Od legií k armádě

Když člověk metodou volných asociací naváže na pojem dobrý voják, napadne ho Josef Švejk. Představa, že by se z dobrého vojáka Švejka stal dobrý voják republiky, republikánský voják, byť ve spojení s chrabrým revolucionářem, připadá člověku absurdní. Přesto se za pomoci francouzské vojenské mise podařilo po první světové válce vytvořit v Československu během krátké doby poměrně kvalitní bojeschopnou armádu. O tom, jak vznikala, hovořil Vladimír Kučera v pořadu Historie.cs z 28. února s historiky Zdeňkem Kárníkem (ZK), Michalem Burianem (MB) a Tomášem Jaklem (TJ).

Byli skutečně naši vojáci Švejkové?
MB:
Českoslovenští legionáři a českoslovenští vojáci bojující za Rakousko-Uhersko patřili rozhodně mezi ty nejlepší, kteří se na frontách první světové války objevili. Jejich velitelé u nich oceňovali především schopnosti improvizace, přizpůsobení se nenadálým situacím. Tito vojáci během první světové války disponovali přesně tím, co oceňují i dnes velitelé našich vojáků například v misích v Afghánistánu, protože byli schopni zareagovat naprosto nestandardním způsobem, ale většinou svou bojovou misi dovedli k úspěšnému konci.

Říká se, že Rakousko-Uhersko se nerozpadlo špatným stavem armády, který máme vsugerovaný Švejkem, ale spíš ekonomickou a politickou situací?
ZK:
Je to do značné míry pravda. Ovšem armáda v tom také hrála dost velikou roli. Když tady kolega říkal, že čeští vojáci byli výborní, tak já bych spíš řekl, že byli dobří než výborní. Už tehdy fungovala totiž pročeskoslovenská propaganda a někteří koukali vojnu trochu ošvindlovat. To byla také idea, která napadla Jaroslava Haška, který z toho udělal hymnus na švindlování. Armáda ovšem nezapůsobila tak, aby se Rakousko rozpadlo, protože Rakousko mělo svoje elitní oddíly, jako byli třeba horští myslivci, na které se mohlo spolehnout a které fungovaly až do posledního dechu.
Podstata byla spíš v ekonomice i politice. Použil bych příklad, který se týká přímo vztahu k legionářům. Když v létě 1918, kdy už muselo být každému úplně jasné, že válka nedopadne tak, jak si ji představovali, chytili československé legionáře na italské frontě, tak za frontou stavěli řady šibenic a demonstrativně je před pluky popravovali. To je naprosto sebevražedné chování v době, kdy bych měl začít navazovat nějaké kontakty a vymýšlet, co by se dalo dělat v budoucnosti. Takhle si zavřeli veškerou cestu ve světě i doma.

Přepis úryvku zdokumentu Zač jsme bojovali ( režie Milan Maryška, 1994):
Hovoří spisovatel Marino Perisinotto:Věřím, že důvody, které vedly Itálii do války, byly ty samé, pro které českoslovenští dobrovolníci vstupovali do legií i s tím rizikem,že budou zajati a popraveni.Byla to láska k vlasti a přánívidět ji svobodnou a sjednocenou.Vzpomínka na československé legionáře u nás je velmi hluboká.Ještě dnes jsou uctívána místa,kde byli oběšeni.

TJ: Oddělovat vyloženě vojenskou a ekonomickou funkci státu dost dobře nejde, protože jedno je podmíněno druhým. Navíc Rakousko-Uhersko skutečně selhalo v zásobování zázemí, které samozřejmě mělo vliv i na morálku zejména jednotek, které se vracely do Rakouska-Uherska po porážce Ruska z ruského zajetí. Též je nutno vnímat to v kontextu zhroucení veškerých hodnot civilizace, ke kterému v průběhu války postupně došlo. Už to, že Jeho apoštolské Veličenstvo se spolčilo s německými protestanty a mohamedánskými Turky a poslalo své muže střílet pravoslavné křesťany do Ruska a katolíky do Itálie a Francie, způsobovalo veliký chaos.

