Osudy české šlechty v minulém století

Pozoruhodný, mohutný, masivní, rozlehlý dům - Černínský palác. Kdybychom šli kousek dál, byl by tam Schwarzenbergský, Šternberský. Hodně pěkných paláců po sobě šlechta zanechala ze starých časů. Ale ponechala tady ještě něco z nedávné historie, čeho si vážím stejně nebo možná ještě více než těchto vznosných paláců. Co vlastně víme o své šlechtě?
Vladimír Kučera si v Pořadu Historie.cs povídal s historiky Zdeňkem Bezectným (ZB) a Janem Kuklíkem (JK) o osudech české šlechty v minulém století. Zástupcem šlechtického stavu byl třetí host, Karel Schwarzenberg (KS).

Kdybych teď nazval našeho hosta Karlem VII., knížetem ze Schwarzenbergu, mohl bych být podle nějakého zákona potrestán nebo popotahován? Platil někdy takový zákon?
JK: Takový zákon platil.Dokonce je pravda, že Národní shromáždění Československé republiky přijalo zákon o zrušení šlechtických titulů i vyznamenání a dalších náležitostí už na počátku své činnosti na začátku prosince 1918. Jak už to tak bývá, velmi brzy dospělo k tomu, že musí zákon novelizovat, protože se ukázalo, že se zrušením řádů by velmi špatně dopadli všichni, kteří bojovali na frontách za vznik Československé republiky.
Samotný zákon nebyl ve střední Evropě ojedinělá záležitost - Československo nebylo jedinou republikou a nově vzniklým státem, který sáhl k takovému opatření. I sousední Rakouská republika přijala s jistým zpožděním podobný zákon.
Chtěl bych jen zdůraznit, že předkladatel, respektive zpravodaj k tomuto zákonu, byl velmi ctihodný právník František Weyr. Ve svém zdůvodnění zmínil jeden poznatek, který je pro naše uvažování velmi podstatný. Říká totiž, že samotné zrušení titulů je především záležitostí, jak to občané budou vnímat.
Chcete-li to interpretovat - záleží na tom, zda občané toho kterého šlechtice jako šlechtice budou vnímat nebo ne. Z toho také odvodil, že v první fázi neexistovaly sankce. Teprve v dalším průběhu novelizování se to přitvrzovalo.

Jak to bylo s dalším novelizováním?
ZB: Na počátku 20. let a hlavně v roce 1936 byly sankce dost výrazné, buď peněžitá pokuta nebo přímo věznění.
Navázal bych na to, jak budou vnímat tituly občané. Palacký už v roce 1848, když se diskutovalo o existenci šlechtických titulů, řekl, že v situaci úplné rovnosti občanů před zákonem (v situaci liberálního státu) mají tituly význam jakési historické připomínky. Takto je možné také titul chápat. V titulu je obsažena rodinná tradice a historie, kterou zrušením titulu nelze odbourat.
Parafrázoval bych citát z knihy Gepard od Giuseppa Tomasiho di Lampedusy. Sice píše o italské šlechtě, ale je to ve všem podobné. Ústy jednoho z hrdinů knihy říká, že šlechtu nedělají latifundie a tituly, ale rozdíly. Určitá kolektivní paměť, soubor hodnot a podobně, a to nelze právním aktem odbourat.

Pane Schwarzenbergu, setkal jste se někdy s tím, že vám někdo vytkl že byste použil titul kníže? Nebo znáte někoho ze svého okolí? Jak je to vnímáno?
KS: Taky se mi někdy stalo, že se to někomu vytýkalo. Dříve to bylo častěji než dnes. Dnes s odstupem času, když to všechno je skoro 90 let za námi, mají lidé jiné starosti než se tím zabývat, ale samozřejmě se tím pořád ještě někteří lidé zabývají.

