„Vím, čím jsem, a tím chci zůstat,“ říká Martina Sáblíková

Pozvání Františka Lutonského do pořadu Interview ČT24 z 19. června přijala česká rychlobruslařka Martina Sáblíková - mistryně světa, vítězka světového poháru, držitelka několika světových rekordů a nově i cyklistka.

Máte za sebou velmi úspěšnou sezónu. Který úspěch vám nejvíce utkvěl v paměti?
Asi mistrovství světa, protože vítězství bylo okořeněno světovým rekordem, i když pro mého trenéra je nejvzácnější vítězství ve světovém poháru, takže naše názory jsou různé. Celá sezóna byla skvělá.

V současnosti držíte pět světových rekordů v seniorské kategorii. Je nějaký rekord, který by byl pro vás výzvou překonat sebe sama?
Obtížné bude překonat světový rekord na 5000 metrů. Doufám ale, že mne trenér připraví a ještě se nám pár rekordů povede.

V současnosti jste nejlepší na světě. Můžete být ještě lepší?
Nevím, necháme se překvapit.

Jste specialistkou na delší tratě - 3, 5 a 10 kilometrů. Sprint vás neláká?
Sprint je pro mne moc krátký. Stovka je za 11-12 vteřin odbitá, pětistovka pod 40 vteřin. To si člověk moc neužije. Jsem ráda, když si to můžu protrpět až do konce.

Co je horší začátek nebo konec?
Na tříkilometrové trati, což je sedm a půl kola, vám začnou kolem pátého kola pěkně tuhnout nohy, a když je to pět kilometrů, tak po třech kilometrech je to už docela mazec.

Nejeden divák zamáčkl slzu při vašem vystoupení v Itálii v Turíně. Vzpomenete si na to ještě?
Určitě ano. Od lidí, kteří byli tenkrát na stadionu i kteří mi fandili, mám spoustu dopisů a poděkování za reprezentaci České republiky. To mě samotnou dostává k slzám a tenkrát jsem si samozřejmě pobrečela taky, protože to bylo o strašný kousek.

Jaká je před vámi meta?
Můj trenér je, jak vždycky říkám, spíš takový magor, ale má to dobře rozvržené – zatím co řekl, to se podařilo. Jeho nároky jsou čím dál tím vyšší a vyšší, tak uvidíme, jak to půjde dál.

Říká se, že napoprvé to jde, ale těžší je výsledky obhájit. U kterého z nich to bude nejtěžší?
Asi u všech. Na mistrovství Evropy se jede i pětistovka, takže tam bude záležet na každé setině či desetině, aby se to dalo obhájit, což bude velice těžké. Vítězství ve světovém poháru – v každém závodě podat stoprocentní výkon, to je též velmi obtížné. A nakonec mistrovství světa, o tom už ani nemluvím, protože to bude nejtěžší ze všeho.

Kdo vám teď nejvíce dýchá na záda?
Letos to byla na dlouhých tratích Ireen Wüst, potom Claudia Pechstein, která má na svém kontě obrovské úspěchy a dokáže se připravit na každou sezónu a na nejdůležitější závody úplně skvěle. S těmito dvěma to bude opravdu těžké, uvidíme, co předvedou další. Může se tam dostat někdo úplně nový, kterého vůbec neznám.

Claudia Pechstein je pro vás velkým vzorem a idolem. Na mistrovství světa jste ji porazila ve vzájemném souboji. Tento vzor se tím pádem rozplynul?
Je to vzor i nadále, protože u sportu vydržela spoustu let a má na svém kontě asi dvacet jedna titulů mistra světa, což není vůbec málo. Doufám, že se nám podaří počet medailí dorovnat.

Kamarádíte se světovými rychlobruslařkami?
Ano. Mezi rychlobruslařkami je skvělé, že se můžeme po závodech spolu bavit. Při závodech je to takové, že si řekneme maximálně ahoj a popřejeme si hodně štěstí. Samozřejmě chce každá vyhrát. Jinak mezi námi není žádný problém.

Je při závodech lepší začínat – snažit se o maximální výkon, nebo startovat jako poslední – dohánět nejlepšího?
Obojí je těžké. Když jedu první, tak čekání na poslední časy, kdy jde často o desetiny či setiny, je strašně napínavé. Když startuji poslední, tak mám zase obavy, jestli to zajedu, nebo jestli se mi to nepovede, a to je možná ještě horší. Kdybych si mohla vybrat, tak bych startovala na konci, protože člověk má přehled o časech.

Za jak dlouho jste schopná po desetikilometrovém závodě znovu závodit?
Myslím si, že tak po dvou, třech hodinách. Sama jsem ale ještě nikdy po deseti kilometrech nezávodila, protože to se jezdí na konci sezóny v Kanadě, jinak se tato trať moc nejezdí. Ale například po pěti kilometrech se dá po dvou hodinách závodit úplně normálně.

