120 let od narození armádního generála Jana Syrového

Se skončením druhé světové války přišel legitimní požadavek odsoudit ty, kteří se podíleli na jejím rozpoutání i na zločinech, jež se v jejím průběhu odehrály. Před soudními tribunály mnoha zemí při této příležitosti stanuli vedle příslušníků SS a nacistické okupační moci i lidé, kteří se provinili spoluprací s těmito zločinci. V Československu se tehdy jedním z odsouzených stal armádní generál Jan Syrový, hrdina od Zborova, bývalý velitel Československého vojska na Rusi, generální inspektor československé branné moci, ministr národní obrany, ale i premiér Československé republiky. Neprávem vypálený cejch zbabělce a kolaboranta si s sebou nese dodnes.
Historický magazín z 16. února byl věnován Janu Syrovému, od jehož narození uplynulo v těchto dnech 120 let. O jeho nesnadném a zvraty protkaném životě hovořil moderátor pořadu Eduard Stehlík s historiky Jaroslavem Rokoským (JR) z Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a Karlem Strakou (KS) z Vojenského historického ústavu.

 

 

Jak se vůbec Jan Syrový dostal do vojenské uniformy?
JR: Jan Syrový byl synem obuvníka z Třebíče, kde se narodil v lednu 1888 a kde také prožil svoje dětství. Po maturitě na vyšší průmyslové škole v Brně absolvoval školu jednoročních dobrovolníků. V roce 1912 odešel do Varšavy, kde byl zaměstnán u stavitelské firmy. Vypuknutí první světové války ho zastihlo právě ve Varšavě, takže narukoval do ruské armády, protože Varšava byla součástí ruského záboru. Poté odjíždí do Kyjeva, kde se soustředilo prvních 700 Čechů žijících v Rusku. Tito lidé, starodružiníci, posléze vytvoří jádro České družiny. V listopadu 1914 pak Syrový rukuje na frontu.

Diváci mají většinou Syrového zafixovaného jako obtloustlého generála s páskou přes oko z fotografií z 30. let. V první světové válce to byl ale statečný voják?
KS: Jsem přesvědčen, že si přetransformoval své volní vlastnosti a cílevědomost, které prokazoval při svém civilním povolání, i do vojenské služby. V České družině, která podnikala velmi náročné akce (dnes bychom hovořili o hloubkovém průzkumu), kdy získávala pro ruské velitelství cenné zprávy, musel každý jedinec obstát. Pokud neobstál, padl nebo byl zajat, kdy zajetí znamenalo pro bývalé příslušníky Rakouska-Uherska smrt, neměli-li ruské občanství.
Jan Syrový se v těchto bojích velice dobře osvědčil stejně jako později, kdy velel vyšším jednotkám v bojích na Sibiři při ústupu na východ směrem k Vladivostoku. Na důkaz jeho flexibility a duchapřítomnosti bych uvedl případ, kdy při noční akci málem upadl do obklíčení polských legionářů, kteří bojovali na straně protivníka. Syrový poznal, že jde o Poláky, a tak zužitkoval své působení ve Varšavě, kde se naučil polsky, a začal nahlas polsky velet. To jeho protivníky zmátlo, díky čemuž Syrový dokázal dovést bez obtíží své muže do bezpečí.

Jan Syrový poměrně brzy dosáhl důstojnické hodnosti. Avšak jakousi ikonou legií se stal po bitvě u Zborova, kdy pár hodin před jejím začátkem přišel o oko. Kdysi jsem říkal, že kdybychom neměli jednookého Syrového, museli bychom snad vystřelit oko někomu jinému?
KS:Tato událost se stala den před slavnou zborovskou bitvou, kdy Jan Syrový sledoval na pozorovatelně situaci na předpokládaném bojišti. Tehdy jej zasáhla střepina z náhodně vypáleného granátu rakousko-uherské armády.
Proč se stal ikonou? Legie potřebovaly určitou tradici, kterou jako armáda, která teprve vznikala, neměly. Zde se objevuje faktor romantizující jiráskovské tradice a odkazu na husitské hnutí, kdy se Syrový stal ideálním živoucím symbolem. A to dělala právě jeho pověstná páska přes oko, ale i jeho reálné velitelské schopnosti.