Říkáte 90 let, to ovšem tenkrát nebyl jen zákon o zákazu užívání predikátů, ale došlo i k pozemkové reformě, která se šlechty velmi dotkla a proti které byla i řada lidí u nás. Třeba historik Josef Pekař s tím velmi nesouhlasil. Pamatuji na jeho velmi poetické vysvětlení, kdy vypráví o aleji starých dubů, které nevykácí jen šlechtic, který je tam udrží. Jak proběhla pozemková reforma?
JK: Pozemková reforma zasáhla všechny velké vlastníky pozemků - nebyla namířena výlučně proti šlechtě. Tady je hrozně důležitá otázka, o které se debatovalo: zda to má být záborový zákon, nebo konfiskační zákon. To není jen terminologická záležitost.
Nakonec se přece jenom, když celkový hospodářský mechanismus stál na svobodném tržním hospodářství, přistoupilo k tomu jakoby eufemistickému slovu „záborový“. S tím zároveň souvisela i otázka náhrady. A tady byly dobové polemiky nejvíc na místě, protože to, jakým způsobem se řešila otázka náhrady za zabranou půdu, rozhodně neodpovídalo svobodným tržním podmínkám. Když stát prováděl pozemkovou reformu, tak uměle stlačil, co se mělo za hektar zemědělské půdy vyplácet.

Vyprávělo se o tom někdy u vás doma? Vzpomínali na to?
KS: Ano, ale ne příliš mnoho. Snad to bylo také faktem, že otec, když to všechno proběhlo, byl ještě dítě. Můj dědeček hned na začátku války skončil v Srbsku, takže otec převzal Orlík ve „zralém“ věku tří let. Takže vlastně celá pozemková reforma a jednání o ní bylo v rukou poručníka, což byl strýc Bedřich Schwarzenberg. Takže otec tehdy velký majetek zažil jako malé dítě.
Samozřejmě ještě si pamatoval mnohé věci, které potom odešly, a věděl přesně, co bylo a co nebylo. Ale tím, že byl dítě a že se plně identifikoval s republikou, to nebyl jeho největší zájem. Někdy jsem se ho na to ptal, jak to probíhalo, protože mě to taky z dějinných důvodů zajímalo, ale řekněme: nepálilo ho to tak strašně.

JK: Veřejné mínění bylo směřováno k tomu, aby vidělo šlechtu jako cizorodý prvek v národním tělese, jako šlechtu, která je potomkem pobělohorských kořistníků. A aktem pozemkové reformy se vracíme ke stavu na Bílé hoře a napravujeme křivdy, které se udály.
V této argumentaci však úplně zapadlo to, že šlechta hrála významnou roli v procesu vytváření nového národa v 19. století.

Dodnes se říká, je to dokonce jakási žurnalistická fráze, že jsme plebejský národ, protože jsme nikdy neměli šlechtu. Čili tito šlechtici nejsou bráni v řadě úst jako naše šlechta?
ZB: Vzal bych to úplně opačně. Pokud se šlechtici vědomě hlásili k českému národu, vědomě k češství, nikoli vymezenému ve smyslu bohemismus - jenom zemské vlastenectví, ale opravdu i k jazykovému češství, tak přece českou šlechtu máme. Ale potom záleží, jestli tento fakt sami přijímáme nebo ne.

Hovoří šlechtic Zdeněk Šternberk (přepis doplňujícího rozhovoru):
V roce 1918 a 1919 byla rozpačitá situace, protože šlechta byla samozřejmě do jisté míry zemská šlechta. Pro ni bylo na prvním místě království české, český král, království, země.
Toto národnostní teprve postupně vznikalo. Protože málokdo ví, že třeba Dobrovský psal téměř výlučně německy. O Palackém se ví, protože byl shodou okolností u Šternberků jako archivář, že se mu, když byl mladý, psalo téměř lépe německy než česky.
Čeština se teprve rodila v druhé polovině 19. století, takže si vzpomínám, že s otcem jsme mluvili téměř výlučně česky a s matkou napůl česky a německy. Ale s rodiči mé matky, se už mluvilo jen německy.
Zvrat v roce 1938 byl ostrá hranice mezi způsobem komunikace. Pak byl zákaz mluvit německy. To se pak od roku 1938, 1939 mluvilo výlučně česky.

JK: Tady musím říct jednu věc. Jednak se jedná o tradiční, rodovou šlechtu, která má často atributy, o kterých kolega mluvil. Ale pak si také musíme uvědomit, že tady v druhé polovině 19. století i na počátku 20. století probíhal proces vytváření nové šlechty - nobilitace.
Právě potřeba českého národního organismu mít šlechtu se do toho promítala. Uvedu dva příklady, aby to bylo hodně zřetelné: Emil Škoda nebo rytíř Bartoň z Dobenína. A daly by se uvést další.
Samozřejmě ale v rámci nobilitace docházelo i k procesu, kdy to nejcennější na kontinuitě pochopitelně chybělo. Například bych mohl položit otázku, proč někteří ctění a vážení mužové druhé poloviny 19. století, kteří byli největšími mecenáši české kultury (například bych vzpomněl na pana Hlávku), měli s tímhle problém?
Tato záležitost ukazuje na jedné straně potřebu společnosti doplňovat tyto řady, ale na druhé straně to znamenalo, že často to nejvzácnější - aristokratismus ducha z toho často vyprchal.

