Bitva u Stalingradu

31. ledna 1943, druhý den po berlínských oslavách desátého výročí nástupu Adolfa Hitlera k moci, kapitulovaly ve Stalingradu jednotky 6. německé armády polního maršála Friedricha Pauluse. Sovětským vítězstvím tak skončily dlouhé týdny úporných a krvavých bojů o město na Volze. Bitva u Stalingradu znamenala zlom v německé strategické koncepci na východní frontě a v celé válce vůbec. Mýtus o německé neporazitelnosti definitivně padl. Mimo jiné i v reakci na stalingradské vítězství tehdy britský premiér Winston Churchill poznamenal: "Tohle není konec, tohle není ani začátek konce, ale je to snad konec začátku."
Historický magazín z 2. února byl věnován bitvě u Stalingradu, od které letos uplynulo šedesát pět let. O tom, co ji předcházelo, jak probíhala, stejně jako o významných osobnostech, které se jí zúčastnily, hovořil Eduard Stehlík s historiky z Vojenského historického ústavu Tomášem Jaklem (TJ) a Ivem Pejčochem (IP).

Jak to vypadlo v roce 1942 na východní frontě? Jak se vůbec nacistické jednotky u Stalingradu ocitly a co bylo jejich úkolem?
TJ:
Na východní frontě na jaře 1942 probíhal neúspěšný sovětský pokus o znovudobytí Charkova. Cílem velké letní strategické ofenzivy německé armády mělo být dosažení zdrojů nafty v podhůří Kavkazu. Druhý cíl byl přerušení dodávek spojenecké válečné pomoci, jejichž největší část směřovala do Sovětského svazu přes Perský záliv a Írán.
V dubnu byla Adolfem Hitlerem schválena směrnice č. 41, která stanovila hlavní úkoly připravované letní ofenzivy. Daleko na jihu, v severní Africe, měl tvořit jakési jižní křídlo obrovských strategických kleští postup jednotek generála Rommela, který měl prorazit britské pozice u El Alameinu a zaútočit na ropná pole Blízkého východu z jihu. V létě 1942 se německým a rumunským vojskům podařilo dobýt Krym. V červenci byla zahájena velká ofenziva.
Po tom, co německé jednotky a jednotky německých spojenců:Italové, Rumuni, Chorvati, Maďaři, obsadily pravý břeh Donu, prostor mezi Donem a Doncem, se německé síly rozdělily. Jeden směr útoku směřoval k Volze a městu Stalingrad. Druhý mířil na ropná pole v podhůří Kavkazu.

Byl význam Stalingradu skutečně tak velký? Nebyla to jen záležitost určité prestiže: z Hitlerovy strany dobýt město pojmenované po jeho odpůrci, a naopak snaha ubránit město za každou cenu právě proto, že nese jméno velkého Stalina?
TJ:
Stalingrad nebyl jen pojmenován po Stalinovi, ale také se k němu vázala legenda, že se Stalin u tohoto města proslavil v ruské občanské válce. I z tohoto důvodu to byl souboj o prestiž obou zúčastněných.
Toto město jinak skutečně nebylo nutné dobýt. Stačilo ho obklíčit a dělostřelectvem apod. znemožnit transport na Volze a nezatahovat armády do nepředstavitelných jatek v troskách města.

Jaké síly proti sobě u Stalingradu stanuly, o kolik šlo vojáků a kdo jim velel?
IP: Jádrem německých sil byla 6. armáda generála Friedricha Pauluse a část 4. tankové armády generála Hotha. Na ruské straně šlo hlavně o 62. armádu generála Vasilije Čujkova, která byla určena k přímé obraně Stalingradu. Její jednotky byly doplňovány z civilního obyvatelstva. Během bojů z dělníků stalingradských továren vznikaly bojová uskupení, která bojovala přímo v ruinách města. Je málo známo, že Sověti nasadili i loďstvo, byla to volžská flotila, která zajišťovala přepravu přes Volhu a v řadě akcí nasadila bojové čluny, které měly poměrně velkou účinnost.
Šlo o statisíce vojáků. V „kotli“ se nakonec ocitlo na 250.000 vojáků.

