„Druhý a třetí odboj je velmi podobný,“ říká Eduard Stehlík

Premiér Mirek Topolánek ocenil Josefa a Ctirada Mašínovy a rozpoutal tím velkou debatu. Padají slova o vrazích. Avšak ti, kteří předsedu vlády chválí, mluví téměř o hrdinství. To vše v době, kdy si připomínáme únorové události z roku 1948 a následný nástup totality v tehdejším Československu. Poměrně mnoho se ví o tom, co probíhalo na politické scéně. V pořadu Před půlnocí z 29. února se však tentokrát ptala Barbora Kroužková historika Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu na poúnorovou situaci v armádě.

Musíme se dotknout velké diskuze okolo ocenění bratrů Mašínů. Hodně se hovoří o třetím odboji. Z řad komunistické strany padají slova o vrazích. Když srovnáme druhý a třetí odboj, tak koho zabíjeli protifašističtí bojovníci? Byli to také vrazi?
Ze strany komunistické strany to byla logická reakce, protože jim se nemůže líbit, že jsou bratři Mašínové oceňováni, neboť bojovali právě proti komunistické totalitě. Velký problém velké části společnosti však dělá neinformovanost o tom, co se okolo bratrů Mašínů dělo, jaká byla jejich činnost a co se vlastně stalo.
Ve zpravodajství můžeme slyšet, že mají na svědomí šest nevinných obětí, ve skutečnosti jich bylo sedm. Čtyři z nich byli příslušníci východoněmeckých bezpečnostních složek, kteří byli Mašíny nebo jejich spolupracovníky zastřeleni, když se probíjeli Východním Německem do Západního Berlína. Dva byli příslušníky Sboru národní bezpečnosti, kteří byli zabiti. A jediná civilní oběť byl pokladník.
Právě u pokladníka se hovoří o tom, že byl zavražděn. Ovšem opět je třeba znát konkrétní podrobnosti. Každý, kdo chce dělat partyzánskou nebo guerillovou odbojovou činnost, si musí obstarat peníze a zbraně. A to byla i jedna z věcí, kterou museli Mašínové udělat – peníze nepotřebovali na útěk za hranice, ale na financování své odbojové činnosti na území Československa.
V případě pokladníka bylo přepadeno auto, které převáželo peníze. Pokladník byl odváděn Josefem Mašínem ke stromu, kde měl být spoután. Najednou se na Josefa Mašína otočil a měl v ruce svou vlastní pistoli, ačkoliv byl předtím dotázán, zda je ozbrojen, a odpověděl záporně. Josef Mašin v tu chvíli nebyl ozbrojen, takže došlo k potyčce, při které byl pokladník zabit vlastní zbraní. Nikdo ho nepopravoval, nikdo nestřílel na ležícího člověka: při rvačce o pistoli došlo k tomu, co se může stát.
Podstata problému tkví pro většinu lidí v tom, že jejich oběti byli Češi. Kdyby někdo zabil příslušníka v uniformě SS, nikdo by to podobně neřešil. Kvůli tomu je důležité si uvědomit, že druhý a třetí odboj je velmi podobný. Jediný rozdíl je v tom, že v rámci třetího odboje působili jako nepřátelé lidé hovořící česky. Jinak jsou tam téměř totožné věci: domácí odbojové organizace, zahraniční politická reprezentace, odbojové skupiny u nás i za hranicemi. Je to tedy prakticky stejné. Lidem však chybí (i zásluhou dlouhodobého masírování bývalým režimem) informovanost - lidé často nevědí elementární informace. Proto bychom měli poskytovat co nejkomplexnější informace a i lidé by měli mít snahu si nějaké informace získat, protože o našich dějinách ve 20. století obecně a po roce 1948 víme ještě pořád strašně málo.

