Přítel Izrael

Po druhé světové válce vzniká za podpory většiny světa Stát Izrael, vytoužená samostatná země všech Židů. Úloha naší republiky v této otázce, která do dnešních dnů patří mezi žhavá ohniska celosvětové politiky, nebyla přitom zanedbatelná. Nejdříve jsme pomohli samostatný židovský stát vytvořit a později jsme se přidali ke snaze jej zničit.
Vladimír Kučera přivítal v pokračování pořadu Historie.cs z 12. listopadu historiky Vladimíra Nálevku (VN) a Jiřího Rajlicha (JR) a bývalého velvyslance v Izraeli Miloše Pojara (MP).

Jak tehdy Izrael hodnotil naši vojenskou pomoc? Jak na to Izrael vzpomíná?
MP: Izraelci ji neustále, když jsou s námi v kontaktu, zdůrazňují, vzpomínají na to, vzpomínají na československé zbraně, projevují velikou vděčnost. Je to jeden z pevných pilířůčeskoslovensko-izraelských vztahů.

Hovoří velvyslanec Izraele v České republice Arie Arazi (přepis doplňujícího rozhovoru):
Malý Izrael, malá armáda bez jakýchkoli zbraní a nábojů mohla vyhrát válku, a tím, že ji vyhrála, pro nás získala nezávislost a náš vlastní stát. Ale to by se nebylo podařilo bez pomoci Československa.

Česko-izraelské vztahy se nezrodily až v roce 1947, kdy pomoc začala. Byly poněkud pevnější. Odkdy se datují?
VN: Vztah české veřejnosti a koneckonců i představitelů československého státu byl dán už postojem Tomáše Garrigua Masaryka v období hilsneriády. Po vzniku republiky československá vláda oficiálně podporovala sionistické hnutí - v Československu se konaly tři sionistické kongresy. A samozřejmě to byla i podpora po roce 1945.
Málo se ví o akci, kterou zaštítil tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Tehdy byli převáženi Židé z východních oblastí, kteří prchali před válečným terorem na Ukrajině a v Polsku a kteří přes Československo odcházeli proti vůli Velké Británie do americké zóny. Američané je dál dopravovali do středomořských nebo černomořských přístavů. Československo tehdy zajistilo devět vlaků, které byly přistavovány na polskou hranici.
Tehdy (ještě před vznikem Státu Izrael) vznikly velice těsné vazby, a ne náhodou se Hagana na Prahu obrátila již na podzim roku 1947 se žádostí o nákup zbraní.

Co je to vlastně sionismus? Měli bychom si říci, že to není, nebo je imperialistická touha Židů ovládnout svět, jak se to jeden čas vykládalo.
MP: Musíme začít vlastním slovem. To je odvozené od slova Sion, což je v hora, která původně ležela mimo jeruzalémské hradby. Sion se postupně stal symbolem Izraele, Jeruzaléma, ale bylo jím pak také označeno židovské národní hnutí, které mělo za cíl obnovení židovské národní domoviny v Palestině, návrat do Palestiny a vznik samostatného státu.

Židé tvrdí, že kdyby měli svůj stát, možná by ani nedošlo k holocaustu?
MP: To jsou názory v izraelské společnosti poměrně časté. Ti, kteří je zastávají, chtějí zdůraznit, že Židé tehdy byli sami, bez státu, neměl je kdo chránit, a žádná ze zemí, kde žili, je také před holocaustem neuchránila. Kdežto jejich vlastní stát je od vzniku až po současnost chrání před útoky, které přicházejí z okolního světa.

VN: Zrod sionismu souvisí s národním hnutím v 19. století, kdy se emancipovaly novodobé národy a kdy Židům hrozila asimilace. Málo se ví, že řada vedoucích představitelů mnoha evropských států byli asimilovaní Židé (například Disraeli, jeden z tvůrců britského impéria). A právě část židovských intelektuálů vystoupila proti nebezpečí asimilace s požadavkem vlastního státu.
Připomněl bych vídeňského novináře Theodora Herzela, který je považován za pojmenovatele sionismu, a jeho knihu Der Judenstaat z roku 1896, kde byla propagována zásada návratu do původní domoviny. Úvahy o vzniku židovského státu ale byly rozdílné, Britové Židům například nabízeli Ugandu.

