V roce 1960 Národní shromáždění schválilo novou ústavu, podle ní dosáhlo Československo pod vedením KSČ kýženého stupně v cestě ke komunismu a stalo se socialistickým státem. Příznačné je, že v dalších letech se v zemi začala prohlubovat krize, a to jak v oblasti ekonomiky tak politiky a v důsledku i v národnostních vstazích. Vše kulminovalo v roce 1967, kdy se začalo bortit postavení Antonína Novotného, do té doby neomezeného vládce, v jehož rukou se spojila moc jak prvního tajemníka KSČ tak prezidenta země. Poslední rozbuškou pro vnitrostranický a v důsledku i celospolečenský útok na Antonína Novotného se stala takzvaná slovenská otázka. Následovalo pohnuté období naší historie, v němž na jedené straně Československo ztratilo svobodu, ale paradoxně tento stav nesvobody přinesl Slovensku alespoň formální emancipaci formou federálního uspořádání státu. K tématu česko-slovenských vztahů si do Historického magazínu z 28.července pozval Vladimír Kučera historiky Zdeňka Doskočila (ZD) a Jana Mervarta (JM).
Česko-slovenské vztahy v hledáčku Historického magazínu
Byla druhá polovina šedesátých let obdobím krize, nebo nadějí na uvolnění?
ZD: Můžeme v tom nalézt obojí. Tato doba, ač to současníkům nepřipadalo, byla s výjimkou pražského jara v roce 1968 nejliberálnější érou za celou čtyřicetiletou dobu trvání komunistického režimu. Zároveň však režim Antonína Novotného zahníval, a tím jak nebyl schopen řešit palčivé otázky, se země dostávala do čím dál tím hlubší krize a problémů.
Připadá mi, že kdykoliv se země dostávala do nějaké krize nebo začínaly bouřlivé doby, že se najedenou objevil česko-slovenský problém. Bylo to i tehdy tak?
JM: Bezesporu se v tomto období národnostní otázka projevila. Rozpor mezi Slováky a Čechy byl v československé společnosti latentní navzdory obecným proklamacím o jednotném státě dvou rovnoprávných národů. Nicméně tím, jak se režim postupně dostával na konci šedesátých let do krize a politické bezvýchodnosti, dostaly prostor problémy národnostní, které byly v podstatě neřešeny.
Říká se, že zatímco Češi usilovali o svodu a demokracii, tak Slováci už tehdy preferovali spíše národnostní uvědomění. Je to tak, nebo je to trošku zjednodušené?
ZD: Do jisté míry je to klišé. Slováci se cítili po přijetí nové ústavy v roce 1960, která likvidovala pravomoc slovenských národních orgánů na naprosté minimum, poněkud zklamáni a neuspokojeni v otázce národních aspirací. Ale i v řadách slovenské inteligence byli lidé, kteří si uvědomovali, že k naplnění národních tužeb Slováků je třeba výrazně pozměnit politickou formu režimu a systém výrazně demokratizovat.
V Čechách to ale takto vnímáno nebylo. Můžete uvést někoho, kdo byl na stejném břehu?
JM: V těchto otázkách si vždy společnost v reflexi problémů a problematiky vybírá to, co nejvíce chce, co v sobě nechává rezonovat, k čemu má největší sklony. Rozdělení na dvě problematiky - Slovákům jde o federalizaci a Čechům o demokratizaci, ve společnosti bylo. Nicméně podobné liberalizační procesy, které probíhaly v šedesátých letech v Čechách, probíhaly také na Slovensku. Existovala tam silná skupina kolem kulturního života, která se pak postavila silně za demokratizaci celé československé společnosti, jako byli Dominik Tatarka a Juraj Špitzer nebo Pavol Šetvček
Nevnímali Češi pořád Slováky z pozice jakýchsi poručníků, což nám Slováci vyčítali?
