Pražské povstání v květnu 1945

V květnu 1945 proběhlo povstání českého lidu. Povstání, o kterém se dodnes občas pochybuje zda pro svoji nepřipravenost a spontánnost nebylo na konci války zbytečným hazardem s lidskými životy.
Moderátor Vladimír Kučera se proto v Historickém magazínu z 5. května spolu s historiky Tomášem Jaklem (TJ) a Stanislavem (SK) Kokoškou pokusil rozebrat jak povstání na českém venkově, tak zejména v Praze z pohledu jeho jednotlivých aktérů, a to včetně německých vojáků a jejich velení.

Občas zazní, že toto povstání se semlelo pět minut po dvanácté, že bylo v podstatě zbytečné, že válka byla vyřízena. Je to pravda?
SK: Povstání nemohlo vypuknout dřív, než na to byla příhodná situace. Bohužel to bylo tak, že Čechy byly jedním z posledních území, které Německo okupovalo. Vojenský odboj od samého počátku počítal s tím, že rozhodující bude situace na frontách, takže z hlediska plánů vypuklo v okamžiku, s kterým se počítalo.

Věděli lidé, že už je konec, že to za tři dny skončí?
TJ: Pohledy na povstání, že začalo pět minut po dvanácté, nepočítají s momentem, že lidé, kteří šli do tohoto povstání, nevěděli, kdy válka skončí. Válka mohla trvat klidně ještě další týdny.

Ostatně všechna povstání začala dřív, než přišla spojenecká vojska. Například pařížské, které často srovnáváte s naším povstáním?
SK: Tato povstání jsou si velmi podobná. Jejich podobnost tkví nejen v době (fronta byla v pohybu), kdy vznikala, ale i ve způsobu (spontánní vývoj), jakým vznikala. Jsou srovnatelná délkou, taktikou i počtem německých jednotek, které v těchto povstáních bojovaly. Co není srovnatelné, je vztah k těmto povstáním. Zatímco pařížské povstání tvoří pevnou součást francouzských moderních dějin, tak pražské, české povstání takové štěstí nemá. Vztah k němu je u řady lidí značně zdrženlivý.

Čím si to vysvětlujete?
SK: Já si to vysvětluji českou povahou, ale to není směrodatné. Česká povaha je o tom, že máme tendenci vidět naše dějiny spíše jako souhrn problematických záležitostí. Nedokážeme se dostat k nějakému nadhledu a vnímat pozitivní stránky historického vývoje.

Mělo Pražské povstání nějaký vojenský význam?
TJ: Určitě ano. Je potřeba Pražské povstání chápat v širším kontextu pohybu front a celého konce druhé světové války ve střední Evropě. Němci předpokládali, že se v českomoravském prostoru budou bránit nejméně do 20. května. Stejně tak sovětské velení odhadovalo 20. květen jako datum, kdy by operace na našem území mohly skončit. Vypuknutí povstání tak připravilo německé jednotky o zajištěný týl a veškeré jejich plány zásadním způsobem překazilo.

Jak hodnotil povstání nepřítel, protivník – Němci?
SK: Jim na hodnocení nezbylo mnoho času: prakticky do žádných štábních závěrů se to dostat nemohlo. Vnímali to jako velkou komplikaci. Hlavně Dönitzova vláda své další kroky zvažovala podle toho, jestli se podaří udržet klid v protektorátu či nikoli. Pokud jde o armádu, tak ta byla bezprostředně vázána na Prahu – měla ústupový plán, který se bez pražské komunikační křižovatky nemohl obejít. Takže situaci určitě považovali za velice vážnou a pro Dönitzovu vládu to byl podnět k tomu, aby už nespoléhala na armádu a sama začala jednat o kapitulaci.