Vznikl svobodný stát, vznikla republika a bylo potřeba vytvořit armádu. Byla tady řada prvků: legionáři z mnoha zemí, zajatci, kteří se vraceli z front nebo z nepřátelského zajetí, a aktivní vojáci, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě. Jak to dát dohromady?
ZK:
Totiž ono to bylo horší, protože byl proveden převrat, byla vytvořena Československá republika, která byla vytvořena logicky proti těm, kteří byli kolem - proti Rakousku, Německu, Maďarsku. Ovšem Rakousko, Maďarsko i Polsko armádu mělo, ale my jsme armádu neměli. Tento nedostatek, že máme armádu někde daleko za Uralem, začal hrát rozhodující roli.
Když si přečtete dopisy, které psali do Paříže, podepisoval to i Kramář, ale také Rašín a podobně, tak byly zoufalé - „pošlete tři pluky dohodových jednotek“.

MB: Navíc v okamžiku převratu třeba v Praze české vojsko nebylo vůbec, ani bojující v rámci rakousko-uherské armády. Podle rakouských pravidel v Praze byly maďarské jednotky, případně Chebané. Takže dokonce byla varianta, že dojde ke kontrapřevratu v prvních dnech po 28. říjnu. Ale naštěstí hlavním symbolem závěrečných dnů války bylo, že všichni chtěli domů: běžným vojákům už bylo úplně jedno, jestli vyhrají nebo prohrají. Takže i Maďaři a Chebané se v prvních dnech po 28. říjnu sebrali a odjeli domů, což v podstatě zachránilo první dny Československé republiky.
Naše vojsko v první fázi tvořili dobrovolníci a hlavně jednotky vytvořené z řad sokolů, případně z řad rakousko-uherského námořnictva, což je málo známou skutečností. Díky tomu, že Čechy, Morava a Slezsko byly nejprůmyslovější částí rakousko-uherské monarchie, pracovalo zde velké množství dělníků, kteří byli schopni ovládat složité stroje. Proto řada Čechů bojovala v rakousko-uherském námořnictvu, případně i na ponorkách. Někteří byli dokonce ponorkovými esy.

TJ: Sbory v Československé armádě - domácí vojsko, které se konstituovalo z postupně vracejících se vojáků z fronty, ze sokolů a z vojáků, kteří se v době převratu nacházeli na domácím území - se v průběhu první republiky cítily poněkud podhodnocené s tím, že i veřejností byli více protežováni legionáři, zejména legionáři ruští. Nicméně je to pochopitelné, protože strategický význam legií v průběhu první světové války byl se všemi ostatními složkami nesrovnatelný.
Zajímavé je, že třeba i v rámci ruských legií existovaly určité animozity nebo určité napětí mez starodružiníky a novodružiníky a na druhé straně legionáři, kteří vstoupili do legií na podzim roku 1917, nebo případně ještě později, z konjunkturálních důvodů a kteří se především chtěli dostat co nejrychleji domů a už nechtěli nasazovat své životy ve válce za cizí zájmy.

MB: Je tu ještě jedna zajímavost. Pokud se bavíme o okamžiku vzniku republiky a o naší armádě, tak bychom se měli vrátit ještě kousek zpátky, kdy jde o velkou historickou raritu: Tady existovala armáda neexistujícího státu, která nebyla nijak malá. Ještě na podzim roku 1918 všechny zúčastněné státy válečného konfliktu předpokládaly, že válka skončí někdy v roce 1919. Naše legie v roce 1919 představovaly téměř stotisícový sbor, což je na neexistujíc stát poměrně slušné vojsko.

Masaryk s tím uměl velmi obratně politicky zacházet?
ZK:
A byl to jeden z jeho nejsilnějších argumentů vůbec. V okamžiku, kdy se naše legie dostaly do konfliktu se sovětskou mocí, začala Francie zásadně diplomaticky obracet. Rozjela se linie uznávání československé vlády (nejdříve Národního výboru, potom československé vlády) a šlo to jedno za druhým, což bylo úplně evidentní. Navíc nadšení pro legie se nemuselo z lidí páčit. Oni věděli, že legie hrály tuto roli, to byla skutečnost.
Trošku bych opravil to, že se v Rusku lidé přidávali z konjunkturálních důvodů k legiím. Kdy? To by muselo býtpo červenci 1918, ale to už zase byli ve válce se Sověty. Kde to jistě fungovalo, to bylo v Itálii. Ale v Rusku se mi to nezdá.