MP: Herzel si představoval řešení židovské otázky kompletní asimilací a přijetím křesťanství - konverzí ke křesťanství. Říkal, že židovská otázka se vyřeší, až všichni židé ve Vídni nastoupí v katedrále svatého Štěpána a přijmou křest. Ale když přišel do Francie, kde působil jako dopisovatel a kde přímo probíhala Dreyfusova aféra, viděl že je to iluze. Najednou věděl, že židovský problém se nevyřeší asimilací, ale naopak tím, že vznikne židovský stát a že Židé jsou národ. Jeho hlavní deviza byla: Jsme národ a jako národ se musíme chovat.

Židé se emancipovali a právě po válce svět slyšel na jejich touhu, 29. listopadu 1947 rozhodlo Valné shromáždění OSN o rozdělení Palestiny na dva státy, židovský a arabský, vzniká Stát Izrael. Co to byla Hagana?
JR: Hagana byly ozbrojené síly ještě nezformovaného židovského státu. Měla celou řadu podob, odnoží. A právě organizátoři Hagany se obrátili na tehdejší československou vládu o pomoc, a to nejen pokud jde o dodávky výzbroje, ale především kvůli výcviku.

Hovoří plukovník izraelského letectva Nori Harel (přepis doplňujícího rozhovoru):
Měli jsme velkou skupinu našich lidí, kteří byli trénováni u vás. Byl to můj bývalý velitel letky, pak velitel základny, velitel letectva a taky prezident Ezer Weizman.
Začátek byl v roce 1948, kdy jsme ukončili cvičení v Československu. Já jsem byl v Liberci, kde byla Vojenská odborná škola vojenských mechaniků. Pak jsme odjeli okamžitě do armády v Izraeli.

Přepis úryvku dokumentu Češi pro Izrael II. (1995, režie Ben Ohry):
Hovoří bývalý izraelský prezident Ezer Weizman:
Nosili jsme letecké uniformy Luftwaffe, overaly a padáky, dodnes mám pár německých leteckých bot, které jsme tam dostali. Pravé německé boty, lemované kožešinou na zimu. Potřebovali jsme je později v Izraeli v zimě 1948 a 1949. A tak jsme se cvičili v boji proti egyptskému letectvu, které mělo britské stíhačky Spitfire, které jsme znali ze služby u RAF.

JR: Letci se u nás cvičili v Českých Budějovicích, Olomouci a Hradci Králové, mechanici v Liberci. Cvičili se tady také tankisté v Mikulově, výsadkáři ve Stráži pod Ralskem. To ale byly speciální kurzy jen pro desítky lidí.
Na Libavé se zformovala vlastně celá židovská brigáda. Nezformovala se však z Židů z Palestiny nebo ze světa, byli to českoslovenští občané. Tato brigáda byla poměrně početná, protože šlo až o 1 300 osob. To byl pevný fundus, na kterém se potom budovala vlastní izraelská armáda, která v době války za nezávislost sestávala z nesourodé směsi ozbrojených židovských osadníků a zahraničních dobrovolníků.

Přepis úryvku dokumentu Češi pro Izrael II. (1995, režie Ben Ohry):
Hovoří Abi Nathan:
Bylo to nejlepší období mého života. Když jsem přišel do Žatce a do hotelu Stalingrad, uviděl jsem tam 300 lidí. Řekli mi, že to jsou všechno Židé. Vyrůstal jsem v Indii a myslel jsem si, že naši Židé jsou všichni, které máme. Najednou jsem zjistil, že všichni tito lidé, piloti z celého světa, jsou Židé. Vědomí, že patřím k tomuto národu, ze mě udělalo jiného člověka.