Citace ze vzpomínky plukovníka Jaroslava Klemeše, parašutisty a radisty, který byl vysazen v Čechách a vysílal o Pražském povstání do Anglie (přepis doplňující reportáže):
Všechno, co jsme kolem sebe viděli, jsme rádiem posílali. Jediné, co jsem řekl, bylo, že to budeme posílat čistě – bez šifrování. Bylo totiž jasné, že Němci nemají náladu ani sílu na to, aby nás někde zaměřovali. Moje stanoviště bylo v Kobylicích, odkud jsem všechno posílal ven. Tam jsem viděl, jak Němci vzali ženy a postavili je před tanky, aby se na ně nestřílelo. Takové a jiné a jiné věci jsme otevřenou řečí sdělovali do Londýna. Právě tyto zprávy psané mou rukou, o tom co se v Praze děje, dostávalo BBC.

Abychom nebyli pragocentričtí. Povstání začalo dříve na venkově. 1. května v Přerově, pak se rozšířilo do Olomouce, Nymburka, Poděbrad. Jak probíhala tato venkovská povstání? V Přerově k němu došlo údajně omylem.
TJ: Většina venkovských povstání vznikla na základě mylných zpráv o německé kapitulaci, případně o přiblížení se fronty. Zde je potřeba vnímat jednotlivé výbuchy povstání do 5. května, které se Němcům podařilo ve většině případů potlačit, a pak veliký výbuch po volání Českého rozhlasu o pomoc, kdy už bylo jasné, že boj probíhá.

Byla významnější venkovská povstání, nebo to pražské?
SK: Takto to nelze říci. Praha bez toho, že by vypukly lokální boje na venkově, by nikdy nebyla v tak dobré situaci. To, že se německé síly musely rozdělit, Praze významně pomáhalo. To samé platí o akcích, které přímo směřovaly na pomoc Praze – přerušení železniční dopravy. Německé jednotky byly v tuto dobu odkázány na železnici nebo pěší přesuny, protože se jim nedostávalo paliva a navíc jednotky v týlu nebyly dostatečně motorizovány. Přerušení železničních spojů tak byla ohromná pomoc. Bez pomoci venkova by na tom Praha byla skutečně mnohem hůře po všech stránkách.

Proč se Němci chovali při těchto povstáních – ve chvíli, kdy měli prohranou válku – tak drsným způsobem (brali rukojmí, popravovali je po desítkách)?
TJ: Musíme sledovat rozdílnou motivaci německých jednotek. Jednotky, které byly určeny k potlačení povstání, na otevření ústupových cest, používaly, jak o tom hovořil radista Klemeš, skutečně civilistů k volnému průchodu skrz povstalecká území, k jejich pacifikaci. Po 8. květnu nastává útěk frontových jednotek, které se snažily dostat do amerického zajetí. Tyto jednotky už nepoužívaly nějakým sofistikovaným způsobem rukojmí, ale jejich cílem bylo prorazit za každou cenu do americké zóny. V takových případech probíhaly represálie bez jakéhokoli výběru. Klasickým případem jsou Bernartice, známé z románu Ilony Borské Doktorka z domu Trubačů, kde esesáci při průchodu městem stříleli na každého bez ohledu na to, jestli je to povstalec nebo civilista.

Mluvíme o obětech. Nebylo by bývalo jednodušší, kdyby všechna povstání včetně pražského nebyla? Nechali bychom německé jednotky přejít do amerického zajetí a nic by se nám nestalo?
SK: Musíme rozlišovat, kdy se tak stalo. Praha stála před volbou v noci z 5. na 6. května, kdy zde z německé strany byla nabídka na jakýsi status quo - tedy, že se budou respektovat politické orgány a Praha se nějakým způsobem zprůchodní pro německé jednotky. To rozhodnutí se vytvářelo v situaci, kdy povstalecké vedení bylo konfrontováno s faktem, že k Praze dorazily německé posily. Šlo opravdu o jeden z nejtěžších okamžiků povstání a bylo zapotřebí velké odvahy této nabídce odolat a rozhodnout o tom, že se bude bojovat. Zkrátka, kdyby německé jednotky měly možnost volného pohybu, tak by situace byla naprosto jiná a existovala by zde jiná rizika a nebezpečí. Německá armáda by vedla ústupové boje a je otázka, zda by ztráty byly větší nebo menší.

