„V minulosti byl Památník národního písemnictví potichu,“ říká ředitel PNP Pavel Hazuka

Vloni se uvažovalo o zániku Památníku národního písemnictví (PNP) při transformaci do Národní knihovny nebo Národního muzea, nakonec se tak nestalo. Od 1. února má PNP nového ředitele Pavla Hazuku. PNP vznikl v 50. letech minulého století převezením literárního archivu Národního muzea do Strahovského kláštera, jeho úkolem je shromažďovat literární tvorbu a písemnosti od konce 18. století do současnosti. Rozrůstající se sbírka archivních předmětů i restituce v 90. letech zapříčinily, že je fond PNP čítající přes 6 milionů položek rozmístěn v několika objektech ve středních a východních Čechách. O fungování instituce, jejíž činnost je většině občanů, když ne neznámá, tak alespoň vzdálená, hovořil Petr Žantovský s ředitelem PNP Pavlem Hazukou.

Působil jste na ministerstvu kultury jako ředitel odboru umění a knihoven, pak jste pracoval asi rok a půl v Národní knihovně. Jak jste se stal ředitelem Památníku národního písemnictví?
Koncem června minulého roku začalo ministerstvo zvažovat možnosti transformace v některých příspěvkových organizacích, kterých má třicet dva. Ministerstvo chtělo tento počet zredukovat, takže se hovořilo o různých organizacích. Jednou z nich byl právě PNP, kdy Národní knihovna dostala za úkol vypracovat transformační scénář pro transformaci PNP do Národní knihovny. Na tomto scénáři jsem se také podílel. Mezitím však Národní muzeum zpracovalo svůj transformační scénář, takže scénáře byly nakonec dva. Ministr mi dal za úkol provést syntézu těchto dvou materiálů a pokusit se z toho vybrat to, co by bylo pro PNP nejvhodnější. Během několika dnů, co jsem pracoval na této koncepci, jsem došel k názoru, že ani jedna, ani druhá není nejsprávnější a že nejlepší by asi bylo zachovat PNP tak, jak je.

V čem se lišily scénáře Národní knihovny a Národního muzea?
V Národní knihovně jsme uvažovali o tom, že by se PNP transformoval v literární institut, který by v rámci Národní knihovny mohl pokračovat v trošku změněné struktuře. V koncepci Národního muzea by došlo k tomu, co do Národního muzea patřilo, protože PNP vzniknul částečně z literárního archivu Národního muzea, který byl v roce 1953 převezen na Strahov, a tak položil základ PNP. Takže by se literární archiv, knihovna i umělecké sbírky vrátily zpět do Národního muzea. Uvažovalo se však i o třetí variantě, kdy by se umělecké sbírky mohly zařadit pod Národní galerii, literární archiv vrátit Národnímu muzeu a knihovnu přiřadit Národní knihovně.
Pochopitelně se o těchto variantách hovořilo a nakonec se dostaly i na veřejnost. A proto vznikly rozpaky a otázky, jak to s PNP bude. Nakonec se ministr rozhodl, jak se rozhodl, a jmenoval mě od 1. února ředitelem PNP.

Další z rolí PNP je studijní, odborná nebo vědecká, badatelská činnost. V tomto máte blíž k některým ústavům Akademie věd. Neuvažovalo se o užší integraci tímto směrem?
Neuvažovalo, protože PNP je podle zákona z roku 2000 muzeem a jako muzeum také funguje s tím, že poskytuje všem zmíněným organizacím služby, spolupracuje s nimi.

Myslíte si tedy, že úvahy o integraci PNP s nějakou další institucí jsou za námi?
Jsem přesvědčen, že ano. Když se totiž spočítaly ekonomické důsledky transformace do Národního muzea nebo Národní knihovny, zjistilo se, že by tak velká úspora nebyla a že by spíše naopak mohlo dojít nejen ke ztrátě prestiže PNP, ale i k jistým personálním změnám. A to si ministerstvo kultury určitě nepřeje.

