„Společnost, která utíká od minulosti, stojí na kuřích nohou,“ říká biskup Václav Malý

František Lutonský přivítal na Velký pátek – den ukřižování Krista – světícího biskupa pražského Václava Malého. V rubrice Dobrého rána Profil hovořili o tématech duchovních i více než světských. Mluvilo se samozřejmě o významu Velikonoc, ale také o arcibiskupově důchodu, smlouvě s Vatikánem i o projektu Otevřená minulost týkající se spolupráce kněží s komunistickou Státní bezpečností.

Proč by měl nevěřící člověk slavit Velikonoce? Poradil byste jak?
Na to není recept. Ovšem myslím si, že osobnost Ježíše je natolik významná, že patří k základním vědomostem vědět, kdo to byl. Zároveň celá evropská a tedy i naše kultura stojí na křesťanských základech a to souvisí s tím, co Ježíš hlásal. Takže jsem přesvědčen o tom, že by každý měl o Ježíši něco vědět, aniž bych chtěl kohokoli nutit, aby věřil, kdo byl, jak to vyznáváme ve své víře.

Neválcuje v současnosti Velikonoce konzum?
Je to lepší než o Vánocích. Lidé se teď ale samozřejmě těší na chaty, zahrádky – je krásné počasí. Přesto si myslím, že by těmto dnům měl být dán punc slavení a hlubšího zamyšlení, co to vlastně znamená nový život, co znamená obrátit se od temnoty ke světlu. To jsou všechno témata, která se dotýkají našeho života.

Je to role i pro církev?
Naším posláním je nabídka této zvěsti, životní orientace. Říkám nabídka ne nucení.

Když se podívám na dnešní, konkrétní den velikonočních svátků. Jak máte rád pověru o otvírání země s poklady?
Jé, to jste mne překvapil. O tom celkem vůbec nic nevím. Já prožívám Velikonoce z pohledu své víry, je to spojeno s dějinami Ježíše. Dnes je Velký pátek, kdy si připomínáme jeho utrpení, ukřižování, zradu jeho učedníků a všechno s tím související.

Když se podíváme na vztahy státu a církve, připomeňme, že premiér Topolánek se před několika měsíci sešel s kardinálem Miloslavem Vlkem. Co v současnosti nejvíce trápí, poznamenává vzájemný vztah církve a státu?
Především je třeba si sednout ke stolu a znovu situaci zhodnotit. Dosud není konkrétně vyřešen vztah církve a státu. Je třeba odbourat předsudky, odbourat i tlak části veřejnosti, která tomu ne úplně rozumí a je ideologizována. Je třeba říci si ano a jít kupředu. To si myslím, že chybí. Zatím každá vláda slibovala a v podstatě nikdy se nesplnilo to, co bylo slíbeno.

Předestřu několik problémů - restituce, církevní zákon, smlouva s Vatikánem. Jak byste je seřadil podle důležitosti?
Jako důležitou bych viděl smlouvu s Vatikánem, aby byla ratifikována parlamentem. Často se vytýká, že by to bylo zvýhodnění katolické církve. Ta je ovšem univerzální a své nejvyšší vedení má mimo hranice státu, tudíž je třeba, aby vztah státu a církve byl pokryt nějakou mezinárodní smlouvou. To je tedy záležitost, která se zbytečně komplikuje a ideologicky zabarvuje.

Zdá se, že nynější kardinál nestihne něčeho podobného dosáhnout?
Teď jsou pořád spekulace, kdo přijde po něm. Počkejme. Kardinál nejdříve musí podat demisi, lépe řečeno požádat papeže podle církevního práva o uvolnění. Na papeži pak záleží, jestli to přijme nebo ne. Je totiž možno, že pan kardinál zůstane ještě dva roky pražským arcibiskupem.

V médiích se spekuluje o tom, že byste ho mohl nahradit. Měl by být nový pražský arcibiskup taktéž kardinálem?
Je to takový zvyk, že pražský arcibiskup se stává později kardinálem, protože je to významný post, v podstatě nejvýznamnější církevní post v rámci naší republiky.

Na Ministerstvu vnitra už pár týdnů, možná měsíců běží projekt Otevřená minulost. Dokonce byla ustavena speciální skupina z církve, která společně s historiky zkoumá vztah církve a totalitní Státní bezpečnosti. Ke spolupráci se přiznalo pětačtyřicet duchovních. Máte už konkrétní poznatky z práce této skupiny?
Zatím se tato skupina seznamuje s materiály, celé je to velice citlivé. Stále opakuji, že ti, kterých se to týká, by měli najít odvahu se přiznat. I když míra a podoba spolupráce byla samozřejmě různá. Nejde o to líčit podrobnosti, ale říci ano, tak tomu bylo. Dosud se to ale zatemňuje, většina popírá, že tady něco takového bylo a ani v osobních rozhovorech nejsou tito lidé příliš otevření. To pak vytváří skvrnu a atmosféru nedůvěry uvnitř církve.

150 bývalých agentů uvnitř církve, to je údaj, který udávají historici. Připadá vám nadsazený?
Myslím, že je to správný odhad. Odhaduje se, že asi 11 procent katolických duchovních podepsalo spolupráci. Proč to zastírat? Znovu říkám, to, že podepsali spolupráci, ještě neznamená, že spolupracovali. Mohl to být okamžik strachu, kdy podlehli nátlaku. Někteří byli placeni, někteří nabídli byt a někteří odmítli spolupracovat ihned po podpisu. To všechno je třeba posoudit a případy jednotlivě hodnotit.

Tím se dostáváme k celospolečenské debatě, jestli je dobré se zabývat minulostí, proč je dobré tuto nedávnou historii znovu otvírat. Kdybyste byl osloven, coby účastník této celospolečenské diskuze, co byste odpověděl?
Společnost, která utíká od minulosti stojí na kuřích nohou. Střední a starší generace je poznamenána totalitou, diktaturou a je také poznamenána právě tím, že mezi námi žili lidé, kteří spoluvytvářeli aktivně totalitní systém. Mladá generace by o tom měla něco vědět, aby se vyhnula těmto nebezpečím, která vždycky hrozí. Bohudík žijeme v demokracii, v pluralitním systému, ale tendence k jisté autokratičnosti, tendence zužovat svobody existují vždy a je třeba se proti tomu bránit. I zneužívání bezpečnostních sil nikdy není zažehnáno, takže ze všech těchto důvodů se o historii mluvit musí. Velkou chybou po roce 1989 bylo, kdy i nejvyšší představitelé státu říkali, obraťme se do budoucnosti a nevracejme se k minulosti. To byl takový útěk a nepřiznání si, že většina tehdejších našich spoluobčanů nějakým způsobem, už svojí pasivitou přispívala k tomu, že systém byl takový, jaký byl. Nebyla to záležitost pouze vládnoucí vrstvy a to si neradi přiznáváme.

(redakčně kráceno)