Na německé straně generál Paulus, na sovětské generál Čujkov. O jaké osobnosti se jednalo?
TJ:
Friedrich Paulus pocházel z úřednické středostavovské německé rodiny a vzal si bohatou nevěstu z rumunských vyšších vrstev. Čujkov byl naopak původem ze se selské rodiny a v osmnácti letech plně využil možnosti, které mu dala ruská revoluce, a velice rychle pak postupoval ve velitelských postech.
Zatímco Paulus byl silně věřící katolík, Čujkov byl velice tvrdý a dobře obeznámený se sovětským systémem, takže jeho styl velení byl naprosto bezohledný. Tím ale nechci tvrdit, že Paulus byl na svoje lidi jako beránek.

Jaký charakter měly boje, které se ve Stalingradu odehrávaly? Byl to ještě blitzkrieg?
IP: Poněkud to připomínalo zákopovou válku první světové války. Město bylo totiž poměrně rychle rozbito dělostřeleckou palbou a leteckým bombardováním. Obě strany využívaly trosek domů, ve kterých se opevňovaly, takže se nakonec bojovalo o jednotlivé budovy a jejich jednotlivá patra. Třeba velký traktorový závod, kde se vyráběly tanky, se změnil v pevnost, kterou Rusové velmi srdnatě bránili po dlouhou dobu. V podstatě to byla jatka mezi ruinami, jaká německé východní tažení v takovémto rozsahu ještě nepoznalo. Vznikaly tam i různé bunkry. Po německé kapitulaci se ještě asi dva měsíce v podzemních chodbách, bunkrech a troskách budov bránilo 10.000 německých vojáků a bylo velmi těžké je odtamtud dostat.

Byly u Stalingradu používány nějaké nové typy zbraní, nebo šlo o standardní výzbroj, kterou obě armády běžně využívaly?
IP:
Dá se říci, že byla používána standardní výzbroj. Adolf Hitler se sice snažil prosadit nasazení zbrusu nových tanků Panther, ale jejich vývoj nebyl ještě zcela dokončen, takže Hitlera jeho generálové přesvědčili o marnosti a neefektivnosti použití těchto tanků.

V souvislosti s boji na východní frontě bývají často uváděny jako významné faktory bláto a zima? Sehrály nějakou roli i u Stalingradu?
IP: Určitě sehrály. V podzimním období rozmokala pole a krajina kolem města, takže těžké válečné stroje se bořily do země. Potom, co přišly mrazy, půda ztvrdla, takže mobilní prostředky dokázaly jet daleko lépe. Ovšem tvrdé zimní klima působilo neblaze nazdravotní stav německých vojáků, kteří nebyli dostatečně vybaveni na ruskou zimu. Na druhou stranu obyvatelstvo města bylo na takové podmínky zvyklé oproti středoevropanům, kterým počasí dělalo mnohem větší problémy.

TJ: U Stalingradu v zimě zamrzla na křídlech 6. německé armády řeka Don, čímž byla 6. armáda jako protitanková překážka znehodnocena, a toho také později Sověti využili.

Bojovali u Stalingradu nějací bývalí českoslovenští občané?
TJ: Do německé armády byli v hojném počtu odváděni bývalí českoslovenští občané ze Sudet. U Stalingradu jich pak velké množství našlo svůj konec. Soupisy, které dosud nebyly dokončeny, hovoří o tom, že ztráty mezi příslušníky sudetské župy byly dvakrát větší než z ostatních oblastí Německa.

Předznamenáním vítězství u Stalingradu byla obrovská obkličující operace. Jak probíhala a jaké síly se do ní zapojily?
TJ: Byla to operace „Uran“, kterou naplánoval především generál Žukov. Jejím cílem bylo prorazit slabě chráněná křídla 6. armády, která byla tvořena 3. a 4. rumunskou armádou, a obklíčit 6. německou armádu a část 4. tankové armády v prostotu Stalingradu. K tomuto útoku došlo 19. listopadu a už 23. listopadu se podařilo obkličovací kruh uzavřít.

