Demise nekomunistických ministrů otevřela komunistům cestu k moci

Praha - Když 25. února 1948 vážně nemocný prezident Edvard Beneš přijal demisi dvanácti nekomunistických členů vlády a zároveň jmenoval ministry podle přání komunistického premiéra Klementa Gottwalda, bylo o dalším vývoji v Československu na dlouhá desetiletí rozhodnuto.

Historický vývoj, který vyvrcholil právě 25. února 1948, se připravoval minimálně od konce 30. let od událostí kolem Mnichova ze září 1938, poté za okupace a nakonec velmi intenzivně pokračoval během tří poválečných let, kdy si komunisti postupně vytvářeli všechny předpoklady pro klidné převzetí moci.

Únorové události v Československu před 60 lety lze čistě politologicky označit za politický převrat, jímž se komunistická strana dostala k moci cestou, která byla formálně v souladu s ústavou. Převrat byl vyvrcholením sílící snahy KSČ o úplné mocenské ovládnutí státu. Komunisté sice ve volbách na jaře 1946 zvítězili, ale postupně začali ztrácet podporu obyvatelstva a hrozil jim neúspěch ve volbách v roce 1948. Proto začali stupňovat kampaně za znárodňování průmyslu a posilovat své pozice v bezpečnostních složkách. 
 
Tato strategie vyvrcholila v posledním únorovém týdnu, kdy ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) odvolal z funkce nekomunistické policejní ředitele a nahradil je komunisty. Po prudké debatě sice vláda rozhodla, že propuštění ředitelé se musejí vrátit na svá místa, Nosek to však odmítl.
 
Historici i pamětníci dodnes diskutují o důvodech, které vedly Beneše k přijetí demise. Podle dobových svědectví k jeho rozhodnutí přispěl tvrdý tlak ze strany komunistického premiéra, který Benešovi vyhrožoval okamžitým zatýkáním nepohodlných osob. Mezi 21. a 26. únorem 1948 zmizelo podle historika Karla Kaplana alespoň nakrátko ve věznicích na 460 lidí, většinou okresních funkcionářů, národních socialistů a lidovců. 

Podle historika Oldřicha Tůmy byla úloha tehdejšího prezidenta Edwarda Beneše klíčová. „Minimálně mohl podat demisi a nemusel se tak podílet na tehdejším vývoji,“ charakterizoval Tůma situaci, v niž se pohyboval již nemocný prezident.

Šéf komunistů Gottwald, jehož do funkce premiéra vyneslo vítězství KSČ ve volbách v roce 1946, Benešovi rovněž údajně předložil důkazy, že v případě nepřijetí demise je připraven vojensky zasáhnout Sovětský svaz, který poválečné Československo zahrnul do sféry svého vlivu. Komunisté uspořádali hned na počátku vládní krize tábory lidu v Praze a v dalších městech a jimi ovládané odbory vyhlásily generální stávku.

V tehdejší šestadvacetičlenné vládě premiéra Gottwalda (KSČ) bylo devět komunistů, čtyři národní socialisté, čtyři lidovci, čtyři zástupci slovenské Demokratické strany, tři sociální demokraté a dva nestraníci. Ministři z národně socialistické strany, demokratické strany a strany lidové se 20. února rozhodli podat demisi. Tímto krokem chtěli buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Jednalo se o usnesení vlády, které nařizovalo ministru vnitra Noskovi za KSČ, aby zrušil svůj rozkaz, jímž odvolal nekomunistické šéfy policie a nahradil je stoupenci komunistické strany.
 
Podle historika Petra Zídka byl postup nekomunistických stran netaktický a demise byla „fatální chybou“. Odstupující ministři si nezajistili podporu sociálních demokratů a bezpartijního ministra zahraničí Jana Masaryka a vláda tak nemohla být rozpuštěna, protože většina ministrů zůstala.
 
Beneš nakonec 25. února demisi přijal a zároveň jmenoval nové ministry navržené KSČ. Klement Gottwald tak mohl oznámit „porážku reakce a vítězství pracujícího lidu“ a další vývoj v Československu již nezadržitelně směřoval k nastolení komunistické diktatury.
 
Tragický rozměr událostí ze začátku roku 1948 ještě umocňuje záhadná smrt ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento bezpartijní a mezi lidmi populární syn prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka byl 10. března nalezen pod okny svého bytu v Černínském paláci. Oficiální zpráva mluvila o sebevraždě, podle posledních poznatků však šlo zřejmě o vraždu.
 
Krátce po jmenování Gottwaldovy vlády Beneš opustil Pražský hrad a uchýlil se na své sídlo do Sezimova Ústí. Ještě odmítl podepsat komunisty připravenou Ústavu 9. května a začátkem června po volbách do Národního shromáždění, v nichž se poprvé hlasovalo pro jednotnou kandidátku Národní fronty, rezignoval. Prezidentem se poté stal Gottwald a premiérem Antonín Zápotocký.
 
Události února 1948 dnes připomene shromáždění na Pražském hradě a řada jiných akcí. Premiér Mirek Topolánek zahájí mezinárodní konferenci Únor 1948. Na Hradě také v podvečer pronese proslov prezident Václav Klaus a předsedkyně Konfederace politických vězňů - Naděžda Kavalírová. Komunistický svaz mládeže zase pořádá demonstraci proti vládě a za socialismus.