Jak jste se cítili? Jako česká šlechta kmenově, tedy po jazyku? Nebo jako ti, kteří jste tady měli majetek?
KS: Samozřejmě bylo původní to druhé. Co je šlechta? Velcí sedláci a sedlák lpí na gruntu, na tom, kde je usazen, kde je doma, na pozemku. A to bylo taky samozřejmě naše myšlení, stejně jako u každého sedláka.
K jazykovému vyhranění došlo velice pozdě. Také to někdy vůbec nesouviselo s jazykem, nýbrž s politickým postojem. Rodiny, které v druhé polovině 19. století byly v Konzervativní straně státoprávní, obvykle jazykově skončily také v české jazykové společnosti. To zemské, s půdou spjaté, ovšem odpovídá feudálnímu řádu. Zatímco buržoazie, pro kterou byl v obchodu, podnikání jazyk mnohem důležitější, přešla k jazykovému nacionalismu.
To však nešlo přes noc, byl to pozvolný vývoj, který ovšem měl také různé odbočky atd. , ale zhruba tak se to vyvíjelo.

Opravdu se tady dívalo na šlechtu jako na jakýsi konec starých časů, jako na něco, co už republika nepotřebuje. Najednou přišla chvíle ohrožení. Republika se dostala do velmi dramatické situace, a tehdy se sešly některé staré šlechtické rody a napsaly prohlášení, které přednesly prezidentu Benešovi (přepis citace z prohlášení zástupců šlechty):
Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti.
Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí.
Vyslovujíce víru v lepší budoucnost ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme bránit.

Hovoří šlechtic Zdeněk Šternberk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Živě si přímo na tuto událost pamatuji, protože se o tom pochopitelně nejen v rodině, ale i mezi známými a příbuznými, mluvilo. Vzešlo to z podnětu otce nynějšího ministra zahraničí, starého Karla Schwarzenberga. Předtím byl Zdeněk Václav Kinský z Chlumce nad Cidlinouosobně u Beneše, kterému nabídl, že by zástupci šlechtických rodů přišli všichni na Hrad, kde by Benešovi vyslovili důvěru. A Beneš s tím souhlasil.
Načež pak pověřil Karla Schwarzenberga. A starý Karel pak sepsal text toho prohlášení. To pak přednesl František Kinský z Kostelce nad Orlicí.

JK: V této době ohrožení suverenity, svébytnosti této země se přihlásily opravdové elity, aby se postavily proti tomu tlaku. Významné je, že do toho byl manifest Věrni zůstaneme - obrovská petiční akce, která v polovině září skončila skoro s 1,5 milionem podpisů, že bylo vynikající provolání Obce českých spisovatelů K svědomí světa, že se dokonce ozvali i slovenští spisovatelé. To je třeba zařadit do tohoto kontextu, protože to byly opravdové elity, které tak byly národním organismem skutečně vnímány.

ZB: Připomněl bych jeden fakt, který tady nezazněl a to, že ne všechna vyjádření byla slovy. Když se přispívalo na obranu Československa v roce 1938 - na urychlené dostavění pohraničních pevností, tak jeden z mužů, který nebyl signatářem (ani nemohl být), přispěl jedním milionem korun. Byl to Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu, pán na Hluboké.

KS: Strýc Adolf ještě doprovázel v roce 1938 prezidenta Beneše, když dělal poslední návštěvu pohraničí na Šumavě. Tím si získal jistou nenávist, která potom také vedla ke konfiskaci hlubockého majetku Hitlerem.

Přišla okupace, přišla doba daleko tragičtější. Kupodivu to byla také část české šlechty, která se kolektivně odebrala k prezidentu Háchovi a dala mu další manifest (přepis citace z manifestu):
Zděděná příslušnost národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudu a zodpovědnosti za budoucí generace národa.
Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena vůdcem národa německéhoa říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem, kdyby o tom pochybnost vznikla, skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.
Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně sloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.