V kolika budovách sídlíte, jak velké jsou vaše sbírky, jak náročná organizace to vůbec je? To jsou informace, které veřejnost nemusí mít, přesto jsou zajímavé.
Po návratu Strahovského kláštera Královské kanonii premonstrátů, což bylo naprosto v pořádku, protože oni budovali své sídlo od 12. století, ale v roce 1950 zákonem o zrušení církevních řádů a kongregací o něj přišli, jej chtěli využívat pro své potřeby. Tím pádem začal PNP vyklízet Strahovskou knihovnu a další prostory a hledat prostory nové.
V té době nebylo možné zajistit prostory v Praze, takže se nabízely jiné objekty v majetku státu, které mohl PNP využít. V současné době, což je i náš největší handicap, sídlíme v sedmi objektech, které jsou převážně ve středních a východních Čechách.
Třeba Staré Hrady na Jičínsku, kde je velká část literárního archivu, je už tradiční pracoviště, protože část tohoto archivu zde sídlila už v 80. letech. Dále využíváme pohostinnosti Regionálního muzea v Chrudimi, kde se pořádají akce a kde můžeme využívat prostor pro naší výstavní činnost, což je důležitá činnost našeho muzea. Ostatní místa nebudu z praktických důvodů jmenovat, protože se v nich nacházejí unikátní sbírkové předměty, které by se mohly stát terčem nekalých soukromých zájmů.

Rozdělení takové instituce na sedm míst musí být organizačně velmi složité zvládnout. Koneckonců Národní knihovna, kde jste také působil, řeší podobnou situaci, avšak zde je jasně vyslovený záměr novou knihovnu postavit a modernizovat její služby. Jak je to s vámi? Přežijete v takovémto rozptylu další desítky let?
Určitě ano. V současné době máme v majetku objekt v Bubenči. Je to objekt obrovské Pečkovy vily. Jsou tam trošku majetkové nesrovnalosti, které si musí mezi sebou vyladit stát a Magistrát hlavního města Prahy. Tam by mohla přejít část pracovníků, byly by tam badatelny, společenský a výstavní sál, a to by nám velmi pomohlo.
Jen v literárním archivu máme 6 miliónů archivních jednotek, máme 700.000 knih a 400.000 uměleckých předmětů ve třech odděleních, které jsou základem PNP, a ty jsou mimo Prahu. To pak komplikuje bádání, protože když je někdo potřebuje, musí se dovézt do Prahy do badatelen na Strahově. Takže, když byste se chtěl podívat na něco třeba z historické knihovny, musel byste si den dva počkat. Podobný problém má ale i Národního knihovna, která má depozitář v Hostivaři.

Zmínil jste se o unikátních sbírkových předmětech. Mohl byste zmínit nějaké vaše „korunovační klenoty“?
Jsme zaměřeni na literární tvorbu, literaturu, písemnosti od konce 18. století po současnost. V roce 1950, kdy došlo ke zrušení církevních řádů, kdy docházelo k rušení klášterů, se na Strahov svážely knihovny z těchto klášterů. Po roce 1990, kdy začaly platit restituční zákony, byly některé kláštery a církevní řády obnoveny a byly jim vráceny celé fondy, které jim kdysi patřily. Některé však vráceny nebyly. Mezi ně patří unikátní dílo, Žlutický kancionál, který vznikl někdy v letech 1535 až 1539. A jelikož město Žlutice letos slaví významné výročí, součástí těchto oslav bude i předvedení Žlutického kancionálu, který tam přivezeme a zase odvezeme.

Jinak není běžně k vidění?
Není. Je v trezorové místnosti. Ovšem pro badatele samozřejmě k dispozici je.

Jakým směrem se vydává digitalizace těchto památek? Národní knihovna poměrně zeširoka digitalizuje, velká část fondu je již zachována ve věrných replikách, a tím pádem veřejně přístupná. Jak je to u vás?
To se trošku odvíjí od finančních možností – finanční možnosti Národní knihovny jsou jinde než možnosti PNP, ale na to se nechci vymlouvat. Máme digitalizované všechny katalogy, takže můžeme na našich stránkách předvést všechny fondy. Samozřejmě ale nemáme digitalizované konkrétní položky sbírky, přestože se podílíme společně s Národní knihovnou na Manuscriptoriu a chtěli bychom navázat i na projekt Manuscriptorium pro školy. Protože především školám, ať jde o základní, střední a hlavně vysoké, má PNP co nabídnout.

