„Byla to naprosto unikátní zkušenost,“ říká bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer

Hostem Interview ČT24 byl 6. března bývalý viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer. Českou národní banku opouští po sedmnácti letech, z nichž dvanáct strávil v bankovní radě. Za dobu svého působení zažil mnoho významných událostí počínaje transformací České národní banky v 90. letech, přes měnovou krizi v roce 1997,  pád IPB, až k první eurostrategii. Na jeho činnost v centrální bance, na současný vývoj, ale i na plány do budoucna se ptal František Lutonský.

Po sedmnácti letech opouštíte Českou národní banku. Necítíte, že byste byl po tolika letech v centrální bance, kam jste nastoupil v roce 1991, odtržen od reality?
Doufám, že ne. Když se člověk dostane do takovéto funkce zvláště v mladém věku, musí si projít jakousi periodou euforie a tím, že si užívá moci, i když naštěstí jsme kolektivní orgán, takže to není tragické. Doufám ale, že jsem si brzy uvědomil, že je třeba zůstat nohama pevně na zemi. A koneckonců také to, že opouštím tuto instituci v celkem mladém věku, mi stále připomíná, že mě ještě hodně věcí čeká.
 
Funkce viceguvernéra nebo člena bankovní rady je propůjčená prezidentem. Měl jste někdy pocit, že s touto „půjčkou “ špatně zacházíte?
Samozřejmě i momenty, kdy centrální banka, ať už právem či neprávem, zklamala očekávání veřejnosti, či odborníků, nebyly vůbec příjemné. A hlavně s časem jsem si uvědomoval svoji zodpovědnost čím dál tím víc.
 
Pamatuji si na rok 2002, kdy nebylo jasné, zda budete pokračovat ve funkci. Byla to doba pochyb, kdy jste si sám nejvíc skládal účty, nebo přichází až teď?
Už tehdy jsem hodně přemýšlel o tom, jestli je dobré, abych pokračoval - jestli bych to měl chtít. Ovšem samozřejmě mně bylo jasné, že když mi to bude nabídnuto, budu rád. Zároveň jsem si však řekl, jestli není čas opustit banku do privátního sektoru.
 
V roce 1991 jste nastoupil do České národní banky. Bylo to čerstvě po škole. Musel člověk v této divoké době jednat spíš instinktivně nebo zúročil něco ze školy?
Mezitím jsem chvilku prošel zvláštním výzkumným ústavem, pak jsem chvíli učil na škole a dělal nějaký výzkum. Do banky jsem přišel spolu s větší skupinou lidí, která byla najatá guvernérem Tošovským s tím, že dostaneme standardní západní vzdělání atd. Takže v nás možná vkládal nějaké očekávání. V každém případě byl hodně zajímavý kontrast mezi tím, jak jsme byli trénováni lidmi z Londýna, a tím, jak vypadala instituce, do které jsme přišli.
 
V necelých třiceti letech jste se stal viceguvernérem České národní banky. Je člověk v takovém věku zralý na takovou funkci? Může být dobrým bankéřem? Když jste se stal viceguvernérem, ostatními členy bankovní rady byli zejména samí starší pánové.
V otázce jste spojil spoustu věcí - zralý, může být dobrým bankéřem atd. Tehdy mě guvernér Tošovský navrhl prezidentu Havlovi, protože se domníval, že zejména finanční trhy začínají mít rostoucí vliv na činnost centrální banky. Hledal totiž někoho, kdo by byl jiného věku a backgroundu než někdo z naší skupiny, a shodou okolností jsem to byl já. Takže do bankovní rady jsem byl pozván kvůli tomu, že jsem disponoval nějakými znalostmi, které guvernér a bankovní rada považovali za potřebné. Zároveň byla má pozice tehdy svým způsobem jednoduší, protože tam byli lidé, kteří už měli nějakou delší zkušenost, což znamená, že jeden mladý to tam nemohl úplně kompletně rozbít.
 
Ptám se i proto, že prezident Václav Klaus vás v rozhovoru pro Lidové noviny nazval rychlokvaškou. Teď je členem bankovní rady a  viceguvernérem, vaším nástupcem, Mojmír Hampl, kterému je dvaatřicet let. Doba asi evidentně postoupila, nebo to chcete nechat bez komentáře?
Pochopitelně to nechám bez komentáře. Ovšem je zároveň třeba si uvědomit, že tito lidé, kteří jsou teď mladí, můžou mít excelentní vzdělání, které se může v celé řadě institucí uplatnit.
 