TJ: Vlna uznávání československého státu souvisí skutečně s tím, kdy se legie dostaly do konfliktu se Sověty, ale je nutno vnímat, že Sověti v té době byli spojencem Německa - prováděli proněmeckou politiku. Vystoupení legií mělo strategický význam v tom, že zastavilo proud osvobozených zajatců ze zemí centrálních mocností, kteří se vraceli do svých domovů a byli připraveni k nasazení na západní frontě, kde tehdy probíhala velká německá ofenziva. Důležité bylo však také to, že československé legie vytvořily frontu na Volze, čímž anulovaly německý a rakousko-uherský zisk z porážky Ruska za pomoci bolševiků. Vytvořily totiž hrozbu možnosti dohodové intervence, a tudíž zpomalily odsunování divizí a armád z likvidované východní fronty na západ. Takže v tom skutečně strategický význam byl.

ZK: Bolševicko-německý mír byl pro Německo poslední šancí. Němci pak dokázali perfektně zorganizovat celou sérii ofenziv a v každém případě prodloužili válku. A to díky sovětskému postoji, protože ruská armáda se sama nerozpadla, ale byla rozložena úmyslně bolševiky.

Na stole před námi leží krásně zdobená šavle. Tato šavle není jen nějaká dekorace, to je šavle samotného Milana Rastislava Štefánika?
MB:
To je velice cenný exponát Vojenského historického ústavu, který Štefánikovi darovali právě ruští legionáři na Vánoce 1918. Byl vyroben v Jekatěrinburgu v prosinci 1918. Tento exponát je tu i proto, že legie jsou jedna z kapitol naší historie, která je přitažlivá dodnes pro celý svět. Zdaleka není pravdou, že by to bylo dávno zapomenuto. Kamkoli přijedete do západní Evropy nebo do Spojených států, tak pokud se bavíme o československých dějinách 20. století, hrají legie stále velice významnou roli.
Svědčí o tom i to, že Vojenský historický ústav připravuje výstavu pro Invalidovnu v Paříži, která se z velké části bude věnovat právě československým legiím, ostatně tato šavle na tuto výstavu poputuje, a v říjnu tohoto roku bude připravovat obdobnou výstavu pro Imperial War Museum v Londýně. Není to o tom, že bychom se tam s něčím vnucovali, ale nejvýznamnější světové muzejní instituce vojenského charakteru nás samy oslovily právě se žádostío takovouto výstavu.

Co znamenala postava Milana Rastislava Štefánika pro české, přesně řečeno československé vojenství, protože by se Slováci mohli urazit?
ZK:
Řekl bych, že právem. Kdyžse Štefánikpřihlásil v roce 1916 k československému odboji, vytvořila se trojice, která plně symbolicky označovala cíl, protože existovala armáda, a nebyl k ní stát. Existoval stát, a nebyl k němu národ. Když se řeklo „československý národ“, každý nastražil uši, protože takový národ neexistoval. Byl to vlastně projekt národa, který se rodil v těchto okamžicích. A Štefánik měl pro zrod této koncepce měl obrovský, neopakovatelný význam.
Jinak pokud jde o praktické věci, byl Štefánik známý tím, že měl i vliv na ženy a dokázal vstupovat do salonů, kam se někdo jiný těžko dostával. Systematicky pracoval pro odboj i těmito prostředky a dostával se tam, kam se nedostal ani Beneš, který dokázal chodit po úřadech do úplného zničení. Štefánik ale chodil trošku jinak a jinými dveřmi, takže byl nenahraditelný.

Jaký význam měl pro formování armády?
TJ:
Štefánik si velmi dobře uvědomoval význam armády (stejně jako Masaryk a o trochu méně Beneš), což bylo dáno i tím, že sloužil jako frontový letec, takže měl frontovou zkušenost. Jeho projekty - konsolidace ruských legií - byly velmi reálné a velmi praktické.
Spíš se můžeme dohadovat o tom, co by bylo, kdyby se nestal obětí letecké katastrofy u Vajnor, která měla posléze fatální vliv na rozklad česko-slovenské jednoty a s kterou zmizel i jeho integrující vliv na armádu tolik potřebný ve 20. a 30. letech.

