Kavalír českého dějepisectví, Josef Pekař

Před sedmdesáti lety v roce 1937 zemřeli tři lidé, kteří výrazně ovlivnili zdejší duchovní život. Tomáš Garrigue Masaryk, F.X. Šalda a historik Josef Pekař. Úmrtí posledního z nich jsme si připomněli 23. ledna. Pekařův pohled na české dějiny byl ovlivněn jeho selským původem a krajem, ve kterém vyrostl. Vždyť stesk po Českém ráji během jeho středoškolských studií byl jedním z důvodů, proč se rozhodl studovat historii. Také tomuto kraji věnoval své dílo dosud nejznámější, Knihu o Kosti. Příběh jednoho panství překonal nejen obzory kraje, ale i doby. Pekařovo dílo přesto - anebo právě proto, že byl považován za historika konzervativního, je stále tématem k diskuzi. Hosty Historického magazínu z 27. ledna byli historikové profesor Jaroslav Čechura (JČ), autor knihy Příběh Knihy o Kosti a docent Martin Kučera (MK), autor publikace Rakouský občan Josef Pekař. Otázky kladl Vladimír Kučera.

Co pro vás znamená Josef Pekař?
JČ: Především je to velký český historik, jehož dílo kryje celé české dějiny od svatého Václava až po Pekařovu současnost (dvacátá léta dvacátého století). Zároveň byl historikem, který se nebál jít někdy proti proudu.

Proti jakým proudům šel?
MK: Proti proudu ducha přítomné chvíle. Proto mne Josef Pekař zajímal. Mne nezajímal jako konzervativec, nebo abych vyvracel nějaké jeho politické nálepky, které na sobě měl. Mě zajímal jeho občanský rozměr, kdy na jedné straně konzervativně trval na určitých poznatcích a principech, ale na straně druhé otvíral prostor pro takzvané „pravdy nové“. Pravdy, které nebyly současné, a které potvrdila až budoucnost.

Josef Pekař byl, jak zaznělo i na jeho pohřbu, původem sedlák a chováním kavalír. I to ho možná ovlivnilo ve způsobu, jakým se ohradil proti Švehlově pozemkové reformě. Například říká: „Socializace velkostatků by znamenala snížení výnosů, naše úřednictvo je povrchně lehkomyslné, egoismus držitele je nezbytný. I státní les je hůře spravován něž nejhorší obecní. Dopustit, aby skupiny starých dubů nezahynuly sekerou, ale marasmem, může jen vlastník, boháč nebo kavalír.“ Josef Pekař měl mnoho sporů. Kromě ostatních vedl při s T.G.Masarykem, říká se tomu Spor o smysl českých dějin.
MK: To je velmi klíčová a složitá otázka. Nešlo o spor v pravém slova smyslu, kdy se kříží dva názory a vzájemně si vyvracejí nebo potvrzují stanoviska. Šlo o dva monology jdoucí paralelně vedle sebe, z nichž každý tvrdil něco jiného. Meritem sporu bylo pojetí dějin. Masaryk uznával pojetí historie, jaké se konstituovalo v 18. století, ještě před Hegelovým historismem (rozporuplný vývoj dějinného). Pekařův přístup byl odlišný. Pekař byl na prahu vnímání trojrozměrnosti historického času. Jde o vnímání historie od minulosti do současnosti v určitých rovinách. Historické dění není v žádném případě plochou, ale je mnohoúrovňové, je složité. Duch dějin to je složitost, nejednoznačnost, duch relativního. My to jen rámujeme nějakými zkusnými interpretacemi. A o interpretace právě jde.
Jestliže dějiny interpretuje filosof s politickým zájmem (Masaryk), tak je vždy interpretuje z účelového, politického hlediska. Pekař do Sporu o smysl dějin vstupuje svojí recenzí na Masarykovu Otázku českou až mnoho let po jejím vydání. Pekař byl zapřísáhlý historický státoprávník, který trval na fixaci českého státu v jeho dějinných hranicích. Masarykovi o tyto zemské hranice, hranice zemí Koruny české, tolik nešlo. On už ve dvanáctém roce uvažoval o kombinaci historického principu s právem přirozeným, národnostním. Motivace, proč se spor odehrával, tedy nebyla historická, ale politická.