ZD: Do jisté míry to tak můžeme říci, protože reflexe slovenské problematiky v českém prostředí byla velmi omezená. Když to však srovnáme s předchozím desetiletím a následujícím dvacetiletím, tak šedesátá léta jsou období, kdy alespoň část intelektuálně orientované společnosti slovenskou otázku vnímala a dovedla ji nějakým způsobem adekvátně reflektovat.
Před čtyřiceti lety Antonín Novotný, který příliš nevnímal citlivost česko-slovenské otázky, udělal velký malér v Matici slovenské. Jak to bylo?
ZD: Je třeba zmínit celý vztah Antonína Novotného k česko-slovenskému problému. On patřil k funkcionářům komunistického režimu, kteří tuto otázku jako problém příliš nereflektovali. V období stalinismu byla slovenská otázka degradována na hospodářský a ekonomický vzestup, který vyřeší zároveň otázku národního uvědomění a rovnoprávnosti obou národů. Bylo to přesně podle Stalinových pouček o národnostní otázce. Pro Antonína Novotného byl slovenský problém hlavně v otázce řízení společnosti. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení takzvaného demokratického centralismu. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky tak kulturně nebylo žádné místo.
Co se tedy stalo v Martině na Matici slovenské?
ZD: Antonín Novotný se dopustil několika velkých faux pas. Z nichž největší bylo, že velice ostře urazil Matici slovenskou. Na několika svých veřejných vystoupeních se nepřímo dotkl i národního cítění Slováků. Od představitelů Matice odmítl převzít dary, obvinil je z podpory separatismu. A jako takovou perličku na závěr: zakázal vzít dary i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy.
Šlo o kožich krojového typu. Velmi si na to stěžoval Vasil Biľak, který se toho také účastnil. Staví se do pozice člověka, který Novotného napomínal. Bylo tomu tak, nebo je to Biľakův heroismus?
JM: Prameny typu osobně psaných pamětí ještě ke všemu takových osobností, jako je Vasil Biľak, je vždy třeba brát s určitou rezervou. Vasil Biľak patřil v té době k odpůrcům Antonína Novotného, a tak otevřené protislovenské chování prvního muže KSČ a prezidenta republiky popudilo i takové dogmatiky, jakým byl i on sám.
Pak přichází konec roku 1967 a známé plénum ÚV-KSČ, díky kterému Novotný v lednu končí. Odborníci říkají, že slovenská otázka byla rozbuškou, která urychlila ten proces. Bylo tomu tak skutečně?
ZD: Nesmíme zapomenout na problematiku IV. sjezdu československých spisovatelů nebo strahovské události (masakr studentů, kterým nesvítilo světlo na kolejích). Slovenská otázka do jisté míry rozbuškou byla, protože to, k čemu došlo na Slovensku v srpnu 1967, postavilo proti Novotnému veškeré členy ÚV-KSČ ze Slovenska, což byl značný mocenský faktor. Když si k tomu připočteme jeho odpůrce z českého reformního prostředí a řadu oportunistů, tak tím, že se proti Novotnému postavili Slováci, v ÚV-KSČ převážili jeho odpůrci, a to vedlo k jeho pádu.
JM: Slovenský problém znamenal definitivní tečku za Novotného érou.
Bylo to tak přesné půlení: progresivní Češi plus Slováci versus konzervativní Češi?
JM: Na tato zjednodušení je třeba se dívat s určitou rezervou. Označení politických táborů nikdy neodpovídá přesné realitě. Jednotlivé skupiny bez ohledu na to, jak jsou označovány, nikdy takto přesně neseděly a jdou napříč těmito označeními. A jednotlivá politická uskupení v onom konkrétním finálním hlasování na Ústředním výboru KSČ šla vždy jinou cestou.