Je pro vás funkce viceguvernéra České národní banky vyvrcholením kariéry? Budete se teď dál vzdělávat, nebo naopak napřete síly třeba do soukromého sektoru?
Ty věci se nevylučují. Určitě to byla strašně důležitá životní zkušenost, během které jsem se opravdu hodně naučil jak z hlediska technického, tak z hlediska jednání s lidmi a řízení celkem velké instituce. Určitě to byla naprosto unikátní zkušenost, ale zároveň doufám, že ve svém věku ještě leccos zajímavého profesně zažiji.
Nerad bych to takhle hodnotil, ale zejména při konfrontaci s lidmi z okolí (tedy ne z České republiky), mi říkají, že být u takovéhoto procesu se stane jednou za život.
 
Mohli bychom se teď vrátit do roku 2002, kdy se rozhodovalo o tom, jestli vezmete nabídku stát se na druhé období viceguvernérem. Poskytl jste tehdy rozhovor stanici BBC, ve kterém jste mimo jiné řekl: „…mnoho lidí jde teď do funkcí s vynikajícím ekonomickým vzděláním. Přece jenom realita je ale mnohem složitější, je tam nějaká učící křivka. Myslím si, že na řádnou úroveň učící se křivky se člověk, alespoň obvykle, pár let drápe.“ Máte pocit, že jste na vrcholu křivky, nebo už jdete dolů?
Bral bych to z hlediska instituce, protože než člověk pochopí, co všechna instituce dělá, jak některé věci fungují, opravdu to trvá pár let. A je pravda (celá řada kolegů z centrální banky to potvrzuje), že šest let, na které jsme jmenováni, je trochu nešťastných v tom, že to je akorát doba, kdy má člověk pocit, že už je na vrcholu toho, co umí, a je schopný práci opravdu zodpovědně dělat. Najednou je ale v situaci, kdy by měl třeba odejít.
Zároveň však někteří kolegové říkají, že deset, dvanáct let je už zase tak dlouho, že si to člověk tolik neužívá a jeho přidaná hodnota mu může klesat. Měl jsem to štěstí, že to, co se v té době odehrávalo, byly natolik různorodé a unikátní procesy, že jsem se v práci nudil málokdy, pokud vůbec někdy.
 
Máme za sebou jmenování analytičky Komerční banky Evy Zamrazilové na post členky bankovní rady a Mojmíra Hampla do funkce viceguvernéra České národní banky. Opatříte to nějakým komentářem?
Ne. A to ne proto, že bych ještě stále byl v České národní bance. Pro mě je důležité, jak bude tato instituce fungovat, a myslím, že bude dělat dobře svoji práci. Nemám nejmenší důvod se domnívat, že tomu bude jinak.
 
A za jistého euroskeptického tónu, jak se jmenováním Václavem Klausem připisuje v komentářích?
Otázka je, jakou bude mít institucionální roli Česká národní banka ve chvíli, kdy Česká republika přijme euro. Pochopitelně tam máme určitý poradní hlas, ale zodpovědnost by měla být dominantně, výhradně a výlučně na vládě.
 
Hodně se mluvilo zejména v souvislosti s prezidentskou volbou o jmenování centrálních bankéřů. Kdybyste měl možnost to ovlivnit, podle čeho by měli být jmenováni centrální bankéři?
To ani nevím. Je jasné, že je to politický proces, protože nikdo jiný než politici to dělat nemůže. Otázka je, jak je proces postavený.
Co bych však považoval za nejdůležitější vylepšení zákona o centrální bance je zavedení takzvaných cenných překryvných termínů. To znamená, aby se neděly výměny mnoha členů bankovní rady zároveň. V ideálním případě, kdy je sedm členů bankovní rady, by měli sedmiletý termín a každý z nich končil v jednom roce. Chvíli to totiž trvá, než se člověk seznámí s celou šířkou činnosti centrální banky, a lidé, kteří jsou tam déle, pak už mají nějakou kontinuitu. A ti, kteří tam přijdou, zároveň přinášejí nějaké nové myšlenky, které jsou často velmi užitečné. Ovšem je dobré udržovat nějaký balanc.
Role bankovní rady je poměrně významná i v běžném managementu instituce. Takže bych považoval skoro za důležitější překrývající se termíny než mechanismus jmenování.
 
