55 let od úmrtí J. V. Stalina

Pro některé zhaslo slunce jejich života, někteří si s ulehčením oddechli. Když sovětské sdělovací prostředky ráno 6. března 1953 oznámily, že v předešlý večer zemřel Josif Vissarionovič Stalin, začaly miliony lidí od Aše po Vladivostok truchlit nad smrtí muže nazývaného vůdcem světového proletariátu a moudrým otcem. Zatímco jiní lidé, a bylo jich asi více, doufali, že fyzický zánik tyrana přinese lepší časy. Za ty první mluvil v Československu básník Pavel Kohout, jehož zpráva z Moskvy inspirovala k veršům: Ne, nepadne svět do rozvalin, / přes bolest, kterou zažívá. / Je v našich srdcích mrtvý Stalin, / silnější, než byl zaživa. Masová hysterie, kterou smrt Leninova nástupce vyvolala nejen v aparátu jeho strany, však poměrně brzy opadla a jeho nejbližší spolupracovníci se mezi sebou v Kremlu pustili do ostrého mocenského boje. Stalinova smrt se stala historickým předělem v celém sovětském bloku.
Před pětapadesáti lety, v okamžik své smrti, měl Stalin za sebou téměř tři desetiletí v čele sovětského státu. Po druhé světové válce se stal i vůdcem impéria, které zahrnovalo několik evropských zemí, kde s k moci dostali komunisté, a které svůj územní rozsah stabilizovalo před šedesáti lety po převratu v Československu a vzpouře Jugoslávie proti Kremlu. Stalinovu autoritu uznávaly také komunistické země v Asii.
Historický magazín z 23. února byl věnován poslednímu, poválečnému údobí Stalinova života. K tomuto tématu si moderátor pořadu Petr Brod pozval odborníky na sovětské dějiny Michala Reimana (MR) z Institutu mezinárodních studií FSV UK a Emila Voráčka (EV) z Historického ústavu Akademie věd ČR.

V jakém postavení se ve vnitřní mocenské struktuře Sovětského svazu Stalin po druhé světové válce nacházel?
MR: Nesporně získal na autoritě mezinárodně, ale i vnitropoliticky, i když to nebylo přirozeně jednoznačné, protože existovali lidé, kteří byli za války velice těžce postiženi – v západních oblastech Sovětského svazu bylo poměrně silné hnutí odporu. Takže situace byla celkově rozvířená, ale je možné říci, že Stalin z války vyšel s celkem zpevněnou autoritou, a to, co bylo před válkou, bylo odsunuto – válka tyto věci velmi vzdálila.

Válce předcházely krvavé čistky z konce 30. let. Do jaké míry tyto události ovlivňovaly poválečný vývoj v Sovětském svazu?
EV: Sovětská společnost byla doslova zadušena – čistky ve 30. letech, potom hrůzy druhé světové války a neobvyklá migrace celé společnosti, kdy se přesouvaly desítky milionů lidí. Takže lidé po válce měli představu, že začne nové, krásné společenství, že bude mír a klid. Systém však zůstal stejný a Stalin v něm fungoval jako jeho významný spolutvůrce. Velkou roli hrála také jeho podezřívavost. Stalin byl člověkem, který byl schopen pár měsíců před koncem svého života uvažovat v intencích nových čistek. Otázkou je, jakou odezvu by čistky v této době způsobily, protože sovětská společnost začátku 50. let nebyla společností druhé poloviny 30. let.