Když odbojář zabil fašistu, tak přece také vraždil. Bratři Mašínové při své odbojové činnosti proti komunistické totalitě zabíjeli lidi – zabíjeli, nebo vraždili? A ti, co zabíjeli fašisty, zabíjeli nebo vraždili?
Nemůžeme na činnost bratří Mašínů nahlížet optikou dnešních dnů. Počátek 50. let byla doba nesmírně krutá jak na území bývalého Československa, tak v mezinárodní politice. Byl to počátek studené války, kdy se obecně počítalo s tím, že dojde k třetímu světovému válečnému konfliktu – v novinách jste byl ujišťován o tom, že je válečný konflikt.
Bratři Mašínové vyrůstali v rodině legionářského důstojníka, hrdiny prvního i druhého odboje, muže, který své syny vychovával k lásce k vlasti a k tomu, aby se nikdy nenechali porobit. Už jako mladí hoši se za druhé světové války zapojili do odbojové činnosti. Byli za to i se svou matkou vyznamenáni prezidentem Benešem. Najednou nastoupila nová totalita, která byla stejná jako ta „hnědá“. Zase vraždila lidi, posílala do koncentračních táborů, nevinní se ocitali na popravištích a mezi nimi i spolupracovníci jejich otce. Oni na to reagovali tak, jak byli zvyklí – začali bojovat.

Jak byla armáda naladěna v předúnorovém období? Co přesně dělala okolo 25. února? Byla to přece mocenská složka, s kterou mohl operovat i prezident.
Armáda byla nezanedbatelná síla ve státě a z valné většiny byla na straně prezidenta Edvarda Beneše a demokratických sil. Bohužel zásadním způsobem vývoj v armádě v únorových dnech ovlivnil rozkaz ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody, který vyšel 24. února a který se obracel na vojáky, aby se nevměšovali do vnitropolitických záležitostí a armáda zůstala stranou. To vypadá sice správně a jako nejlepší možné řešení, nicméně opak je pravdou.
Armáda zůstala mimo, ale už bezprostředně po únoru, 25. a 26. února, začaly být komunisty podnikány masové čistky na velitelském sboru. Jen v několika prvních dnech bylo z armády vyhozeno 27 generálů a na 800 vysokých důstojníků. Prakticky všem velitelům, kteří byli komunisty považováni za odpůrce komunistického zřízení, byl odepřen přístup do kasáren, někteří byli internováni. Takže to byl obrovský zásah proti demokraticky smýšlejícím velitelům.
Čistky pak v následujících měsících pokračovaly rychle po sobě. Jestliže měla armáda v té době 13.000 důstojníků, tak během následujících dvou let bylo z armády 4000 důstojníků vyhozeno, 1000 důstojníků bylo odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody, 2500 důstojníků a jejich rodin bylo přemístěno do zapadlých míst a posádek, 500 důstojníků bylo umístěno v táborech nucených prací a 28 jich bylo popraveno. Takže prakticky dvě třetiny důstojnického sboru byly naprosto zdecimovány, protože byly pro komunistickou stranu naprosto nespolehlivé.

