„Máte-li svou zem rád, říkejte i to, co se vám na ní nelíbí,“ říká světoběžník Ivan Kraus

Hostem pořadu Před půlnocí z 2. května byl Ivan Kraus. Jako spisovatel je velice úspěšný a jako loutkoherec procestoval společně se svou ženou polovinu světa od Mexika po Japonsko. Světoobčanem zůstává stále - půl roku žije ve Francii a Německu a půl roku v Čechách. Ve studiu zpravodajské stanice ČT24 s ním hovořil Tomáš Procházka.

Dramatik G.B. Shaw kdysi napsal, že spisovatel je člověk, kterému nestačí knihy těch druhých. Cítíte to podobně?
Patrně ano. Dodávám k tomu, že cílem autora nebo škrabala, jak já říkám, je psát tak dobře, aby to po něm nikdo nemusel číst.

Má škrabal něco společného s Hrabalem?
Hrabal byl zajímavý právě v tom, že si příliš nevymýšlel. Chodil mezi lidi a tam nasával, čerpal, pak se pokoušel to dát na papír, smontovat to atd. Můj přístup je podobný.

S překvapením jsem zjistil, že jste vystudoval školu mezinárodních a ekonomických vztahů?
Už podle názvu vidíte, že to byla škola v období socialismu, kde šlo o vztahy. Byla dvouvztahová a dvouroční. Velkého smyslu neměla, protože v té době jsme jako absolventi byli určeni pro zahraniční obchod. V tu dobu stát obchodoval s Mongolskem, Bulharskem, Rumunskem, Polskem, Sovětským svazem, lidově demokratickými státy - nespatřoval jsem v tom velkou kariéru. Po několika měsících v podniku zahraničního obchodu Keramika jsem se radoval, což je absurdní, že můžu jít na vojnu a že už se tam nikdy nevrátím.

Proč jste na tu školu šel?
Hlásil jsem se na scenáristiku na FAMU. Předložil jsem takové nepříliš dokonalé práce, jakési povídky. Jeden známý básník se to dozvěděl a řekl mi, že mi dá své práce, které jim předložím. Moje věci celkem prošly, ale velice zarputile protestovali proti zatajené práci onoho básníka, že je to nefilmové, špatné, nedokonalé. Když to přepsal do veršů, tak za to asi za tři čtvrtě roku dostal státní cenu. Tím básníkem byl František Hrubín.

Váš otec Ota Kraus byl spisovatel, redaktor. Uměleckou kariéru vám ale rozmlouval. Z jakého důvodu?
Byl spíše publicista – autor publicistické literatury o koncentrácích, o jeho vlastních prožitcích. Otec mi to nerozmlouval. Někdy ve dvaceti jsem něco napsal a matka mu to podstrčila. Po večeři, když měl dobrou náladu, nad tím poseděl. Přečetl si to a řekl: „No jó no, je to jedna povídka,“ to bylo všechno. Příště to byl jiný text, on se podíval do toho časopisku a řekl: „No jó no, je to jedna povídka,“ na to jsem mu odvětil, že už jsou to povídky dvě, ale on mi řekl: „To nic neznamená, dokud nebudeš mít životní zkušenosti, o kterých můžeš psát.“ Já jsem se pak věnoval literárnímu kabaretu, skečům a podobným věcem, částečné rádiu v Ostravě. Samozřejmě, že měl otec pravdu, ale to vám dojde až později.

Společně se svou ženou jste emigrovali v roce 1968. Vaše první knížky vycházely v exilu ve Švýcarsku. Jakým způsobem jste je distribuovali do tehdejšího totalitního Československa?
Oni je distribuovali po předplatitelích emigrantech víceméně ti, co je vydávali ( nakladatelství Konfrontace v Curychu). Kromě toho moje žena se je snažila po jednotlivých kusech pašovat do rodné vlasti. S tím byla spojena řada problémů, protože kvůli tomu musela koupit prací prášek, knihu pak dát do plastikového pytlíku a zastrčit ji do krabice s práškem na praní. Pak odvážit tolik, aby to odpovídalo – neodsypat příliš, protože si byla vědoma, že jsou tady lidé na hranicích bystří. Tak se to sem pašovalo.
Jednou náš tatínek, který byl trochu zbrklý, říkal: „Tak nám zas poslali dobrý, kvalitní prací prášek,“ a vysypal ho i s knihou do pračky. Když mu pak matka vynadala, říkal: „Prosím tě, co děláš, to je západ, tam už to postupuje tak daleko, že dávají zdarma i knihy k pracím práškům jako reklamu.“

Divím se, že vám nikdo zatím nenabídl reklamu na prací prášek.
To přijde. Pere se pořád, pere se svědomí – prací prášek existuje i v jiné formě.