Jakou společností vlastně byla? Byla to společnost, v níž došlo v druhé polovině 40. let k nějakému uvolnění. Něco takového alespoň očekávali demokratičtí politikové Západu, u nás to byl hlavně prezident Beneš, kteří se domnívali, že pod vlivem spojenectví se západními mocnostmi, které vedlo k porážce nacistického Německa, a logikou vnitřního vývoje dojde v Sovětském svazu k demokratizaci?
MR: Tyto názory vznikly za války, kdy takové myšlení znamenalo velmi mnoho. Tím, že Sovětský svaz bojoval po boku západních mocností, se zdálo, že epocha teroristického předválečného Sovětského svazu je pryč a že po válce bude spolupráce pokračovat. Také Stalin vystupoval v celé řadě setkání se státníky jiných zemí konciliantně – byl to jiný Stalin, než jak ho znali doma. Tyto iluze byly poměrně značné. První česká delegace, která se v Moskvě setkala se Stalinem, byla nadšená jeho vstřícností a srovnávala ho s českými komunisty, kteří byli pro ně vedle Stalina úzkoprsí.
O Stalinovi však neměl iluze jen Beneš. Tak politicky vyhraněný člověk, jako byl Winston Churchill, byl posledním velkým státníkem, který napsal v roce 1953 Stalinův nekrolog.

Čistky, které přišly po druhé světové válce, nebyly už tak masové jako ve 30. letech. Přesto však docházelo k takovým věcem, jako byla kampaň proti kosmopolitům, namířená hlavně proti židovským intelektuálům. Vše vyvrcholilo takzvaným případem kremelských lékařů, v němž byli lékaři sovětského vedení obviněni z toho, že připravovali smrt svých pacientů. Proč Stalin potřeboval až do poslední chvíle vytvářet nové vnitřní nepřátele?
EV: Poslední výzkum ukazuje ohromnou plastičnost vývoje sovětské společnosti, ale i Stalinovo místo v něm. Není to otázka utajovaných spisů, ale spíše celkových intencí, které v podstatě známe.
Stalin byl spolutvůrce systému. Šlo o mobilizační systém, který neměl žádné zpětné vazby, ale který měl nahoře mobilizátora, který cynicky, pragmaticky, ale velice brutálně určoval, jak má být společnost vedena, aby byla poslušná a odpovídala jeho představám o dalším společenském vývoji. To, že to bylo zakryto hesly o marxismu a leninismu, je věc, která s tím může, ale nemusí mít nic společného.
Na konci svého života byl Stalin ještě podezíravější. Ovšem princip čistek byl pro něj pouze nástroj. Byl to však nástroj, který měl v roce 1948 velice závažné konsekvence pro sovětizovanou středovýchodní Evropu.

MR: Stalin zřejmě věděl, že byl na konci svého panování. Od konce války byl nemocný, nemoc se s časem prohlubovala, takže kontrola společnosti se značně zmenšila. Jde však o něco jiného než v předchozí době. Represe se rozpadla na několik nezávislých proudů.
Šlo o Stalinovo nástupnictví. Tehdy mladší, převážně ruští funkcionáři (takzvaná leningradská skupina) dramatizovali Stalinovi situaci, takže byli likvidováni a v letech 1949 a 50 popraveni. Šlo asi o dvě stě lidí.
Další velký problém byla protižidovská kampaň. Ta byla motivována určitě silnými osobními antisemitskými postoji a snahou saturovat ruskou lobby. Židé byli totiž po válce díky jejich obrovskému utrpení významným faktorem, a to chtěl Stalin změnit.
A také tam byli starší funkcionáři – Molotov a jiní, kterých se Stalin chtěl jednoduše zbavit.
Motivy sice byly roztříštěné, ale systém zůstal velmi tvrdý.

EV: Sovětský systém, jak jej Stalin ustavil, měl ve svých základech sebedestrukci, protože byl postaven staticky. Věkový faktor Stalina a jeho neschopnost vše kontrolovat – po mrtvici v roce 1945 přečetl pouze 150 stran denně oproti 500-ti stranám před mrtvicí. Znamenalo to, že míra kontroly byla menší, a tudíž nárazová a výběrová. A to nakolik si Stalin uvědomoval, že systém je schopen sám sebe v budoucnu zničit a že už se ničí, hrálo velkou roli.
Zůstávají tady pak zájmy a lidé. Zájmy jednotlivých nátlakových skupin, které se v Sovětském svazu tvoří, a v nich jednotlivých osobností.