Štefánik se vrátil a stal se prvním armádním funkcionářem. Ovšem pozoruhodné je, že stát bez armády měl takové funkcionáře dva?
ZK:
Štefánik byl za hranicemi a jeho funkce byla pracovat s legiemi, kdežto doma musela být národní obrana, takže muselo být vytvořeno ministerstvo národní obrany. A to dali řídit poloanarchistovi Václavu Klofáčovi, takže přišlo do správných rukou.

MB: To docela odpovídá. Proto je ministrem války Milan Rastislav Štefánik, generál, voják tělem i duší. A ministrem národní obrany je antimilitarista, který dělá všechno pro to, aby naše armáda vůbec nevznikla a prosazuje místo pravidelné armády miliční systém.
To je věc, s kterou se seznámil Masaryk v prvních letech svého exilu během pobytu ve Švýcarsku a která se mu velmi zalíbila. Začal potom uvažovat, že by podobný systém měl být převzat pro vznikající Československo.
Armáda byla totiž ztotožňována s rakouským militarismem, takže to vlastně byla snaha odstřihnout se od Rakousko-Uherska, což souviselo i s traumatem z války. A proto se hledal nějaký jiný systém, než jakým byla pravidelná armáda. Takže se například v prvních plánech na organizaci Československé armády vůbec nepočítalo s něčím takovým, jako je instituce generálního štábu. Armáda by tak v podstatě vůbec neměla své srdce - ústřední orgán, který jí velí.

Nicméně Československá republika byla tehdy v postavení, kdy armádu potřebovala nejen z vnitřních, ale i ze zahraničních důvodů. Vnitřní důvody se projevily už 4. března 1919, kdy armáda zasahovala proti Němcům, kteří nejspíš toužili po iredentě. Jak to proběhlo?
ZK:
Ne, bylo to horší. Čeští Němci vůbec neuznávali Československou republiku. Pro ně neexistovala. Pro ně existoval pouze stát Deutsche-Österreich. A Deutsche-Böhmen bylo jednou ze zemí státu Deutsche-Österreich. Celé to vzniklo, protože chtěli v Československu volit do vídeňského parlamentu svoje poslance, cožvláda pochopitelně zakázala. Volit poslance na území cizího státu proti tomu státu je samozřejmě nonsens, ale doba byla takto šílená, že něco podobného dokázali vymyslet.
A to, co se odehrálo 4. března, byla manifestace na počest zahájení parlamentu, který byl zvolen ve Vídni a do kterého měli volit čeští Němci, ale nevolili. Poslance tam prostě najmenovali.

TJ: Zásah armády probíhal už v listopadu a prosinci 1918, kdy byla Československou armádou obsazena pohraniční území, která neuznala vznik Československa. Armádu tvořily už navrátivší se bývalé rakousko-uherské pluky s českým personálem a už sem přijížděly první transporty legií z Francie a Itálie. Obsazení pohraničních území se neobešlo bez krvavých incidentů.
Nicméně v průběhu roku 1919, kdy bylo navíc Německo zmítáno krvavou občanskou válkou, čeští Němci zjistili, že veškeré ekonomické vazby mají na české vnitrozemí. A to byl moment, kdy nový stát de facto přijali a pochopili, že je pro ně výhodnější být v ostrůvku klidu, než se připojovat k nějakému státu za hranicemi.
Byl to moment, který mohl vést k vytvoření politického československého národa, jako je třeba politický národ švýcarský, který je mnohojazyčný. Bohužel pak přišla ekonomická krize a všechno se to vyvíjelo jiným směrem, to však předbíhám.

MB: Krvavé incidenty 4. března, při nichž zahynulo 54 Němců, většina v Kadani, jsou klasickou ukázkou toho, kam vedla nerozhodnost v tom, jestli máme mít armádu, nebo nemáme a jakým způsobem má probíhat velení. Pokud by se jednalo o dobře vycvičenou jednotku, která by měla jasně daný řád ( i kázeňský), tak by k tomu vůbec nedošlo, nebo by ztráty na životech byly nesrovnatelně menší.
V ten okamžik se taky ukázalo, jak by to asi vypadalo, kdyby u nás byl jednou nastolen miliční systém. Čeští politici včetně Klofáče, kteří miliční systém propagovali, si na druhou stranu byli celou dobu vědomi, že varianta, že obyvatelstvu rozdají do domovů zbraně (to znamená Němcům a Maďarům z národnostního hlediska a komunistům z politického hlediska), je naprosto sebevražedná a že k tomu nikdy nemůže dojít. Ovšem vzhledem k tomu, že především sociální demokracie měla miliční systém ve svém programu, se i ještě několik let potom miliční systém v našem právním řádu objevuje.