JČ: Rád bych dodal, že oni dva nebyli jedinými protagonisty tohoto sporu, ale byla zde řada mužů, kteří stáli buď na jedné nebo druhé straně. Byli to epigoni, kteří si na tom přihřívali svoji polívčičku.

MK: A kteří to uzavřeli do dějinného pole.

Mezi Masarykem a Pekařem byl spor řekněme vědecky nesmiřitelný. Když ale Pekař umírá, posílá mu Masaryk, sám už také hodně nemocen, věnec, jehož věnování končí slovy: „…protože jste byl vždy hodný člověk.“ Je vidět, že oba dva byli kavalíři. Jak tedy probíhal jejich spor?
MK: Spor Pekaře s Masarykem je paralelní se sporem Pekařova učitele Golla s Masarykem. Zatímco Gollův spor se odehrává pro kauzalitu dějinného, Pekař už byl dál a byl na tomto sporu nezávislý. Od roku 1898, od století Františka Palackého, se odehrávají nesrovnalosti mezi Pekařem a Masarykovým realismem. Ty vyvrcholí v roce 1912 Pekařovou velmi kritickou recenzí Masarykovy České otázky, nazvanou Masarykova filosofie českých dějin. Masaryk nepříliš šťastně Pekařovi odpovídá. Musíme pochopit, že Masaryk měl úplně jinou představu o historicích než Pekař. Dochází tak k velkému sporu, který se posléze obnovuje v roce 1918 v podmínkách samostatného československého státu, kdy jde o poslání a obsah československé demokracie. Pekař nikdy nebyl tak konzervativní, aby jeho konzervatizmus, to chci říci na adresu dnešních neokonzervativců a neoliberálů, neobsahoval ústavní, demokratické, právněkontinuální prvky. Proto jeho spor s Masarykem za první republiky nikdy nešel tak daleko, aby Masaryka zcela negoval. Na rozdíl od jeho epigonů, kteří šli mnohdy do krajnosti.

Důsledkem jejich sporu bylo i to, že pravice navrhovala po Masarykovi jako kandidáta na prezidenta Pekaře proti Benešovi. Ten však odmítl. Proč?
MK: To je zřejmé. Za prvé se na tuto funkci necítil predestinován. Za druhé nechtěl jít do souboje s Benešem o Masarykovo nástupnictví. Navíc byl konzervativní demokrat a návrh na jeho kandidaturu vznesla krajní, fašizující pravice. To nebylo pro Pekaře přijatelné.

JČ: Neměl by zapadnout fakt, že po jeho rektorském období (1931-32), šel jeho zdravotní stav rapidně dolů.

Ve sporu Masaryk – Pekař bychom neměli opomenout otázku rukopisů.
MK: Už jako středoškolák se Pekař staví na stranu Masarykovu a je rozhodně proti pravosti rukopisů.

Dalším sporem, do kterého se Pekař dostal, byla debata o husitství. Husitství bylo dlouho vnímáno jako pojem až národně svatý. Pekař přišel s trochu jiným pohledem na husitství, obzvláště pak na postavu Jana Žižky. V čem byl Pekařův pohled odlišný od obecné linie?
JČ: Předeslal bych tomu jeden detail. Pekař byl historikem náhody. Jeho poslední velké téma - právě Žižka, vzniklo vlastně z nouze. Pekař byl totiž také vedoucí redaktor, vydavatel Historického magazínu československého, psal se rok 1924, Žižkovo výročí, a Pekař potřeboval o Žižkovi článek. Ptal se svých spolupracovníků, jestli by se nepřičinili a nedali dohromady dvacet třicet stran o Žižkovi. Všichni nakonec vyhýbavě odmítli a Pekař si musel článek napsat sám. Z toho nakonec vychází v roce 1924 koncept o Žižkovi, kde je vykreslen trochu jinak, než bylo zvykem v české historické tradici. Pekař popsal Žižku na základě historických pramenů a nezatížil ho ideologickými atributy, které byly do této doby u Žižkovy osoby obvyklé.

Co pro Pekaře husitství znamenalo? Jak ideově, tak jako součást české historie?
MK: Pekař miloval Jana Husa. I u Žižky předesílá, jak chud začal, tak chud skončil. Neupírá mu jakousi válečnickou ušlechtilost. Zároveň přiznává husitským válkám rys náboženský a nejen nacionální. Sám, přitom matrikový katolík, uznává reformaci. Chápe ji, jako historickou nutnost. A tak i husitství. Husitství odpovídalo duchu doby. Nic víc, nic míň.

