Hostem Tomáše Procházky byla 2. července na zpravodajské stanici ČT24 v pořadu Před půlnocí herečka, dabérka a ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka, Helena Štáchová. O fenoménu loutkového dua Spejbl a Hurvínek, o vleklých soudních sporech, o své knize Život na nitích a Spejblovi na MTV je následující rozhovor.
„Můj život je zajímavý na román, ale nesmírně těžký k životu,“ říká Helena Štáchová
Dobrý román je samozřejmě drama. Ale také je to uvolnění – chvilka napětí se střídá s vtipem, humorem. Jaké období teď prožíváte?
Nedá se říci humorné, ale rozhodně poklidné. Takže jsem velmi spokojená, protože se daří divadlu, rodina je zdravá a já jsem taky v pořádku. Nechci si stěžovat.
Napsala jste autobiografii Život na nitích. Ta vyšla loni v květnu v Česku a letos, velmi nedávno v Německu. Jaký měla úspěch?
Nedá se mluvit o nějaké statistice, protože je na německém trhu velmi krátce. Mám však už ohlasy z Německa a Rakouska, kde si to lidé přečetli a psali mi. Jeden pán dokonce přijel do Prahy, aby mi přivezl kytičku.
Pro německé čtenáře jsem knihu podstatně upravovala, protože některé české reálie jsou jim cizí, takže jsem tam dávala větší důraz na Spejbla a Hurvínka než u nás - v německém vydání se to týkalo více divadla než mě.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Prošla jste velmi těžkou chorobou – boj jste nakonec vyhrála. Těsně potom vyšla vaše kniha. Bylo těžké se rozhodnout pootevřít vrátka svého soukromí? Kniha je velmi upřímná.
Měla jsem nesmírně ráda svoje rodiče. Bohužel jsem se jich na spoustu věcí nezeptala, protože jsem si myslela, že mám spoustu času. Oni odešli a některých věcí se tak nikdy nedopátrám. Chtěla jsem tady nechat pro svoje děti i pro lidi, kteří mají rádi naše divadlo, určité svědectví. Tím, že se do toho zamotala ta nemoc, knížka dostala úplně jinou podobu, než jsem původně zamýšlela: udělala jsem si deník nemoci, z kterého jsem odskakovala do vzpomínek – co mne těšilo na cestách, jaké byly moje první lásky, jaké pocity jsem měla, když se mi narodilo dítě… Podle reakcí, které od čtenářů mám, byla asi užitečná nejen kvůli divadlu, ale i kvůli tomu, že se tam člověk znovu dozvídá, že nikdy nemá házet flintu do žita.
Zcela symbolický byl překlad do německého jazyka?
Ano. Hledala jsem překladatele, ale i spoluautora, protože v cizím jazyce je jistá autorská spolupráce nutná, poněvadž některé věci se přeložit nedají. Tak jsem oslovila německého novináře, který tady býval zaměstnaný v Prager Zeitung. Přitom jsem nevěděla, že taky překonal rakovinu. Knihou byl nesmírně zaujat a chtěl ji překládat. V polovině práce na knížce se mu nemoc vrátila, ale on si dal za svůj životní cíl překlad dokončit. To se mu podařilo, a pak odešel. Přeložil to hezky, alespoň podle toho, co říkají rodilí Němci. Hodně na něj vzpomínám.
Divadlo Spejbla a Hurvínka ukončilo sezónu 28. června. Jaká byla?
Byla hezká. Měli jsem úspěšné inscenace. Byli jsme v Rakousku a Německu (tam máme domluvená představení do března 2009). Udělali jsme si také malý výjezd do českého kulturního centra v Sofii - vystupovali jsme v televizi a v rozhlase a dělali propagaci české kultuře. Teď se chystáme na další sezónu. Máme nabídky do Korey, Japonska, na Taiwan, takže to vypadá zajímavě.
Platí to, že v Čechách jste známí jako protagonisté dětských her, v zahraničí naopak vyhledávají kusy pro dospělé?
Ano, protože tam je to pro dospělé rarita. Loutky se vyjadřují k politické situaci nebo k mezilidským vztahům. Lidé to přijímají stejně jak na Taiwanu tak v Německu, protože pojmům korupce apod. rozumějí všude stejně. Je to obecné, nejmenujeme ani u nás, protože nemám ráda komunální satiru. Raději přemýšlíme, jak je možné, že se něco takového děje. Ta dětská představení jsou jen na okraj. Spíše se je jim snažím podsouvat, protože si tím vychovávám diváky.