Daly by se knížky, které píšete, rozdělit na vážné a nevážné?
Humor je ve své prapodstatě vážná věc, pokud se člověk pokouší o nějakou kvalitu. Já osobně mám rád humor, který je někdy v sousedství melancholie, neříkám přímo smutku. Myslím si, že je to jeho přirozená forma. Nejsem příliš přítelem humoru za každou cenu, frašky, to mi nikdy nesedělo, není to v mé povaze. Ale dělení by bylo asi těžké. Každá naše životní situace může být smutná, melancholická, možná tragická a do jisté míry komická. Když upadnu na banánové slupce, tak se všichni bavíme, ale když si při tom zlomím nohu, tak mi snad někdo přijde na pomoc, to už je vážná věc.

Které knihy se více prodávají, ty vážné nebo nevážné? Dá se s tím kalkulovat?
Nedá. Kalkulovat by se nemělo nikdy. Psavec by se měl zabývat hlavně tím, aby se to po něm vůbec dalo číst. A jestli se stane zázrak, že si to čtenáři objeví, tak je to ohromné a na to už nemáme žádný vliv. To už jde nebo nejde samo od sebe.

Vaší knihy Má rodina a jiná zemětřesení se v Čechách prodalo 80 tisíc výtisků. To je na naše poměry velice slušný výsledek. Čekal jste to?
Nikdy jsem to nečekal. Od psaní jsem nikdy nic moc nečekal. Zejména v exilu, kde se knihy vydávaly v nákladu dvou až dvou a půl tisíc. Když o ně lidé projevili zájem, bylo to úžasné. To, co se stalo tady, jsem zpočátku považoval za nějaký omyl, že je to výherní vkladní knížka. Pak jsem si řekl, že už si to asi nemyslí, když tam našli písmenka. Jsem za to čtenářům ohromě vděčný a přiznám se, že dodnes to občas považuji za zázrak.

Titul Má rodina a jiná zemětřesení mi trochu připomíná titul knihy Geralda Durella O mé rodině a jiné zvířeně.
To jsem lehce odvodil, protože bylo velké dohadování jak to nazvat, jde o tři knížky dohromady. Nejdříve mne to napadlo úplně nezávisle, pak mi někdo řekl, že je to trošku jako Durell. Bylo to trošku jako Durell, ale nechali jsem to tak.

Jak důležitý je právě titul?
Já mám problém. Teď mám knihu, u které nemám název, a jsem z toho částečně těhotný. Mám takový zvyk, že má být nejdříve nějaký alespoň prozatímní název a pak se na tom má dělat. Nevím proč to po tolika letech mám. Momentálně nevím, jak to nazvat. Titul je důležitý, aby čtenáře v záplavě knih na pultech oslovil. Titul má dnes trochu funkci novinového titulku. Platí to zejména v dnešním moderním knižním trhu, který je poměrně náročný.

Myslíte, že se kvalita vždy nakonec prosadí?
Nejsem si tím tak jist. Na světě je hodně autorů nenapsaných románů, protože každý člověk v sobě nosí nějaký příběh, akorát nemá odvahu ho dát na papír. Tak ho pořád nosí v sobě a přepisuje. Někdy ho přepisuje, protože se mu paměť vybavuje jinak, někdy přepisuje ze společensko-politických důvodů – minulost trošku upraví, něco vymaže, to jsme my lidi. Nemyslím si ale, že jen ti, co píší a vydávají knihy, jsou měřítkem definitivní kvality a výběru.

Do jaké míry jsou důležité známosti, propagace?
Konexe a kontakty jsou v naší profesi, ať jste malíř, spisovatel nebo zpěvák, bohužel velmi důležité. Bohužel proto, že já to nemám rád.

