„Demokracie je neustále v krizi,“ tvrdí Václav Bělohradský

Václav Bělohradský přijel do Čech představit svoji novou knihu esejů Společnost nevolnosti. Velmi subjektivní název knihy vypovídá i o uvažovaní autora, který nenachází v dnešním světě dostatek dialogu a odpovědnosti za rozporuplnost světa. Bavičská diktatura podle něj pouze vyprazdňuje jakoukoliv kritiku, která je základem demokratické společnosti. Nastává proto éra individualizace a odmítání zodpovědnosti za chování lidstva. Profesora Václava Bělohradského, který už dávno překročil hranice akademického světa, v současnosti působícího na univerzitě v italském Terstu, přivítala 19. února v ostravském televizním studiu v pořadu Před půlnocí Šárka Bednářová.

Do Ostravy jste přijel představit svoji knihu esejů Společnost nevolnosti. Co ve vás Ostrava asociuje?
Znám Ostravu ze 60. let, kdy jsem tu párkrát byl, a pak naposled z roku 1996. Ostrava ve mně evokuje pach, obrovský chemický pach, na který si vzpomínám dodnes. Evokuje ve mne také historii průmyslového Československa a důsledky industrializace.
Dnes jsem však vystoupil na hlavním nádraží, vanul nádherný větřík, svítilo slunce, vzduch byl jak v lázeňském městě. Poprvé jsem viděl i nádhernou architekturu – secesi, funkcionalismus. Je to úžasné město, což je i znak doby, kdy krajská města krásní, zatímco Praha oškliví.

Čím má být vaše kniha pro českého čtenáře?
Podtitul knihy je „eseje z pozdější doby“. Co tu dobu učinilo pozdější? Za chvíli budeme slavit dvacáté výročí roku 1989. Vzpomínáme si na první roky 90. let, na jakési nadšení a víru v lepší kvalitu veřejného života a prostoru: „Založíme život na opaku strachu atd.“ Najednou přišel rok 1996 a nepovedené volby, pak sarajevský atentát, a pak jsme se ocitli na zajímavém rozcestí. To bych definoval společně s tehdejšími slovy Josefa Luxe: „Je třeba chybu nazvat chybou.“ To je v pořádku, tak to je. Změny je potřeba vždy nějak začít a začátek je vždy dobrodružství, jehož důsledky budou zčásti nezamýšlené. A i kdyby se začínalo z jiného konce dopadne to stejně – obrátit znárodněnou ekonomii nebylo jednoduché.
A právě v letech 1997, 98 bylo třeba nazvat chybu chybou, ale to se nestalo. ODS a většinová část našich politických představitelů se rozhodly, že naopak budou pět oslavné ódy (prázdná hesla typu: „Dokázali jsme, že to dokážeme.“), místo aby provedly sebereflexi a přiznaly chyby, za které se nemusely stydět. Liberální hodnota je totiž jen jedna jediná: napravit chyby. Reakce na kritiku je základem demokracie – změna musí být reakcí na kritiku. To se ale nestalo, a to je ona pozdější doba, z které pochází nevolnost.

Jste vnímán spíše jako levicový intelektuál. Kde udělala levice chyby?
Levicový intelektuál se úplně říct nedá. Otázka je, jestli je vůbec možná nějaká levice v silném slova smyslu. Levice v dějinách evropské politiky znamená sociální stát, víru v sociální rovnost, kterou je třeba nastolit pomocí určitých reforem. Levice také znamená víru v práva občanů, která za dvě stě let vyrostla z občanských práv přes práva politická až k právům sociálním, kdy každé právo obohacuje právo, které bylo před ním. Pravice se naopak domnívala, že sociální práva ohrožují práva politická a politická prává ohrožují práva občanská. Existovala dokonce teorie, že demokracie povede k diktatuře mas.

Potom, co ODS neudělala sebereflexi, nastoupila ČSSD. Napravila sociální demokracie nějakým způsobem politický systém?

