Kolektivizace znamenala násilné vystěhování až 4000 rodin

Praha - Komunisté v rámci kolektivizace vyháněli sedláky z jejich zemědělských usedlostí a zabavovali jim veškerý majetek. Tyto zločiny dodnes nebyly potrestány - údajně proto, že není koho soudit. Podle představitelů Konfederace politických vězňů v současné době není vůle aktéry násilného vystěhování trestat.

Konfederace proto usiluje o to, aby násilné vystěhování sedláků v 50. letech bylo uzákoněno jako zločin proti lidskosti a podobně jako holocaust by se mělo stát nepromlčitelným. Přestože případní pachatelé vzhledem k vysokému věku a špatnému zdraví nepůjdou do vězení, důležité je uznání jejich viny.

Komunisté vzali postiženým lidem nejen majetek, ale sedlákům, kteří žili staletí svázáni s půdou, vzali podstatu jejich života a naprosto je vykořenili. „Byli to lidé, kteří něco znamenali a živili celé obyvatelstvo. Komunistům vadilo, že měli majetek a vliv, tak se rozhodli je zlikvidovat jako třídu,“ připomněl Otakar Raulím, předseda zemědělské komise Konfederace politických vězňů.

Přestože v současné době je ochota státního aparátu napravit křivdy lepší, restituční nároky dosud nebyly vyřešeny. „O morálním nároku není sporu, těžko se však prosazuje faktický nárok,“ vysvětluje problémy, s nimiž se musejí potomci vystěhovaných rodin potýkat předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová.

Centrálně evidována byla pouze část vysidlování, která se uskutečnila od roku 1951 do roku 1953 jako tzv. akce K (kulak). Ve dvou evidenčních knihách Státní bezpečnosti (StB) se uvádí, že do poloviny roku 1953 bylo k vystěhování předurčeno 1888 selských rodin z celého Československa. Z dochovaných materiálů vyplývá, že stát v této době zkonfiskoval na 2000 usedlostí. Pozdější údaje vycházejí už jen z odhadů. Podle jedné z interních zpráv StB bylo od října 1951 vysídleno 3000 až 4000 rodin.

Po roce 1953 chybí k vyhánění zemědělských rodin dokumentace. Kolektivizace v té době prodělávala hlubokou krizi, mnozí členové opouštěli zemědělská družstva a komunistický aparát potřeboval zesílit nátlak a zastrašování. Proto tehdy vysidlování převzaly místní orgány, jejichž regionální záznamy v drtivé většině nepřečkaly skartace.

Postup při vyhánění sedláků stanovily tzv. směrnice tří ministrů (vnitra, národní bezpečnosti a spravedlnosti), které nikdy neschválila vláda a ani neprošly zákonodárným procesem, a byly tudíž nezákonné. Státní bezpečnost pro akci K vybrala „škůdcovské rodinné celky“, které mohly bránit kolektivizaci zemědělství. Členové vystěhovaných rodin se vůbec nedozvěděli, na základě jakých předpisů proti nim státní orgány zakročují.

Důvodem pro odsouzení a pro zabavení majetku mohlo být prakticky cokoliv. Rozsudky padaly za přípravu emigrace, ostrá slova na adresu KSČ, ale nejvíce za tzv. neplnění dodávek. Ty nutily drobné zemědělce odevzdávat státu často nereálné množství masa, mléka nebo obilí. Nesplnění bylo bráno jako politická sabotáž.

Vystěhované rodiny končily převážně v pohraničí, kde pak pracovaly na státních statcích. Často museli lidé odjet bez majetku a v novém místě neměli kde bydlet. Do rodného kraje se vrátit nesměli a jejich děti nesměly být přijímány na střední nebo vysoké školy.

Archívní foto
Archívní foto