KS: Vznik druhého prohlášení má docela zajímavé pozadí. To bylo tak, že nacisté ve své ideologii najednou začali prohlašovat, že každá šlechta je čistě germánská, a tudíž také šlechta českých zemí samozřejmě patří k německému národu. To velmi halasně hlásili a všechny o tom přesvědčovali. Proti tomu se postavilo právě toto prohlášení.

ZB: Manifest z roku 1939 je myslím důležitější než z roku 1938. Jednak tam zaznívá jasné přihlášení se k národu, nikoli pouze ke státu. A je to opravdu reakce na to, že byl vykonáván tlak na příslušníky starých šlechtických rodin, aby se přihlásili k němectví a získali říšské občanství.
Byli stavěni před rozhodnutí, zda ohrozit majetkovou základnu, což neznamenalo jen svůj majetek, ale třeba i svoje zaměstnance na velkostatcích. Takto třeba byl vykonáván nátlak na Huga Salma, který nakonec po dlouhotrvajícím nátlaku na konci roku 1938 podlehl a přijal říšské občanství, ač se sám cítil být Čechem - jeho děti navštěvovaly české školy atd. Bylo to však výsledkem poměrně soustředěného, promyšleného tlaku, protože Němci chtěli vytvořit na Moravě jakési německé území.
Druhá důležitá skutečnost je, že je to podepsáno devětašedesáti příslušníky šlechtických rodin. Zdá se to možná málo, ale historické šlechty bylo už v 19. století v Čechách velmi málo.

JK: Byl to okamžik posledního vzepětí všeobecně uznávané české národní opoziční jednoty, která se na počátku protektorátu vytvořila. Vždyť když to dáte do historického kontextu, tak tam byl: bojkot pražské městské tramvajové dopravy při výročí Mnichova, mimo jiné tento manifest, odmítnutí prezidenta Háchy podepsat Slib věrnosti. Za tím následovalo opravdové vyvrcholení: 28. říjen 1939 a 15. a 17. listopad 1939.
Nemusíme se rdít za to, když řekneme, že to tehdy byl největší protinacistický čin v celé tehdejší Evropě.

Jsou tam podpisy rodů Schwarzenbergů, Bubna z Litic, Černínů, ale jsou tam také jména, která nesvědčí o tom, že tato šlechta byla nějakým hlubokým původem odsud. Jak to, že se k tomu hlásily i rody, které byly de facto „cizácké“?
ZB: Dokonce je velmi zajímavé, že na úplně opačných pólech stály třeba dvě rodiny, které v Čechách byly v té době 150 let. Například Rohanové – sychrovští a Mensdorffové. Oba rody přišly jako emigrace do Čech až po francouzské revoluci.
Jedna rodina se hlásí k češství a druhá, alespoň v sychrovské části, dost razantně k němectví, a byly aktivní i před rokem 1938. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí. Zase musíme vidět vývoj v 19. století: příklon nejprve k zemskému vlastenectví, potom k politickému češství, které konzervativní velkostatek vede ke spolupráci s českou občanskou politikou a v další generaci k přihlášení se k češství nebo ke kulturnímu češství.

JK: Tady ještě padlo jméno Mikuláše Bubna z Litic. To je jediný reprezentant šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě - od února 1940 ministrem zemědělství. Hodně příznačné je, jak se zachoval v úplně nejkritičtějším okamžiku protektorátních dějin. Považuji za něj situaci, kdy do Prahy přichází Heydrich a zatkne premiéra Eliáše. Protektorátní reprezentace stojí před tím, zda splnit slib, který dala představiteli československého exilu, prezidentu Benešovi, že ve vhodnou chvíli podá demisi. Když si představíte, co by to znamenalo z hlediska mezinárodněpolitického, a vůbec mezinárodněprávního – vlastně by to potvrdilo celou dvouletou intenzivní práci na tomto kontaktu.
A co se za této situace stalo: náměstek ministerského předsedy Krejčí svolá ministerskou radu, která 28. září rozhoduje, zda vláda podá demisi. To byl zároveň signál pro státního prezidenta Háchu, zda realizuje to, co už učinil svému kancléři Popelkovi, kterému nadiktoval abdikační akt. To bylo v duchu vzájemného spojení Praha – Londýn.
Vláda však hlasuje typicky česky z hlediska našeho národního mentálního kódu: čtyři ministři jsou pro a dobře vědí proč, čtyři ministři byli proti. Ministr Čipera řekl, že neví, o co jde. Tím vlastně způsobil, že vláda demisi nepodala.
Pro Háchu to vytvořilo situaci, kdy se za hodinu setkává s Heydrichem, což je zlom v celé jeho dosavadní politické kariéře jako státního prezidenta. A Bubna z Litic byl jedním z těch, který nejen hlasoval pro demisi, ale když hlasování skončilo, tak prohlásil: „Tato vláda zradila svůj národ.“