Stojíme před zajímavým problém. Holocaust - strašlivá zkušenost celého světa. Svět uznává, že Židé potřebují svůj stát. Židovský stát vzniká regulérně na půdě OSN, je schválen, funguje. Jak to, že když je najednou Stát Izrael tak ohrožen, svět, který ho pomáhal stvořit, mu nepomáhá?
VN: To nebylo tak jednoduché, protože Stát Izrael vznikal ve velmi obtížných mezinárodních podmínkách. Palestina i po válce byla nadále pod britským mandátem, kde Britové stále dodržovali zásady Chamberlainovy černé knihy z roku 1939, která výrazně omezovala židovské přistěhovalectví. Docházelo tady k mnoha třenicím, protože Evropou bloudilo 100 000 židovských bezdomovců, což byli většinou přeživší z koncentračních táborů.
Svět se v podstatě rozdělil. Na jedné straně byly Spojené státy, kdy Trumanova administrativa byla pod silným tlakem i severoamerické židovské lobby, ale také Sovětský svaz. Stalin podporoval židovské emancipační hnutí, protože předpokládal, že Izrael, kde tehdy dominovaly levicové tendence stejně jako v celém sionistickém hnutí a v Židovské agentuře, by se mohl stát prodlouženou rukou Sovětského svazu ve Středozemí. Takže role Sovětského svazu nebyla zanedbatelná.
Na druhé straně byla Velká Británie, která se opírala spíše o arabské státy a o arabskou politickou elitu, a přesvědčovala Trumana o tom, že Arabové budou jistější bariérou vůči sovětskému vlivu než Židé.
V letech 1945, 1946 a 1947 proběhla řada víceméně neúspěšných jednání o budoucí podobě izraelského státu. Nakonec rozhodla britská hospodářská krize, kdy premiér Attlee na počátku roku 1947 pronesl tři známá klasická rozhodnutí - o zanechání podpory monarchistickému hnutí v řecké občanské válce, o emancipaci indického subkontinentu a o předání odpovědnosti OSN za dění v Palestině.

Jakou roli v tom sehrálo Československo? Protože pokud vím, tak jsme i v jednáních o vzniku Izraele nějakou roli hráli.
MP: Hráli jsme roli poměrně významnou, protože když se v roce1947 záležitost budoucí podoby Palestiny začala projednávat, Československo se postupně stalo členem dokonce tří za sebou vytvořených výborů. Výboru pro Palestinu, pak ad hoc výboru, který řešil další kroky, a nakonec realizačního výboru na konci roku 1948. Český zástupce, pan Lisický, prvnímu výboru předsedal. Tento výbor pak předložil OSN rozhodnutí, aby na území Palestiny vznikly dva státy. O tom se hlasovalo a 29. listopadu 1947 byla schválena Valným shromážděním OSN rezoluce, která určovala zřízení židovského a arabského státu na území Palestiny. K vlastnímu vyhlášení izraelského státu došlo 14. května 1948. Několik dní nato začala válka.
Předcházela tomu ale celá řada důležitých událostí. Především země Arabské ligy ještě v prosinci 1947 rezoluci odmítly. Celý půlrok 1948 se pak Židé snažili udržet pod svou kontrolou území, které jim bylo přiřčeno, protože už na počátku roku 1948 začaly útoky Arabské osvobozenecké armády. V dubnu mobilizovaly arabské státy (sousedé Izraele) své ozbrojené síly a docházelo také k řadě vzájemných teroristických činů – známý Der Jasin, vyvraždění arabské vesnice, a na druhé straně útok na lékaře a zdravotní sestry v Jeruzalémě. Dochází také k hromadnému odchodu Arabů ze země, kdy jich v tomto období odešlo asi 300 000, ale nakonec byl počet ještě vyšší.

VN: Tento odchod byl z velké části nařizován arabským velením, které chtělo vyvolat tlak světového mínění s poukazem na etnické čistky atd.
Je třeba zdůraznit, že arabské státy (především Irák a Egypt) řešily svou účastí ve válce proti Izraeli i své vnitřní problémy, protože byly v silné politické a hospodářské krizi. Válku s Izraelem tak viděly jako určité východisko i jako odpoutání pozornosti své vlastní veřejnosti od svých vnitřních problémů.

Jak fungovala armáda Arabské ligy? Čím nebo kým byla vyzbrojena?
JR: Byla vyzbrojena velice různorodě a kvalita kolísala stát od státu. Největší nebezpečí nepředstavovala kupodivu egyptská, ale jordánská armáda, která byla cvičena ve Velké Británii a jejíž špičky za sebou měly britské školení. Proto pro Izrael představovala jordánská armáda nejen v této válce, ale i ve válkách následujících toho nejnebezpečnějšího protivníka.