Jak to bylo se zahraniční politikou? Už krátce po druhé světové válce shledávali zapádní politici, že vyjít se Stalinem za mírových podmínek nebude snadné. V roce 1946 už bývalý britský premiér Winston Churchill mluvil o tom, že v důsledku sovětské politiky dělí Evropu nová, železná opona.
MR: Evropa byla po válce rozvrácená. Navíc vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem zanechalo v myšlení Evropanů nesprávnou představu o vojenských možnostech Sovětského svazu. Uvědomme si, že na sovětské straně bylo 25 milionů obětí, z čehož 9 milionů byli vojáci. Do toho nepočítáme zraněné. S takovými ztrátami nemohli vést žádné dílčí operace, generální válku. V této době nebyl v Sovětském svazu snad ani dostatek branců.

Za této situace možná hrálo důležitou roli předpolí sovětských satelitů, které Stalin po druhé světlové válce vybudoval?
MR: Stalin se samozřejmě snažil uchvátit, co šlo, ale rozhodující pro něj byla německá otázka. Na Německu totiž záleželo, jak bude vypadat střední Evropa. Vyřešení problému Německa pro něj znamenalo jisté bezpečí na Západě, protože kdyby Německo z tohoto konceptu vypadlo, nejbližší byla, v tu dobu též hodně oslabená, Francie.

Ve věci Německa došlo k zajímavému vývoji vlastně těsně před Stalinovou smrtí. V roce 1952 Sovětský svaz v nótě západním mocnostem navrhl sjednocení Německa za podmínky, že bude neutralizováno. Jak vážně lze brát tuto nabídku?
MB: Zabýval jsem se tím v sovětské archivu. Je velice sporné, jestli jde o Stalinovu nabídku. Spíše to byla vnitropolitická záležitost jeho rozporu s okolím. Ovšem je velmi málo známa epizoda z roku 1953, kdy se dva Stalinovi nástupci, Malenkov a Berija, pokusili tuto nabídku velmi vážně realizovat. Udělali to jakousi formou kritiky sovětské zahraniční politiky. Padala tam i Berijova věta: „Nepotřebujeme socialistické Německo, nám stačí Německo mírumilovné.“ To je věta, které ho pak stála hlavu. To svědčí o tom, že tyto úvahy byly vážnější, protože v případě neutrálního Německa, by celá sféra sovětského vlivu ve střední Evropě byla vojensky ze západu nepostižitelná.

Ve některých zemích východní Evropy docházelo k různým pokusům místních komunistů o získání silnější pozice. Třeba ve Finsku a v Rakousku, kde měli komunisté po válce poměrně silné pozice, se jim nepodařilo výrazněji uspět. V jiných zemích (Československu) uspěli. Ale například v Jugoslávii došlo ke konfliktu mezi místním komunistickým vedením a Kremlem. Jak si máme tyto rozdíly vysvětlit?
EV: V sociálním a mezipolitickém dramatu, které se odehrávalo po květnu 1945 a které přechází do úplně jiné etapy celosvětového vývoje na konci 40. let, se střetlo více zájmů. Stalinovým zájmem bylo být odměněn – Sovětský svaz byl vítězem ve druhé světové válce. Odměna spočívala v tom získat co nejvíce zemí, ve kterých byla silná úloha komunistické strany a na jejichž osvobození se do značné míry podílel Sovětský svaz. Kromě toho zde byly velmi silné komunistické strany, které měly své organizační jádro vytrénované z období 30. let z dob kominterny.
Po Churchillově fultonském projevu, kde hovořil o tom, že přes celou Evropu byla spuštěna železná opona, se Stalin snaží různým způsobem taktizovat a přispět k tomu, aby se výrazná část středovýchodní Evropy stala sovětskou. Byla řada míst, kde se mu to nepovedlo. Třeba Řecko, kde pak vypukla krvavá občanská válka. Finský prezident jednal se Stalinem strategicko-taktičtěji. V Rakousku, kde komunisté hráli velkou roli, ale i v Německu, kde to byla strana mučedníků, také komunisté neuspěli. V Československu též nebyla úplně jednoduchá situace.
V této chvíli však dochází ke změně taktiky. Původně byla Dimitrovova rada schválená Stalinem, která uvažovala tak, že jednotlivé země si budou rozvíjet vlastní, specifickou, cestu socialistického vývoje. Na jaře 1945 to Dimitrov při setkání s Gottwaldem potvrzuje. Rudolf Slánský ještě v červnu 1948, kdy už je pozdě, opakuje tuto tezi. Stalin však už v této době uvažuje jinak. Když se podíváme na jeho Ekonomické problémy socialismu, tak v nich se hovoří o tom, že je západní ekonomické společenství a svět socialismu a mezi nimi je nepřekročitelná bariéra a že se tyto systémy budou vyvíjet vedle sebe každý svou vlastní cestou.
Stalin se snažil využívat tlaku, ale ne vždy uspěl. Jedna z jeho porážek byl úspěšný berlínský letecký most, v což Stalin nedoufal.

