V rubrice Dobrého rána Profil plus z 6. června poskytli Dagmar a Václav Havlovi rozhovor Jakubovi Železnému v sídle nadace Vize 97, která letos slaví své desáté výročí od založení. Nadace Vize 97 rozeběhla mnoho projektů, jako je například Fond porozumění, který pomáhá lidem, kteří se vlastními silami nemohou dostat z těžké situace, nebo Kolorektál, což je program na prevenci rakoviny tlustého střeva a konečníku, který ročně zachraňuje na 2000 lidí. Součástí rozsáhlé práce nadace je i projekt Pražská křižovatka, která je mezinárodním duchovním střediskem a místem multikulturního setkávání. Od roku 1999 uděluje Vize 97 mezinárodní Cenu nadace Vize 97.
S Dagmar a Václavem Havlovými o desátém výročí nadace Vize 97
10 let je určitě čas pro bilancovaní. Co se povedlo a co se nepovedlo?
DH: Když se zakládá nadace nebo nějaká instituce, tak je to vždy otázka pokusů a omylů. My jsem za deset let působení, které oslavíme 21. června, nechali prokopat tunel mezi horním a dolním Jelením příkopem, který tam dříve byl, ale za Marie Terezie, když se hrad opravoval, byl zasypán haraburdím, které se jim už jinam nevešlo. Takže jsme udělali krásnou procházku pro lidi, kteří se chtějí projít hradem a objevovat úplně jiná místa.
Pražská křižovatka byl váš dlouhodobý projekt. Funguje dnes podle vašich představ?
VH: Myslím, že ano. Ona zvolna vstupuje do obecného povědomí. Sami od sebe se hlásí různí zájemci, ať už to jsou neziskové organizace, firmy, mezinárodní konference, které tam pořádají různé typy akcí. Tak jednou týdně se tam něco děje, což mohou být koncerty, představení, schůze, večeře, konference – je to prostě otevřeno nejrůznějším způsobům využití.
Spíše jsem myslel, že mi řeknete, že se někdo obává zavolat do kanceláře Václava Havla a říct, že má zájem v Pražské křižovatce něco uspořádat?
VH: Za prvé je to jeden z projektů nadace Vize 97, takže kdyby volali do mé kanceláře, tak by jim řekli, ať zavolají sem. Vize tím disponuje a je naopak ráda, je-li o to zájem. Pak se domluví konkrétnosti. Musí se zaplatit jakýsi nájem, protože potřebujeme peníze na další rekonstrukci tohoto gotického chrámu, který byl zanedbaný – po dvě stě let tam byly sklady. Hodně se to zvelebilo, takže se to dá užívat, ale je tam ještě hodně práce – střecha atd.
Je to náhoda, že tento chrám je jen několik metrů od místa, kde jste vstupoval do divadelního světa – naproti Divadlu Na zábradlí?
VH: Těžko říct. Ale ten prostor, místo má odjakživa jistou magnetickou přitažlivost. Tam odnepaměti byla jakási duchovní křižovatka. Nikoliv náhodou je kousek Klementinum, univerzita, Karlův most. Samotný kostel má svoji dlouho historii – zakládal ho svatý Václav jako kostel svatého Vavřince. Je to prostě zajímavé místo, čímž neříkám, že je to nějaký přírodní zákon, když je tam zrovna Divadlo Na zábradlí.
Ještě k Vizi 97. Předpokládám, že ne všechno se úplně stoprocentně povedlo?
DH: Já bych přeci jen ještě zmínila, co se povedlo. Jde o program na prevenci rakoviny tlustého střeva a konečníku, což jeden ze stěžejních úkolů, který byl splněn a na kterém stále pracujeme a rozvíjíme ho. Pokusili jsme se už při založení nadace v roce 1997 pomoci lidem trpícím rakovinou tlustého střeva a konečníku preventivním programem, a ten se zdařil v roce 2000. Sehnali jsme 380 miliónů korun, takže se mohly koupit testy na akutní krvácení. Tak se může každý člověk, kterému je padesát a více, nechat zdarma na tento typ rakoviny vyšetřit. Podle statistiky zachraňujeme 2000 lidí ročně a bude toho ještě víc. Samozřejmě v tom budeme pokračovat nákupem kolonoskopických přístrojů a následnými vyšetřeními, ale toto je zatím veliký úspěch, alespoň lékaři to tak hodnotí.
Nakolik se do zaměření vaší nadace promítají rodinné zkušenosti?
DH: Samozřejmě hodně. Když jsem se ocitla na hradě, tak se na mě obracelo spoustu lidí s různými požadavky, ombudsman tenkrát ještě neexistoval, takže to byl hlavní impuls k založení nadace. Vlastně jsem byla já a Václav takovou poslední instancí. Pak mi tatínek onemocněl tímto typem onemocnění, tak mě napadlo, že nadace se bude zabývat právě tímto. Spojila jsem se s docentem Zaoralem, Fričem a dalšími.
Nemáte pocit, že od chvíle, co nejste prvním párem se peníze shánějí hůře?
VH: Ani bych neřekl. Nemám přehled o různých darech a sponzorech, ale z toho, co vím, bych řekl, že je tomu možná naopak. Mnoho lidí si teď říká, že nám musí pomoct, protože už nejsme prezidenti.
Takže něco jako krizi důvěry v nadace a charitu u nás necítíte?