ZK: Řekl bych, že se to stalo čistou formalitou, protože už v roce 1920 máme prvního sociálnědemokratického ministra národní obrany. A to bylo v situaci, kdy to vypadalo, že se začíná blížit nebezpečný konflikt s Ruskem, se Sověty. Takže to nebylo nahodilé.

Byly tady také tlaky zvnějšku. S Poláky nebylo jednoduché řešení Těšínska, kdy to také musela řešit nějakým způsobem armáda?
TJ:
To byl velice nešťastný konflikt dvou států, které vznikly na troskách Rakouska-Uherska a které se nedokázaly dohodnout včas na strategických zásobách uhlí, které se nacházejí na Těšínsku, které si nárokovaly obě strany. Poláci z toho titulu, že tam žije početná polská menšina, Československo vlastně z téhož důvodu, že tam žije hodně Čechů, a hlavně ze strategických důvodů.

MB: Důležitou roli tam hrála také bohumínská železnice, což bylo v té chvíli jediné spojení českých zemí se Slovenskem.

A k čemu tam tedy došlo?
TJ:
Českoslovenští vojáci, především generál Šnejdárek, obsadili polovinu Těšínska, kterou jsme jako Československo nárokovali, a postavili tím jak spojence, tak Poláky před hotovou věc.

MB: V té době hrálo velkou roli nadšení po vzniku republiky. Třeba Masaryk ke konfliktu na Těšínsku řekl, že když se Polákům řekne, aby odešli, tak to udělají. Tady panovalo absolutní nadšení nejen politiků, z kterých to pak přešlo na celý národ, že my, Čechoslováci, jsme miláčky dohodových států a že Dohoda udělá všechno, co nám uvidí na očích, a co si řekneme, to dostaneme. V novinách se dokonce objevovaly články vyzývající k tomu, abychom na mírových jednáních v Paříži žádali přidělení nějakých zaoceánských území - konečně bychom měli kolonie. Někteří tomu skutečně věřili. Těšínský konflikt na konci ledna 1919 byl vlastně prvním vystřízlivěním z těchto ideálů.

A pak byl konflikt dramatičtější, a to s Maďarskem. To byl tehdy prubířský kamínek naší armády?
ZK:
Musíme vzít v potaz, že v Maďarsku začal převrat dokonce o pár dní dříve než ten český. Zahájil ho Mihál Károlyi s ústředním heslem: Integrita Uherského království musí být dodržena. To znamená, že automaticky předpokládal, že historické uherské hranice budou nedotknutelné. Čili Horní Uhry - Slovensko. V tom okamžiku pochopitelně muselo dojít k nějakému konfliktu.

TJ: Nicméně když se do Budapešti dostaly zprávy o tom, že Horní Uhry připadnou československému státu, začali maďarští úředníci hromadně opouštět veškeré své pozice na Slovensku a začali odcházet do Uher. Uvolněné místo obsazovala Československá armáda a československé úřady, které obnovovaly provoz železnice, provoz pošt a veškeré infrastruktury.

MB: V této chvíli sehrály zásadní historickou úlohu naše legie z Itálie, které přijely již v průběhu prosince 1918 a které byly okamžitě odveleny na Slovensko, které celé obsadily. Byly pod velením italských důstojníků, v jejichž čele stál generál Piccione, kterého Klofáč jmenoval vrchním velitelem československého vojska na Slovensku. To potom způsobilo výrazné problémy ve chvíli, kdy v únoru přicestovala do Československa francouzská vojenská mise, protože naše armáda začala mít dvojité vedení.

