici?
PS:
Do jisté míry ano. Chalupáři vlastně zachraňovali některé staré objekty, ale i vesnice díky nim žila. Vesnice měla normálně stovky obyvatel, ale během sezony, během víkendů a prázdnin narůstá počet obyvatel na tisíce, což umožnilo, že se tam uživily různé hospody a obchody.

JD: Po 90. roce se začalo velice intenzivně uvažovat o tom, že chataření a chalupaření jakožto přežitek musí samovolně zmizet, protože lidé bez jakýchkoli zákazů nebo norem přestanou na chaty, chalupy jezdit a začnou je hromadně prodávat.
Důvody k těmto obavám byly jednak ekonomické, kdy se uvažovalo o tom, že málokterá domácnost si bude moci dovolit živit dvě bydliště. Potom šlo o daleko širší nabídku, jak trávit volný čas - jestliže člověk dříve jezdil na chatu, chalupu mimo jiné i proto, že nemohl jezdit do New Yorku nebo do Paříže, teď bude moci jezdit, kam chce. A člověk, který si vybírá, jak investuje svůj čas, energii i peníze do něčeho smysluplného, proč by to byla chata a chalupa?
Je sice pravda, že od začátku 90. let byly určité poklesy, vlny odlivu zájmu o chaty a chalupy,ale jako fenomén to zůstalo a je to tady stále.
Ukazuje se, že období demokracie u nás svým způsobem chatám a chalupám přeje, i když je to třeba z trochu jiných důvodů. Trávení dovolené na chatě a chalupě je ideální pro rodiny s malými dětmi, kde by jinde mohly nastat nějaké problémy, je ideální třeba pro starší lidi a je ideální pro lidi, kteří mají třeba hlučné koníčky, které v nájemních bytech provozovat nejdou.

Vraťme se k 70. a 80. letům, kdy zde vznikaly jisté komunity, společenství. Dalo by se říci, že v některých místech vznikaly „ostrůvky pozitivní deviace“?
MV:
Není to otázka jen chat a chalup. V celé společnosti existovaly tyto ostrůvky pozitivní deviace, ale je třeba je hledat, nejsou tak viditelné. Nesmíme se dostat ke klišé pojímání lidského života jen politicky. Člověk není „homo politicus“. Nerodí se s tím, že se bude angažovat ve věci socialismu a míru, nebo na druhou stranu každý den neusíná a nevstává s myšlenkou, jak bude systém podrývat.
Lidé žili normálními životy, což bych jim nevyčítal, protože je to přirozené, ale pořád chybí pohled, který by viděl lidi v jejich lidskosti. V dnešním světě je jednoduché, kdy je všechno zkratka, věci zaškatulkovat. Každý pak vidí: normalizace je pejorativní, chalupaření je pejorativní. Spíše bych se díval, jestli jsou tito lidé aktivní - chalupaření, ochrana životního prostředí, včelaření i zahrádkaření nejsou přece pejorativní věci.
Je to otázka lidské aktivity, která je důležitá a která vždy může obzvlášť autoritativnímu režimu vadit, protože každá lidská aktivita se v určité chvíli může přetavit nebo převrátit do aktivity politické. To znamená, že když zahrádkář dostane za uši od nějakého funkcionáře, že podle nějaké směrnice něco zvoral, najednou si i tento člověk říká, že tady není něco v pořádku.
Takže obraťme trošku pozornost a úhel pohledu. Neměli bychom říkat, že to byli jen funkcionáři a disent a mezi nimi šedá zóna.

Hovoří architekt David Vávra (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jak se mohl člověk svobodně projevovat? Kdo se svobodně projevil, byl ve vězení. Málokdo měl tu odvahu jako chartisté, aby řekl svou pravdu. Takže ti, co ji neřekli, ji potom křičeli do táboráku v pátek večer tak jako napůl. Smrt komunismu, nebo co jsme tokřičeli, pak už i veřejně, protože nám to bylo ke konci trošku všechno jedno. Člověk však v sobě fyzicky měl trochu strachu a sebezáchovy.

PS: Chalupářům byla politická situace volná. Spíše jim dělalo problémy a starosti, že byl nedostatek stavebnin, kdy měli opravdu potíže s jejich sháněním. Velmi často mi to popisovali tak, že když viděli na ulici třeba nějakou volnou dlaždici, vzali si ji s sebou a pak ji upotřebili na stavbě chalupy. Takže tady fungovalo i jisté přikrádání – rozkrádání socialistického majetku.

Je to zdánlivě povrchní a přízemní, nicméně pozitivní vztah k režimu to u chatařů a chalupářů taky asi nepěstovalo, když si chtěli postavit komín, a nesehnali cihly?
PS:
To určitě nepěstovalo, ale český člověk je vynalézavý, vždycky si to nějak našel. Nebylo to v tom, že by za to vinil tehdejší politiky.

MV: To je stejné, jako když nebyl toaletní papír, jogurty atd.Je to naštvanost, kdy lidé zůstali u hospody jako dnes my a nadávali na poměry. Viděl bych to spíš na této úrovni.