KS: Ono to bylo ovšem tehdy tím, co nacisté byli, dost jasné. Dám vám příklad. U nás byl tlak samozřejmě taky. Jednoho dne si gestapo povolalo mou matku, to bylo v roce 1940 nebo 1941, a říkali, že vědí, že její manžel je beznadějný, ale ona je přece rozená Rakušanka, což byla pravda, a tedy podle jejich chápání Němka, tudíž by se měla přihlásit k říšskému občanství. Načež moje matka odvětila, že když se žena provdá za manžela, také přijímá jeho statut, a že by to chtěla zachovat.
Řekli jí, že si to musí rozmyslet, protože po konečném vítězství tohle bude německý prostor a ti, kteří se budou hlásit k české národnosti, vykážou na Ukrajinu nebo někam na východ. To ovšem mou matku trochu zarazilo, protože měla tři malé děti (mou sestru, mladšího bratra, mě), tak se poradila se svým otcem.
Její otec se narodil v Praze a uměl také perfektně česky, a když byl nervózní, tak zpíval buď „Šla Nanynka do zelí“ nebo „Na tom pražském mostě“. Nicméně byl černožlutý jako vosa, věrný velvyslanec císaře pána, kterému sloužil naposledy jako velvyslanec v Madridu. Pro ni byl otec největší morální autoritou. Tak se na něho obrátila, co s tím má dělat. A on, přiznávám, Československo moc rád neměl, řekl: „V této situaci? Nic jiného není možné, než že budeš stát, cokoli se stane, u svého muže, a to musíte vydržet.“

Hovoří šlechtic Zdeněk Šternberk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zajímavá věc je, která se týká dopisu, který jsem náhodou našel, který v květnu roku 1942 napsal tehdejší zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich Martinu Bormannovi, který byl nejbližší osobou u Adolfa Hitlera.

Text dopisu Reinharda Heydricha:
Milý stranický kolego Bormanne, v souladu se svým minulým hlášením jsem se rozhodl zavést vnucenou správu na zabavených majetcích deseti hlavních exponentů české šlechty. Jmenovitě Kinského, Belcrediho, Šternberka, Schwarzenberga, Lobkowizce, Černína, Kolowrata, Strachwitze a dalších. Jedná se o panství v rozsahu cirka 50 000 hektarů, která budou v budoucnosti velmi vhodná pro německou emigraci a kolonizaci.
Výše uvedení pánové a s nimi ještě někteří další patří k oněm intelektuálním štváčům, kteří v říši, Ostmarce a v Maďarsku využívají svých německých jmen a šlechtických vztahů k podvratným činnostem, zejména ke špionáži.
Důvod, proč jsem se rozhodl k tomuto opatření, je prohlášení o věrnosti k českému státu, kteří tito aristokraté zaslali jménem české šlechty Benešovi dne 17. 9. 1938.

Zdeněk Šternberk: Je to míněno tak, že po skončení války, až dobude říše vítězství, tak bude majetek velice vhodný, protože se jím budou odměňovat zasloužilí funkcionáři strany, armády a tak dále.

JK: Tady musíme v zájmu historické spravedlnosti říct, že samozřejmě byli i příslušníci šlechty, kteří v této mravní integritě nezůstali. Ale není důležité říkat je po jménech. Důležité je jen pojmenovat to, že žádná sociální vrstva nikdy není úplně homogenní. A to přece nebyla ani žádná výsada šlechty, že se její určitá část vydala po cestě aktivismu.

