„Chtěla jsem studovat zlo,“ říká režisérka Irena Pavlásková

Barbora Kroužková přivítala v pořadu Před půlnocí z 28. června režisérku a scenáristku Irenu Pavláskovou. Irena Pavlásková je držitelkou mnoha významných filmových ocenění, věnuje se nejen hranému filmu, ale i dokumentu. V dubnu měl premiéru zatím její poslední film Bestiář, který kritika nepřijala zrovna vlídně, a právě on se stal hlavním tématem rozhovoru.

Co nyní děláte, když si váš poslední snímek Bestiář žije vlastním životem?
Moje funkce pečovatelky a matky tohoto filmu ještě neskončila, protože stále jezdíme na různé akce a regionální premiéry, předvádění. Teď začalo Karlínské filmové léto, kde bude náš film uváděn v letních kinech. Takže se ještě pořád starám.

Začínají prázdniny, dovolené. Plánuje si i režisérka dovolenou?
Zatím nemám naplánováno, kdy a kam pojedu – vyřeším to ze dne na den.

Jak režisér vlastně pracuje? Jak je to s projekty, na které spoléhá? Jak dlouho práci plánuje?
To je velmi individuální. Jsou případy, kdy režisér přistoupí na scénář, který napsal někdo cizí. Pak je ta práce hodně rychlá, pokud producent sežene peníze. Já jsem autorský typ, který si většinou scénáře ke svým filmům píše sám, takže od prvotního nápadu k realizaci (pokud se vůbec podaří) uplyne někdy hodně času. V případě Bestiáře to bylo sedm let.
Ta práce je hodně individuální, protože vám spoustu času zabere scénář, kontakt s producenty. Když seženete vhodného producenta, tak čekáte, než sežene peníze, protože žádný ze zdejších producentů nemá tolik vlastních peněz, aby je investoval do filmu. Vždycky je to sběrná práce z mnoha subjektů, které se na filmu podílí.

Jste autorský typ režisérky. Tuto cestu jste si vybrala sama? Nebo jste nebyla spokojena se scénáristy, scénáři?
Tak to není, že bych nebyla spokojená. Už na FAMU nás vedli k tomu, abychom se vyjadřovali sami za sebe, abychom zkusili do filmu dostat něco, co je nám vlastní: pocit ze světa, názor na něj, zkušenosti z mezilidských vztahů. Naučili nás, abychom netočili jenom proto, že nás baví stát za kamerou, ale aby tam vždy bylo nějaké sdělení, které za tím stojí.
Tak to přirozeně vyplynulo. Poprvé jsem přišla s námětem na Čas sluhů, což byl příběh ze skutečnosti: příběh skutečné ženy, která mne fascinovala ve špatném slova smyslu tím, jak kolem sebe rozsévala zlo. Chtěla jsem to zlo studovat – kde se v člověku bere. Tak vznikl můj první celovečerní film. Od té doby to vznikalo tak nějak přirozeně, že jsem se chtěla vyjádřit k něčemu, co mne trápilo, bolelo, zajímalo.

Bestiář měl premiéru letos 19. dubna. Zajímá vás stále, jestli v něm lidé nacházejí něco jiného, než jste do něj dala?
To je právě na filmu hrozně hezké. Snažím se do něj dát co nejvíce ze života z věcí, které jsem prožila já nebo moji známí. Je zajímavé, že čím více upřímně prožitých věcí dáte do filmu, tím více se diváci v příběhu poznávají. A nejenom, že poznávají to, co jste do toho příběhu zakódovala, ale vidí v tom ještě další souvislosti, které jsem ani na mysli neměla.

Film provázejí různé dvojsmysly. Je o ženě, která se začne chovat trochu jako chlap, aby to právě mužům nandala. Film však provází slogan: film o mužích.
Naše hrdinka se rozhodne, že přestane být tou submisivní bytostí, která se jenom trápí a která je zahnána do kouta. Tak se rozhodne pro vzdor, který je samozřejmě nepatřičný a který ji nakonec zase zažene do kouta, z kterého naštěstí rychle uteče. Ona to ani nechce nandat mužům, ona to chce ukázat člověku, který ji tak trápil. Chce mu dokázat, že je samostatná a že se bez něj obejde. Zvolí si tedy takovouto cestu, ale rychle z ní uhne a jde správným směrem. To znamená zůstat sám sebou.