DH: Myslím, že je tomu právě naopak. Lidé cítí potřebu pomoci druhým, jsou empatičtější, než tomu bylo před deseti lety. Navíc každá nadace musí mít výroční zprávu, kde alespoň ve zkratce popíše své hospodaření. My máme ještě zvlášť vytisknutou účetní uzávěrku a audit – to je nutnost.
Jste nadace fungující efektivně? Chci tím říci, že určitá částka musí jít určitě na provoz?
DH: Více se to zefektivnit nedá. Mám tady pouze tři lidi, kteří jsou zaměstnáni. Já sama řídím nadaci zdarma, zcela dobrovolně. Máme ještě 66 kamarádů dobrovolníků, kteří se sdružují kolem různých projektů a kteří nám radí kolem Kolorektálu, Fondu porozumění atd., jak s těmi prostředky máme nakládat. Na pět základních obrovských programů a na to se nabalujících několik dalších programů je to ve třech lidech skutečně efektivní.
VH: Nezmínili jsme ještě další programy, jako je program vzdělávací, kdy nadace sežene peníze a vysílá studenty na zahraniční univerzity, nebo cena nadace, která je každoročně udělována a má mezinárodní reputaci. Důležité je, že všechny tyto programy a projekty mají něco společného – dalekozrakost, pohled do budoucna. Vždy je to něco, co neřeší, nezáplatuje okamžitou bolest, potřebu, ale co by se mělo postupně zhodnocovat.
Jak je těžké říkat ne?
DH: Je to těžké. Například u Fondu porozumění, což je sociální program, kdy drobnými částkami přispíváme lidem ve svízelných rodinných a finančních situacích - přispíváme na polohovací lůžka, dávkovače léků atd., je to vždy těžké. Na to právě pomáhá rada dobrovolníků, kteří se sejdou a radíme se. Vždy je vyčleněn jeden pracovník, který kontroluje, jestli se ti lidé opravdu ocitli ve svízelné situaci. Taky se stává, že nám píšou lidé, kteří mají peněz dost a naší pomoc nepotřebují. Ale když to jde, tak se snažíme poslat alespoň trochu finančních prostředků a lobujeme u ostatních nadací, aby jim pomohly.
VH: Tu a tam lze zaslechnout názor, že když se nějaká zisková firma, korporace rozhodne věnovat peníze na nějaký bohulibý záměr, nechť to dá přímo někomu nebo na něco a nerozmělňuje to přes nadace, které si z toho jen kus peněz odčerpají. Velký smysl nadací je v tom, že mají zkušenosti, profesionálně s tím zacházejí, dovedou třídit, poznají, kdo je šejdíř a kdo je potřebný, nemohou se zmýlit, mají vzájemné kontakty. Je to opravdu profesionální způsob rozdělování peněz, není to nahodilé, jak by tomu mohlo být, kdyby ziskové podniky, jejichž profesí není to takto zkoumat, to dávaly jen tak, že o někom slyšely a podobně.
Máte možnost nahlédnout do Výboru dobré vůle, který nese jméno vaší první ženy Olgy Havlové?
VH: Máme takové kolegiální, přátelské vztahy. Nadace se občas scházejí nebo mají společná vystoupení. Pravidelně chodívám na předávání ceny Olgy Havlové, kterou Výbor dobré vůle každoročně uděluje.
DH: My si spíše pomáháme. Například 5. prosince je takový Mikulášský večírek, kde je asi deset nadací, a jsme v kostele, a tam prodáváme výrobky. Peníze pak dáváme dětským domovům nebo domům na půli cesty.
Jste člověk, který žije politikou pořád. Dnes se hodně mluví o americkém radaru. Není žádným tajemstvím, že jste v přátelském vztahu se Stranou zelených. U ní není úplně jasno, jestli radar ano, nebo ne. Obracejí se na vás? Pokud ano, co byste jim řekl?
VH: Ve Straně zelených je hodně mladých lidí, kteří mají ušlechtilý vztah ke světu a kteří si říkají, že žádné zbraně nemají být a že všichni mají odzbrojit. Je to respektabilní. Bohužel svět je takový, že je obrana nutná a zatím jediné, co se osvědčuje je euro-atlantická obrana. Amerika pomohla vyhrát první i druhou světovou válku, studenou válku, bez Ameriky by se dodnes válčilo v Jugoslávii. Prostě se to osvědčuje, a když je šance, aby tady byla, byť tímto způsobem, Amerika přítomna, je třeba té šance využít – je to v bytostném zájmu země.
Kdyby se vás někdo se Strany zelených nebo ze strany jiných odpůrců zeptal na váš názor, tak byste řekl ano?
VH: Ano, samozřejmě. Je to pro naše spojenectví, obranu a bezpečnost věc ohromně důležitá hlavně z perspektivního hlediska. Protože se jako spojenci buď osvědčíme, nebo selžeme. Nikdo nám to nebude vyčítat, nikdo nevyhlásí sankce, nic. Ale bude známo, že jsme ti, kteří by pomoc chtěli, ale sami nejsou ochotni pro to nic udělat. Je velmi krátkozraké z jakési národní pýchy bojovat proti radaru. Rovněž je nesmyslné přihlížet k názoru Ruska – co jim je do toho? My jim také neříkáme, jaký radar mají mít na Sibiři a podobně. Přátelské vztahy musíme udržovat, ale jako suverénní, rovnoprávní partneři.
(redakčně kráceno)
Vydáno pod