Jak je možně, že jste tak slavný?
Já nejsem slavný. Já jsem slavný u nás, kde může být každý slavný, protože jsme malí. Je to náhoda. Když by si čtenáři moji knihu nekupovali, tak mám větší klid a méně prodaných knížek. V exilu jsem byl zvyklý na minimum a nikdy jsem si nedával závazek, že se psaním uživím. Proto jsem dělal divadlo, literární kabaret, loutky, scénáře pro televizi. Ve světě se psaním uživí asi 3 – 4 procenta spisovatelů. Všichni ostatní jsou v knihovnách, rádiích, novinách nebo dělají různé profese. Anebo si vezmou ženu lékařku, která slušně vydělává.

Kdo je prvním čtenářem, kritikem, censorem vašich knih?
Za socialismu to byla Hlavní správa tiskového dozoru, dnes je to má žena. Moje žena má tezi, když se jí něco nelíbí a já bručím, tak řekne, že je přesvědčena a zná mne, že to mohu udělat lépe. Trošku jsem si jí zkazil. Teď jí své věci buď čtu, nebo jí je nechám přečíst. Pak se koukám, jestli se zasměje nebo má úsměv – pozoruji ji, aniž mne vidí. Číhám jen na jednu věc, jestli ukáže na místo, o kterém si sám myslím, že je slabší, nic moc. Jestliže na něj ukáže, tak bručím dvakrát tolik, protože vím, že má pravdu.

Jak máte rozdělené role v manželství?
Má žena je praktik. To znamená, že nevypíná své senzory a snaží se simultánně dělat řadu věcí. Já vynikám tím, že jsem schopen zastavit se v čase, což je u „šrajbrů“ a psavců omluvitelné. Tvrdím, že je třeba se zasnít a že nemůžu zrovna teď vyřizovat tu či onu záležitost. I když papírové věci jako pojišťovny a podobné krámy dělám bohužel spíše já, protože moje žena je příliš emocionální. Já jsem stručný a chci to mít co nejrychleji za sebou.

Zmínil jste loutkoherectví. Ve vašem životopise se dočteme, že jste zcestoval v podstatě půlku zeměkoule. Můžete přiblížit, co znamená ono loutkoherectví? Někdy se také používá termín kabaretní umělec.
S chotí jsme vystupovali a částečně ještě vystupujeme s kabaretními výstupy dlouhými deset až jedenáct minut, které jsou srozumitelné muzikálně, zvukově a několika anglickými větičkami. Vystupovali jsme v různých světových televizních pořadech, anebo v revueích a kabaretech jako například v Paříži v kabaretu Crazy Horse vždy tak pět až šest měsíců v roce. No a to je všechno.
My jsme kabaretiéři a pracujeme s artisty, což jsem měl vždycky rád. Když přijedeme a vystupujeme v nějakém německém divadle ve varieté, tak jsou tam Rusové, Američané, Italové, zkrátka lidé z různých zemí. Najdete tam zpěváky, akrobaty, stepaře, tanečníky, klauny a my se tam přišineme s našimi zvířátky.

Proč vystupujete jen v zahraničí?
Nemůžeme vystupovat samostatně, našich deset jedenáct minut na samostatné vystoupení nestačí. Musíme být součástí nějakého programu.

Takový program u nás vystavět nelze?
Stavěli jsem dům. Teď stavět program, je toho moc a čas běží. Pravda je, že jsme si zahráli hodně. V Paříži to bylo skoro sedmdesát představení do měsíce, dvakrát za noc, třikrát v sobotu, bez dnů volna několik měsíců za sebou. Je potřeba si šetřit chuť bavit se tím. Když se tím bavit nebudu - to platí pro všechno – tak to bude cítit.

V jednom vašem rozhovoru jsem našel zajímavý citát: „Mám asi stejný syndrom jako kočovníci. Jsem doma všude a zároveň nikde. Cítím se jako kosmopolita v Praze.“
Když kočujete a někde hrajete vícekrát a vracíte se tam a najdete tam příjemné publikum a pár lidí v zákulisí, předkulisí, kdekoli, tak se tam vracíte rád. Pak se vracíte do Monte Carla, do Paříže a zjišťujete, že se vám svět elasticky roztáhl. Samozřejmě se pak rád vracíte sem, protože vracet se do Prahy je privilegium – když už máte to štěstí, že jste prakticky v nejkrásnějším městě na světě, tak proč byste se tam nevracel. Toto štěstí nám bylo během dvacítky let odepřeno a o to víc si to člověk vychutnává od doby, kdy je možné se sem zase vracet.