Povstání pomohla i spojeneckým, zejména ruským jednotkám při pohybu přes české území?
TJ: Určitě ano. Plán počítal s ústupovými boji po jednotlivých čarách odporu a s frontovými boji, které se měly odehrát na našem území. Tím, že povstání připravilo německou frontu o přísun z týlových skladů, o možnost předávání rozkazů spojkami a o bezpečný týl vůbec, tak vyvolalo ústup a zabránilo frontovým bojům na našem území. Nestalo-li by se tak, tak můžeme předpokládat, že ztráty zejména na civilním obyvatelstvu by byly daleko větší.

SK: Ústup byl současně vyvolán remešskou kapitulací, která odměřila čas druhé světové války. Maršál Schörner by se určitě rozhodoval jinak, kdyby neměl povstání v týlu. Byl postaven vlastně před dvě nepříjemné věci. To, že Německo kapitulovalo, válka měla skončit v noci z 8. na 9. května, a to, že nemá ústupové komunikace, kudy by mohl organizovaně armádu stáhnout.

TJ: Je zde i vliv pražského povstání na uzavření remešské kapitulace. Takže vše je to navzájem propojeno. Události probíhaly tehdy paralelně vedle sebe a ovlivňovaly se navzájem bez jakési lineární souvislosti.

Nedošlo by pak k události, kdy Němci složili kapitulaci tady v Praze do českých rukou…
SK: Ona to nebyla přímo kapitulace, ale dohoda o podmínkách stažení německé posádky z Prahy. Formulace, které se týkaly kapitulace, se vztahovaly ke kapitulaci v Remeši. Šlo o modalitu pro Prahu, protože ve chvílích, kdy bylo stanoveno, kdy válka skončí, jakékoli další boje ztratily smysl. Spíše to byl realistický postoj obou stran, generála Toussainta na straně jedné a České národní rady na straně druhé.

Generál Toussaint byl k tomu přitlačen i dost osobně - povstalci měli v rukou jeho syna?
SK: Oni ho zajali už někdy kolem 6. května, ale při tomto jednání nehrála postava jeho syna žádnou velkou roli. Kdybychom to poměřovali tímto faktem, tak bychom museli naopak říci, že generál Toussaint byl velice zdatný diplomat a vyjednavač. Takže se mu podařilo do této dohody prosadit řadu věcí, které byly výhodné hlavně pro něj. To, že se pak setkal se svým synem, který byl propuštěn ze zajetí, bylo spíše gesto.

Plukovník Jaroslav Chejstovský vzpomíná na to, jak se na povstání dívali vojáci v zahraničí (přepis doplňující reportáže):
Tenkrát jsem byl v Anglii v Cosfordu, kde byla náhradní letecká peruť a kde jsme prodělávali letecký výcvik. Zastihl nás tam protektorátní rozhlas, z kterého jsme se to dozvěděli. Počítali jsme s tím, že bychom Praze eventuelně pomohli. Taky jsme se přestrojili do normálních uniforem, protože britské měly podobnou barvu jak ty německé. Rusové nás ale do Čech nepustili, tak jsme na ně nadávali, jak se dalo. Pro nás to bylo dosti tragické, protože jsme chtěli pomoci naší republice, a to se nám nepodařilo. Že to dobře dopadne, jsme věděli, ale oběti, které byly, byly možná zbytečné. Tři hodiny by nám trvalo, než bychom sem dolétli. Během dvou dnů by musel být konec. Měli jsme zbraně, které jsme mohli dát lidem, kteří by s námi šli.

Proč nepřišli Američané z Plzně včetně našich vojáků, kteří byli v západní armádě?
TJ: Nepřišli, protože jim to nebylo dovoleno. Fakt je ten, že pokud proti sobě postupují dvě armády, byť spojenecké, tak je velké nebezpečí ”přátelské” palby (neúmyslné střílení do vlastních, spojeneckých řad). Aby se těmto nebezpečím zamezilo, docházelo ke koordinaci vzájemných čar postupu. Tam pak došlo k rozdílnému chápání významu těchto stanovených čar, protože Stalin se je snažil využívat pro své politické cíle, zatímco američtí generálové se snažili co nejvíce omezit vlastní ztráty. Američané navrhovali, že postoupí přes stanovenou čáru až do Prahy, ale Rusové jim to zakázali s tím, že už zahájili jakousi operaci a že si nepřejí, aby Američané postupovali dál.

