„Život je takový, jaký si ho uděláte,“ říká fotograf Robert Vano

Pozvání do pořadu Před půlnocí přijal 9. května rodák z Nových Zámků na Slovensku, který se vypracoval ve vyhledávaného fotografa. Spolupracuje s prestižními módními časopisy a v současnosti působí také jako umělecký ředitel agentury Czechoslovak models. Ve své volné tvorbě se zaměřuje především na mužské akty a portréty. Hostem Jitky Novotné byl umělecký fotograf Robert Vano.

S vámi je velmi příjemná domluva. Jediná sms, jediný e-mail nezůstaly bez odpovědi. Byl jste takový vždy, nebo vás takové slušnosti naučil život?
To mě naučil život. Dávno mi někdo řekl, že pokud řeknu ano, tak jde o nejsilnější slovo v celém našem slovníku, které udělá spoustu věcí - otevře dveře, okna, zbourá zdi. Když řeknu ne, tak to všechno jen zavřu. Já jsem typ člověka, kterého zajímá, co bude dál, proto říkám na věci ano a čekám, co z toho bude potom.

Naučila vás této vstřícnosti, komunikativnosti Amerika, kde jste řadu let pobýval?
Když jsem v devatenácti letech odjížděl do Ameriky, tak jsem byl ovlivněn výchovou svých rodičů, která tam příliš nefungovala. Naučil jsem se chodit včas a říkat pravdu. Raději řeknu pravdu hned a trvá to dva dny, než se to ustálí, i když je to nepříjemné. Ale je to lepší, než jít do postele a řešit to celou noc a nespát.

Pamatujete si na důvody, proč jste odešel za oceán?
Ono se to pořád mění. Když jsem utíkal, tak jsem měl strach z vojny, že mne odvedou. Táta mě nevybavil modrou knížkou. On bojoval ve dvou světových válkách. Když mu maminka říkala, že mě tam můžou někde na stráži zastřelit, tak táta říkal, že to ze mě udělá chlapa. Myslel jsem si tedy, že proto jsem utekl. Máma mi pak po návratu říkala, že jsem už jako dítě, když se mi něco nelíbilo, utíkal z domu k babičce nebo jinam po rodině. Pak jsem si myslel, že jsem utekl proto, že jsem nemohl mít dlouhé vlasy nebo si koupit džíny. Vlastně nevím, proč jsem utekl. Babička nám vždycky říkala, choďte tak daleko, jak oči vidí.

Pokoušel jste se přihlásit na divadelní fakultu v Bratislavě. Cítil jste to jako křivdu, že vás nevzali?
Určitě ano. Byl to i další důvod, protože jsem si myslel, že pojedu někam do Hollywoodu, kde ze mě bude Marilyn Monroe či co. Bylo to hrozné, že mne nepřijali a jako důvod uvedli, že jsem měl maďarský přízvuk, což si nemyslím. Tak mne dali statovat na rok do opery. Zpívat jsem neuměl, jen jsem otvíral pusu. Mezitím mne vzali na vojnu, tak jsem musel odejít. Když je vám osmnáct let, jsou dva roky jak čtvrt vašeho života.

Odjížděl jste bez znalosti angličtiny. Dnes v angličtině čtete.
Já čtu v angličtině, protože jsem strávil více než půlku života v anglickém prostředí. Všechny ostatní jazyky byly krátkodobé. Rodiče byli Maďaři, takže jsem do šesti let mluvil maďarsky, pak mne dali do slovenských škol, to je nějakých deset let slovenštiny. Pak jsem utekl, což obnáší dvacet pět let angličtiny. Teď jsem už sedmnáct let v Čechách. Umím číst i rusky, jen nevím, co čtu. Musím si to přečíst desetkrát, abych to pochopil. V angličtině mi to jde rychleji.

Co vám na začátku nejvíce pomohlo s angličtinou?
Chodil jsem na nějaké kurzy. Hodně jsem se díval na televizi a četl v časopisech o fotografii a filmu. Dnes, když vidím ty staré filmy, na které jsem se tenkrát díval a myslel jsem si, že jim rozumím, tak to tak vůbec nebylo - dnes vím, že jsem jim moc nerozuměl. Učil jsem se také chybami: šel jsem koupit cukr a přinesl jsem si sůl.