Bankovní rada nastavuje úrokové sazby, určuje měnovou politiku země, dozoruje bankovní sektor, je zodpovědná za dozor nad kapitálovým trhem, pojišťovnami, penzijními fondy. Kdybyste měl obyčejnému člověku vysvětlit, proč vůbec potřebujeme Českou národní banku, proč potřebujeme bankovní radu?
Bankovní rada je orgán, který je zodpovědný za řízení celé centrální banky ve všech činnostech, které provádí. Pro lidi, které nezajímá ekonomie, jsou důležité věci, jako je peněžní oběh, aby bankovky byly kvalitní, aby dobře obíhaly, aby nebyly padělané atd. Kromě toho zajišťujeme, což není vždy případ všech centrálních bank, platební systém. Když  jdou peníze z jedné banky do druhé, probíhá to přes centrální banku, aby věci fungovaly naprosto spolehlivě, aby byly odolné vůči nějakým katastrofám.
A pak jsou to odborné věci, kdy je to měnová politika, která zahrnuje snahu nastavovat úrokové sazby. To nefunguje administrativně, že bychom řekli, že je to tři a půl a hotovo. Ne, provádíme to operacemi na volném trhu přes náš dealing. Kromě toho spravujeme obrovský balík peněz zvaný devizové rezervy. Jsem na to celkem hrdý, protože nevím o jiné státní organizaci, která by spravovala takový balík peněz a nikdy se nedostala do nějakých problémů, že by se s těmi penězi něco podivného nestalo. A další činnost, kterou centrální banky mohou a nemusí dělat, je dohled nad finančním trhem, kdy se snažíme dbát o rozumná pravidla. Nejsme samozřejmě schopni zajistit, aby všechny instituce byly zdravé a dobře fungovaly, ale snažíme se v ideálním případě zavčas vyloučit ty, které jsou nezdravé, aby nenakazily ty zdravé.
 
Jste schopni odstínit informace, když chcete udělat nějaké zásadní rozhodnutí? Jakým způsobem to probíhá, aby to nezjistily třeba peněžní ústavy apod.?
Například rozhodnutí o úrokových sazbách probíhají na jednání bankovní rady, které je uzavřené. Samozřejmě, kdyby někdo zavčas věděl, jak se úrokové sazby budou měnit, je možné na tom vydělat peníze. Bylo by možné vydělat na devizových intervencích, kdyby to člověk věděl s předstihem.
Důležité je, aby měl systém nějaký standard jednání. U nás je velmi striktní. Jednání probíhá v uzavřeném kruhu, v dobře definované místnosti, ze které by bylo dokonce velmi obtížné cokoliv sofistikovaně odposlouchávat. A potom druhá stránka ochrany je, že rozhodnutí je hned po té, co je přijato, vyhlášeno. Takže období, ve kterém by někdo eventuelně mohl disponovat touto informací, je velmi krátké.
 
Navíc Česká národní banka začala zveřejňovat, jak kdo hlasuje. Je to krok dobrým směrem vzhledem k větší transparentnosti? Možná to bude znamenat větší předvídatelnost rozhodnutí České národní banky? Má být úplně předvídatelná?
Nemyslím si, že to zvýší předvídatelnost. Přijali jsme podobných rozhodnutí víc, některá jsou pro veřejnost bezesporu užitečná. Například v naší prognóze publikujeme předpoklad vývoje úrokových sazeb. To je věc, která by se publikovat měla, protože když řeknete A, ale neřeknete B, těžko se pak skládá celá historka.
U zveřejňování hlasování to na jednu stranu vytváří určitou osobní zodpovědnost členů bankovní rady. Na druhou stranu je tu riziko, že to snižuje jejich nezávislost. Často je akcentován problém, do jaké míry chce být guvernér při tomto způsobu hlasování systematicky přehlasováván. Avšak ani systémy, ve kterých to zveřejňováno není, nejsou vůči těmto problémům imunní. Čili je to opět jedna z voleb. V každém případě je tento postup považován za transparentní, a i když to za určitých okolností zmenšuje komfort členů bankovní rady, jsem za to koneckonců placený a kolegové taky.
 