Slyšel jsem zajímavou vzpomínku německého vojáka, který říkal, že když se dozvěděli o tom, že jsou obklíčeni, brali to jako špatný vtip: „Přece my obkličujeme město.“ Němci se několikrát snažili toto obklíčení prolomit s nasazením poměrně velkého počtu jednotek. Proč nebyli úspěšní?
IP: K průlomu byla použita především Hothova tanková armáda se skutečně velkými silami. Dostala se v průběhu této ofenzivy až 50 kilometrů od vnější části Stalingradu. Problém byl v tom, že generál Hoth počítal se současným úderem zevnitř bráněného města, kde ještě existovaly tankové jednotky, které by vytvořily obrněný klín, ale ty neměly dostatek paliva, které se nepodařilo přepravit leteckým mostem. Navíc armáda generála Čujkova se velmi tvrdě bránila, a i proto se průlom nepodařil.

Letecký most byl pokus armádu zásobovat vším. Jak skončil?
IP: Hermann Göring, pro kterého to byla prestižní záležitost, tvrdil, že může obklíčené město zásobovat pěti sty tunami po celou dobu. To by zajistilo obranu,přísun munice a dalšího materiálu. Nikdy však této hodnoty nedosáhli, přestože nasadili všechny možné druhy letadel od nákladních po těžké bombardéry. Vlastně jen dvakrát se podařilo dosáhnout hranice tři sta tun materiálu, jinak byly hodnoty mnohem nižší, takže vojáci pochopitelně strádali, neměli dostatek zbraní atd. Podařilo se ovšem odsunout asi 42.000 zraněných z již obklíčeného „kotle“, což byl alespoň humanitární úspěch.

Jaké byly podmínky uvnitř města?
TJ: Pro středoevropana panují v bývalém Caricynu, tehdy Stalingradu, nyní Volgogradu naprosto nepředstavitelné klimatické podmínky. V zimě padají teploty hluboko pod bod mrazu, v létě naopak dosahují několika desítek stupňů nad nulou. Navíc s postupným zužováním obklíčení 6. německé armády se nedařilo provazovat letecký most v předpokládané výši. Stále tak docházelo palivo a potraviny, takže všichni koně, kteří se nacházeli v obkličovacím kruhu, byli poraženi na maso. Docházelo ale také ke kanibalismu a podobným jevům.

31. ledna 1943 tehdy už ne generál, ale polní maršál Paulus podepsal kapitulaci. Jsou takové zmínky o tom, že ho chtěl Hitler povýšením v předvečer kapitulace dotlačit k sebevraždě, protože v německých dějinách se ještě žádný polní maršál nepříteli nikdy nevzdal. Bylo to skutečně tak?
TJ: To je pravda a i sám Paulus to tak vnímal. Avšak právě proto, že byl katolík a sebevraždu tvrdě odmítal, tuto němou výzvu svého vůdce neuposlechl. Paulus byl později s ostatními generály internován v zajateckém táboře pro vysoké důstojníky v Suzdalu. Tam byl prominentním vězněm, protože polní maršál byl skutečně kapitální úlovek. Potom se připojil k protihitlerovským pokusům organizovaným Sověty v nacionálním komitétu Svobodné Německo.

Skutečně Paulus „prozřel“, nebo to hrál jen na oko, aby Sovětům vycházel vstříc?
TJ: Těžko říci. Existují určité konspirační teorie, které tvrdí, že se z Ruska nevrátil Paulus, ale jeho dvojník atd. Nicméně po válce se do Německa vrátil a usadil se v bývalém Východním Německu. Svoje někdejší spolubojovníky si pak velmi znepřátelil svým vystoupením v Norimberském procesu, kde svědčil proti obžalovaným.