VN: Arabská legie, jak se nazývala jordánská armáda, v této válce dobyla klíčové pozice ve starém Jeruzalémě a byla skutečně velkým nebezpečím.

V čem byl problém izraelské armády? Proč neměla zbraně? A jak to bylo s embargem na zbraně na Blízký východ?
MP: Existovalo embargo rozhodnutím Rady bezpečnosti na vývoz zbraní na Blízký východ. Ovšem to se netýkalo právě Jordánska a Iráku (britských spojenců a pilířů jejich moci v této oblasti), takže tyto země byly vyzbrojovány Brity. Židé si ale zbraně obstarávali s velkými obtížemi.
Obstarávali si je různými způsoby. Kořistnickým způsobem v první polovině roku 1948 v bojích s arabskými oddíly. A Hagana už byla částečně vyzbrojována daleko dříve, protože šlo o ochranné oddíly, které už od roku 1920 bránily arabským útokům na židovské osídlení.

Hovoří plukovník izraelského letectva Nori Harel (přepis doplňujícího rozhovoru):
Na zbraně pro nás bylo světové embargo, ale vy jste nám zbraně dodávali, a proto říkám, že bez vaší pomoci bychom vůbec neexistovali.
Když válka začala, měli jsme jen lehká letadla, ale naši sousedé bohužel měli všechno. Měli Spitfiry, atakovali nás, ale neměli jsme se čím bránit. Ale když jsme dostali Messerschmitty, byl to dobrý začátek, protože alespoň věděli, že máme letadla.

Hovoří bývalý izraelský prezident Ezer Weizman (přepis doplňujícího rozhovoru): Musíte pochopit, že jsme dosud létali na letadlech, která se v začátcích RAF neužívala. Najednou vám řeknou, že budete sedět v kokpitu stíhačky. Máte na sobě pásy, sedíte na padáku a před vámi silný motor, otevřete klapku a vyrazíte vpřed. A pak je to, jako když najdete žíznícího člověka v poušti, kterému nenabídnete vodu, ale šampaňské.

JR: Letoun Avia S199 je vlastně německý Messerschmitt BF109 s jiným motorem Jumo M211. A právě to byly letouny, které 29. května 1948 zastavily arabský postup na Tel Aviv. To je to známé „Na mostě v Tel Avivu až sem“.

VN: Tajemství československé účasti nebylo samoúčelné. Působil tady tlak Sovětského svazu, protože Stalin již na podzim roku 1947 dal Praze v podstatě zelenou k finalizaci jednání o dodávce zbraní. Na podzim roku 1947 tady jednal pozdější první izraelský vyslanec v Praze Ehud Avriel, který jménem Hagany uzavřel dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno.

Přepis úryvku z izraelského dokumentárního filmu Zrozeni z popela (2005, režie Icik Kol):
Hovoří Avraham Harshalom:
Ptali se mě, jestli znám město jménem Brno. Řekl jsem že jsem se tam narodil. Oznámili mi, že je tam muniční továrna. Doplnil jsem, že je to Zbrojovka, bylo to totiž pět minut od místa, kde žili moji rodiče. Nařídili mi, abych tam druhý den odjel („Do Brna jede rychlík v 11 hodin a ty v něm budeš.“). Tam mě měli vyzvednout a zavést do továrny. Na mně bylo, jestli koupíme určitý typ zbraní nebo ne. Bylo to asi šest dní před založením izraelského státu.

VN: Tito lidé tady v podstatě zařizovali kontakty. A je zajímavé, že přestože československá vláda jednala v intencích Moskvy, dodávky pokračovaly i po komunistickém převratu v únoru 1948. Vlastně jádro dodávek přicházelo v dubnu a květnu 1948. Prostě tady byl záměr Moskvy vytvořit si z Izraele svou předsunutou pozici ve Středozemním moři.