Ovšem je tu ještě jedna věc. Na chalupy jezdili i lidé, kteří se nezabývali jenom tím, jestli si postaví komín a kde na něj seženou cement, ale i lidé, kteří fungovali jako tvůrci veřejného mínění. Vesnice bývala vždy konzervativní - nebyla pro nějaké změny. I v autoritativním, nepříjemném režimu se často lidé z venkova cítili spokojenější než lidi z města. Nemělo pozitivní vliv také to, že „lufťáci“ přijeli a něco lidem na venkově řekli?
JD:
Tím, že chataření a chalupaření existovalo, docházelo k přibližování města a venkova. Lidé z venkova Pražákům, kteří přijeli na chaty a chalupy, předávali nějaké zkušenosti nebo názory, a naopak samozřejmě Pražáci ovlivňovali vesničany. Čili k prolínání nebo předávání nějakých prvků životního stylu docházelo.
Nejsem si ale úplně jista, jestli Pražáci na venkov dováželi vždy to nejlepší, protože tam spíš zavedli určité prvky konzumního životního stylu nebo něčeho podobného. Nemyslím si, že venkov ovlivňovali úplně pozitivně.

PS: Vztah vesničanů a „lufťáků“ byl ambivalentní. Nedá se to asi generalizovat. Hodně se to na vesnicích dělilo na lufťáky a domorodce a příznačné bylo, že každému lufťákovi se říkalo Pražák, i když z Prahy třeba vůbec nebyl. Hodně venkovanů na ně spíš pohlíželo skrz prsty, jací to jsou boháči z Prahy. Ne že by to byla závist, ale že by je měli úplně rádi, se říct nedá. Spíše když už tam někdo chalupařil delší dobu, zapustil tam kořeny, tak teprve pak ho nějak přijali mezi sebe. Samozřejmě však jak kde - vždy je to o lidech.
Je ale také pravda, že místní lidé často pomáhali chalupářům při stavbě či opravě chalup a zase chalupáři jim například vozili plzeňskou dvanáctku, která na vesnicích tehdy nebyla k sehnání apod.

MV: Tato informovanost je jasně vidět v okřídlené větě: „Co je nového u vás v Praze?“ Anebo tato věta zněla: „Co to tam v tý Praze zas děláte?“ Ale to slyšíme i teď.

Říká se, že Češi nebo Česko je chalupařením a chatařením v podstatě evropský a světový unikát. Je to pravda?
JD:
Unikát jsme, pokud jde o vztah. V Česku to opravdu fenomén je. Ať to budeme hodnotit pozitivně nebo negativně, jde o velice významnou část obyvatel. Není ale pravda, že obdoba chataření a chalupaření nikde jinde neexistuje. Hodně je to ve skandinávských zemích, ve Finsku to je snad nejvíc. Tam je ale samozřejmě určitý rozdíl. Finové vlastní velice často doslova chatky, které jsou na některých ostrovech nebo místech, která jsou příhodná k chytání ryb. Takže tam vyráží jednou za rok nebo za půl roku skupina mužů na lov ryb. Mají svou „pánskou jízdu“, což si zas u nás na rodinné chalupě neumím úplně představit. Totéž je třeba ve Francii, kde se jedná o velice skromná letní sídla na pobřeží.
Pokud jde tedy o výskyt, existuje to i jinde v Evropě, ale význam, který chataření, chalupaření nebo druhý domov má, je u nás rozhodně největší. Pro nás opravdu chata, chalupa velice často neznamená jen víkendové, přechodné bydlení, ale je to skutečný druhý domov. Něco, čím je člověk schopen žít třeba celý týden, kdy přemýšlí, jaké bude počasí nebo jestli má koupit žluté nebo červené dlaždičky. Znamená to pro něj zkrátka daleko víc než jen to, že někam odjede, kde bude něco dělat. Chata je pro něj významná se vším všudy.

PS: S tím souhlasím. I v západní Evropě jsou chaty spíš jako letní byty a rozdíl je v míře sociální exkluzivity, protože u nás si chatu, chalupu mohl dovolit v podstatě každý občan, když ji sehnal. V cizině se proto diví, že máme ještě druhé bydlení, protože tam to není až tak běžné ve smyslu letních bytů.

Řekli jsme si, že situace s chalupařením a chatařením není tak docela ošklivý příznak normalizační pasivity až vnitřní kolaborace občanů. Nicméně jak si mám vysvětlit, když jeden z mých přátel, a neslyšel jsem to poprvé, vyjádřil své zhnusení nad současnou politikou větou: „Hele, mě už to nebaví, já už zase začnu jezdit jenom na chalupu a budu se tam držet.“ V lidech je možná stále trochu toto povědomí ?
MV:
To je určitě signál, že tady opět nefunguje to, co se očekávalo, že samovolně fungovat bude. Bez lidí to však nikdy fungovat nebude, protože systém je prázdné slovo - tvoří ho lidé. Takže bych byl možná na pozoru.

JD: V této souvislosti mě napadlo, že lakmusovým papírkem ochoty angažovat se by bylo dát volby na sobotu a neděli. Takové pokusy zde už byly, a pokud vím, tak k tomu vždy byly určité komentáře, určité statistiky, že víkend je příliš hezký, takže se nedá čekat, že by k volbám přišlo příliš mnoho lidí. Bralo se to jako realita: je to jasné, lidé budou na chatách a chalupách.

Proč bych se staral o společnost, když se můžu starat o křen.

(redakčně kráceno)