U nás se Spejblem a Hurvínkem všichni vyrostli a v povědomí každého jsou to postavy určené hlavně dětem. Někdy lidem říkám, ať se přijdou podívat na představení, ale oni odvětí, že už mají odrostlé děti. Přitom je zvu na večerní představení (pro dospělé) – lidi to stále překvapuje. Chce to trochu výdrž, protože už od pana Skupy se hrálo pro dospělé.
Josef Skupa začínal se satirou za doby nacistického Německa, pak na to de facto doplatil. Miloš Kirschner v tom pokračoval v době totality. Dnes je cenzura minimální, či vůbec není. Jak se dělá politická satira?
Když se stávkovalo, tak jsme měli zrovna hrát pro německé publikum. Přišli tam němečtí novináři a na besedě místo představení se mě jeden německý novinář zeptal, co teď budeme hrát, když můžeme všechno. Odvětila jsem mu v tom smyslu, že pramen témat nevysychá. Nikdy jsme nedělali onu komunální satiru. Někoho pojmenovat a nazvat ho blbcem není umění, ale tvrdá pravda. Ty loutky nám nastavují pokřivené zrcadlo: dívají se na nás, na lidi a mnohdy nechápají, co se to s námi děje. S jejich pohledem a humorem se dá ledacos říci tak, že to není polopatistická komedie.
Divadlo Spejbla a Hurvínka je pro mne spojeno s pražskými Vinohrady, s Římskou ulicí. Z něho jste se po restitučních řízeních přesunuli do pražských Dejvic. Byl to přesun šťastný?
Odcházeli jsme trochu s bolestí v srdci pro ten genius loci – tam jsme chodili s rodiči, později s vlastními dětmi, a pak s vnoučaty. To se přesunem vytratilo. Báli jsme se toho, ale pak jsme zjistili, že se nám Praha 6 líbí. Dejvická ulice je čím dál tím krásnější. Divadlo je pro nás útulnější - má větší zázemí, takže se nám v něm lépe žije a na lepší se snadno zvyká. Měla jsem trochu strach o diváky, ale ti si nás našli hned, protože se o nás neustále psalo, tak každý věděl, že se přesunujeme. Praha 6 si kulturu hýčká – vznikl vedle nás Semafor, z čehož máme vzájemnou radost, je tam báječné Dejvické divadlo. Dokonce nám slíbili, že by se koncem příští sezóny měla dělat velká rekonstrukce divadla.
Tento rok přinesl dvě zajímavá výročí. Martin Klásek, protagonista Spejbla a Hurvínka, pokračovatel v práci Miloše Kirschnera oslavil padesátiny. A shodou okolností právě Miloš Kirschner by se letos v březnu dožil osmdesáti let. Jak jste pojali tyto události?
Oslavovali jsme velmi. Supraphon, s nímž máme exkluzivní smlouvu, vydal k výročí Miloše Kirschnera kompilační CD z jeho krásných nahrávek. Krátce na to jsem za něj přebírala zlatou desku. Právě tak Martin Klásek vydal CD Hurvínkovo letní dobrodružství, které jsme nedávno velkolepě pokřtili – kmotry byli Gipsy.cz. A ještě všem oslavencům chystáme na začátku příští sezóny večerní premiéru Žeryk padá vzhůru.
6. ledna tohoto roku uplynulo padesát let od úmrtí Josefa Skupy. Nepokazil vám toto výročí spor o registrační známku Spejbla a Hurvínka s Městským ústavem sociálních služeb v Plzni, který se táhne už asi osm let?
Oni nejvíce uškodili panu profesorovi, protože předtím se nerozebíralo, kdo co jak udělal a jaký má podíl. Pro mne je profesor Skupa otcem Spejbla a Hurvínka. Není jejich autorem, tím jsou Gustav a Karel Noskovi. Gustav udělal Hurvínka a Karel Spejbla. Máme dopis od Karla Noska, v kterém píše, že rok před tím, než byla loutka vyrobena, mu Skupa ukázal jakýsi náčrtek, kresbu loutky (ten se nedochoval), kterou mu nechtěl udělat, protože by se jí děti bály. Tehdy to neudělal, ale po roce loutku Spejbla sám přinesl. Všude je to dokázáno, píše o tom i profesor Skupa ve svých dopisech.