Diváci se v kinech baví. Kritiky byly někdy nemilosrdné. Objevuje se v nich, že je film moc třpytiví, líbezný, krásný… Asi moc pro diváky?
Je absurdní, když mi někdo vyčítá, že je to film pro diváky, když právě pro ně ho točím. Obzvláště v odborných časopisech jsem se setkala s pozitivní kritikou, která i když mi některé věci vyčítala, tak to vždy bylo založeno na argumentech, znalosti věci a odborné analýze. Články, o kterých mluvíte vy a kde mi vyčítali, že jsou tam krásní herci a že je to z hezkého prostředí, mi přijdou naprosto absurdní. V nich si jejich pisatelé pletou pojmy s dojmy.
Každé téma si vyžádá svoji formu. Jestliže budu točit film z hornického prostředí, tak si samozřejmě zvolím jinou stylizaci, než když budu točit film ze života operních pěvkyň. Když mám v hlavní roli člověka, který je finančně a profesně velice úspěšný, tak musím dodržovat tyto reálie. Musím ho zasadit do pravdivého prostředí. To ale neznamená, že jeho vnitřní problémy, kdy se trápí, je vnitřně rozpolcený, nemůže najít sám sebe, jsou povrchní jenom proto, že je bohatý, pohledný nebo charismatický. To je pak normální diskriminace, která tady v dnešní době nemá co dělat.
Opovrhovat krásou nebo bohatstvím jenom proto, že jsou lidé jací jsou, je ta samá diskriminace, jako kdyby se opovrhovalo chudobou nebo ošklivostí. Musím ctít realitu. Když vyprávím příběh, tak si vybírám formu. Jestliže někdy v budoucnu budu točit film o těchto quasi kriticích, tak jim slibuji, že tam neobsadím jediného pohledného a sympatického herce.

Od kritiky v odborných časopisech jste výtky brala?
Každý člověk je rád, když s ním někdo moudrý věc probere a rozebere. Jakoukoli polemikou se dostává člověk dál, může mu to otevřít oči. Takové rozhovory mám moc ráda.

Točíte filmy pro diváky. Točíte taky pro ceny? Ve své sbírce máte ceny z prestižních festivalů kategorie A, jako jsou festivaly v Cannes, Moskvě nebo Montrealu. Chtěl by Bestiář taky takovou cenu?
Když jsem točila filmy jako byl Čas sluhů, který dostal strašně moc cen na festivalech, kam třeba dvacet let nepřijímali české filmy do soutěží – v Cannes, v Montrealu, tak jsem o žádných cenách nepřemýšlela (šlo o roky 1988-89). Myslím si, že to je nejlepší cesta – točit sám za sebe a nekalkulovat s festivaly. Jsem poučená a vím, že dnes na festivalech zabírají skutečně hluboká, společensky závažná témata. Vím, že milostná tragikomedie, jakou Bestiář je, nemůže být považována za tak závažné téma, aby na festivalech jako je Cannes, byla přijata. Film ale samozřejmě nabízíme a máme i nějaké zájemce. Hodně mne potěšilo, že se film dobře prodává. Zakoupila ho Korea, Japonsko, Singapure, takže i v Asii tomu porozuměli.

Máte za sebou zlínský filmový festival. Chystáte se i do Karlových Varů?
Na zlínském festivalu jsem byla jako porotce v porotě debutů, což je na zlínském festivalu nová sekce. Na karlovarský festival jedu jako režisér uvést svůj film v rámci nesoutěžní sekce, to je přehlídka českých filmů.