Rok 1968 je stále nespravedlivě stavěn jako boj dvou skupin uvnitř KSČ, přičemž to byla také touha občanů po vzepětí, svobodě, která se od politických představ výrazně lišila. Měli Češi a Slováci podobnou víru, že mohou žít ve svobodné zemi a stavět si ji, jak chtějí? Nebo opět na Slovensku převážily národnostní zájmy?
ZD: Na to se těžko odpovídá, protože zpětný pohled je v některých ohledech zkreslující. Jisté je, že oba národy měly do značné míry stejné zájmy – žít ve slušném, právním, spořádaném a prosperujícím státě. U Čechů se zřejmě víc projevovala jakási touha navázat tam, kde se skončilo v roce 1938, a Slováci toužili po národní seberealizaci, která pro ně v šedesátých letech v Novotného éře nebyla dostačující. Takže se vydali tímto směrem – bylo to přirozené. Neměli bychom hovořit o nacionalismu, ale bylo to hnutí nacionálního charakteru, hnutí za seberealizaci.
Češi také říkali, že je příliš Slováků ve vedení země, byť Dubeček byl takový československý. Prosadili se Slováci tím, že pomohli Novotného srazit, nebo to byl přirozený vývoj?
JM: Ten počet je velice relativní. Slováků tam bylo hodně, ale když to srovnáte proporcionálně, co se týče předsednictva ÚV-KSČ a vůbec vrcholného aparátu KSČ, který měl rozhodující roli, tak tam tolik Slováků nebylo. Nicméně zde byly výrazné osobnosti jako Alexander Dubček nebo předseda vlády Gustáv Husák. A pád Antonína Novotného, a to, že tam Slováci přišli, tomu rozhodně nepomohlo.
Slováci měli svoje národní orgány, Češi je neměli. Jak toto fungovalo?
ZD: Existence slovenských národních orgánů byla důsledkem poválečných dohod, které zakotvily asymetrické uspořádaní státu. Češi to nebrali nijak zvlášť úporně, spíše je považovali za nadbytečné. Navíc když Slováci později vystoupili s požadavkem federalizace, a tedy požadavkem, aby se vytvořily české národní orgány, tak Češi spjati s československou státností, vnímali českou státnost a orgány jako zbytečné. Takže Slováci na stejné rovině neměli adekvátního partnera.
Potom přišel zlomový okamžik - 21. srpen 1968. Vnímali ho Slováci stejně jako Češi, nebo jinak?
JM: Je to otázka vnímání a otázka reakce. Pokud něco bylo naprosto shodné, tak to byla reakce normálního obyvatelstva a tisku. Pro Slováky v souvislosti se zmíněnou demokratizací a federalizací to znamenalo ztrátu určitých iluzí. Pro Čechy to znamenalo také ztrátu iluzí, ovšem úplně jiných.
Byť byla demokratizace okupací zastavena, tak jedna velká věc byla dovršena. Slováci se dožili velkého okamžiku: stali jsme se federací, stali jsme se rovnoprávnými politicky i ekonomicky. Jak se díváte na tento problém?
ZD: Slováci přijali schválení zákona o československé federaci s jistým uspokojením. Bohužel je nutno především zmínit fakt, že realizaci federace v této podobě přijala s velkým uspokojením Moskva. Ta s touto myšlenkou původně nesouhlasila, protože se obávala značné paralelní demokratizace a rozvolnění režimu. Po srpnu 1968 ale naopak spojila s federalizací svá velká očekávání, protože věřila, že uspokojením národního požadavku Slováků bude rozdělena pasivní rezistence československé společnosti, a tím bude moci snáze prosadit normalizaci a přizpůsobení sovětským pořádkům.
Podařilo se jim společnost federalizací skutečně rozdělit na slovenskou a českou část?
JM: Úplně vyhraněno to nebylo – Češi kontra Slováci. Je ale pravda, že jestliže normalizace probíhala na Slovensku rychleji než v Českých zemích, tak po federalizaci probíhala ještě rychleji – to, co se v Čechách podařilo až během roku 1969, bylo v Bratislavě na denním pořádku o mnoho dříve.