Jak jsou zdokumentovány osudy těchto lidí? Třeba Rádio Česko vysílá Příběhy 20. století, v nichž se dozvídáme o osudech vojáků, jimž komunistická moc zasáhla hluboce do života. Vypadá to, že tato složka společnosti ještě dobře zdokumentována není?
Máte pravdu. Informací je opravdu málo a veřejnost jich má mizivé procento. Když se hovoří o perzekuci vojáků, většinou se uvádí případ divizního generála Heliodora Píky, zástupce náčelníka generálního štábu, kterého komunisté popravili v červnu 1949. Podobně postižených lidí jsou však stovky a tisíce. Nejotřesnější na tom pak je, že mnohokrát zjistíte, že tito lidé nebyli pronásledováni z hlediska morálního přesvědčení, ale že v některých případech šlo o sprosté vraždy, kdy se funkcionář strany nebo příslušník StB chtěl jen zmocnit jejich majetku.
Takové případy skutečně existují. Osobně jsem velmi podrobně studoval případ plukovníka generálního štábu Karla Lukase, který byl naším vojenskýmpřidělencem ve Spojených státech. Ten byl zatčen a ubit jenom proto, že si ze Států přivezl hezký automobil, kterého se někdo chtěl zmocnit. Navíc při domovní prohlídce zjistili, že má poměrně značný majetek. Takže ho v Bartolomějské ulici ztýrali na umření. Potom ho v pankrácké věznici bez lékařského ošetření přemisťovali z cely na celu, a tím ho nechali prakticky čtrnáct dní umírat.
Existuje případ, kdy se jednomu z důstojníků líbila sekretářka pana generála. A protože generála chápal jako svého soka, nechal ho poslat do tábora nucených prací, kde pak strávil dva roky. Jsou však i případy, kdy byl o lidi „projeven zájem“ právě kvůli majetku, třeba automobilu, ale když dotyčného přišli zatknout a on řekl, že auto už prodal, tak zatýkací komando odešlo a už se nikdy nevrátilo. I to dokazuje, že šlo o případy obohacování, kterých není málo.

Když se zaměříme na politicky motivované zásahy v armádě, kdo byl terčem komunistické moci?
Je to velice pestré spektrum lidí – „šli takřka po všech“. Komunisté měli široký okruh informátorů a ovládali důležitou složku, 5. oddělní hlavního štábu, tzv. oddělení Obranného zpravodajství (OBZ), kterému šéfoval Bedřich Reicin, což byl už předválečný komunistický funkcionář. Ten z OBZ vytvořil nesmírně obávanou složku, která nejenže špiclovala v rámci armády, ale i mimo ni, jednoznačně ve prospěch Komunistické strany Československa, ale vytvářela také provokativní činnost, kdy podněcovala činnost odbojových skupin a dostala několik lidí na šibenici. Takže tito lidé byli skutečně velice nebezpeční.
OBZ přitom vzniklo jako zvláštní složka v rámci československého armádního sboru již na konci roku 1944. Po celou dobu vyvíjelo velice usilovnou činnost a shromažďovalo informace. Takže převzetí moci v únoru 1948 bylo pouze drobné finále toho, na co se připravovali minimálně od druhé světové války.

Co na OBZ a jeho činnost říkali demokratičtí poslanci nebo nekomunističtí ministři? Vědělo se vůbec o činnosti tohoto 5. oddělení?
Vědělo se o nich mimo jiné i z toho důvodu, že ne všichni důstojníci, kteří na 5. oddělní pracovali, inklinovali ke komunistickým myšlenkám. Byli mezi nimi lidé, kteří původně pracovali jako zpravodajští důstojníci, a i když byli postupně likvidováni, vědělo se, na čem a jakým způsobem OBZ pracuje. Pozice Bedřicha Reicina, krytého nejvyššími představiteli armády, kteří už spolupracovali s komunisty, však byla neotřesitelná a až do počátku 50. let byl pánem nad životem a smrtí mnohých nejen v armádě.
Na komunistických perzekucích mě šokuje i další věc. Obecně se říká, že největší perzekuce byla zaměřena na důstojníky, kteří za druhé světové války válčili na Západě. Mám za to, že to není pravda. Zasahovalo se proti komukoliv, ať bojoval na západní, východní nebo domácí frontě. Protože kdokoliv, kdo aktivně zasahoval proti nacistickému režimu, svým způsobem dokazoval, že je zastáncem demokratických myšlenek a svobody a že je ochoten jít do toho i s rizikem nasazení vlastního života. Všichni tito lidé byli pro komunisty smrtelně nebezpeční, protože už jednou své hrdinství ukázali, a bylo jasné, že pokud šli proti jedné totalitě, půjdou i proti druhé. Komunisté se jich prostě báli a potřebovali se jich zbavit. O tom svědčí to, že během pěti let totálně zdecimovali důstojnický sbor – z původních 13.000 důstojníků sloužily po roce 1955 dva tři tisíce. Zbytek byli komunistickou mocí vybraní důstojníci. Komunistické útoky mohly směřovat i proti lidem, u kterých by se to nikdy neočekávalo.
Třeba důstojníci Josef Horák a Josef Stříbrný pocházející původně z Lidic, kteří působili v armádě ve Velké Británii, byli vyhozeni z armády bezprostředně po únoru, 1. března 1948. V případě lidického dítěte Václava Hanfa, který se později stal vojákem z povolání, pouhá skutečnost, že si našel děvče s kulacké rodiny, měla za následek, že byl vyhozen z armády, kde studoval na důstojníka, a dán k „černým baronům“, k PTP. To znamená lidické dítě k PTP – komunisté neměli žádné skrupule.
Ve stejné době byli komunisté ochotni spolupracovat s agenty gestapa, příslušníky SS, jako byl případ lidického vraha Maxe Rostoka a dalších, kteří se podíleli na vraždách v Lidicích a jiných místech. Takže v tomto neměli žádné svědomí.