Povstání trpělo nedostatkem zbraní, k dispozici byly hlavně lehké zbraně - pušky a pistole.
SK: Otázka dodávky zbraní je komplikovanější. Operace byly nějakým způsobem připraveny, pak zase rušeny. Poprvé z ohledu na špatné počasí, které skutečně bylo. Uvědomme si, že zbraně měly být dodány z Itálie. Podruhé proto, že válka oficiálně končila, což znamenalo, že spojenecké velení všechny operace uzavíralo bez ohledu na to, jaké to mělo důsledky. Hlavní roli prostě sehrál vojenský mechanismus. Osud Prahy ale nebyl Američanům lhostejný. I když respektovali demarkační čáru, víme, že se v Plzni připravoval oddíl Task Force - specializovaná jednotka vybavená tanky, v podstatě oddíl o síle jednoho pluku. Tato jednotka byla připravena zasáhnout do bojů v případě, že by se Rudá armáda do Prahy nedostala.

Spor se vede také o to, jestli osvobození Rudou armádou něco změnilo, jestli už nebylo v tu chvíli dávno po všem, když se Česká národní rada dohodla s německým velením?
TJ: Kdyby Pražské povstání začalo o něco dříve, tak by narazilo na velice silné německé jednotky. V polovině dubna došlo k odvelení na frontu větší části bojeschopných jednotek, s kterými se počítalo při potlačení případného povstání. Počet německých sil byl tak menší. Navíc se na stranu povstalců přidala 1. divize Ruské osvobozenecké armády – Vlasovci. To umožnilo vyrovnat poměr sil a zabránilo to tomu, aby Němci už 6. května povstání převálcovali. Otázka, jestli šlo o osvobození či vítězství, byla často zneužívána, dezinterpretována. Skutečností je, že Praha se dokázala svých Němců zbavit sama a české povstání skutečně přispělo k tomu, že válka skončila v tomto prostoru dříve, než předpokládaly štáby, které s tím měly co do činění.

Říká se, že Vlasovci zachránili Prahu. Četl jsem knihu pana Ouzkého, který byl jejich překladatel. I on říká, že Prahu nezachránili, ale hodně jí pomohli. Jak to tedy bylo?
SK: Určitě takto, oni Prahu nezachránili, ale hodně jí pomohli. Došlo skutečně k tomu, že Vlasovci vyrovnali počet sil. V okamžiku, kdy Němci začali stahovat posily na Prahu, získali početní převahu a nebýt Ruské osvobozenecké armády, tak by se povstání mnohem hůře bránilo, a je otázka, jakým způsobem by vůbec dopadlo. Byly zde samozřejmě i jejich motivy. Vlastní plán na záchranu, který počítal s tím, že ustoupí do amerického zajetí, to byl jeden motiv. Pak tam byly motivy vnitřní. V této armádě byla silná protiněmecká nálada, vzhledem k politice, kterou Němci uplatňovali vůči ”ostarbeiterům” atd. Takže velení, pokud nechtělo ztratit na vojáky vliv, muselo respektovat jejich přání: naprostá většina vojáků chtěla v Praze bojovat a vystoupit proti Němcům.

Myslíte, že se změní trochu laxní přístup Čechů k hrdinskému činu Pražského povstání?
TJ: Setkávám se s lidmi, kteří historii znají, a jejich vztah je zcela normální. Asi jsem optimista, ale myslím si, že počet takovýchto lidí nadále roste.

SK: Dějiny určitě ztratí náboj, pokud jde o druhou světovou válku. A vztah k nim se nějakým způsobem zklidní a bude normální.

(redakčně kráceno)