40. výročí úmrtí spisovatele Arthura Ransoma

Ještě dříve než turisty lákala Jezerní oblast na severu Anglie romantiky a inspirovala básníky jako Wordsworthse a Coleridge. Ve dvacátém století se pak vzpomínky na zde prožité mládí staly největší inspirací pro britského spisovatele Arthura Ransoma, jehož dětské knížky o Vlaštovkách a Amazonkách znamenaly pro generace malých čtenářů totéž, co pro ty dnešní Harry Potter Jane Rowlingové. Značnou oblibu si vydobyly i v Československu, ale teprve po roce 1989 si mohli jejich čeští čtenáři splnit dávný dětský sen – navštívit místa, kde se Ransomovy příběhy odehrávají, vylodit se na Ostrově divokých koček, navštívit Údolí vlaštovek nebo posedět v hausboatu kapitána Flinta a nakonec se poklonit památce autora, který je ve svém milovaném kraji pohřben.
Letos v červnu uplynulo čtyřicet let od úmrtí Arthura Ransoma, spisovatele, novináře i tajného agenta, jehož knihy vyšly v devatenácti zemích a jen v angličtině dosáhly nákladu přes pět miliónů výtisků. Od roku 1934 vycházely také česky a uchvátily několik generací dětských čtenářů, z nichž mnozí jim zůstali věrní i v dospělosti.
Právě k nim patří Zora Wolfová (ZW), která Ransomovy knihy překládá od roku 1959, a Miroslav Vaverka (MV), předseda českého Klubu čtenářů Arthura Ransoma. Ve studiu Historického magazínu z 8. září je přivítal moderátor František Novotný.

O čem vlastně Ransome ve svém seriálu o Amazonkách a Vlaštovkách psal?
ZW: Měl velice blízko k dětem. Sám sice děti neměl, ale velice dobře si s nimi rozuměl. Dovedl vystihnout jejich podnikavost a hlavně samostatnost – dovedl je k samostatnosti vést. V Boji o ostrov je krásná scéna, kdy tatínek Walker jim dává k první cestě svolení telegramem: raději se utopit, než být ňouma. Oni ňoumové vůbec nejsou: vydávají se sami na ostrov, zachraňují kufr kapitána Flinta, když už jsou zkušení námořníci, tak doplují až do Holandska, když se jim uvolní kotva, zvládnou dolování, astronomii, plaví se po zamrzlém jezeře. Autor tak provází od knížky ke knížce jednak k dobrodružství a nenápadně také k nějakému poznání oboru lidské činnosti.

Jak se do Ransomových knížek promítlo jeho vlastní mládí a jeho vlastní život? Kde se vůbec narodil a vyrůstal?
MV: Narodil se v rodině univerzitního profesora a kraj, který vystupuje jako krajina jeho knížek, byl místem, kam jezdili každoročně na prázdniny. Takže jezero, které je ve většině knížek, je ve skutečnosti jezero Coniston, kde jeho tatínek, nadšený rybář, lovil ryby a Ransome a jeho sourozenci podnikali různé dobrodružné výpravy.

Jaké byly jeho literární začátky?
ZW: Dost skromné. Jak píše Hugh Brogan (znalec jeho díla), tak už od roku 1906 si byl jist, že bude psát pro děti. Napsal dokonce nějaký zásadní článek Kniha a děti, ale trvalo to mnoho let, než se k tomu dostal. Mezitím se zabýval novinářskou prací, literární kritikou a pokoušel se psát povídky, ale nebyl s nimi spokojen (některé spálil). V roce 1913 se vydal do Ruska, aby se naučil rusky a aby udělal sbírku ruských lidových pohádek. Nakonec tam zůstal řadu let. Prožil v Rusku Říjnovou revoluci a dokonce tam našel svoji novou partnerku, což byla někdejší Trockého sekretářka Evgenia Petrovna Shelepina, s kterou se potom celkem komplikovaně z Ruska v roce 1919 dostávali do Anglie.

Během revoluce se dostal do styku s bolševickými špičkami (podle legendy hrál s Leninem šachy a prý ho porazil). Tato skutečnost sehrála roli při obnoveném vydání jeho díla u nás v padesátých letech. Jak k tomu tenkrát došlo?
ZW: Prý dokonce interviewoval Lenina dříve než H. G. Wells, čehož využili redaktoři v Státním nakladatelství dětské knihy, kteří byli také nadšenci Ransomova díla. Jenže přijít v těch letech s tím, že by bylo třeba vydat souborné vydání anglického dětského autora nebylo tak snadné. Dělali, co mohli. Prostě uplatnili Ransomovo interview a jeho pobyt v Rusku, ale podstatné pro ně bylo, že tyto knihy se skvěle hodily do edice Knihy odvahy a dobrodružství a že to skutečně prosadili.

Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 vyšlo najevo, že Ransome za svého pobytu v Rusku spolupracoval s NKVD, a dokonce se zjistilo, že se v Anglii na něj zaměřila tajná policie a že na něj přicházela udání, že je to člověk prolezlý bolševizmem. V roce 2005 (kdy byla odtajněna část britských archivů) vyšlo najevo, že od roku 1919 Ransome pracoval pro Mi-6 (britskou zpravodajskou službu), to znamená, že byl dvojitým agentem. Co říkáte na tuto epizodu v díle vašeho oblíbeného autora?
MV: Tehdy byla složitá doba. Jistě je snazší vše hodnotit s odstupem let, než když se událostí člověk účastní. Další věc je, že jsou jisté pochybnosti, jak to se spoluprací s NKVD ve skutečnosti bylo. Ransome byl podezříván dokonce i z toho, že byl ruským špionem i v Talinu, nicméně tehdejší tamější šéf policie napsal do spisu, že je to naprostý nesmysl. V podstatě se mu nejvíce vyčítalo, že vehementně razil názor, že by si Rusko mělo vyřešit svoje otázky samo bez účasti intervenčních vojsk.

Po cestě do Číny v roce 1926 zabránilo Ransomovi vážné onemocnění, aby pokračoval v kariéře zahraničního korespondenta. Uchýlil se ke klidnému a tichému životu v jezerní oblasti a spolu s doktorem Altounyanem, manželem Dory Collingwoodové, učil plachtit jejich děti. To byl asi poslední popud, aby uskutečnil svůj dávný sen napsat příběh o dětech, které tráví prázdniny v Jezerní oblasti. Vlaštovky a Amazonky vyšly v roce 1931 a o tři roky později následoval český překlad s názvem Boj o ostrov.

O tom, jak vydávání jeho děl v Československu pokračovalo a kdo je ilustroval, hovoří Michal Moravec, jehož nakladatelství se letos podařilo dokončit souborné vydání Ransomových dětských knížek (přepis doplňující reportáže).
Ransome se v Československu objevil v polovině třicátých let, začal ho vydávat nakladatel Hokr, který měl sídlo v Kaprově ulici. Hned první dvě tři knížky byly velice úspěšné. Během války knížky pochopitelně nevycházely, ale hned po ní se k jejich vydávání nakladatel Hokr vrátil a začal je dělat velice výpravně s ilustracemi Zdeňka Buriana. Ty se mu bohužel podařilo vydat jen tři a další tři byly připravené (obálky a ilustrace existují, ale knihy nikdy nevyšly).
Po pauze v padesátých letech, kdy knihy Arthura Ransoma nevycházely, se Státní nakladatelství dětské knihy (později Albatros) k Ransomovi vrátilo. V roce 1958 v edici Knihy odvahy a dobrodružství (edice KOD) vydaly víceméně zkusmo knížku Zamrzlá loď kapitána Flinta v překladu pana Hořejše. Kniha měla velký úspěch, takže se nakladatelství rozhodlo vydávat další knihy ve větším počtu. Druhou knihu velice dobře přeložila Zora Wolfová. Od té doby překládala všechny knihy už jen ona.
Albatros za více než čtyřicet let, co Ransoma vydával, vydal jen deset nebo jedenáct jeho knih. K některým knihám se prostě nedostali.
Třetí fázi vydávání máme na svědomí my (nakladatelství Toužimský a Moravec). Když jsme se rozhodli vydávat Ransomovy knihy, tak jsme stáli před dilematem, jak knihy vypravit, jaká bude úprava, jaký bude ilustrátor. Mně se líbí Kamil Lhoták, Zdeněk Burian i pan Černý (ilustrátoři předešlých vydání), ale chtěli jsme, aby knihy byly jednotné – ve stejné úpravě. Nakonec jsme si při pořizování práv na první tituly vyžádali i anglické originály, a v nich byly ilustrace samotného autora, které jsme nakonec využili.

Když začalo tehdejší Státní nakladatelství dětské knihy vydávat Ransoma, tak první knihu přeložil pan Hořejš, pak si ale vybrali vás. Jak k tomu došlo? Co to pro vás znamenalo překládat Ransoma?
ZW: Nakladatelství mne požádalo, abych udělala malou ukázku, zúčastnila se soutěže. Na základě této ukázky mi zadali celou ságu. Začalo to Bojem o ostrov, pak následovaly další knížky – Trosečníci z Vlaštovky, Petr Kachna, Zamrzlá loď, kterou jsem překládal znovu po Hořejšovi. Nakladatelství si přálo, aby to dělal jeden překladatel, aby to bylo jedním jazykem, aby tam byla stejná terminologie, jména, takže takto jsem postupem let dělala jednu knížku po druhé.