Již jste jmenoval asi nejznámější oběť komunistických čistek v armádě, Heliodora Píku. Proč si vybrali právě jeho? Proč zviditelnili proces s ním a jeho smrt?
Heliodor Píka byl od roku 1941 až do konce války nejvyšším československým vojenským představitelem v Sovětském svazu, kde působil jako náčelník československé vojenské mise. Díky svému vysokému oficiálnímu postavení dokonale poznal mechanismy fungování moci v Sovětském svazu – viděl do karet jak českým, tak ruským komunistům, a stal se tak nepohodlnou osobou. Museli se ho zbavit, protože věděl hodně o tom, co se v Moskvě dělo během druhé světové války a co se může chystat.

Neriskovali komunisté stíháním a následnou popravou Heliodora Píky nevoli veřejnosti? Nehrozil jim pokus o nějaký demokratický zvrat?
Komunisté paradoxně využili toho, že byla armáda v letech první republiky apolitická – vojáci nesměli být členy politických stran. Armáda chtěla sloužit státu a veřejnosti, a to pro ni bylo nejdůležitější. Většina důstojníků na to nahlížela stejně i po únoru 1948, a než se stačili vzpamatovat, byli z armády vyhozeni. A ti, kteří se pokusili něco udělat, skončili záhy v táborech nucených prací, věznicích nebo případně na popravištích.
Nebyla tady silná osobnost, která by byla ochotna zorganizovat odboj uvnitř státu a komunisté nenechali nic náhodě - měli dokonalé informace, a to bylo v té době klíčové.

Mluvili jsme o třetím odboji. Existoval u nás nebo v zahraničí ryze vojenský odboj?
Rozhodně existoval. Byla tady celá řada organizací, které vznikly z vojáků z povolání a které zůstaly působit na území Československa. A stejně jako se v první a druhé světové válce vytvářely zahraniční armády, vznikla v rámci americké armády Československá strážní rota, které velel major Karel Černý. Existovaly také zpravodajské organizace, které působily ve Spojených státech, kterým velel hlavně bývalý ministr národní obrany generál Sergej Ingr, ve Francii to byl generál Kudláček a v Británii plukovník generálního štábu Karel Procházka. Tito lidé skutečně velice aktivně působili z hlediska získávání zpravodajských informací o vývoji v Československu.
Když jsem měl možnost s Karlem Procházkou hovořit, velmi mě opravoval, když jsem hovořil o tom, že byli v emigraci. Říkal totiž, že nebyli v emigraci, ale v exilu. Protože do emigrace člověk odchází, když chce, aby mu bylo lépe, zatímco oni odešli do exilu, protože chtěli zvenčí působit, aby se do vlasti vrátila svoboda. To znamená, že jsme měli domácí i zahraniční odboj.