Jakým způsobem získáváte exponáty? Je to nákup, účast na dražbách, dědictví, odkazy…?
Od počátku 19. století, od dubna 1818, kdy bylo založeno Národní muzeum, jsou především vzácné rukopisy a dopisy jeho součástí. V 50. letech to bylo přesunuto na Strahov a v podstatě to tvoří základ PNP. Takže fondy do té doby získávalo muzeum. Od roku 1953 už je získával PNP. A to přesně vámi zmíněnými způsoby - odkazy, dary a v menší míře (jak dovolí finanční situace) i nákupy.

Podle jakého klíče třídíte různé dary a dědictví? Ne každá knihovna má takovou hodnotu, aby se stala součástí PNP.
Posuzují to pracovníci PNP, kteří jsou špičkouv tomto oboru. Navíc každá ze tří základních větví PNP (literární archiv, knihovna, oddělení uměleckých sbírek) má komisi odborníků, která je mimo PNP a která tyto věci posuzuje.

Nutně se musí stávat, že se některé věci v odkazech dublují…
Jestliže je odkaz celý a chceme zachovat i ducha člověka, od kterého odkaz pochází, tak tam samozřejmě bývají knihy, které už se nám objevily v jiných darech nebo fondech.

Jakým způsobem získáváte specifický fond exilové literatury?
Od roku 1989 se k nám tento fond dostával prostřednictvím darů, převozem do PNP. Stejně tak samizdatová literatura, která u nás byla vydávána v 70. a 80. letech. Dnes je to skutečně velký fond.

V této oblasti je velmi aktivní knihovna Libri prohibiti Jiřího Grutnoráda, nějaké sbírky má i Národní knihovna. Jak byste charakterizoval spolupráci s podobnými institucemi, jako je Libri prohibiti?
S Jiřím Grutnorádem se chci sejít co nejdříve. Některé věci bychom mohli připravovat společně, ať už to jsou výstavy, literární čtení nebo vzpomínkové pořady na dobu, která byla. Co se týče Národní knihovny a Národního muzea, tak jsem s oběma institucemi dohodnutý na spolupráci při realizaci některých výstav. S tím, že nám může poskytnout Národní knihovna svoji galerii a Národní muzeum svoje prostory pro výstavnickou činnost. Přestože jsme rádi, že jsme na Strahově v nájmu a máme velmi dobré vztahy s Královskou kanonií premonstrátů, tak i tam bychom rádi využili některé prostory pro prezentaci našich sbírek.

Existují dvě kolegia, o kterých se v poslední době mluvilo. Jedno je vaše, ředitelské, odborné kolegium. Druhé se jmenuje Sdružení přátel Památníku národního písemnictví, což je občanské sdružení, které vzniklo v loňském roce. Jak byste charakterizoval vztah PNP k tomuto sdružení?
S představiteli tohoto sdružení jsem měl jednání minulý pátek. Tam jsme si řekli, jakým způsobem budeme působit – jaký bude náš vztah, v čem můžeme společně posunout PNP dál.
Toto sdružení vzniklo během podzimu, kdy se hovořilo o transformaci a de facto zániku PNP. Do tohoto sdružení patří osobnosti z vědecké oblasti, ale i spisovatelé, nakladatelé, kteří mají zájem o zachování PNP. Osobně jsem velmi rád, že existuje.

V čem vám může toto sdružení pomoci?
Může nám pomoci, protože jsou to lidé z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd nebo jsou to bohemisté, spisovatelé, kteří mohou jméno PNP zdůrazňovat a zvýrazňovat. To též je jedna z rezerv, protože PNP byl potichu – tvářil se jako instituce, která sice existuje, ale o které se moc neví.
Nedivím se tomu. Stačí se podívat do doby před deseti lety, kdy se hovořilo tom, že by tato postkomunistická instituce měla zaniknout. Nezanikla, a to především díky lidem, kteří se dnes objevují v Sdružení přátel PNP a kteří mu chtějí hodně pomoct.

Máte vlastní strategii na širší kontakt s veřejností – jak otevřít, zatraktivnit PNP?
Mám na PNP výborné oddělení prezentace sbírek, se kterým jsem spokojen, protože výstavy, literární pořady a spolupráce s dalšími institucemi a muzei nejen v rámci České republiky, ale i v rámci celé Evropy jsou báječné. Chybí mi však PR, to aby se PNP dostal do obecného povědomí, aby se vědělo, že tady je a dělá spoustu záslužné a dobré práce.

(redakčně kráceno)