Přepis doplňující reportáže:
Ke kosteckému archivnímu materiálu se Pekař dostal oklikou přes Jindřichův Hradec, kde se nachází ústřední černínský archiv (Černínové byli majiteli Kosti v sedmnáctém století). Začátkem dvacátého století byli čeští historici pověřeni průzkumem českých šlechtických archivů. Díky profesoru Gollovi se Pekař dostal do jindřichohradeckého archivu, kde našel mnoho materiálů o Kosti. Část materiálů si půjčil do Prahy, kde je postupně zpracovával. Některé z nich dostali jindřichohradečtí archiváři zpátky až po deseti letech. Výsledek byl ale opravdu skvělý. V roce 1909 vychází první svazek díla O Kosti, který je základní prací o dějinách sedmnáctého století pro celé Sobotecko.

Pekařův žák František Kutnar řekl o Knize o Kosti, že je to nejpůvabnější a nejliterárnější dílo českého dějepisectví dvacátého století. Sdílíte jeho názor?
JČ: Je to velmi pravděpodobné. Pekař napsal první dva díly, jak já říkám, v zámku a v podzámčí, a z třetího se dochovalo pouze torzo. Dokonce sazbu třetího dílu nechal Pekař rozmetat, naštěstí se část našla v jeho pozůstalosti. Pekař měl šťastnou ruku v tom, že využil metodicky věcí, kterých se v našem dějepisectví tehdy moc nepoužívalo. Zkombinoval údaje různých urbářů (soupisy poddanského majetku, které evidovaly základní příjmy vrchnosti) pozemkových knih, korespondence atd. Tyto informace později použil i k jakýmsi statistickým šetřením. V tomto ohledu byl ve své době velmi průkopnický. První díl, který mapuje život na Kosti za Třicetileté války, se věnuje vlastnímu hradu, pobytu Švédů na hradě, střídání vrchností a jejich vztahům ke svým dobyvatelům. Pekař prokázal obrovský smysl pro detail. Jeho tezí bylo: „Najít detail a na něm dokázat zákonitosti doby, je mnohdy důležitější než přečíst velmi tlustou knihu.“

MK: Já si dokonce myslím, že určitá poetika díla neznamená, že je historik spisovatel. To je dnešní předsudek, že historik má být dobrý spisovatel. Historikovi jde o polydimenzionální, mnohoúrovňový, rozporuplný obsah vývoje. Když to potom dobře napíše je to výhoda, nikoli podmínka. Pekař to napsat uměl.

Jakým způsobem zacházel s těmi různými čísly a údaji. Badateli můžou asi hodně pomoci, když je umí správně srovnávat?
JČ: On rekonstruoval vývoj kosteckého panství, velké selské rody, jejich pohyb, vymírání, případně příchod jiných lidí. A to se mu pro sedmnácté století velmi podařilo, protože pramenů pro tuto dobu je dost, ale není jich moře. Když pak přešel do století osmnáctého, zdaleka se mu to tolik nedařilo, protože pramenů byla strašná spousta. A najít rovnováhu, aby se člověk neutloukl těmi čísly, nebyl ubit různými statistickými operáty, je velké umění. Pekař cítil, že se mu to zrovna nedaří a proto třetí díl Knihy o Kosti nedopsal.

Kniha o Kosti mi připadne jako jakási učebnice jak napsat historickou knihu. Na malém prostoru, z malého místa. Ale takto by se mělo zacházet s prameny i v širším měřítku. Mám pocit, že je to taková výkladová brožura, jak napsat dějepis?
MK: Nesouhlasil bych se slovem brožura. To opravdu ne. Řekl bych, že je to určitá paralela s dějepisectvím světovým. Pekař, i v souvislosti s vývojem evropského dějepisectví, přitom nezávisle na něm, se snažil dostat dopředu a historii mapovat jakoby zdola. Dnes je velmi populární moderní termín mikrohistorie. Kniha o Kosti je sto let starým mikrohistorickým dílem.

JČ: Ale je to jen jedna z cest, jak historii dělat. Pekař si toho byl velmi dobře vědom. On však byl mistr metody.

(redakčně kráceno)