Co to byla vnucená správa?
JK: Vnucená správa znamenala v rámci velkoprostorového řízeného válečného hospodářství reglement, který možná lépe vysvětlím, když použiji slovo Treuhänder - správce věrné ruky, který dohlížel na spravování majetku se vším všudy. Byla to taková malá okupace - okupace majetku.
Ti, kteří byli postiženi vnucenou správou, což se taky týkalo i dědictví a nejen přímo majetků, v září 1942 navštívili prezidenta Háchu a intervenovali u něj. Hácha věděl, že to bude delikátní záležitost, takže mluvčí upozornil, že jeho pravomoci z hlediska omezované autonomie nejsou takové, aby jim mohl slíbit, že jeho intervence bude řekněme kladná. Nicméně do měsíce na audienci s Heydrichem opravdu tuto záležitost zmínil.
Zajímavé bylo, jak na to Heydrich odpověděl: „Podívejte se, tato šlechta není německá ani česká, rozhodně se staví proti nacionálnímu socialismu a ostatně my jsme zavedli jenom vnucenou správu, i když jsme je mohli konfiskovat.“ A státnímu prezidentovi radí,aby už dále neintervenoval.

KS: Nesmíme zapomenout, že nebyla jenom vnucená správa, nýbrž byla také konfiskace jako právě Adolfovi Schwarzenbergovi na Hluboké, kde celý hlubocký majetek byl už tenkrát konfiskován a přímo řízen gestapem. A pak ještě došlo k vyvlastnění, například u Colloredů a taky u Černínů, takže oni to taky odstupňovali – dělali to různě podle svých potřeb. Ale tady aby se všechno zkrátilo, to udělal Heydrich šmahem.

ZB: Je tam i moment trestu. Vnucená správa se týkala právě signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. Druhá věc, Neurath byl šlechtic a Heydrich měl i k německé šlechtě hodně daleko. Připravoval si tak půdu pro budoucí kolonizaci šlechty zabráním velkostatků, protože bylo jasné, že zabráním velkých statků nevzbudí takový odpor u drobnějších majitelů půdy, kteří by tím byli ohroženi.

Hovoří historik Milan Hlavačka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Proč šlechta byla opět ta, na jejíž úkor se do jisté míry řešily politické a majetkové poměry v této zemi, je těžká otázka. Musíme především brát ohled na to, že to bylo těsně po válce, že obyvatelstvo je zuboženo, ale také se ztrácejí mravy a obecné hodnoty, to je jedna věc.
Druhá věc, na kterou musíme brát ohled, spočívá v tom, že šlechta v této době netvořila ani velkou sociální vrstvu, bylo to opravdu pár stovek dosti individuálních jedinců, a hlavně žádnou politickou veličinu. Je nezastupuje žádná politická strana už od roku 1918. A jak se ukázalo, strana, která by se po roce 1945 nebo 1946 české šlechty (té, která nekolaborovala) zastala, byli podle mě jen lidovci.
Ale když dáme tyto dvě veličiny dohromady, musíme konstatovat, že v této době převratných změn a zvláštního způsobu vládnutí i zvláštního způsobu demokracie a také toho, že z tohoto území zmizí jedna třetina obyvatelstva nebo je zbavena politických a jiných práv, je jejich situace z politického hlediska zoufalá.

Čeští šlechtici připomněli po skončení války vládě všechny tyto události. Znáte ten dokument?
ZB: Dokument je z července roku 1945, je signován Janem Lobkowiczem, který v něm poměrně přesně vypočítává, jak byl zasažen majetek šlechtických rodin, které zůstaly věrny národu, právě okupační správou. Pokud vím, tak na tento dopis nebylo odpovězeno. Reprezentace české šlechty se v roce 1945 pokusila o audienci u prezidenta Beneše, a ta se také neuskutečnila.