Syrový brzy stanul v čele nejdříve 1. československého armádního sboru a posléze takzvaného Československého vojska na Rusi, kdy doslova a do písmene zasáhl do světových dějin?
KS: Zřejmě to byl vrchol jeho slávy, kdy se jeho jméno dostalo do politicko-diplomatické korespondence dohodových státníků i jiných. Pokud to posuzujeme z hlediska toho, že dokázal zachovat celistvost sboru, který byl rozmístěn na sibiřských pláních na obrovských vzdálenostech, že dokázal zachovat jednotu mezi vojáky a překonat jako velitel jednotlivé krizové momenty, lze Syrového hodnotit jako velice kladnou a významnou postavu československé armády. O čemž svědčí i to, že dovedl své vojáky zpět do vlasti.

Když se generál vrátil v roce 1920 do vlasti, vrátila se legenda. Ale co s legendou?
JR: Jan Syrový se skutečně stal ve svých dvaatřiceti letech legendou. Československou demokratickou společností byl obdivován a uctíván, děti se o něm učily ve školách. Syrový se pokusil tuto legendu upřesnit, ale příliš se mu to nedařilo. Zkoušel to dokonce i u Masaryka, ale ten mu ( alespoň podle toho, jak to Jan Syrový líčil svým spoluvězňům v 50. letech) odpověděl: „Tož Jendo, nechej to tak. Lidé mají rádi legendy, ať je nějaká legionářská tradice.“ Syrový si vždycky jen povzdechl: „Kdyby to alespoň nebylo v těch učebnicích.“

V roce 1926 se Syrový stal jako první Čech po francouzských důstojnících náčelníkem Hlavního štábu československé armády. Proč padla volba právě na něj?
KS: Na počátku ledna 1924 vytvořil generál Mittelhauser, tehdejší náčelník Hlavního štábu československé armády, funkci podnáčelníka hlavního štábu. Ta měla být obsazena právě generálem Janem Syrovým. Bylo to z toho důvodu, že se v té době začínala kvalitativně zvyšovat úroveň velitelského sboru československé armády: řada důstojníků a generálů absolvovala speciální školení a vysokoškolská studia ve Francii. Bylo tedy zřejmé, že se francouzská vojenská mise stáhne zpět a hlavní štáb bude obsazen lidmi z Československa. A to znamenalo tyto kádry dopředu vychovávat.
Generál Mittelhauser si představoval, že po jeho boku bude generál Syrový získávat zkušenosti, aby mohl po nějakém čase převzít řízení hlavního štábu. Byl tam i aspekt toho, že se ozývaly na adresu francouzské vojenské mise i kritické hlasy. A tím, že si generál Mittelhauser vzal po svůj bok právě legionářského velitele, svým způsobem odvracel dobové kritiky.

V pracích současných historiků můžeme často narazit na to, že období „vládnutí“ generála Syrového na hlavním štábu bylo érou zahnívání, kdy se vlastně nic nedělalo a kdy se armáda začala připravovat na obranu až po nástupu generála Krejčího v roce 1933?
KS: To by byl poněkud prvoplánový výklad. Velení armády se dostávalo na přelomu 20. a 30. let do velice složité situace. Byly zde ekonomické limity: rozpočet ministerstva národní obrany se rok od roku snižoval. Podstatnější však možná bylo, že armáda nedostala od nejvyšší státní exekutivy jasné zadání, jakým způsobem má bránit republiku, jak rozmístit síly, co je vlastně v obraně naším válečným cílem. Jan Syrový vyzval na podzim 1931 vládu, aby dostali nějakou direktivu do ruky a mohli podle ní ozbrojené síly nějakým způsobem rozplánovat. Bohužel ji nedostal, a to proto, že politická sféra sama nevěděla, jak se bezpečnostní situace státu bude nadále vyvíjet.
Takže hlavní štáb v minimalistických podmínkách dělal maximum. A je důležité zdůraznit, že základy pozdější modernizace československé armády, kam patří i renesance vztahů se spojeneckou Francií, jsou skutečně spojeny se Syrového jménem. Projekty, do nichž později vstoupil generál Krejčí, byly rozjety za působení generála Syrového.