ZD: To je způsobeno také tím, že Gustáv Husák, který se po srpnu 1968 stal šéfem slovenské komunistické strany, začal v Bratislavě vládnout tvrdou rukou a nesnažil se příliš taktizovat a sjednávat kompromisy s proreformní částí komunistického aparátu i intelektuálů.
Na druhé straně normalizace v Čechách probíhala pro jednotlivé osoby drsněji.
JM: Nejen že jinak probíhala, ale ona byla také jinak chápána a její důsledky byly jiné. Zatímco pro Čechy znamená normalizace totální společenskou krizi ve všech rovinách, na Slovensku tomu bylo naopak kromě svobody, lidských práv atd. Když srovnáme prověrky, které byly prováděné s příslušníky komunistické strany, tak zjistíme, že daleko větší procento vyloučených je v Čechách. Když srovnáme společensko-vědecké instituce, jako byla například Akademie věd, tak dojdeme k naprosto disproporcionálním počtům lidí vyhozených ze slovenské akademie a české.
Před devadesáti lety se narodila postava československých a slovenských dějin, která je s normalizací hodně spjata (přepis dobové reportáže).
Hovoří Vasil Biľak
Mám určité obavy, aby nás nezdravé síly, i když nemusí být početné, které se lepí na demokratizační proces, které vystupují pod pojmem demokratizace se svými protisocialistickými, antikomunistickými hesly, neznemožnily tento skutečně zdravý vývoj.
Vasil Biľak to je postava, kterou Češi Slovákům hodně vyčítali. Jak ho vnímáte coby historici?
ZD: Tradičně bývá vnímán jako zlý muž normalizační éry. I Husák ve svých pamětech tvrdil, že mu Biľak pil celý život krev. Ale za to, že se dostal v devětašedesátém roce k moci, vděčil do jisté míry právě jemu. Biľak pak posloužil Moskvě jako jakýsi kontrolor, který sledoval především, jestli Husák dělá, co si Moskva přeje. Na druhou stranu se Vasil Biľak zdiskreditoval v roce 1968 tím, jak se angažoval při vstupu vojsk, takže s ním Moskva nepočítala v tom smyslu, že by byl dosazen do čela komunistické strany, to bylo vyhrazeno Husákovi. Biľakova osobní kredibilita v normalizační éře pak postupně klesla, ale než se v Moskvě ujal moci Gorbačov, věrně sloužil a Moskva jeho služby ráda přijímala.
Jak byl Vasil Biľak vnímán na Slovensku?
JM: V Čechách si myslíme, že byl typickým produktem slovenské politiky, respektive jejího dogmatického křídla. Ovšem to je specifikum slovenské společnosti. Tady nesmíme zapomenout na původ Vasila Biľaka, který původním jménem Vasil Gula byl příslušníkem rusínské menšiny a na Slovensku byl vnímán s určitou rezervou po celou dobu své kariéry. Na druhou stranu byl typickým příkladem komunistického funkcionáře, který se bez minimálních schopností držel v aparátu a nejvyšších funkcích od začátku do pádu komunistického režimu.
Byla to nebezpečná postava, nebo jen takový poslíček?
ZD: Biľakovo nebezpečí spočívalo v jeho jednoduchém myšlení. Jeho svět byl velmi prostý, na styl vládnutí nahlížel velmi úzkými šablonami - v tom z hlediska udržení se u moci byla jeho velká přednost, ale z hlediska prosperity to byla tragédie.
JM: Co se však týče jeho konkrétní osobní nebezpečnosti v časech normalizace, tak jeho role bývá často přeceňována. On byl pro českou společnost jakýmsi symbolem ideologického marasmu a vládnoucí strany vůbec. Nicméně to nebylo tak, že by dával konkrétní poukazy, kdo smí a nesmí. Na to bylo jiné páky.
(redakčně kráceno)