Jsme v půli června, naposledy jste stála na ledě někdy v březnu. Jak vlastně vypadá sezóna rychlobruslařů? Kdy se znovu postavíte na led?
Na led by jsme měli jet na čtrnáct dní někdy v polovině července. Pak se znovu vrátíme na suchou přípravu, která potrvá až do polovičky října. Nakonec strávím na ledě méně času než při suché přípravě. Suchá příprava je velice důležitá, protože se při ní nabírá kondice na zimu – pět měsíců závodění není žádná sranda. Člověk se na to musí opravdu připravit, protože technika se piluje až v říjnu, kdy mám měsíc čas do světových pohárů.

Jsou tratě, na kterých se vám jezdí lépe a na kterých hůře? Ke všemu byla mírná zima, takže jste se asi na českých rybnících a řekách moc nesvezla?
Koncem prosince jsem stála na rybníku, což bylo skvělé, protože se začalo postupně oteplovat a my se začali propadávat do ledu. Co se týče oválů, tak mám oblíbené ovály v Americe, tím, že jsou rychlé, se na nich dá zajet skvělý čas. Ale přímo neoblíbený ovál nemám, protože každý ovál mi něco připomíná – závod, zážitek.

Říkala jste rychlé, to je tvrdostí ledu?
Nevím přesně, čím to je. Vím, že do ledu dávají nějaký speciální přípravek, aby to lépe jelo. Taky to asi bude nadmořskou výškou, která je v Kanadě daleko vyšší než v Holandsku, kde máte výšku nulovou.

U rychlobruslení je specifické publikum, které jakoby fandilo každému. Při jednom závodu v Holandsku vám fandili i Holanďané. Pomáhá vám atmosféra na závodech, nebo jí vůbec nevnímáte a sledujete pouze časomíru?
Na časomíru při závodech nekoukám, protože by mohl přijít nějaký karambol. Časomíry bývají totiž v zatáčce, a tam kdyby se člověk podíval, tak by si mohl šlápnout na špunt a mohl by i spadnout. V Holandsku je to naprosto skvělé, protože tam bruslí skoro každý, takže dokáží ocenit všechny výkony, protože vědí, jak je to těžké. Když jsme tam teď byli na mistrovství světa, tak v případě, že závodník jel na nějaký dobrý čas – rekord dráhy, osobní rekord, publikum burácelo a hnalo ho dopředu, což byla tak skvělá atmosféra, která člověku pomůže, že si to ani nedovede představit.

Máte nějaký rituál před samotným závodem?
Snad akorát to, že si nazouvám první pravou, a pak levou brusli. Jinak je to celkem normální.

Jsou v rychlobruslení nějaké nové trendy v technickém vybavení – speciální kombinézy, brusle?
Na pořadu dne jsou brusle s volnou patou, takzvané klapačky, které jsou rychlejší než klasické brusle. Existoval jakýsi sprej nebo olej na brusle, který urychloval jízdu, ale ten zakázali, protože byl strašně drahý a spousta závodníků si ho nemohla dovolit. Kombinézy jsou dnes jakoby pogumované a těsně přiléhají k vašemu tělu, čímž by to mělo být rychlejší. Na hlavu se dávají jakési pásky proti odporu vzduchu, což by vás také mělo urychlit – nevím, my to nepoužíváme, museli bychom to vyzkoušet.

Vím, že máte ambice na kole vyjet na olympiádu v Pekingu, minimálně jet nějaké podniky rámci České republiky. Při letních trénincích používáte také in-line brusle, dráhovou cyklistiku.
Je toho určitě hodně. Když není v létě led, tak se využívají všechny prostředky, aby byl člověk připravený na zimu. In-line bruslení je technicky velmi podobné jízdě na ledě a fyzicky je možná ještě náročnější. Na kole jezdíme každý rok stovky kilometrů – je to součást přípravy.

Vy jste si poprvé vyzkoušela cyklistiku a hned z toho bylo stříbro v Hradci Králové. Je šance se probojovat na kole někam na špici?
Tak to nevím. To je strašně těžké, protože se nevěnuji cyklistice, ale prioritou číslo jedna je pro mě rychlobruslení, na tom se nic nezmění. 28. června bude mistrovství republiky v časovce na kole, to bych chtěla vyzkoušet.

Dá se vůbec dělat vrcholový sport ve dvou takto rozdílných disciplínách?
Vrcholově chci dělat hlavně rychlobruslení. Vím, čím jsem, a tím chci zůstat.

Na trati v in-line bruslích prý konkurujete časy i mužům. Co takhle tam zbortit nějaký rekord?
Ani nevím, jestli tam nějaké rekordy jsou. Teď se pojede mistrovství republiky v půlmaratónu, kde je společný start pro ženy i muže. Tam to bude opravdu těžké. Ono není tak složité jet za muži, ale když se někdo utrhne, tak to už je těžší, protože muži jsou opravdu rychlejší.

V dětství jste začínala s basketbalem. Dokážete si představit, že byste zkusila i nějaký týmový sport?
Představit si to dokážu. Vlastně bruslím také ve svém týmu. Nějaký týmový sport bych mohla dělat jen s lidmi, kteří jsou kolem mě, protože i když závodím sama, tak trénujeme ve skupině, kde je nás dnes dvanáct. Ty lidi potřebuji a bez nich bych do ničeho nešla.