Zmínil jste věznice a tábory nucených prací. Jak rychle a s jakou logistickou vizí je komunisté zřizovali?
V první fázi využili věznice a tábory, které tady existovaly buď od první republiky nebo z nacistické okupace. Z hlediska armády se nejsmutnějším místem stala malá věznice ještě z dob Rakouska-Uherska v Kapucínské ulici, tzv. „hradčanský domeček“. Má to takový milý název, ale byla to věznice, kde vládl sadista, štábní kapitán František Pergl, který se na mučení důstojníků vyloženě vyžíval. Jinak využívali pankráckou věznici, a pak byl pro vojáky zřízen speciální tábor nucených prací ve věznici na Mírově.

Takže je spíše sdružovali? Nechtěli je rozdělit?
Zpočátku je sdružovali do věznic – Mírov byl určen pro důstojníky, speciální oddělení byla na borské věznici v Plzni a charakter až likvidačního tábora měla leopoldovská věznice na Slovenskuv bývalé barokní pevnosti, kde byla držena celá řada vojáků z povolání. Postupem času byli odsouzení vojenští důstojníci přemisťováni na jiná místa, a to zejména poté, co byly otevřeny koncentrační tábory na Jáchymovsku a Příbramsku, kde se vojáci ocitli mezi stovkami a tisíci jiných politických vězňů. Takže tam už byli rozmělněni.

Jak vypadá konečný účet komunistický čistek v armádě?
Je to naprosto obludná záležitost. Nejpozději do roku 1955 přestal prakticky existovat důstojnický sbor tak, jak existoval do února 1948. To znamená, že všichni demokraticky smýšlející důstojníci, absolventi válečných škol v demokratických zemích, absolventi vojenské akademie v Hranicích byli z armády až na malé výjimky vyházeni, žili v nedůstojných podmínkách, řada z nich byla odsouzena na dlouholeté tresty odnětí svobody. Mělo to samozřejmě za následek naprostý úpadek bojeschopnosti armády. Armádě veleli povětšinou lidé, kteří neměli žádné vojenské zkušenosti, často neměli dokončené ani základní vzdělání. Armáda tím strašně utrpěla. Navíc se to dotýkalo nejen samotných vojáků, ale i jejich rodin, kdy docházelo k vyhazování dětí ze škol, šikanování, zabavování majetku, vystěhovávání do naprosto nevhodných hygienických podmínek. S většinou vojáků se to táhlo až do jejich smrti, nebo minimálně do roku 1990.

Zůstalo něco z událostí před šedesáti lety před vámi stále skryto?
Je důležité, že vznikl Ústav pro studium totalitních režimů, který spravuje celou řadu mimořádných archivních materiálů, které byly donedávna přístupné jen ve velmi omezené míře. V současné době máme z množství archivního materiálu, které k tomuto období existuje, prostudováno s bídou pět procent.

Chystáte se osobně ponořit do těchto dosud utajovaných archivů?
Mě zajímají konkrétní osudy celé řady lidí. Domnívám se, že i na osudech konkrétních lidí můžeme získat zájem nejmladší generace, která by se o toto období mohla zajímat. A protože přednáším jak dětem, tak učitelům, jsem přesvědčený, že zájem mají, a to velký.

S jakými dokumenty se člověk může setkat, když se dostane do archivů?
Můžete mít k dispozici cokoliv od soudních spisů, přes osobní materiály, výslechové protokoly. Konkrétně ve výslechových protokolech vás kolikrát překvapí obrovské hrdinství některých lidí, kteří skutečně vzdorovali a nevzdali se i v naprosto zoufalých a neutěšených podmínkách.
Je proto také důležité zachycovat svědectví lidí, kteří bohužel odcházejí, protože čas je neúprosný. Sám mám za sebou přes tři sta rozhovorů s bývalými důstojníky československé armády, z nichž v současné době žije pět šest. To je bohužel, to co jsme propásli.

(redakčně kráceno)