Hovoří vojenský historik Meir Pail (přepis doplňujícího rozhovoru):
Co bylo na pozadí sovětského zájmu? Především se chtěli účastnit procesu vyhnání Británie ze Středního východu. Pokud šlo o Palestinu, chtěli pomoci jakékoli složce, která bojovala proti Britům. A v tomto historickém okamžiku Sověti považovali Haganu za nejspolehlivější protibritskou organizaci, a proto jí pomáhali.

MP: To se vlastně odpíchlo od Gromykova projevu v polovině roku 1947, který přišel s tím, že Sovětský svaz je pro rozdělení Palestiny na dvě části. Od té chvíle to šlo i po stranické linii, čili to mělo nejvyšší podporu. Také tady byly naše vlastní ekonomické nebo finanční zájmy, protože to nebylo zadarmo - dostávali jsme za to tvrdou měnu. To bylo velice významné, protože to prolomilo dolarovou blokádu, která byla na komunistické Československo uvalena po únoru 1948. A nakonec celková suma za všechno, co jsme Izraeli poskytli, dělala víc než tři čtvrtě miliardy amerických dolarů.

Přepis úryvku dokumentu Češi pro Izrael I. (1995, režie Ben Ohry):
Hovoří profesor Uri Bialer:
Češi chtěli několik věcí. Především chtěli peníze. Chtěli zahraniční měnu v hotovosti. Na úvěr neprodali nic. Byli to velmi tvrdí obchodníci. Při jedné příležitosti poskytli určitý úvěr, ale na velice krátkou dobu.

Jak bylo embargo porušováno?
JR: Dodávky byly kvůli rychlosti vypravovány z letiště Žatec leteckým mostem. To už bylo za železnou oponou. V dubnu, květnu 1948 z letiště Žatec vzlétaly americké čtyřmotorové Skymastery a Commanda. Byly to pod panamskou vlajkou do Československa tajně propašované dopravní letouny. V Žatci se nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199. Ty šly tímto leteckým mostem přímo do v Ekronu v Izraeli, kde byly smontovány a okamžitě nasazovány do boje. To je tajemství jejich včasného zásahu.

Hovoří bývalý izraelský prezident Ezer Weizman (přepis doplňujícího rozhovoru):
Messerschmitty rozebrali, nejprve naložili jedno křídlo, potom vrtuli, pak trup a druhé křídlo. Pak je naložili k transportu do bývalých amerických letounů C54. Letouny taky vezly bomby a munici. Doprovázelo nás několik českých techniků. Koupili jsme 25 letadel, ale dorazilo jen 24, jedno se totiž cestou zřítilo.

JR: Exportovaly se nejen ruční palné zbraně, ale i Messerschmitty a Spitfiry. Po válce jsme měli 77 Spitfirů, které přivezly československé letecké jednotky z Británie, a v roce 1948 jich ještě více než šedesát létalo v československém letectvu. A protože bylo i na dodávku náhradních dílů pro Spitfiry z Velké Británie vyhlášeno po únoru 1948 embargo, dny Spitfirů v Československu byly sečteny. Takže jejich prodej do Izraele byl vhodným řešením, zvlášť když byly velice slušně zaplacené - Československo za ně inkasovalo daleko víc, než za kolik je kupovalo. Spitfiry se právě pro naléhavost dodávek vypravovaly k přímému přeletu. Šlo o 52 Spifirů schopných a dva neschopné letu.

MP: Zapomněli jsme v naší debatě na jeden podstatný fakt. Když vznikl Stát Izrael, byla tady otázka jeho uznání, kdy Československo bylo čtvrtou zemí, která uznala Stát Izrael de iure, a to hned 19. května 1948. 3. července 1948 následovala návštěva pana Avriela u ministra zahraničí Klementise a 28. července předával pan Avriel pověřovací listiny prezidentu Gottwaldovi. To je známá scéna, protože Stát Izrael tehdy ještě neměl pověřovací listiny, takže předával prázdnou obálku, a pověřovací listiny přišly teprve dodatečně.
Takže jsme měli plné diplomatické styky. V roce 1949 přiletěl na návštěvu izraelský ministr zahraničí Moše Šaret. Záhy (v roce 1950) byla uzavřena první obchodní dohoda, mezitím u nás Izraelci v roce 1949 otevřeli svoje vyslanectví. My jsme ho otevřeli 2. ledna 1950, kdy český vyslanec, profesor Goldstücker, odevzdal pověřovací listiny prezidentu Weizmanovi. Od té doby fungovaly diplomatické mise.