Absolutně ne. Otázka je, co je to levice. Dějiny moderní doby znají dvě velké kritiky. První je kritika „rudá“, jde o kritiku sociální nespravedlnosti, s kterou jsme se všichni vypořádali a proti které levice hlavně bojuje. Druhá je kritika ošklivosti, standardizace, masovosti výroby. Tato kritika zvítězila a společnost se změnila. Podařilo se tak do standardizované masové výroby zavést ideály krásy, estetiku, design a změnit způsob výroby – člověk už není zotročen běžícími pásy.
Teď přichází třetí, „zelená“ kritika systému, kdy je samozřejmé, že takto dál žít nemůžeme. Společnost vyznačuje to, že důsledky hospodářského vývoje, růstu by lidé měli řešit individuálně, ve své biografii. To jsou ale přece veřejné problémy. Takže levice musí zvrátit tuto tendenci přizpůsobování se nedostatkům, které způsobuje vývoj. A toto levice nedokázala.

Levice se tedy podle vaší teorie řídi stejnou filozofií jako pravice?

Ano, zajímají ji různé růstové politiky - růst růstu atd. Rozdíl mezi pravicí a levicí se uzavřel.

Filozof Ludwig Wittgenstein říká, že úkolem filozofa je obrazně řečeno ukázat mouše narážející na sklo cestu ven. Dá se v dnešním světě reklam, sugescí a různých lákadel veřejnosti ukázat cesta ven? Chce ji veřejnost vůbec ukázat?
Je to otázka jazyka. Co je to cesta ven? Cesta ven neznamená, že se dostanu k nějak pravé skutečnosti. To je metafyzická iluze, nic takového se v životě neděje. Co to tedy znamená dostat se ven z jazyka? To znamená účastnit se takové rozmluvy, ve které se dozvím i to, co jsem vědět nechtěl. Třeba v rodinném životě to může být okamžik, kdy otec hovoří konečně se svým synem tak, že se poprvé dozví, že se mu nelíbí to, o čem celý život mluvili. To pak může otce změnit.
Dostat se ven z jazyka tedy znamená zbavit se předem připravených diskurzů, které zabraňují dozvědět se i to, co jsem se dozvědět nechtěl. Vyvrácení z jistot, které v nás tento dialog vyvolá, je podstata jazyka. O tento jazyk je potřeba bojovat, protože jsme zotročeni předpřipravenými diskurzy.
Existuje slovo pokrytectví, které se ve všech evropských jazycích vyskytuje v podobné podobě. Toto slovo pochází z rétorické přípravy. Tehdy si rétor potom, co měl již jasnou představu, o čem a jak bude mluvit, zkoušel před zrcadlem, jak svůj diskurz zahraje (a to je ono pokrytectví, v latině accio). Zajímavé je, že dnes toto slovo znamená pokrytectví.
Jestliže je diskurz předem připravený a nahraný, je to pak onen vnitřek, ze kterého se musíme dostat, protože každý z nás sklouzává ve své řeči k tomu, co už ví, a opakuje se.

Někdy podezírám současné kritické intelektuály, že jim stačí, když tu a tam vysloví své teorie, ale nemůžou udělat nic víc. Není to trochu marnost?
Co není marnost? Od samého začátku si filozofové kladli otázku, jak vlastně kultura ve společnosti působí, jakou roli hraje, jak společnost mění. Moderní doba má svůj ideál: měnit se v reakci na kritiku sebe sama, měnit se v reakci na často otřásající obrazy, které společnost sobě sama nastavuje. Byly to obrazy neskutečné bídy dělnictva na konci 19. století, které změnily naši společnost. Kultura působí tak, že rozšiřuje ve veřejném prostoru obrazy a doufá, že otřesou společností, která se pak změní.
Ovšem komunistická představa, že budeme mít kulturní oddělení, kde nám soudruzi budou „nabíjet pušky“ (existuje verš: Já mám svůj verš nabitý pravdou, / a kde je třeba prásknu prásk, prásk), je nereálná.