Takže pan profesor se té loutky ujal. Nejprve byl Spejbl artistou na hrazdě – nebyl figurou k mluvení. Pak začal mít takové blábolivé přednášky, hrál si s kašpárkem. Byl to dlouhý vývoj. Vůbec to bylo v tomto poloamatérském divadle, kde každý dělal všechno, složité. Nápady přinášel jak jeden, tak druhý. Vyplývalo to také z obecenstva, když Gustav Nosek přinesl Spejbla Skupovi, který vedl kašpárka, na pódium jako překvapení, tak publikum vycítilo, že tam je jistá podoba a že by to mohl být otec a syn. Tak se to rozvíjelo.
Já bych do toho takto nikdy nešla. Pro mě byl Skupa ten první Spejbl a Hurvínek. Musela jsem to dokazovat, aby divadlo mohlo dál žít, protože jejich nároky byly neúnosné – neměli bychom na to. Za všechno by se platilo. Za to, že máme v názvu Spejbla a Hurvínka 400 tisíc. Za hraní s loutkami chtěli podíly z gáže tak nehorázné, že bychom se neuživili. Hrajeme z dotací města Prahy, protože hrajeme pro děti a nemáme vstupenky jako na muzikál. Chtěli být uměleckými garanty – budou říkat, jak to máme hrát, že to máme hrát se skupovským hlasem. Musela jsem stáhnout jedinou Skupovu hru, u které byl spoluautorem, protože to nechtěli. Bylo by to skutečně směšné, kdyby to nebylo tak smutné.
11. května loňského roku vynesl vrchní soud rozsudek, který dává za pravdu vám. Soud ale ještě neskončil…
Protože se nemohli odvolat, tak se dovolali k Nejvyššímu soudu. Teď to tam přes rok leží. Takže nevím, kdy to vezme konec. Jim je to asi úplně jedno, protože oni to financují z rozpočtu na sociální účely města Plzně. Přitom jde za ty roky o nemalé peníze, protože soudy něco stojí. Nechápu to. Oni chtěli dokonce peníze za používání jmen Spejbla a Hurvínka, přestože máme glejt od Kovala-Šlajse, ve kterém mu Skupa děkuje za autorství jmen. I kdyby to vyhráli, tak by nic neměli, protože by nebyly loutky. Jedině, že by jako v případě Ferdy mravence prodali licenci do Německa.
První ani druhá generace potomků profesora Skupy na vás žádné dědické nároky nevznesla. Jak se ta možnost dostala plzeňskému ústavu?
Počkali až pan Kirschner zemře, protože on byl hlavní svědek a věděl, jak to všechno přesně bylo. Zřejmě si mysleli, že to se mnou budou mít jednodušší. Zajímavé je i to, že je to všude podáváno jako mé vítězství. Přitom já jsem jen ochranou známku, kterou si Miloš Kirschner založil, aby nevznikaly plagiáty, zdědila a za korunu darovala divadlu. Takže nejde o můj zisk, ale o zisk divadla. Mně jde jen o to, aby divadlo pokračovalo.
Viděl jsem dokonce klip se Spejblem na americké hudební stanici MTV. Tam šlo také o problém s autorskými právy?
Jakýsi chlapec koupil svému bratrovi suvenýrový paskvil a přivezl mu ho do Kanady. On si s tím hrál a natočil s tím hudební klip – vůbec netušil, co to je. Ten klip byl tak povedený, že se dostal do MTV. Kdosi mi pak psal, že se tam poškozuje Spejbl, protože se z něj dělá, co není: je v ženských šatech a zpívá nějaký hip-hop. Nechala jsem si to poslat a tak se mi to líbilo, že jsem si řekla, že mu to nemůže ublížit. Takže jsem jim pouze napsala, jestli vůbec vědí, co použili. Oni se mi omluvili, že vůbec netušili, že ta loutka má u nás nějakou tradici atd. Tak jsem jim to povolila bez jakýchkoli nároků dohrát.
Začínají prázdniny. Jak se je chystáte prožít?
Budu doma, protože jsem se nacestovala tolik, že se těším na to, že neuvidím kufr a nebudu muset balit. Budu přepisovat hru Hurvínkova zlatá zebra, která byla velmi úspěšná v tehdejší spolupráci s panem Nepilem a která musí doznat určitých změn, protože se změnila doba a předpisy. Vydat ji chceme v září, takže budu psát.
(redakčně kráceno)