Hovoří historik Milan Hlavačka (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tento materiál je výčtem škod, které utrpěla česká šlechta, nebo část české šlechty, během nacistické okupace. Dokument se odvolává především na známé prohlášení české šlechty z poloviny září 1938 u příležitosti návštěvy pana prezidenta, kdy vyslovila loajalitu s panem prezidentem a hlavně s touto zemí. Výslovně uvádějí, že všichni aktéři této schůzky byli během okupace velmi závažným způsobem, především majetkovým, postiženi.
Hlavní část dokumentu je soupisem těchto škod, který je rozdělen do dvou skupin. To znamená především přímé konfiskace majetku, druhá část je nucený prodej a samozřejmě to nejčastější - újma hospodářská. Ta spočívala ve vnucené správě, což byli ti známí treuhändeři, kteří zacházeli s tímto majetkem velmi svévolně - zadlužovali ho, prodávali, nevedli žádné účetnictví, mobiliáře v zámku zašantročili atd.
Tento dokument je podán 25. července 1945 vládě nebo ministrovi vlády a pouze upozorňuje na to, že takto byla většinou původní česká šlechta tímto závažným způsobem postižena, a že by bylo vhodné k tomuto postihu při dalších vládních krocích nějakým způsobem přihlédnout.
Je to dokument, který je podán asi tak měsíc, měsíc a půl poté, co byly vyhlášeny prezidentovy dekrety týkající se další pozemkové reformy. Domnívám se, je v tom obsažena vzpomínka na první pozemkovou reformu z doby první republiky, kdy byla šlechta řekněme zákonným způsobem postižena.
Dokument je velmi strohý, je velmi zdvořilý a je to takovým způsobem psáno, že si dovolují upozornit na to, že my, kteří jsme se v roce 1938 zastali tohoto území (oni píší Koruny české, nikoli Československa) jsme za to byli postiženi. A jenom prosí (je tam napsáno „prosíme“), aby vláda, popřípadě ministr, pod jehož resort to patří, vzal na tuto skutečnost ohled při dalším zabírání majetku. Velmi slušné, velmi pokorné, nic si nenárokují, pouze prosí.

Hovoří šlechtic Zdeněk Šternberk (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vývoj ve 20. století jsem bezprostředně zažil. A mám samozřejmě z toho do jisté míry životní zkušenosti. Studoval jsem práva a v roce 1950 jsem nastoupil prezenční službu, a pak jsem byl 5 let u PTP (pomocné technické prapory), kde jsem pracoval v podzemí, takže jsem profesně vyučený havíř, mimo mnoha jiných profesí.
Pak jsem spadl téměř úplně dolů do sociálního klepa, kdy jsem pracoval vlastně až do roku 1968 manuálně, pak jsem byl kulisákem v Karlínském divadle, a potom jsme emigrovalia vrátili jsme se až za 23 let.

Jak se změnilo nebo jaké bylo postavení šlechty po roce 1945 k roku 1948?
KS: Nemůžu mluvit o šlechtě. Za prvé situace byla úplně jiná. Byl jsem tehdy malé dítě, takže jediné, o čem můžu vyprávět, jsou vlastní zážitky. Ono se to velice rychle měnilo, poněvadž bezprostředně v roce 1945 byl otec v kraji velký hrdina, který založil podzemní skupinu, vedl povstání na Milovicku a Miroticku - měl velké postavení. V roce 1946 se už pomalu nálada začala měnit a v roce 1947 už to byla předzvěst toho, co se nám stane, protože nastal boj o hlubocký majetek.

Hovoří šlechtic Zdeněk Šternberk (přepis doplňujícího rozhovoru):
V roce 1946 je prosazen v Národním shromáždění zákon, který zabírá schwarzenbergský majetek především hlubocké větve, přičemž je známo, že Schwarzenbergové emigrovali do Švýcarska, a na tento majetek také byla vztažena vnucená správa. Čili tam byl politickou většinou prosazen zábor majetku u šlechty nebo u majitelů. Nebyl tam žádný politický ani retribuční důvod, kterým by měl být majetek zasažen.

KS: V létě roku 1947 si mě moje matka povolala k sobě a řekla, že se mnou musím mluvit. Řekla mi, že letos mi bude 10 let a v Anglii bych byl teenager, takže už nejsem dítě a musím si uvědomit, že všechno, co miluji - Čimelice, Orlík a tak, bude mému otci vyvlastněno. Takže asi musíme jít taky do emigrace.
Taky celkově nálada byla pak vyostřena tím, že platilo heslo: Svět se točí nalevo. V Československé republice byla nejsilnější strana Komunistická strana Československa,a tudíž to šlo rychlým spádem.
To už bylo asi po únoru: vyšli jsme se sestrou z baráku a naproti na chodníku šla nějaká uvědomělá učitelka se svou třídou, spatřili nás, načež nařídila nás poplivat. To prostě patřilo k době, sranda jako jiná. Bylo to docela zdravé, když to člověk v mládí zažil, pak už se v životě nediví.

(redakčně kráceno)