Ve státech jste se vyučil kadeřníkem. Ještě dnes někoho ostříháte?
Málo. Nerad to říkám, protože se pak ke mně všichni chodí nechat ostříhat.

Koho jste ostříhal naposledy?
Stříhám svého přítele, sebe…

Svůj první, bakelitový fotoaparát jste dostal na Vánoce od tatínka. Tenkrát vás příliš nezaujal. Kdy vás práce s fotoaparátem chytla?
Nevím, proč mne to nejdříve nezaujalo - bylo to pro mne asi moc technické. Nikdy jsem na Vánoce nedostal to, co jsem chtěl. Když jsem chtěl loutkové divadlo, tak jsem dostal bicykl. Nevím, jestli to bylo tím, že věci, o které jsme si psali v dopisech Ježíškovi, nebyly tehdy k mání, nebo mi táta kupoval věci, které by jako kluk sám chtěl.
Ten fotoaparát – dodnes ho mám - byl hodně jednoduchý, neměl žádný čas, nic, ale dělal pěkné fotky. Teď nevím, jestli to bylo z vyvolávání nebo z focení. Vím, že poprvé jsem dělal fotky na maturitní tablo, ale nikdy mne nenapadlo, že se z toho dá uživit. Táta byl elektrikář a máma v domácnosti, takže doma jsem uměleckou podporu neměl. Táta mi vždycky říkal, že život je hodně těžký – on táhnul dráty od Aše až po Košice. Protože jsem se špatně učil, tak mi říkal, že budu kopat kanály. Prostě jsem na to, že budu dělat fotografii, vůbec nemyslel.

Myslíte si, že je život hodně těžký?
Život je takový, jaký si ho uděláte. Moje maminka říkala, že jí to či ono přinesl osud. Já si myslím, že můžete mít osud, který řídí váš život, nebo můžete svůj osud sám řídit.

Koho jste zachytil na své první fotografii?
Maminku.

Fotíte dnes raději lidi, které osobně znáte, nebo raději takové, kteří mají „jen“ hezkou tvář či postavu?
Rád fotím nové lidi, protože mne zajímají jejich příběhy. Čím víc lidi poznávám, tak vím, že každý má něco. Svoje známé nefotím vůbec.

Když trochu proniknete do jejich duše, odrazí se to na tom, jak je stylizujete?
Ne, protože nikdy nemám tolik času. Většinou fotím lidi, kteří se stali něčím známí – je to moje práce, zakázka. Někdy na to mám jen hodinu a za takovou krátkou dobu nikoho víc nepoznám.

Před vaším objektivem stála například Tereza Maxová nebo Ornela Mutti. Je něco, čím vás model dokáže před objektivem nazlobit?
Nikdy nejdu do něčeho, do čeho jít nechci. Když už do něčeho jdu, tak na sto procent. Netoleruji, když někdo souhlasí s tím, že ho budu fotit, a pak na place prudí, že z téhle strany ne apod. To mě může nazlobit - ale naučil jsem si říkat, že už chybí jen deset minut, pak už toho člověka nemusím do smrti vidět nebo fotit. Na place jim to ovšem nikdy neřeknu, protože důležité je udělat fotografii, když jsem slíbil, že ji udělám. Když je po všem, tak s tím praštím a produkci řeknu, ať už mi ho nikdy nedávají.

Stalo se vám, že jste s tím praštil dřív, než byl konec, a dotyčného vyhodil?
Stalo se mi to dvakrát. Jednou hodně dávno v Německu. Fotili jsme katalog a pořád nám do toho mluvili, měli jsme i předlohu. Práce byla na deset dní, ale já jsem to třetí den vzdal. Není to dobře a stydím se za to. Pravda je, že jsem byl o hodně mladší. Je to, jako kdyby pilot, který se zaváže, že přepraví sto lidí z Londýna do New Yorku, vyskočil v půlce letu. Tenkrát, když jsem odešel, tak jsem nemyslel na to, co bude s holkami, kluky, vizážisty, osvětlovači. Chytil jsem fotoaparát, podal jsem ho klientovi, řekl jsem mu, ať si to nafotí sám, sbalil jsem se a odešel. Nebylo to profesionální, není to dobré a už bych to neudělal.