Když jsme přes embargo dodávali zbraně, dopadly na nás nějaké sankce?
JR: Ne. Byla velká tisková kampaň především v anglickém tisku. Ale to bylo všechno. Psalo se o tom velice záhy: ještě v době, kdy některé zbraně a komodity nebyly na místě, už se psalo tom, že jsou objednány a že budou dodány.

VN: Dodávky byly podpořeny Sovětským svazem a tolerovány Spojenými státy – na našem území ještě po únoru 1948 působili američtí styční důstojníci, kteří organizovali letecký most ze Žatce do Bari a k izraelským břehům. Takže tyto supervelmoci, které začaly ovládat mezinárodní dění, v podstatě naši aktivitu tolerovaly. Kritika Británie byla víceméně osamocená.

MP: Před Brity se také podařilo celý rozsah dost utajit. Zdaleka se nedozvěděli všechno. Kdyby se dozvěděli celý rozsah dodávky, byl by jejich křik daleko větší.

Hovoří velvyslanec Izraele v České republice Arie Arazi (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pokud chcete znát další informace o vojenské pomoci Izraeli, tak hovoříme o 6 000 puškách, dvou milionech nábojů, 600 samopalech a nejdůležitější ze všeho bylo 74 Messerschmittů a letounů Spitfire. Tyto letouny změnily výsledek války. Ben Gurion říkal, že bez toho bychom nemohli vyhrát.

Nejdříve vzájemné diplomatické vztahy a přátelení, a pak najednou přichází razantní zlom ve vztahu k Izraeli, dokonce se objevil jistý státní antisemitismus?
VN: To souviselo opět s přístupem Sovětského svazu. Izrael totiž poté, co vybojoval svou nezávislost a uhájil ji, nesplnil naděje, které do něho Moskva vkládala. Navíc Stalin byl znepokojen i nekontrolovatelným růstem proizraelských sympatií v samotném Sovětském svazu, což se projevilo při bouřlivém přivítání první velvyslankyně Izraele v Moskvě Goldy Meirové. A vzhledem k tomu, že Izrael se programově začal víceméně orientovat na Spojené státy, Sovětský svaz skončil velmi rázně s jeho podporou a nastoupila vlna oficiálního antisemitismu. Ta se projevila v různých zásazích. V roce 1952 proběhl tajný proces se sovětskou židovskou intelektualitou - většina z ní byla odsouzena k trestu smrti. Také poslední známá kauza lékařů na počátku roku 1953 měla výrazný antisemitský charakter, protože většina kremelských lékařů byla židovského původu.
Tento víceméně oficiální antisemitismus, který byl i trestem za to, že Izrael nesplnil naděje, které do něj byly vloženy, se projevil i v Československu.

MP: První izraelské parlamentní volby do Knesetu v roce 1949 přinesly komunistické straně jen 3,5 procenta hlasů, takže to, že tam komunistická strana „zabodovala“ tak žalostně málo, bylo zklamání. Vzpomeňme, kolik komunistická strana dostala u nás v roce 1946.

Citace z procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952:
Podváděli stranu a její volené orgány. Podváděli předsedu strany Klementa Gottwalda. V případě potřeby dovedli se zahalovat kouřovou clonou. Když se ozývaly hlasy lidu proti sionistům, spustili pokřik o nebezpečí antisemitismu, aby zakryli, že prosazují třídní zájmy židovské buržoazie a že se spojují přes světový sionismus s americkým imperialismem.