Jenomže v Maďarsku to tímto převratem neskončilo, tam došlo k dalšímu pohybu?
ZK:
Maďarsko bylo nejvíc postiženo územními zábory ze všech poražených států. Československo ukouslo Slovensko a Podkarpatskou Rus. Východ, Sedmihradsko, dostali Rumuni. A jih, Novi Sad, Vojvodinu, to vše dostalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. A všichni ti úředníci, nádražáci atd. utíkali ze všech těchto oblastí. V Maďarsku byla přitom téměř stoprocentní nezaměstnanost - země byla v úplném rozkladu.
Do tohoto rozkladu přišla malá skupinka komunistů vedená Bélou Kunem, který byl na poradě u Lenina v Kremlu, než odjížděl z Moskvy. Instruovaná byla tak, že by měla aplikovat ruskou metodu. To znamená malá skupinka zocelených, železných, avantgarda atd. bude organizovat demonstrace, které bude stále rozšiřovat, politizovat, až to dospěje k povstání a nastane zvrat. Všechny je pak ovšem zavřeli.

MB: Už v březnu 1919 dala Dohoda Maďarsku další požadavek, aby bylo vytvořeno jakési neutrální pásmo mezi Maďarskem a Rumunskem, přičemž bylo zcela zjevné, že o celé toto území Maďarsko přijde. Pro Károlyiho vládu už to bylo něco nepřijatelného. Takže z toho důvodu, vlastně den potom, co obdržela tento požadavek, jeho vláda abdikovala.

ZK: Sociální demokraté jdou do vězení, kde požádají komunisty, jestli by s nimi neutvořili vládu. A takhle vznikla první sovětská země uprostřed Evropy.

A ta na nás zaútočila?
MB:
Ne, my jsme zaútočili na ni. Tak nějak jsme si o to řekli. Někdy se to vykládá obráceně, ale v podstatě to byla jednoznačně naše chyba a naše útočná operace, kterou jsme poněkud nešťastně vstoupili na maďarské území.
Už předtím byla stanovena jižní hranice Slovenska, což byl velký problém. Stanovit historické hranice české země, které jsou dané reliéfem, bylo v podstatě bez problémů. Severní Slovensko byla historická hranice Horních Uher, takže to taky nebyl problém, ale stanovit jižní hranice Slovenska vyžadovalo opravdu mnohaměsíční jednání. Proto byla stanovena jakási provizorní hranice, nazývala se Pichonova linie podle francouzského ministra zahraničí, který ji nakreslil v Paříži do mapy Evropy.
Tuto hranici dostali Maďaři a bylo jim řečeno, že až po tuto linii postoupí československé vojsko. To se potom stalo. Ale v okamžiku, kdy nastoupil k moci Béla Kun a vznikla Maďarská republika rad, Rumuni, aniž by počkali, jak se situace vyvine, zaútočili přes odpor Dohody na Maďarsko a neutrální pásmo, které mělo být vytvořeno, si obsadili a šli ještě dál.
V té chvíli začali pod tlakem Rumunů Maďaři ustupovat a vyklidili i část sousedící s československo-maďarskou hranicí. Tentokrát zas tíhu okamžiku neunesl ministr Klofáč a někteří další z velení naší armády a rozhodli se z důvodů, které byly uvedeny jako humanitární, vstoupit na Maďarské území. Předpoklad byl, že nám to pak i případně zůstane, takže postoupili až tam, kam jim to Maďaři dovolili.
Tím jsme si ovšem Dohodu definitivně rozhněvali na dlouhou dobu. Komunikace mezi Prahou a Paříží byla v té chvíli velmi omezená, a to i v rámci francouzské armády, takže i francouzská vojenská mise s velením v Paříži komunikovala v tento okamžik velmi složitě. Maďaři ve chvíli, kdy s Rumuny uzavřeli příměří, pak pochopitelně veškerou svou (téměř stotisícovou) armádu nasadili proti naší armádě na Slovensku a během několika dnů slavili naprosto bleskový a úžasný úspěch.