MR: Vidím to trochu odlišně. Sovětská politika byla až do roku 1947 nastavena trochu jinak. Teze o specifických cestách vývoje nebyla Dimitrovova, ale Stalinova. Tato teze počítala s určitým vývojem ve střední Evropě a také s určitým pokračováním spolupráce v rámci velké trojky, protože Stalinovi šlo o Německo. Po neúspěchu této politiky v berlínské krizi byla sovětská zahraniční politika důkladně revidována. Revize začala v roce 1947.
Zajímavé je, že v Československých materiálech je pasáž o specifické cestě socialismu Sověty kritizována jako oportunismus.

Byl po druhé světové válce Stalin stále člověkem, který se snažil o světovládu bolševiků, nebo pragmatickým pokračovatelem imperiálních tradic Ruska?
EV: Stalin byl člověk pragmatický, ale na druhé straně cynický a schopný používat velmi brutálních metod. V tomto ohledu bych viděl i jeho světověpolitický názorový záběr. Takže jak ve 20. letech přichází s tezí budování socialismu v jedné zemi, tak si ve 40. letech uvědomuje, že Sovětský svaz je sice vítěz, ale s omezeným potenciálem. Proto se Stalin soustřeďuje daleko konkrétněji na omezené teritorium.

Stalin byl jedním z nejvýznamnějších státníků 20. století, ať už se nám jeho politická východiska a praxe líbí nebo ne. Byl zároveň teoretikem bolševismu, vojevůdcem, dočasným spojencem Hitlera a vrahem Trockého a statisíců svých odpůrců ať už skutečných, či imaginárních. Byl ovšem také spojencem Churchillovy Británie, Rooseveltovy Ameriky a De Gaullovy Francie. Pod jeho vedením odolal sovětský stát náporu Hitlerova Německa a Rudá armáda rozhodnou měrou přispěla k porážce nacismu. Pro mnoho lidí se tak Stalin stal i symbolem osvobození jejich zemí od německé okupace. Část Rusů v něm dodnes vidí zářnou postavu, od jejíž smrti to jde s jejich zemí jen z kopce. Svědčí o tom to, že v Rusku každý rok vycházejí desítky knih oslavující Stalinova údajného génia. Ruská historiografie ale také produkuje střídmé a mnohdy otřesné příspěvky o Stalinově působení. Na Západě mezitím vycházejí stále podrobnější studie o jeho životě. Alespoň jako předmět vědeckého zkoumání je Stalin pětapadesát let po své smrti skutečně silnější než zaživa, chceme-li parafrázovat verše Pavla Kohouta.

(redakčně kráceno)