Říkáte si někdy, jaké nejhorší rozhodnutí jste za dvanáct let ve funkci viceguvernéra udělal?
Nejtěžší rozhodnutí byla pochopitelně v oblasti bankovního sektoru. Problém v ekonomii a v těchto vědách, ve kterých věci nejsou ani černé, ani bílé, je, že se svět neustále vyvíjí -neustále přicházejí nové informace. Vždycky, když se podíváte na kterékoliv naše rozhodnutí, se ve většině případů dalo udělat lépe. Takže chyba, která by mě opravdu mrzela, by byla, kdybychom z informací, které byly v danou dobu dostupné, došli ke špatnému závěru. Myslím si, že v případě měnové politiky jsme zásadní pochybení neudělali. I když jsme často obviňováni z toho, že jsme po roce 1998 špatně odhadli, že se ekonomika blíží do zpomalení a inflace půjde velmi rychle dolů, na což jsme měli reagovat snížením úrokových sazeb. To je pravda, i když je otázka, do jaké míry to, že jsme byli pomalejší, ovlivnilo ekonomický vývoj země.
V případě bankovního sektoru se ukázalo, že banky, které jsme označili za špatné a které bylo třeba zavřít, byly ještě horší, než jsme si mysleli. A to pochopitelně ukazuje na to, že kdybychom to udělali dříve, tak by to mohlo být levnější.
 
Je vůbec spočítáno, na kolik přišla sanace českého bankovního sektoru?
Jsou to obrovské částky - nad pět set miliard. Navíc ještě stále dobíhají takové věci, jako je dobývání některých aktiv, což může částku zmenšit. Ovšem na druhou stranu, kdyby se do toho správně započítaly úrokové náklady, tak by se to zřejmě zhoršilo.
 
Česká národní banka také investuje obrovské sumy peněz. Stane se někdy, že prodělá?
Pochopitelně, protože ceny všeho se hýbou. Ale co se týče správy devizových rezerv, máme velmi podrobný systém, který rozhoduje o celé investiční strategii, kdy každá úroveň dělá nějaké volby. Nejnižší úroveň, dealer, se třeba rozhoduje, jestli místo jednoho tříletého papíru nekoupí jednoletý a pětiletý podle toho, jak se vyvíjí výnosová křivka. A buď to je to lepší obchod, anebo horší.
 
Udělali jste nějaký „horší“ obchod takového rázu, který by byl v řádu stovek, desítek milionů korun?
Ne, to v žádném případě. V průměru dosahujeme lepšího výnosu v řádu několika setin, než jsou naše teoretické investiční strategie (benchmark). Samozřejmě jsou vždycky nepříjemná rozhodnutí, když musíte udělat jednorázový velký obchod. Třeba na začátku devadesátých let jsme restrukturalizovali nějaké věci v bilanci centrální banky, a pak, když se dělal velký jednorázový obchod, se ukázalo, že timing nebyl úplně šťastný. To jenom dokazuje, že věci je třeba dělat pořádně, včas a mít celou strategii.
Myslím si ale, že celkově správa devizových rezerv byla opravdu na kvalitní, světové úrovni z hlediska používaných postupů. Samozřejmě vždy můžete říct, že je špatné měnit dolary. Česká národní banka není instituce, která krátkodobě spekuluje na Forexu a která to jeden týden vidí tak a příští týden jinak, ale má relativně stabilní alokaci.


V současnosti posiluje koruna, zdá se, že ji nic nezastaví. Co s tím může dělat Česká národní banka? Nejsme na počátku nějaké krize?Teoreticky může intervenovat, což je nástroj, který je lehce kontroverzní. Silnější koruna znamená určité zpomalení ekonomiky a pokles cen. Obě věci velí snižovat úrokové sazby. To je standardní reakce s tím, že neřeší problém. Transmisní kanál je totiž delší než okruh. Silný kurz koruny pociťují ti, kteří potřebují obchodovat okamžitě devizy, a ne všem pomůže, že jsou úrokové sazby nižší. Pokud jste čistý exportér, který nemá žádné dluhy, nízké úrokové sazby vám nepomůžou. Jste-li však třeba realitní developer, který operuje v korunách, získáváte nějaký benefit a nenesete náklad. Takže Česká národní banka působí na celý souhrn makroekonomiky, ale to neznamená, že někteří účastníci ekonomiky neinkasují větší rány a někteří naopak dárky shůry.
 