Čas od času fotíte i jiné záležitosti než lidi. Jaké objekty před objektivem považujete za nejkurióznější?
Ty druhé věci dělám spíše pro odreagování. Například dělám něco, s čím bych nejraději praštil, a pak potřebuji vzít fotoaparát a jít někam sám. Rád fotím zahrady a květiny, objekty, které nemluví, nemusím je líčit a neříkají mi, z které strany je mám fotit. Kuriózní na tom je, že i když to dělám pro odreagování, tak to potom někdo koupí za spoustu peněz jak nějaké hrušky. Kuriózní je to tím, že kdybych měl sto tisíc, tak bych koupil vagón hrušek, abych je na zimu zavařil, než abych kupoval papír s dvěma hruškami. Nevím, proč to je, ale mám radost, že se někomu líbí to, co mně.

Víte o něčem, co fotit neumíte?
Neumím spoustu věcí. Vím jen to, co umím. Neumím fotit architekturu, auta – věci, ke kterým nemám vztah (nemám ani řidičák). Také jsem dostal nabídku, že mám fotit auta, ale to bych vůbec neuměl.

Proč stále fotíte – pokud si můžete vybrat – černobíle?
Nevím, možná je to ze školy. Myslím si, že je to štěstí. Mladí si to nemyslí. Měl jsem štěstí, že jsem ještě v šedesátých letech zastihl starou, předválečnou generaci fotografů a art-direktorů. Měl jsem skvělé učitele. Nikdy nefotím s bleskem. Jako mladý jsem byl naštvaný, protože jsme pořád čekali na sluníčko. Ráno ve čtyři jsme se museli podívat, kde přesně a v kolik hodin bude svítit, abychom věděli, jak se máme připravit. Na fotku byla potřeba vždy velká příprava, nebylo to zkrátka jen zabalit kufry a vyrazit fotit. Můj pan profesor říkal, že bleskem se nefotí, protože takové světlo v přírodě neexistuje. Blýská se jenom, když jsou bohové naštvaní nebo tam nahoře mají válku.
Takže takto jsem se to naučil. Stejné je to i s používáním filmu. Také fotím s digitálním fotoaparátem, když to klient chce. Je důležité vědět, proč ty fotky děláte. Dělám portréty, akty, zahrady a chci je vystavovat v galeriích. Galerie vám vystaví cokoli, ale nekoupí žádnou fotku, která je udělána technologií posledních dvaceti let, protože oni nevědí, co se té fotce stane. Protože to také nevím, tak pracuji starým způsobem. Fotografie mojí babičky - snad sto let staré - jsou zárukou. Když to budu dělat digitálním tiskem, tak to možná za dva roky odejde.

Existuje na světě místo, které máte ve zvláštní oblibě, protože je tam mimořádně krásné světlo?
Mám, ale moc se tam už nedostanu. Krásné světlo je v Monte Carlu a Los Angeles.

Jste uměleckým ředitelem agentury Czechoslovak models. Co to vlastně znamená art-direktor?
Nevím, co to znamená. Myslím, že to je, abych byl v klidu, že mám hezký titul. Ale nevstávám ráno do práce s tím, že jsem art-direktor. Asi je to proto, že jsem z nich nejstarší, dlouho jsem pracoval venku v módě a s modelkami v Paříži, Miláně, New Yorku. Umím nějaké jazyky a domluvit cenu. Snad proto mám tento titul.

