Praha - Současný problém úniku informací z Bezpečnostní informační služby (BIS) byla chyba jednotlivce, nikoli systému. "Hlavní roli v takových případech hrají peníze. Sebelepší reorganizace a kontrola zpravodajských služeb nezabrání tomu, aby se neobjevil jeden či dva jednotlivci, kteří mohou veškeré úsilí zlikvidovat," přiblížil v České televizi poměry ve zpravodajských službách vojenský historik Eduard Stehlík. Nicméně se domnívá, že čeští agenti patří ve světě k těm lepším.
V historii československých zpravodajských služeb lze nalézt špičkové agenty
Zpravodajská činnost zdaleka není tak atraktivní, jak ji představují mnohé špionážní filmy. „Práce ve zpravodajských službách je vlastně nudná kancelářská práce, která může člověka přivést na šibenici. Většinou tkví ve zdlouhavém vyhodnocování materiálů,“ přiblížil Stehlík práci agentů.
Jednou z těch, která se zapletla s tajnými službami a stálo jí to život, byla slavná tanečnice Mata Hari. Ta ovšem pravděpodobně žádnou špiónkou nebyla. Její údajná zpravodajská činnost, pokud vůbec nějaká byla, spadá do roku 1916, kdy měla začít pracovat pro francouzskou tajnou službu. Ta posléze pojala podezření, že Mata Hari pracuje i pro Německo. „Nedochovaly se nicméně žádné informace, které předala, neví se nic o tom, jestli zpravodajsky pracovala,“ charakterizoval slavnou tanečnici Stehlík s tím, že se jedná spíše o tragický příběh ženy, která se dostala do spárů tajných služeb a neuvědomila si, že jí to může stát život.
Na popraviště ji přivedly spekulace. Bylo jí vyčítáno, že se sešla se zástupcem německé zpravodajské služby, že údajně předala nějaké informace pod kódovým označení H21. Nikdo však neznal obsah předaných informací. Stehlík soudí, že Mata Hari nebyla příliš inteligentní a vzhledem k tomu, že si stále více vymýšlela, stávala se více podezřelou. „Kdokoli se dostane do styku se zpravodajskými službami, ví, že jakákoliv lež začíná být podezřelá,“ vysvětlil postup zpravodajských služeb Stehlík.
Rovněž československé zpravodajské služby měly ve svých řadách skupinu špičkových agentů. V této souvislosti lze připomenout Boženu Seidlovou, Josefa Mašína či Karla Procházku. Božena Seidlová se proslavila v době první světové války, kdy pomáhala československým legionářům na Sibiři. Pracovala jako kurýrka, několikrát přešla přes nepřátelskou frontu a při této příležitosti sbírala zpravodajské informace. Neméně významným mužem první světové války byl Josef Mašín, který později vešel ve známost jako jeden z pověstného tria tří králů. Pohyboval se v bolševickém týlu, přenášel informace a společně se Seidlovou patřil mezi ty nejlepší z doby první světové války.
Spousta rakouskouherských vojáků přecházela na druhou stranu, nebo se v zajetí přihlašovala ke službě v legiích. Mnozí z nich byli poté využívání jako špióni. Převlékali se do rakouskouherských uniforem a podíleli se např. na přechodu celých rakouskouherských jednotek na ruskou stranu. „Takto statečně se choval i pozdější předseda vlády Zdeněk Fierlinger,“ připomněl Stehlík další významnou osobnost.
Po únoru roku 1948 režim mnohé zpravodajce pozavíral. Nové režimy se většinou obávají zpravodajců z dřívější doby pro jejich kontakty a možnou spolupráci s nepřátelskou stranou. Někteří odešli za hranice do exilu a začali zpravodajsky pracovat proti komunistickému režimu.
Jedním z těch významnějších byl i Karel Procházka, jehož projekt Bílé linky vešel ve známost díky proslulému seriálu Třicet případů majora Zemana. Procházka po roce 1948 začal působit ve Velké Británii, kde si založil zpravodajskou organizaci s podporou britské vlády. Podstatou jeho projektu Bílé linky bylo získávání seznamů československých občanů cestujících do Británie. Tyto lidi prověřoval a vybíral z nich možné spolupracovníky.