V minulosti se nahromaděná nevolnost řešila revolucemi, převraty. Ve výsledku šlo o nějaký čin, akt obrany. Spěje dnešní společnost k nějakému dalšímu činu?
Osobně se domnívám, že situace je taková, že už jen menší katastrofa může společnost změnit. Stejně jako byrokracie občas dospěje do takové rigidity, že už se nemůže změnit jinak než katastrofou. Podobně i tato společnost růstů růstu a bavičské diktatury dospěla k bodu, kdy se už nemůže změnit jinak než menší katastrofou. A ta je za rohem.
Ostatně zajímavá americká autorka Naomi Klein napsala knihu Shock Capitalism, kde tvrdí, že drobné šoky, katastrofy kapitalismus využívá k tomu, aby jejich reformistický náboj udusil v zárodku. Snad Barack Obama, který v tomto smyslu otevřeně hovoří, situaci napraví.
Rozlišil bych dva typy nevolnosti. První je nějaký čin potom, co se nahromadila nějaká nesmyslná doktrína a ideologie. Dnes je proces jiný. Když vidíme hádat se pro demokracii velmi znevažujícím způsobem naše politiky (Langer a Bursík) před rozpačitou tváří ministra Schwarzenberga, který tam trošku vypadá, že by je měl rozsoudit, nevolnost, která se nás zmocní, je tak strašná, že cítíte velké pokušení uniknout do soukromého života.
Toto je jistým způsobem i v tom, že se dnes sejdu se svými čtenáři v Librexu, krásnem paláci, který postavil soukromník ve spolupráci s městem. Takže jsou tu jisté prostory, kam se člověk může před nevolností stáhnout. Otázka je, jestli to stačí.

Chcete potvrdit, co říká sociolog Zigmund Bauman, že společnost se silně individualizuje? Jak byste definoval dnešní společnost?
Nazval bych ji společností nevolnosti. Nevolnost bych však definoval speciálně pro sebe. Co je totiž podstata kritiky? Kritika se pohybuje na hraně mezi dvěma problémy.
První je: Co musím se společností sdílet, abych byl její kritik, ale ne její nepřítel, nájezdník z vnějšku? V české kultuře to má určitou tradici. Například filozof Ladislav Klíma společnost nekritizoval, ale odmítal, stáhl se pak do nějakých nikna periferii života, alkoholismu a tak. Nebo velký kritik společnosti Egon Bondy, který však také nevedl se společností žádný dialog a odmítal ji. Takže kritik musí se společností ještě něco sdílet, jinak už není kritik.
Ale zadruhé: Co se společností sdílet nesmím, abych nebyl kolaborant? Dnes je hrana tak neuvěřitelně tenká, že člověk na jedené straně padá do kolaborace, nebo do znechucení. Stahuje se pak do hrabalovských meziprostorů někde na hrázi rybníka věčnosti.
Z toho je mi nevolno jako intelektuálovi, ale také jako člověku, který se od dětství snažil účastnit toho, co se nazývá starým slovem kultura.

Ve své knize jste se s odkazem na Hannah Arendtovou zmínil, že rysem dospělosti je přijmout odpovědnost za rozpory světa. Staneme-li se ryze konzumní společností, jak dokážeme v této optice vůbec nějakou odpovědnost přijímat?
Týká se to učitele. Profesor musí před žáky přijmout zodpovědnost za rozpory světa. Když mu pak student vytkne, že sice mluví o Platónovi apod., ale že současná společnost je tady jen od toho, aby nás zmátla, udělala z nás spotřebitele, jde o velký rozpor, za který musíme my dospělí, kteří chtějí někoho něco učit, přijmout odpovědnost.
Sám musím říci, že cítím čím dál tím větší nevolnost, když stojím za katedrou a vidím nové, neustále se obnovující generace. Brát na sebe zodpovědnost za rozpory světa je pro mne stále těžší.