Kam až došli?
TJ:
Došli prakticky až na hranice mezi Uhry a Polskem. Nicméně hlavní strategický cíl, ke kterému směřovali, kdy jim vlastně vznik nepřátelství s Československem přišel velmi vhod, byl prorazit na Ukrajinu a spojit se s Leninovou Rudou armádou. Avšak po obnoveném tlaku dohodových armád z Rumunska a od jihu k tomu nikdy nedošlo. Maďaři se museli stáhnout a Československá armáda znovu dobývala území obsazené Maďary.
Maďarům se podařilo jediné. A to, že jeden jejich pilot přeletěl do Moskvy, a pak se nechal vyfotografovat s Leninem na Rudém náměstí.

ZK: Malinkou opravu k tomu. To, co bylo na jihu stanoveno nebyla hranice, ale bylo to pojmenováno jako demarkační čára, což je v podstatě vojenský termín. A pokud šlo o to, kam postoupili, tak nešli frontálně směrem na jih na Budapešť, ale zabrali pouze Miskolc, tehdy se říkalo česky Miškovec. Odsud byli potom poměrně snadno vytlačeni. Bylo to pár kilometrů a Čechoslováci nebyli schopni takového odporu, protože maďarská armáda tehdy byli Honvédi, což byla řadová armáda s mnoha zkušenostmi. A když Béla Kun řekl, že komunistická vláda brání vlast, nastoupili všichni.

MB: Obsazení části maďarského území mělo svou logiku, protože Pichonova linie byla stanovena poměrně velmi nešťastně. Například na mnoha místech křižovala železniční trať, která tak byla nepoužitelná jak pro Maďary, tak pro nás, protože každou chvilku vedla na území toho druhého státu.

Proč jsme nad sebou potřebovali mít zahraničního vojáka?
MB:
Těch důvodů byla celá řada. Když už v listopadu 1918 Beneš žádal ve Francii o příjezd francouzské vojenské mise, tak měl tři základní ideje, které ho k tomu vedly. Jedna byla velmi rozumná. Předpokládal, že Francie, která bude mít ústřední postavení při mírových jednáních v Paříži, k nám bude vstřícnější, pokud u nás bude francouzská vojenská mise, čímž bude naprosto jasně dáno i naše spojenectví. Druhá byla trošku obdobná jako po roce 1945, kdy se přebíraly vzory sovětské armády. Bylo totiž jasné, že Francie zvítězila ve válce a že tím pádem představuje to nejmodernější a nejlepší, co v současné době mezi světovými armádami je, tak proč nepřevzít její zkušenosti. A třetí idea souvisela s tím, že nebylo jasné, jaký typ armády vlastně budeme mít, a bylo proto vhodné, aby nám s tím Francouzi pomohli.

ZK: Když se generál Pellé (velitel francouzské vojenské mise) vyjadřoval k situaci na Slovensku, tak protože byl neustále v kontaktu samozřejmě s Prahou, ale i s Paříží, hlásil přímo, že jde o ohrožení státu a že je tady veliké nebezpečí, které vyžaduje veškerou pomoc Dohody atd. Vzal prostě Československo za své a musím říci, že pokud jsem se s těmi dokumenty seznámil, měl naprosto pravdu, jelikož zázemí nestálo za nic a armáda byla rozdrobená. Nemohli jsme postavit jednotky, které by dokázaly vzdorovat Rudé armádě.
Tehdy se znovu vyznamenal Šnejdárek, třeba v boji o Banskou Štiavnici, to byl prostě voják tělem i duší, který přišel z cizinecké legie, ale jako celek armáda nefungovala.

MB: Pellé byl se Slovenskem ve velice složité situaci. Pellé a jeho mise přicestovali do republiky 13. února a jejich postavení bylo zcela nejasné. Sice vyplývalo z československo-francouzské smlouvy z 20. ledna, ale ta řešila většinu věcí velmi vágně. Takže Pellé měl být náčelníkem generálního štábu, ale generální štáb neexistoval.
V listopadu, prosinci 1918 jsme byli nejdemokratičtější armádou na světě. Nikdy předtím a nikdy poté žádná armáda světa podle mého takto nefungovala. Třeba neexistovala subordinace. Jakákoli kázeň byla vydávána za šikanu, protože všechno, co souviselo s běžným armádním životem, bylo vykládáno jako to staré rakušácké, co je třeba odstranit. Takže vojáci nezdravili své nadřízené na ulici atd.