Kdybyste měl divákům přiblížit vaši pracovní náplň…
Protože i ve světě modelingu se jako všude všechno mění, tak je důležité vědět, co se děje ve světě. Být nohama na zemi: v Čechách se dělá pivo a modeling v Paříži. Nemůžu nabírat lidi do agentury podle svých pocitů - musím vědět, co je trend. To se dozvíte jedině tak, že chodíte na přehlídky, komunikujete s agenturami. Každý týden zavolám, zjistím, co se děje, oni mi řeknou, že potřebují holky od čtrnácti do osmnácti, metr osmdesát. Tak vím, že musím hledat takovéto lidi.
Holky rozhodují o tom, jaký bude celý trend, protože ženy nakupují asi třikrát více něž muži. My k tomu musíme hledat doplňky, jako jsou muži. Když ty lidi najdeme, tak musím obvolat všechny agentury, jestli by neměly zájem. Pak to jde rychle: pošlu fotky přes internet, oni odpoví, že nechtějí a je to. Potom telefonuji rodičům a říkám jim, že bohužel, zkuste to příště, snad se za půl roku situace změní.

Je nějaká šance, že by svět módy poznal trend, který vzejde z Prahy? Stalo se to někdy?
Myslím, že ne. Udávat trend nezkouší jen Česká republika, ale i Německo či Rusko. Vždy to však byla Paříž, stejně to platí i ve fotografii. Nevím, proč to tak je. I v Americe, když jsem chtěl dělat módu, tak mi řekli, že musím do Paříže. Je to asi proto, že tam to všechno začalo, a oni si to takto drží.

Když se ve vašich dveřích objeví chlapecká či ženská tvář, postava, víte už dopředu, jestli má šanci uspět?
Vím, protože mám z vnitřní strany dveří nalepený metr. Když ten člověk přijde, tak hned vím, jestli má, nebo nemá šanci. Opravdu záleží na každém centimetru, protože když někoho někam posílám, tak musím dodržet klientovu objednávku. Když si objednáte piáno, tak také nechcete, aby vám poslali vysavač. Takže když se nehodí, řeknu, ať zkusí přijít za půl roku, že třeba vyroste. Někdy za tu dobu vyrostou až tři centimetry.

A kromě výšky?
Musí mít správné míry přes prsa, boky, pas. Musí umět anglicky. Není to jednoduché. Ono to sice nevypadá, ale musíte je dát dohromady. Musíte s těmi lidmi komunikovat. A většinou, když mají hezký čumák, tak nemají pěkný zadek, když mají pěkný zadek, tak šilhají, když je obojí v pořádku, tak bydlí v Ostravě a když bydlí v Praze, tak neumí anglicky. Každý na něčem musí pracovat a je lepší být s tím člověkem tam, kde ta práce je.

Máte dost času a energie na vlastní tvorbu?
V agentuře pracuji o úterý do pátku. Na vlastní tvorbu mám zbývající dny.

Příští rok slavíte životní jubileum, bude nějaká výstava?
Chystáme velkou výstavu na radnici Prahy 1. Píši knihu, ke které mě konečně dokopali. Myslím si, že by knihu neměl psát člověk, když je mu dvacet, protože toho málo prožil. Chtěl bych jí udělat odtud tam a zpátky, možná, že v osmdesáti udělám druhou.

Jak dlouho ji píšete? Co pro to děláte kromě toho, že prolistujete staré diáře a deníky?
Píši to za pomocí jednoho pána, protože neumím psát, umím jen mluvit. Umím psát anglicky, ale to by pak někdo musel zase překládat. Dělám to každé pondělí a mám na to celý den.

Vzpomínáte si na některé události i díky svým fotkám?
Nemám moc fotografií sama sebe. Když mi bylo třicet, tak se mi nesplnilo nic z toho, co jsem chtěl. Jako dítě jsem to měl vymyšlené: do třiceti budu milionář, budu prezident a budu mít děti - nic z toho se nesplnilo. Takže jsem všechny fotky tenkrát nějak spálil. Teď taky nemám radost, když mne lidi fotí. Na fotkách totiž nevypadám tak, jak si představuji, že vypadám ve své hlavě. Maminka mi vždycky říkala, že nejsem tak starý a že až mi bude osmdesát, tak si budu myslet, jak jsem byl v šedesáti mladý. Takže mám takovou periodu, kdy mi moje fotky chybějí, ale spousta lidí je má a posílá mi je, abych je mohl dát do své knížky.

(redakčně kráceno)