Jak se přenesl státní antisemitismus ze Sovětského svazu k nám?
MP: To je poměrně složitá otázka. Byly tady velké mezinárodní faktory. Jedním z nich určitě byl Tito a roztržka Jugoslávie se Sovětským svazem. Tehdy se Stalin obával, že Tita budou následovat další lidově demokratické země, a proto začal likvidovat potencionální odpůrce sovětské linie. To byli převážně ti, kteří bojovali před válkou ve Španělsku, kteří byli v západním exilu - letci, ale i politici komunistické strany, kdy mnozí z nich byli Židé. Začalo to v Maďarsku procesem s László Rajkem. Pak tato vlna zasáhla v podstatě všechny tehdejší lidové demokracie. Takže se hledalo: „Že by v Československu nebyl nepřítel?“ Po určitém vývoji (původně to měl být Klementis) to padlo na Slánského.
Je dlužno říct, že Slánský i všichni lidé kolem byli věrnými stoupenci Sovětského svazu a nepředstavovali žádnou československou židovskou linii, kterou by chtěli prosazovat. Jejich vztah k židovství byl velice laxní, nulový. Slánský teprve ve vězení vzpomínal na své rodiče, kteří zahynuli, a na osud svých bratrů. Nebyli to ani sionisté, ani nějací věřící Židé.

Nicméně jim to bylo režimem do jisté míry přiřknuto?
MP: Ano. Víme, že Slánský se bránil označení, že je židovské národnosti, a řekl, že nikdy toto prohlášení nepodepíše. Nakonec snad souhlasil jen s tím, že je české národnosti židovského původu. A tak to bylo dokonce uvedeno v tisku. V celém procesu bylo v rozsudku takto zdůrazněných dvanáct Židů.

I vojenská orientace začala být (speciálně na Blízkém východě) trošku na jinou stranu?
JR: Po několika letech se situace dramaticky obrátila. V roce 1955 začalo Československo (samozřejmě opět na popud Moskvy) dodávat naopak zbraně Egyptu. Dodávaly se tam tanky, MIG 15 apod. To mělo i docela zajímavé psychologické konotace, protože jak se dodnes říká, že československé zbraně, zachránily v roce 1948Izrael, tak v Izraeli v letech 1955 a 1956 zavládlo zděšení: Československo pomáhá našim úhlavním nepřátelům. Mimochodem to také povzbudilo Araby, především Egypťany: „Nás teď vyzbrojuje Československo, Izrael to má spočítané.“

Představitel izraelské opozice Jacob Meridor v roce 1955 řekl: „Československé dodávky nás staví před samotný problém naší budoucí národní existence.“ To je v příkrém rozporu s tím, že jsme zachránili Stát Izrael.
MP: Nutno říct, že Izraelci jsou natolik taktní, že toto nikdy nepřipomínají, nezdůrazňují, a když ano, tak říkají, že to nebyla vůle Čechů nebo Čechoslováků, ale režimu, který jim byl vnucen.

Hovoří velvyslanec Izraele v České republice Arie Arazi (přepis doplňujícího rozhovoru):
To, co se stalo mezi námi a arabskými zeměmi - historie konfliktu, jeho důvody, nemá nic společného s Evropou, s Českou republikou. Vždy jsme Českou republiku považovali za přítele Izraele, bez ohledu na to, že české zbraně byly namířeny na nás. Ani teď to pro nás není problém.

JR: Byla to akce Moskvy a my jsme jen dělali prodlouženou ruku. A jestliže Stát Izrael platil za naše zbrojní dodávky v dolarech, tak Egypt nám platil bavlnou. Tolik jsme jí nepotřebovali, takže Československo dalo ihned kvanta bavlny na evropské trhy. To se ukázalo jako naprosto kontraproduktivní, protože rázem cena bavlny na světových trzích klesla. Takže Československo si vojenskou pomocí Egyptu nijak nepomohlo.

Nevznikl právě v 50. letech trošku opačný efekt dokonce i mezi obyvatelstvem? Nezačaly se objevovat antisemitistické prvky? Lidé tenkrát procesům de facto věřili.
VN: Určité prvky lidového antisemitismu se zde projevily, ale oficiálním výrazem byla snaha vlády a ústředních orgánů o potlačení židovské víry. Byl zde důraz na asimilaci, bylo bráněno vykonávat náboženské obřady, byla omezena činnost synagog. Toto vše působilo velmi depresivně na zbývající židovské obyvatelstvo, které se cítilo být pod tlakem, a také okamžitě v časech prvního uvolnění režimu řada těchto našich obyvatel požádala o vystěhování do Izraele.