Přišel rok 1938, který připravil těžké zkoušky nejen pro Jana Syrového, ale i pro celou Československou republiku (přepis dobového Československého týdeníku, který přímo reagoval na podepsání osudné mnichovské dohody):
Čechoslováci, Evropa se ocitla v bouři, která dříve či později smete slabé a nerozhodné. Náš vnitřní život zůstal za všech poměrů, které ostatními otřásly, pevný a klidný. Byli jsme však v bouři, jejíž převaze nebylo radno stavěti se na odpor, a spoléhali jsme se na přátele, kteří pro vlastní potíže neměli sil nám pomoci.
Bouře nás zachvátila první a přišli jsme v ní o část svého území. Tak jsme zachránili mír pro ostatní svět. Náš lid přijal s důstojnou vážností smutné rozhodnutí své vlády. Tato vláda složená v nejvážnějších dnech již vykonala nevděčný úkol. Prezident republiky pověřil generála Syrového, aby sestavil druhou svou vládu, do které přistoupilo několik nových osobností.
Po tomto aktu prezident republiky Edvard Beneš odstoupil ze svého úřadu. Po třech letech úřadování v nejtěžších poměrech odstoupil, aby podle svých vlastních slov umožnil rychlou konsolidaci vnitropolitických i vněpolitických poměrů našeho státu.

Rok 1938 byl velice osudný. Jakými funkcemi Jan Syrový prošel?
JR: V září 1938 se stal ministerským předsedou. Ovšem nikterak o to neusiloval, nebyl generálem politiky, a pokud se o politiku zajímal, tak jenom v případech, kdy se dotýkala armády. Jinak vystupoval v duchu Masarykových a Benešových zásad. Současně byl také ministrem národní obrany a měl na starosti po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše volbu nového prezidenta, tedy Emila Háchy. Syrový a členové jeho vlády v této době deprese a chaosu skutečně zachraňovali, co se dalo.

Co se stalo se Syrovým za okupace? Jakoby úplně zmizel ze scény.
KS: Skutečně se stáhl, ale jeho potenciál pro odboj byl maximálně omezen. Jako osoba číslo jedna československé armády byl tak viditelný, že se prakticky nemohl zapojit do odbojové činnosti. Přesto podporoval příslušníky zatčených odbojářů atd. V květnu 1945 se dokonce přihlásil na velitelství Bartoš, kde se dal k dispozici povstaleckému velitelství. Bohužel byl zakrátko zatčen.