Nechcete si zkusit nový typ filmu, příběhu? Nechystáte něco?
Vždy vás musí nějaký příběh oslovit. Nekladu si za cíl nějaký žánr nebo typ filmu, jaký udělám. Mám v plánu hodně příběhů, třeba i životopisných. Léta letoucí přemýšlím o životopisném filmu o Adině Mandlové, která mne jako osoba fascinovala. Ona udělala za svůj život spoustu chyb a byla za ně hodně potrestaná. Mě zajímalo, jestli trest nebyl nakonec větší než její vina. Pak mne samozřejmě zajímal osud ženy, která byla tak strašně moc obdivovaná a milovaná a současně tak ponižovaná a nenáviděná. Jenže čím více se o ní dozvídám, tím více si myslím, že její kolaborace je neomluvitelná. Zpočátku jsem ji brala jako oběť doby, ale dnes vím, že si za hodně věcí mohla sama a že kolaborovala zbytečně. Najednou o takovéto postavě film točit nemohu. Spíše si říkám, že je lepší točit filmy o hrdinech.

Pokud by plán na zfilmování příběhu Adiny Mandlové definitivně padl, jakého jiného hrdinu před sebou máte?
Pokud bych se k Adině vrátila, tak jedině v kontextu, že bych ji konfrontovala s osudem nějakého skutečného hrdiny, který se nezaprodal. Pak mám téma o postavě velmi, velmi negativní. Jde o Stalina a jeho druhou ženu Naděždu, která po patnácti letech s ním spáchala sebevraždu. Tento příběh bych ale vyprávěla z pohledu, že je třeba připomínat tyranství a zlo.

Přispívala jste do dokumentárních cyklů jako Gen, Genus. Kdo vám v dokumentu hodně pomohl? Kdo vás dostal na nějakou zajímavou cestu?
Původně jsem vystudovala dokumentární režii, takže se moc ráda ke svému původnímu oboru vracím. V cyklu Táta jako máma jsem měla na starosti děti ze smíšených manželství. Bylo to o otcích, kteří zastávají roli matky, když zůstávají doma s dítětem. Vztah otců mne dojal, protože dítě potřebuje dobrý mužský vzor. Apelovala bych na všechny táty, že i když nemají čas věnovat se dítěti, tak ať se alespoň trochu snaží. A když nejsou vztahy s maminkou nejlepší, tak ať to nikdy neventilují na dětech.
Dělala jsem ale také dokumenty slavných a slavnějších. K těm nejvýznamnějším patří zřejmě portréty Jana Saudka, Věry Chytilové, Jiřiny Jiráskové, Jefima Fištejna, na které moc ráda vzpomínám. Když točíte dokument a mluvíte s tou osobností, tak je hrozně zajímavé, jak na vás působí – je to dialog, který vám moc dává.

Kdy dokumenty stíháte točit?
Protože celovečerní film připravuji delší dobu, tak paralelně s ním vymýšlím nějaké dokumenty. Teď mám rozdělaný dokumentární film o lidech, kterých si nesmírně vážím. Jde o židovské vojáky a odbojáře, kterým se za druhé světové války podařilo vyhnout koncentračním táborům a kteří šli bojovat na západní nebo východní frontu. Začala jsem předloni a budu takto pokračovat dál. Mám toho v plánu hodně.

Točení filmu a jeho příprava je určitá etapa v životě režiséra i těch, co na něm spolupracují. Jak tyto vlny ve vašem životě zvládá vaše rodina?
To je úděl každé profese, která je spojena s tvůrčím procesem, že nemáte pevnou pracovní dobu. Někdy po ní opravdu toužím. My to máme, jak jste řekla, ve vlnách. Ty vlny jsou nezávislé na denní době, ročním období, počasí. Je to strašně nepravidelná práce. Když natáčíte, jste 18 hodin v práci a já si neodpočinu ani v noci, kdy se mi vracejí všechny záběry. To jsou ty vypjaté chvíle, pak následuje nějaký výdech, kdy máte čas na rodinu. Je to však nepravidelná a o to více stresující práce, takže rodina se mnou nemůže na sto procent počítat.

(redakčně kráceno)