Bitva u Stalingradu byla velmi krvavá a tvrdá. Jaké ztráty zúčastněné strany nakonec utrpěly?
IP: Na sovětské straně se hovoří o 480.000 až 500.000 padlých. Je otázka, jestli to jsou ztráty pouze sovětské armády, nebo jestli je v tom započítáno i civilní obyvatelstvo. Na německé straně, když se „kotel“ uzavřel, bylo 238.000 vojáků z toho 13.000 Rumunů. 42.000 raněných se podařilo evakuovat díky leteckému mostu, velká část jich padla v bojích a počet zajatých není dodnes zcela přesně určen, ale odhaduje se na 95.000 osob. V 50. letech se do Německa ze sovětského zajetí vrátilo mezi 5 a 6 tisíci vojáky, zbytek zemřel.

Ocitly se u Stalingradu také jednotky s Německem spřátelených zemí?
TJ: Postavení mezi Voroněží a Stalingradem především na řece Don držela 4. maďarská armáda, 8. italská armáda a 3. rumunská armáda. Jižně od Stalingradu byla 4. rumunská armáda. Rumunské armády byly zničeny už v operaci „Uran“. Potom následovaly operace „Saturn“ a „malý Saturn“, které měly zabezpečit dobytý koridor a které udeřily na maďarskou a italskou armádu, které byly také poraženy. V obklíčení ve Stalingradu skončilo také několik set chorvatských dobrovolníků, kteří sloužili v rámci německých ozbrojených sil.

Často můžeme slyšet, že kdyby se Němci ze Stalingradu včas stáhli, mohli uchránit své síly. Na druhou stranu podle názorů poměrně zainteresovaných vysoce postavených německých velitelů by v případě stáhnutí ze Stalingradu byly ztráty daleko vyšší?
TJ: To vše spadá do oblasti hypotéz, které v historii nejsou příliš oblíbené. Těžko říci, co by bylo kdyby. Kdyby Rommel v roce 1942 prorazil v Egyptě, pravděpodobně by k bitvě u Stalingradu, jak ji dnes známe, nedošlo vůbec. Podobná otázka je, kdyby se podařilo vyklidit „kotel“, jestli by operace „Saturn“ a „malý Saturn“ nebyly posíleny a naopak nevedly k dalšímu obkličovacímu kotli. Jediné, co je v tomto směru možné udělat, je vytvořit si nějakou počítačovou simulaci a tyto hypotetické varianty zkoušet.

Kapitulace polního maršála Pauluse a jeho mužů Hitlerovi mírně řečeno pokazila oslavy desátého výročí jeho nástupu k moci. Jak na katastrofu u Stalingradu reagovala Říše?
TJ: Ztráta Stalingradu byla velmi citelná a nešlo ji zatajit před obyvatelstvem už proto, že boje u Stalingradu byly velmi propagandisticky využívány. Vlastní postup do podhůří Kavkazu byl trochu ve stínu bojů o město, které neslo jméno diktátora nepřátelské strany.
Takže bylo nutné nějak zareagovat. Tryzna nebo odpověď na Stalingrad, kterou koncipoval ministr propagandy Goebbels, proběhla ve dnech 3. až 5. února 1943. Byl to celoříšský stání smutek, byly vyvěšeny černé prapory, byla zakázána filmová a divadelní představení apod. a zdůrazňovalo se, že tito Němci padli proto, aby německý národ žil.

Byla bitva o Stalingrad skutečně přelomová?
IP: Byla to významná bitva. Nebyl to však přelom ve válce v tom smyslu, že by Němci ztratili schopnost dále útočit. Sice utrpěli velké materiální a lidské ztráty, ale dokázali si udržet strategickou iniciativu. Tu ztratili až v bitvě u Kurska a současně vyloděním spojeneckých jednotek na Sicílii, a potom později dalšími velkými operacemi po vylodění britsko-amerických vojsk v Normandii. To byly skutečně zlomové body, které německé válečné mašinérii zlomily vaz. Od té doby se území ovládané Němci jen zmenšovalo až do samotné kapitulace.

Dá se jednoduše říci, proč vlastně Sověti u Stalingradu vyhráli?
IP: Bylo to jednak bezohledným nasazením vojáků i civilistů a lepší možností přesouvat posily: německá jednotky neměly kde brát rezervy, Stalin měl tuto možnost přeci jen širší.

(redakčně kráceno)