Před jakým soudem byl armádní generál Syrový souzen a z jakých činů byl obviněn?
JR: Armádní generál Jan Syrový byl postaven před národní soud, který byl po válce zřízen dekretem prezidenta republiky číslo 17 sbírky ze dne 19. června 1945 jako národní soud trestní (Syrového případ) nebo jako národní soud čestný.
Porota, která posuzovala vinu, či nevinu Jana Syrového byla sedmičlenná. Předsedu senátu jmenoval prezident republiky ze soudců z povolání. V tomto případě to byl Jiří Gottweis státní prezident nejvyššího soudu v Brně, sociální demokrat, který na sebe upozornil za první republiky v Kobzinkově případu. Přísedící jmenovala vláda na návrh ministra spravedlnosti, který vybíral ze seznamu osob pořízených Zemskými národními výbory. Druhým sociálním demokratem, který v porotě zasedl, byl Bohumil Neumann, což byl odborný učitel z Ledče nad Sázavou. Pak tam byli dva členové Komunistické strany Československa, což byl jednak Ervín Munk, povoláním advokát, který však po válce pracoval jako úředník na ministerstvu vnitra, a jednak Bedřich Kozelka, tehdy frézař kovu, který se později vypracoval až do ústředního výboru strany. Lidovou stranu zastupoval Josef Zeman, mlynář z vysočiny, a Leopold Kaufner, vystudovaný právník, který pracoval ve Slovanské pojišťovně. Posledním členem poroty byl národní socialista Josef Petříček. Ten však v průběhu procesu onemocněl, takže jej nahradil Josef Lanc, bývalý horník a tajemník ústřední rady odborů.
Proces začal 30. ledna 1947 a probíhal v pankráckém porotním sále a nebyl přístupný, byl na vstupenky. Soudní přelíčení skončilo 2. dubna 1947. Se Syrovým, kterého obratně a zdatně obhajoval Stanislav Vrtílek, zasedli na lavici obžalovaných Rudolf Beran, muž procesu číslo jedna (Syrový byl číslo dvě), bývalý ministerský předseda a předseda agrární strany, která již byla zakázána, a bývalí ministři Jiří Havelka, Otakar Fischer a Josef Černý.
V konečné fázi, kdy se rozhodovalo o vině, či nevině Syrového, se nakonec posuzovalo patnáct činů, zločinů, kdy se o každém hlasovalo zvlášť. Syrovému se vytýkalo, že se nepostaral o garance pomnichovských hranic, že odmítl v říjnu 1938 garanci hranic se Sovětským svazem a že se neobrátil před vídeňskou arbitráží z 2. listopadu 1938 na Anglii a Francii. Dále byl obviňován z toho, že vydal zákaz výzvědné činnosti proti Německu v říjnu 1938 a že v únoru 1939 zakázal koncentraci vojsk. Zároveň mu bylo vytčeno, že ač před 15. březnem věděl, že se shromažďují německá vojska, neučinil žádná protiopatření a schválil Háchův kapitulační rozkaz, který předal vojsku. Také byl obviněn z toho, že nedal žádný rozkaz ani pokyn, aby byl zničen zpravodajský materiál, a že navrhoval, aby bylo jednáno o tom, zda-li by mohli českoslovenští důstojníci nastoupit do německé armády. Bylo mu též vytýkáno, že omilostnil českého fašistu Radola Gajdu a že 4. března 1939 souhlasil s návrhem Ernsta Kunta, aby zbývající sudetští Němci na území druhé republiky mohli brát podporu z Německa (Reichshilfe).
Zůstala tři klíčová obvinění: schválení prodeje vojenského materiálu se střeleckými tabulkami do Německa, nevydání rozkazu ke zničení armádního materiálu 15. března 1939 a konečně také to, že přivítal Hitlera a nechal se s ním fotografovat a že byl na přehlídkách německého vojska.

Byl Syrový v případě velice vážného obvinění o prodeji vojenského materiálu Německu skutečně tím člověkem, který prodal nacistům naše zbraně?
KS: Tento obchod je především nutné zasadit do souvislostí a vazeb doby, kdy se uskutečnil. Po „Mnichovu“, po zásadní změně strategických ukazatelů, bylo zřejmé, že armáda musí zmenšit stavy a musí být poměrně rozsáhle reorganizována. Z toho vyplývala i nutnost zbavit se části materiálu, který přebýval.
O nutnosti prodeje přebývajícího materiálu se v armádě diskutovalo už před „Mnichovem“, kdy některé typy výzbroje už nesouzněly s tehdejší vojenskou doktrínou. Celá záležitost se po „Mnichovu“ znovu aktualizovala a centrem transakce se měla stát hlavně výzbroj hrubého dělostřelectva – moždíře, těžká děla s ráží 30 centimetrů atd. Většinou šlo o materiál, který vznikal za první světové války a v československé armádě byl užíván, popřípadě nadále zdokonalován.
Hlavní štáb měl po „Mnichovu“ představu, že se tento materiál musí dostat pokud možno jinam než do Německa. Takže byla zahájena jednání s Francií, Velkou Británií, a protože šlo z části i o letecký materiál, jednalo se i s Bulharskem nebo dokonce s Japonskem, ale také Rumunskem. O těchto připravovaných obchodech se však dozvěděla i německá diplomacie. To jí dalo impuls, aby se veškerými politicko-diplomatickými prostředky pokusila tento obchod znemožnit. Bylo totiž jasné, že tento velmi hodnotný materiál by se dostal do zemí, které by se dříve či později dostaly do konfliktu s nacistickým Německem.
Sám Jan Syrový usiloval o to, aby se tento materiál dostal do jiných zemí než do Německa. Ovšem přímo z ministerstva zahraničních věcí, konkrétně od tehdejšího ministra Chvalkovského, směřoval nátlak, aby byl materiál potom, co se Německo ozvalo, prodán jemu. A to proto, aby došlo k vyrovnání stavu a hlavně aby pomnichovské Československo demonstrovalo, že nemá agresivní záměry proti Německu. Tím byl generál Syrový do značné míry ovlivněn.
Celková částka za tento materiál nakonec činila asi 480 miliónů korun. Zajímavé je, že pomnichovské Československo a ani další následující zřízení nikdy nedostala od nacistického Německa za tento materiál zaplaceno. Rozhodně však nevyšel podnět k tomuto prodeji od generála Syrového.