Hrozí krize demokracie?
Demokracie je neustále v krizi. Podstatou demokracie je krize, které je třeba dát nějaký výraz a kterou je nutné zformulovat.
Co je to moderní doba, potažmo moderní demokracie? Moderní demokracie je všechno, co bylo konstituováno kritikou. Kritika demokracii prospívá a neustále ji uvádí do krize. Nejhlubší podstatou demokracie je proměnit konflikt mezi „ano“ a „ne“, „život“ a „smrt“ na konflikt o „více“ a „méně“.
Jak je řečeno v evangeliu: „Vaše řeč budiž ano, ne. Co je nad to, je od ďábla.“ Takže jsme vlastně na straně ďábla, protože „ano, ne“ vede jen k občanské válce. Je třeba najít pozici „lépe“, „více“, „jinak“. Dělník je vykořisťovaný. Znamená to, že mám kapitalistu zabít? Ne, můžeme změnit systém tak, že dělníkovi bude lépe. To je podstata demokracie.
Tuto roli však demokracie v jistém slova smyslu neplní, protože zde funguje obrovský bavičský prostor, který každou kritiku vyprazdňuje, dělá z ní bavičství.

Ostravský sociolog Jan Keller připomněl obavy sociologa Ralfa Dahrendorfa z toho, že zde můžou v budoucnosti vzniknout autoritářské režimy, které by mohly být řízeny nadnárodními koncerny. Hrozí autoritářské režimy opravdu?
Říká se tomu „Singapurský syndrom“. Jde o sjednocení kapitalismu s autoritářstvím, Čína je klasický příklad. Myslím si však, že to nehrozí.
Spíše hrozí, že vymizení národního státu vyprázdní veřejný prostor. V Itálii existuje skupina PodeBal, která má různé instalace. Jedna z nich byla v Německu, kde udělali tři trpaslíky. Jeden byl černý, druhý asiatský a třetí bělošský a lidé na ně mohli házet kameny, jmenovalo se to Mezikulturní dialog. Nakonec přežil jen bělošský trpaslík.
Jistým způsobem to však skutečně je dialog mezi trpaslíky, které z nás systém dělá. Co to přesně je? Jak tomu rozumět? Na to odpověď nemám.

Není tady také vyprázdnění hodnot? Nevyprazdňují se hodnoty západní civilizace, když dnes nevěříme ideologiím, bohům, tradičním autoritám, nedokážeme říci, co je pravda a co lež?
To je dobře, že nevíme, co je pravda a lež. Je dobře, že nevěříme autoritám – jen houšť.

Žijete delší dobu v Itálii, přesto určitě sledujete dění v Česku. Co říkáte politické scéně u nás v zemi? Je to ve srovnání s Itálií podobné, nebo snad horší?

Je to velmi podobné. Berlusconizace Itálie a to, co se tady dělo při volbě prezidenta, je si navzájem velmi podobné. Jsou to dva rohy mnohorohé obludy. Co by nás mělo překvapit je, že se politika před našima očima rozpadá – je to podivný spektákl, za který se stydíme a od kterého nechceme, aby hrál v našem životě nějakou roli. Jenomže mezitím se všechno stává politikou. Například genetická manipulace vede k tomu, že se politikou stává kukuřice nebo mouka nebo jestli se budou, nebo nebudou děti rodit určitým způsobem.

Nedegeneruje česká politika – nejde rok od roku k horšímu?
Česká politika nehraje žádnou velkou roli. Vůbec celá evropská politika velmi rychle degeneruje. Je třeba ji předefinovat – co je to vlastně politika? Banálně řečeno je to péče o společný svět, v němž musíme zdůvodnit všechno. Dříve totiž byla nějaká minulost, příroda která nám odolávala, ale dnes si můžeme všechno vybrat. Tím pádem musíme i všechno zdůvodnit. A tuto roli politika nehraje.

Jste optimista? Myslíte, že se to zlepší?
Jsem skeptik. Ve společnosti jsou nejdůležitější skeptické instance – soudnictví, univerzita, intelektuál.

(redakčně kráceno)