TJ: Při obsazování Slovenska hodně velkou roli sehrál Sokol, který byl organizován a který měl základy tělesné přípravy pro tyto úkoly zcela nezbytné. Opravdu to fungovalo tak, že na výzvu šli lidé dobrovolně a dělali něco pro svůj stát, pro svůj národ.
Je tady ale ještě jedna věc. Do republiky přijeli jako první vysocí důstojníci Italové, kteří si ale do svých věcí nenechali mluvit. To kontrastovalo s Pellého přístupem, který československou věc vzal za svou.

MB: Pellé měl být náčelníkem generálního štábu, ale nepodléhalo mu Slovensko. Na Slovensku velel italský generál Piccione jako jmenovaný vrchní velitel Československé armády na Slovensku. Než vypukla válka mezi Československem a Maďarskou republikou rad, Pellé dosáhl svého a Francie se s Itálií domluvila na odchodu italských důstojníků z Československa. To znamenalo, že k 30. květnu Italové předali své funkce na Slovensku. 20. května přitom Maďarsko zaútočilo a přesně 30. května překročilo hranice Československa.
Takže v této vypjaté situaci se Pellé stal se vrchním velitelem armády celého Československa. O to víc to však musel okamžitě řešit a žádat o pomoc dohodové mocnosti: telegramy, které psal do Paříže, jsou opravdu velmi dramatické.

ZK: Ono je to přitom zajímavé, protože Pellé byl takový drobný, menší člověk, ovšem vyzařovala z něj zřejmě autorita, která působila na okolí. Takových lidí není moc. Řekl bych, že fyziognomií mi v něčem připadal jako Štefánik. To byl taky drobnější, menší člověk, který kolem sebe šířil vlny autority.

MB: Pro historii naší armády jsou oba dva zmínění pánové naprosto zásadními osobnostmi. Generál Pellé o to víc, že se stal prvním náčelníkem Generálního štábu Československé armády. Navíc byl jedním z lidí, kteří prosadili první branný zákon Československé republiky, který byl schválen v březnu 1920. Byť stále mluvil o tom, že jednou nastane miliční systém, tak už to byl zákon, který jasně stanovil základní pravidla, že budeme mít armádu se všeobecnou brannou povinností. Takovou, jaká vlastně od té doby existuje dodnes.

ZK: Pellé se tady totiž zamiloval a oženil. Vzal si o mnoho let mladší Márinku.

Jak se podařilo z takového zmatku vytvořit velmi rychle funkční armádu, kterou bezesporu první republika měla?
TJ:
Možná to, že vrchním představitelem armády byl cizinec, umožňovalo a ulehčovalo koordinaci a spojování různých zdrojů. Pellé netrpěl nejrůznějšími rozpory. Vždyť do roku 1922 tady bylo šest vlád, politické zmatky, a on byl nad tím. Pellé byl skutečně nadstranický, když mám použít politický termín.

ZK: Na konci roku 1919 vydává Klofáč coby ministr národní obrany rozkaz, kterým spojil zahraniční a domácí armádu. Takže teprve tehdy vznikla jednotná Československá armáda. Vypadá to, že je to pozdě, bylo to rok po vzniku Československa, ale když si rozebereme, jak za sebou šly dějiny, tak to byl děsný úprk.

TJ: Navíc legie z Ruska přijížděly až v průběhu roku 1920, bylo to 60 000 mužů. To pak ovšem přineslo řadu dalších problémů, protože vlastně ti, kteří byli nejvíc glorifikováni, přijeli jako poslední, když už všechna místa byla obsazena.

Hovoří Zdeněk Všelicha, režisér dokumentu Bývali Čechové stateční rekové (přepis doplňujícího rozhovoru):
Když jsou dokumenty k výročí vzniku naší republiky, tak tam je vždycky všechno o prezidentu Masarykovi, o všech osobnostech, a pak se tam objeví jedna kratičká věta: „O naši samostatnost se zasloužili také naši legionáři.“ Mně to připadá strašně kruté, protože jsem přesvědčen o tom, že bez nich by to nikdy nevzniklo. Kruté také je, že v době, kdy republika vznikla, byli v Rusku a bojovali ještě dlouhé dva roky na magistrále proti bolševikovi. A o tom, že republika vznikla, se dozvěděli až po mnoha týdnech.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod