Novým šéfdirigentem České filharmonie se od sezony 2009/10 stane Eliahu Inbal, který převezme vedení orchestru po Zdeňku Mácalovi. Izraelský dirigent patří k světově respektovaným umělcům. Řídil Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr, Národní symfonický orchestr RAI v Turíně nebo Berlínský symfonický orchestr. V současnosti je hudebním ředitelem divadla La Fenice v Benátkách a v dubnu tohoto roku by měl začít řídit tokijský Metropolitní symfonický orchestr. V rubrice Dobrého rána Profil z 19. února jej přivítala Veronika Paroulková.
„Česká filharmonie má svůj typický zvuk,“ říká Eliahu Inbal
Jaké máte plány s naším snad nejslavnějším hudebním tělesem?
Chci dělat co nejlepší hudbu.
Kolikrát už jste stál na dirigentském stupínku České filharmonie?
Asi čtyřikrát nebo pětkrát a byla to láska na první pohled. Máme výborné vztahy a vždy to byly velmi úspěšné koncerty.
V čele České filharmonie stál naposledy v letech 2003 až 2007 Zdeněk Mácal. Jak se vám bude navazovat na jeho práci?
Budeme pokračovat ve velkém repertoáru s důrazem na českou hudbu a Mahlera a Brucknera. Ovšem budeme mít také místo pro současnou hudbu – francouzskou, ruskou, pro všemožné druhy hudby. Také budeme dělat takové klasiky, jako jsou Haydn nebo Mozart, protože to je také důležité.
Kam bude směřovat Česká filharmonie? Jedna věc je na několik let dopředu naplánovaná dramaturgie a něco jiného je osobní vliv dirigenta. Jak velký bude a jaké jsou vaše osobní plány, sny, dirigentské představy?
Orchestr musí mít určitou rovnováhu mezi virtuozitou a muzikantstvím, mezi krásně zakulaceným zvukem a velmi jemnými barvami a rytmickou precizností. Vždy se snažím dostat z orchestru co nejvíc. Česká filharmonie má svůj typický zvuk. Je to plný zvuk, kdy hudba zabírá celé tělo a celou duši. To je v kontrastu s jinými druhy muzicírování. Češi do toho vkládají veškeré své možnosti – srdce, tělo, intelekt.
Jednou z nejsrdečnějších skladeb v historii České republiky je Smetanova Má vlast. Lákalo by vás její provedení s Českou filharmonií třeba na zahajovacím koncertě Pražského jara?
Samozřejmě ano. Už jsem toto dílo řídil, dělal jsem jeho zvukový záznam. Je to velké dílo a rád bych něco takového udělal.
Kdybychom si odmysleli všechny tlaky, konkurenci, současné požadavky na orchestr, co byste rád dirigoval? Jakou máte rád muziku?
Repertoár pro velké vynikající orchestry: velké romantiky - počínaje Beethovenem až po moderní skladatele jako Šostakovič, Bartók, Britten a veškerou klasiku i romantiku. Již jsem zmínil Brucknera a Mahlera, dá se přidat ještě Wagner. To je repertoár, kdy hraje celý orchestr. Nedělám příliš často barokní muziku, protože na to jsou zvláštní, menší skupiny. Orchestr musí dělat svůj velký repertoár.
Je to i hudba, kterou posloucháte doma?
Když celý den zkouším šest až deset hodin, jak je tomu teď, kdy dělám na Élektře v Benátkách, nepustím si vůbec žádnou hudbu. Jinak je můj vkus velmi široký – mohu si poslechnou Mozarta, jazz a vůbec cokoliv mě v té době napadne. Ovšem přece jenom nejvíce reaguji na vážnou hudbu.
Líbí se dirigentovi, který je zvyklý na zvuk širokého orchestru, například komorní hudba nebo skladby pro sólové nástroje? Není to pro vás sluchově málo?
Líbí se mi. Mám rád sólové nástroje všech kategorií. Vždy je velmi důležité prokázat jistou virtuozitu a trochu otevřít program. Když budeme dělat jen těžkou symfonickou hudbu, bude to uspokojivé, ale mám rád také jisté varianty, rozvětvenost programu.
Máte ještě nějaký nesplněný dirigentský sen? Pokud ano, chystáte se ho uskutečnit právě s Českou filharmonií?
Mám tak bohatý dirigentský život, že asi neexistuje sen, který bych si neuskutečnil. Jednoho dne bych však rád dirigoval a režíroval Tristana a Isoldu. To by bylo něco odlišného, protože jsem dosud nerežíroval.
Vaše dirigentská historie je velmi bohatá. Které působení vám dalo nejvíc?
Byly to cykly, které jsem nahrával: všechny symfonie Mahlera, všechny symfonie od Brucknera i od Berlioze. Mám cykly moc rád, protože to dává možnost orchestru i obecenstvu sledovat skladatele a plně a do hloubky jej vnímat.
Od roku 2007 jste hudebním ředitelem divadla La Fenice v Benátkách, letos začnete také šéfdirigovat tokijský Metropolitní symfonický orchestr. Dá se to všechno stíhat i společně s Českou filharmonií?
To vše není zároveň s Českou filharmonií. Až s ní začnu pracovat, tak ve stejné době končím v La Fenice. S tokijským Metropolitním orchestrem se to bude překrývat s Českou filharmonií asi půldruhého roku. V Tokiu ale nejsem tak často, jde o dvě návštěvy za rok na několik týdnů. Nerad bych právě kvůli České filharmonii jezdil do Tokia častěji – dvakrát do roka je maximum.
(redakčně kráceno)