Ransomovy knížky kladou čtenáři otázku, jestli jsou hrdinové reální, tak jako prostředí, v němž se knihy odehrávají. Měly Vlaštovky a Amazonky (hlavní hrdinové Ransomových knih) reálné vzory?
MV: Určitě měly. Koneckonců je to naznačeno už ve věnování, které je v Boji o ostrov. Byly to ony děti, které učil plachtit. I další postavy měly reálné vzory. Nicméně dochází mezi britskými badateli ke sporům, kdo byl předlohou, pro kterou postavu. To však není podstatné. Ransome byl natolik zkušený autor, že i když měl inspiraci ve skutečném člověku, nikdy to nebyl plagiát - vždy to byla postava, kterou umělecky dotvářel. V podstatě se dá říci, že některé postavy jsou složeninou z několika skutečných lidí.

Již padlo jméno dvou dětských band. Vlaštovky se pokládají za badatele a Amazonky za piráty. Které další děti uvedl Ransome do svých příběhů?
ZW: Ransome přesunul později děj na norfolské řeky, kde má sympatického hrdinu Toma Dudgeona, syna místního lékaře, a jeho kamarády, chlapce ze Smrti a slávy. Ti se plaví po norfolských řekách a chrání zdejší ptactvo proti bezohledným turistům (knihy Klub lysek, Velká šestka). V nedokončené Ransomově knize Lysky na severu se vrací k těmto chlapcům a nechá je setkat s Amazonkami i Vlaštovkami. Jde však jen asi o padesátistránkový fragment.

Vystupují tam ještě Dick a Dorothea, přičemž se říká, že do Dicka si Ransome promítl sám sebe coby chlapce. Ransome se nakonec s Altounyanovými rozešel, neboť jak děti dospívaly, začaly jim vadit role, které jim autor předepsal. Tu svoji nejhůře nesla Susan, předobraz literární Zuzany. Ve skutečnosti neměla nic společného se starostlivou kvočnou a chtěla být tanečnicí. Nakonec před publicitou uprchla do Francie, kde se vdala, a nikdy se do Anglie nevrátila.
Nejzajímavější osud
měl Roger, kterého jako nejmladšího v knihách nikdo nebral vážně. Roger Edward Collingwood Altounyan se stal lékařem a farmakologem, vynalezl důležitý lék Intal proti astmatu a alergii a byl zařazen mezi tisíc nejdůležitějších vědců všech dob. Zemřel v roce 1987.

Ransomovy knihy na sebe navázaly existenci klubů. Jaká je historie těchto klubů? Jak vznikl Klub čtenářů Arthura Ransoma v Česku? Čím se tento klub zaobírá?
MV: Největším překvapením pro mě bylo, když jsem zjistil, že první klub Ransomových nadšenců nevznikl v Anglii, ale v Japonsku. Ten vznikl už v roce 1987 a zajímavé je, že má přibližně stejný počet členů jako náš český (kolem sta členů). Teprve o tři roky později vznikla Společnost Arthura Ransoma ve Velké Británii, která sdružovala zájemce o Ransomovo dílo nejen z Británie, ale i z ostatních anglicky mluvících zemí.
Jak postupně v těchto zemích přibývalo členů, stávaly se z nich jakési národní kluby, které navíc k tomu, co vydává TARS ( The Arthur Ransome Society), vydávají své lokální časopisy. Stejně tak vydává svůj časopis český Klub čtenářů Arthura Ransoma. Zajímavé je, že japonský časopis se jmenuje 1929, což je rok, ve kterém se odehrává první knížka série Boj o ostrov.

V čem spočívá kouzlo Ransomových knížek?
ZW: Je v nich láska k přírodě, dobrodružství, mořeplavectví, podnikavosti. Ty knihy dávají impuls k dalším cestám, což by jistě Arthura Ransoma potěšilo. Jsou velmi inspirující těmito otevřenými obzory.

Ransomovy knihy jsou kromě jiného i skrytými učebnicemi jachtingu a, což člověk pochopí až v dospělosti, stále moderním návodem jak vychovávat děti.
Závěrečné slovo patří laureátu Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, který v recenzi pro Ranní noviny o Boji o ostrov napsal: „Malé tiché jezero se rázem proměňuje v rozbouřené moře, plachetnice v dobrodružnou loď, ostrůvek v divokou a exotickou přírodu. V tomto dětském světě i z maminky se stane indická princezna a větřík, který čeří hladinu, je burácejícím vichrem a loď se zmítá na obrovských vlnách. Způsob, jakým vypráví tento autor o tomto světě dětské fantazie, je opravdu okouzlující. Takto dovedou hovořiti jen básníci.“

(redakčně kráceno)