Vzpomenul bych ještě jeden výrok G. B. Shawa: „Patriotismus je přesvědčení, že naše země je nadřazena všem ostatním z toho důvodu, že jsme se tam narodili my.“ Cítíte to podobně?
Ne, ne…

Jinými slovy jste patriot, vlastenec?
V současné době jsem se se svojí ženou namočil do komunálních problémů dvacet kilometrů za Prahou, neboť není voda a nesmí se zalévat. Najednou se dostanete do středu obyčejných věcí: Co bude s trávou? Můžeme zavlažování zlepšit? Zdravý patriot by měl mít nejen pochvalu pro místo, kde žije, ale být schopen kriticky se postavit k nedostatkům, které kolem sebe má. Máte-li svou zem rád, tak říkejte i to, co se vám na ní nelíbí.

Často pobýváte ve Francii. Čím je pro vás zajímavá?
Je to krásná země. To je naše příbuzná. Domnívám se, že Frantíci, Francouzi jsou nám ve svých dobrých i špatných vlastnostech dost blízcí. Navíc je to přírodně krásná země, má svou ohromnou kulturní tradici, má dobré víno, zvyky, prostě je mi sympatická.

Francouzi nyní volí svého prezidenta. Jsme v mezidobí mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Jak sledujete tyto události?
Velice. Kdybych byl Francouz, tak bych se snažil pana Sarkozyho, potomka maďarského aristokrata a řecké Židovky, takto Francouze, volit. Ne pro jeho původ, to chraň bůh, ale proto, že jsem ho sledoval. Získal si mne před mnoha lety jako velmi mladý starosta města Neuilly-sur-Seine, kde byla školka obležena teroristy nebo teroristou, už si přesně nevzpomínám. Tam jsem ho viděl, jak v košili a kravatě jako starosta jde dovnitř. Před tím a potom jsem neviděl politika, který by takto riskoval. Kromě toho říká před volbami věci, které jsou nepopulární. Říká, co nechce a za čím stát nebude. To není v současné době příliš v módě. Většinou, celosvětově dělají politici jakýsi výprodej a říkají, co všechno dělat budou, ale neříkají negativní věci, protože to vám jdou pak hlasy dolů. Sarkozy to dělá.

Ségolene Royalová vám není sympatická?
Má výhodu, že je žena. Je to první žena, která kandiduje na prezidentku. Domnívám se však, že nemá Sarkozyho sílu, workoholictví. Samozřejmě může dojít k absurdní situaci, kdy rozhodne 1,5 miliónu přistěhovalců arabského a afrického původu.

Co říkáte na to, jak odpovědně Francouzi přistoupili k těmto volbám?
To je úžasné. Sarkozy říká, že je potřeba udělat roztržení, skončit s pětadvaceti lety Mitterando-Chiracovské epochy. Říká Francouzům, že musejí více pracovat – žádný pětatřicetihodinový pracovní týden. Více pracovat, aby byly peníze na řadu věcí, aby neodcházely talenty, což se dnes děje, aby lidé přes padesát nebyli vyřazováni z pracovního procesu.
Sarkozy přichází s celou řadou pozitivních věcí. Samozřejmě, že je v rozporu s předměstími, kde hořela auta. Viděl jsem televizní debatu, kde se ho dívka ptala na určité věci s tím, že mu říkala, že je Marokánka. Poté, co ji odpověděl, ji pouze upozornil na to, že stejně jako on není Maďar, tak ona není Marokánka, ale Francouzka. Média mu teď škodolibě přezdívají Napoleon nebo Američan s francouzským pasem, protože inklinuje k alianci.

Jaký kredit má ve Francii prezidentská funkce?
Přirovnal bych to k americkému systému. Když se to nedaří, tak Francouzi bručí a mluví o monarchii, že mají prezidenta, který se chová jako král. Určité pravomoci však má, není to systém jako v Německu nebo u nás, kde má prezident spíše reprezentační funkci.

Poslední otázka. Jaké je téma vaší poslední knihy, co to bude?
Bude to Muž na vlastní stopě, to je taková sbírka satir, která má vyjít teď v květnu a s kterou se mám promenovat na knižním veletrhu. Jsou to de facto nasbírané věci, které jsem psal volně pro sebe nebo pro noviny. Jsou to satiry ze světa či z domova, ze života od rána až do večera. Inteligentněji to popsat neumím.

(redakčně kráceno)