Představme si, že jsem exportér, který obchoduje zejména v amerických dolarech. Jaký kurz dolaru vůči koruně (za předpokladu, že je koruna vázána hlavně na euro) jsem ještě schopen ustát?
To záleží na konkrétním exportérovi. V minulých letech už celá řada firem, které se orientovaly na vývoz do dolarových oblastí, zmizela, zanikla, byla velmi masivně restrukturalizována, protože to není jen záležitost kurzu dolaru. Jde i o rostoucí mzdy, rychle rostoucí ceny energií a občas také o objevení levnější konkurence. Takže je to opravdu podnik od podniku.
Nepochybně jsou podniky, které musí být schopné posílení koruny absorbovat. Pokud je například náš automobilový průmysl stejně produktivní jako „německý“, tak při úrovni eurových mezd, to znamená našich jednadvacet tisíc děleno eurem, musíme být schopni konkurovat.
 
Takže nějaký méně kvalifikovaný průmysl se přesune jednoduše pryč?
I v méně kvalifikovaném průmyslu se díky relokaci výrobních kapacit ze západní Evropy k nám může ukázat, že poptávka po výrobku je taková, že nikdo není schopný vygenerovat dostatečnou nabídku. Takže na trhu budou firmy moci zůstat nějakým zvýšením efektivity, ale a třeba i zvýšením ceny. Čili je to opravdu firma od firmy.
Silný kurz pochopitelně tyto procesy urychluje. Takže výroby s nízkou přidanou hodnotou, kdy víc závisí na práci a které by nešly do dolarových oblastí, jsou velmi ohrožené, zatímco výroby s vyšší přidanou hodnotou by měly být i nadále konkurenceschopné.
 
Přelije se nynější vysoká inflace do pracovního trhu?
To je velká otázka. Bude záležet na tom, co se letos stane s ekonomikou. Odbory budou nepochybně chtít v příštím roce, možná i v průběhu tohoto roku kompenzace za vyšší růst cen. Pokud ekonomika začne brzdit, nemusí je dostat, protože eurová kupní síla mezd opravdu roste. Situace na pracovním trhu se tak změní a riziko, že lidé budou propouštěni, bude vyšší. Před pár měsíci de facto neexistovalo.
 
Kde skončí viceguvernér České národní banky, kam povedou jeho další profesní kroky? Nějakou dobu nesmíte pracovat v bankovním sektoru. Pak skončíte spíš v soukromé sféře nebo máte nabídky od státu, případně ze zahraničí?
Nejsem si vědom toho, že bych dostal nějaké nabídky od státu. Spíš to vidím na soukromý sektor. Osobně bych spíš přivítal, kdybych zůstal v České republice. Ovšem je to všechno mix toho, jak je práce zajímavá, jaké pro ní mám předpoklady atd. Hodně jsem se angažoval v evropských věcech a nejvíce mě zajímá regionální vývoj včetně perspektivních členů Evropské unie, to znamená Balkánu. Málo se ví, že tam jako centrální banka poskytujeme celkem velkou technickou asistenci a máme mezi tamními ekonomy úžasnou pověst. Mám tam řadu přátel a byl bych samozřejmě hrozně rád, kdybych v tom mohl pokračovat.
 
Bývalý viceguvernér pan Dědek je teď „panem euro“. Zdá se, že toto místo je na nějakou dobu obsazené. Laškoval jste někdy s politikou? Neměla vás moc ráda ani ODS, ani sociální demokracie. Kdysi se o vás psalo, že fandíte oběma.
Svým způsobem jsem tomu rád. Politika mě zajímá jakožto daňového poplatníka, protože je to stále relevantní věc, jakkoli vliv státu na naše životy do určité míry klesá. Ale o vstupu do politiky jsem opravdu nepřemýšlel a nemyslím si, že to je něco, co bych chtěl dělat.
 
Je také potřeba říct, že jste patřil mezi nejviditelnější členy Bankovní rady České národní banky. Čím to bylo? Média si vás vybrala, protože jste byl mladý?
Ne, tak to ani nebylo. V roce 1997, když byla měnová krize, jsme měli úplně jinak nastavenou komunikační politiku. Zatímco teď komunikují členové bankovní rady, tehdy komunikoval náš tiskový mluvčí Martin Švehla. A když byl třeba trošku vyšší kalibr, nehrnul se do toho nikdo z tehdejších členů bankovní rady, tak jsem to nějak tak přirozeně vyfasoval, a pak už se to se mnou táhlo.
Ale abych se netvářil, že jsem obětí. Myslím si, že guvernér Tošovský dobře otočil banku směrem k velké transparenci a otevřenosti, čehož součást byla i otevřená komunikace s médii a udržování dobrých přátelských vztahů se světem, v čemž jsem se vždy celkem angažoval. 

(redakčně kráceno)