MP: Celkově odešlo do Izraele 19 000 až 20 000 československých Židů, dalších 7 000 až 8 000 se vystěhovalo do různých západoevropských zemí a hlavně do Spojených států. Vystěhovávání bylo povoleno až do roku 1951, pak bylo úplně zastaveno. Diplomatické styky byly maximálně utlumeny, odvíjely se dále poměrně na nízké úrovni chargé d’affaire, či dokonce ještě nižších velvyslaneckých úředníků, až byly nakonec v roce 1967 po šestidenní válce přerušeny.

Ale v roce 1968 se vzájemné vztahy zase poněkud narovnaly? Nemyslím oficiálně, ale mezi společnostmi.
MP: Během pražského jara v roce 1968, byly náznaky styky nějakým způsobem otevřít, možná je i normalizovat, ale to bylo příliš krátké období. Po okupaci se objevila nová vlna antisemitismu. Nastalo období naprostého přerušení styků. K prvním kontaktům na různých úrovních docházelo teprve koncem 80. let - rok 1988, 1989, ale jinak styky neexistovaly.
Do Izraele se nesmělo jezdit. Pokud jste zažádal, že chcete do Izraele, dostal jste sdělení, že nemůžete jet do země, se kterou nemáme diplomatické styky. Jedině někteří jedinci se tajně odvážili přes Vídeň, kde nedostali izraelské razítko do pasu, ale zvlášť na papír, a odjeli z Rakouska do Izraele. Většinou se to neprozradilo. V případě, že ano, hrozil jim u nás i určitý postih.

VN: Vzpomínám si, že právě na jaře v roce 1968 byly organizovány první studentské brigády do Izraele do kibuců (spisovatelka Eda Kriseová vzpomíná na svůj pobyt v Izraeli a na atmosféru v kibucích atd.). Takže se tady začalo oproti minulým letům něco rodit, ale bylo to brutálně zastaveno sovětskou okupací v srpnu 1968.

Hovoří velvyslanec Izraele v České republice Arie Arazi (přepis doplňujícího rozhovoru):
V roce 1968, v době sovětské invaze, jsme plakali nad tím, co se vám stalo. Existují písně a básně o tomto období, protože Izraelci, studenti a další obyvatelé vyšli do ulic, aby ukázali, jak jsou s Československem solidární.

MP: Mohli bychom vzpomenout izraelského prezidenta Weizmana, který byl jedním z velitelů izraelského letectva a který tady také prošel určitým školením, výcvikem. Když přijel na státní návštěvu, bylo všechno připraveno, aby letěl do Českých Budějovic podívat se, kde se cvičil. Na to se ohromně těšil, ale tuto cestu a tento den, který tomu měl být věnován, překazil státní pohřeb francouzského prezidenta Mitterranda. Weizaman pak společně s prezidentem Havlem letěl na pohřeb a část letu dokonce pilotoval. Do Budějovic se už ale nepodíval.

JR: Pokud jde o Weizmanna, stojí za zmínku, že se cvičil na Spitfirech v Českých Budějovicích. Dokonce jeden z československých Spitfirů (byl to jeho osobní stroj) létá v Izraeli. Weizmann ho pilotoval ještě v dobách, kdy už dávno nesloužil u letectva. Je to taková živá připomínka československé letecké pomoci přímo v Izraeli.
Když jsem mluvil kdysi s plukovníkem, který cvičil izraelské piloty (velitel 2. letecké divizev Českých Budějovicích), říkal mi, že i když kurs byl krátký, ale intenzivní, izraelští žáci byli nejlepší frekventanti, které kdy měl na starosti.

VN: Připomněl bych významného izraelského básníka a zároveň filmového dokumentaristu Chaim Guriho. Když jsem se s ním seznámil (pobýval jistý čas na naší filozofické fakultě), s překvapením jsem zjistil, že tento něžný básník je podplukovníkem izraelských výsadkových vojsk, který prošel výcvikem ve Stráži pod Ralskem. Vzpomínal si ještě na řadu českých slov, která pochytil v průběhu výcviku. V poměrně vysokém věku si jako básník i jako plukovník výsadkových vojsk ještě skočil ve jomkippurské válce v roce 1973.

(redakčně kráceno)