Potřebujete je opravdu, nebo spíš potřebují oni váš vzor?
Pomáháme si na vzájem. Kluci už dokážou zajet kolo rychleji než já sama, což je pro mne důležité, protože mi ti to pomáhá vybičovat se k lepšímu výkonu. Před tím jsem jim takto pomáhala já. Je tam i určitá spolupráce, co se týče výjezdů a financování.

Čím se liší bruslení na krátké trati – short track?
To se jezdí na klasickém zimním stadionu, kdežto my jezdíme na 400 metrů dlouhém okruhu, což je úplně něco jiného. My jezdíme každý ve své dráze, kterou si po kole prohazujeme. V short tracku se startuje ve čtyřech nebo pěti lidech najednou. Je to daleko nebezpečnější. Hodně do toho zasahují rozhodčí, protože jakýkoli kontakt z druhým závodníkem hrozí diskvalifikací. U nás jsou to jen ty stopky - preferuji náš sport, protože je spravedlivější.

Váš sport je spíš o technice nebo o hrubé síle?
Obojí hraje roli. Vytrvalec musí mít kondici, aby něco dokázal. A technika k tomu hodně přispívá, protože styl má každý svůj vlastní, přesně ulitý na tělo.

Důležité je podávat stabilní výkon, což vám se daří druhý, třetí rok. Zaznamenala jste vůbec přechod z juniorské do seniorské kategorie?
Je pravda, že třetím rokem jsem soutěžila ve světových pohárech na určité úrovni, takže jsem to ani moc nezaznamenala. Akorát se už neříkalo, že startuji já se seniorkami, ale že už je to rovný s rovným. Tak to bylo trošku těžší.

Proč jsou v tomto sportu dobří Nizozemci?
Asi to bude tím, že v Holandsku mají čtrnáct rychlobruslařských drah a je to jejich národní sport společně s fotbalem.

Jaké má v Česku rychlobruslení zázemí? Co všechno musíte absolvovat při tréninku? Prý nemáte ani tělocvičnu?
To je sice pravda, že nemáme, ale trenér je v tomto dobrý, že dokáže nahradit úplně všechno. Když za námi jede v lese na kole, tak je jasný, že nepotáhne v batohu činku, takže ho zvedám na zádech, čímž mi tu činku nahrazuje. I co se týče bruslení na ledě, tak existují speciální imitační cvičení, která nám opravdu pomáhají.

Věříte, že v České republice bude jednou vybudována rychlobruslařská dráha?
Bylo by to fajn. Tomuto sportu je třeba pomoci. Pro mne je tento sport strašně krásný a vzácný, i když tady nemá takové zázemí, protože u nás není až tak populární. Kdyby to bylo u nás postavené, tak by to bylo pro lidi, kteří se tomu chtějí závodně nebo rekreačně věnovat, a to by byla největší pomoc pro tento sport.

Dokážete se představit, že byste reprezentovala jinou zemi než Českou republiku? Nabídky tady byly.
Nabídky byly, ale já opravdu nikam jinam nechci. V České republice jsem se narodila a za ni chci závodit. Navíc už mám svoje sponzory, kteří mne dokážou zajistit na celou zimní sezónu, což je dobré, protože nemusím hledat nic jiného.

Jsou nějací čeští rychlobruslaři, kteří dosáhli světových výkonů?
Byl tady jeden hodně dobrý – můj trenér měl na olympiádě v Calgary v roce 1988 šestnáctého Jiřího Kyncla.

Rychlobruslení po Martině Sáblíkové bude znamenat širší základnu minimálně v in-line sportech, protože to je sport, který se v poslední době velmi rozmáhá?
Rozvíjí se nejen kvůli mně, ale i kvůli rozšíření bruslí. Také se tady budují cyklistické stezky, na kterých se člověk může svézt na in-line bruslích. Doufám, že po mně tady bude široká základna jak rychlobruslařů tak in-line bruslařů.

Myslíte, že bude za tři roky ve Vnacouveru české rychlobruslařské družstvo?
Uvidíme. Byla bych ráda, kdyby to dopadlo.

Co škola, jak ji stíháte?
Celkem špatně. Je to opravdu hodně náročné, protože mám trénink, nějaké akce, do toho škola se zkouškami, což není vůbec jednoduché. Jsem opravdu vděčná učitelům gymnasia z Nového města na Moravě, že jsou vstřícní a pomáhají mi, jak můžou.

Kdy dokončíte střední školu?
Teď dodělávám třetí ročník. Doufám, že do olympiády školu dokončím.

Do kolika let se dá dělat vrcholové rychlobruslení?
Mému vzoru Claudii Pechstein je dnes pětatřicet let. Před ní byla ještě Gunda Niemann, která závodila do devětatřiceti, takže do čtyřicítky se dá závodit určitě.

Víte, co budete dělat potom?
Jestli budu mít pro to vlohy, tak bych chtěla dělat trenéra. Zkrátka chci u tohoto sportu zůstat a pomáhat mu, jak budu moci.

(redakčně kráceno)