Jan Syrový byl také obviněn z toho, že se nechal fotografovat s Adolfem Hitlerem. Jaké jsou okolnosti vzniku této známé fotografie?
JR: Syrový byl vyzván, aby se dostavil na Hrad, že tam má být nějaké jednání vlády. Tam mu řekli, že mu budou představeni členové Ribbentropovy vlády. Mezitím přišli dva němečtí důstojníci a zeptali se, který z členů vlády je Syrový. Syrový se přihlásil a oni jej vyzvali, aby je následoval. Šli do královského křídla, kde Syrového nechali chvíli čekat v předpokoji. Když ho vyzvali, aby vstoupil do místnosti, zjistil, že naproti němu u okna stojí Hitler. Ten šel proti němu, a když k němu přišel podal mu ruku a stručně řekl, že je mu líto, že došlo k okupaci, ale že se to tak stát muselo, že to jako voják jednou pochopía že českému národu se povede pod ochranou Německa dobře. Syrový neřekl ani slovo, otočil se a odešel. Jenže v okamžiku podání ruky se tam nečekaně objevil fotograf, který udělal jednu jedinou fotografii, kterou německá propaganda využila jako setkání dvou starých frontových bojovníků.

Proč byl tedy armádní generál Jan Syrový nakonec odsouzen?
JR: Byl to politický proces. Hledal se viník za „Mnichov“, 15. březen, okupaci. Státní prezident Hácha umřel v nedůstojných podmínkách ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Kolaborant Moravec se zastřelil. František Chvalkovský, bývalý ministr zahraničích věcí, zemřel nedaleko Berlína při bombardování. Takže se muselo na někoho ukázat.
Ukázalo se na Jana Syrového a Rudolfa Berana. Samotný Jan Syrový byl od května 1945 vystaven poměrně štvavé kampani v médiích, kde byl označován za zrádce národa a neschopného generála bez iniciativy a cti, který si zaslouží jen nejhlubší opovržení.
Nejpodstatnější ale bylo, že celý proces byl politicky ovlivňován. A to jak v přípravě, kterou v podstatě režírovala KSČ, tak v průběhu, kdy byl skrývaně ovlivňován Klementem Gottwaldem, Rudolfem Slánským a dalšími, kteří dostávali přesné zprávy a radili se, jakým způsobem postupovat, aby byli Beran, Syrový a ostatní souzení odsouzeni. Ještě před rozsudkem o tom jednala vláda, takže nezávislý soud to skutečně nebyl.
Na Syrového se sbíraly materiály všude možně, ale pouze takové, které by svědčily proti němu. Jen pro příklad: frézař kovu Bedřich Kozelka hlasoval pro vinu Jana Syrového dvanáctkrát, lidovec Leopold Kaufner ani jednou. Jan Syrový byl nakonec odsouzen k dvaceti letům vězení, byl zbaven občanských práv a byl degradován.

Mluvili jsme o odsouzení generála Syrového. Jakými vězeňskými zařízeními prošel?
JR: Potom, co opustil Pankrác, byl vězněn v trestním ústavu Valdice. V dubnu 1949 byl převezen na Mírov a na přelomu let 1950 a 51 byl umístěn v Leopoldově, což bylo pro Jana Syrového nejhorší období. Poslední zastávkou byl tábor u Jánských lázní. Propuštěn byl na velkou amnestii v roce 1960, kdy mu zbývalo pět let a pět dní do konce trestu.

Jak to s ním vypadlo po jeho propuštění?
KS: Musel ve svém vysokém věku ještě nastoupit do práce, než mu byl po čtyřech letech přiznán důchod - pracoval jako noční hlídač. Zemřel v roce 1970.

(redakčně kráceno)