„Lidé ztratili důvěru v architekturu,“ tvrdí architekt Zdeněk Lukeš

Praha jako historické město čelí náporu moderní architektury celkem obstojně. Přesto se v posledních týdnech a měsících hovoří o několika významných projektech, které by mohly částečně změnit její tvář. Jde například o pankrácké mrakodrapy a jejich vliv na panorama Prahy nebo Kaplického "stan" nové Národní knihovny na Letné. Je Praha připravena na takové stavby? Potřebuje je vůbec? Historik architektury a velký znalec pražského urbanismu, vystudovaný architekt Zdeněk Lukeš odpovídal na tyto a další otázky Evě Souhradové v Interview ČT24 z 23. března.

Začnu aktuálním, žhavým tématem. Pražští zastupitelé včera odsouhlasili kandidaturu Prahy na pořádání Olympijských her v roce 2016. Veřejně jste se vyslovil, že se vám tento nápad v současné době moc nelíbí. Nicméně, kdyby se měly Olympijské hry přeci jen pořádat v Praze, která lokalita by byla nejideálnější?
Naštěstí se už před časem začalo hovořit o tom, že centrum Prahy by takovou akci neuneslo. Takže se hledalo místo na okraji Prahy, kde by mohl vzniknout centrální stadion a ostatní sportoviště, a které by mělo dobré napojení na dopravu. Našly se Letňany, kde je velký výstavní areál, kde by mohl být stadion a některá další sportoviště. Je tam sice napojení na metro, ale i tak by to mohl být dopravně problém. Muselo by vzniknout asi ještě něco dalšího – nějaký rychlovlak apod.

Jinou lokalitu než Letňany si nedovedete představit?
Skoro si to nedovedu představit. Myslím si, že Letňany mají řadu výhod a v kombinaci s dalšími sportovišti, která buď už existují, nebo by se postavily na různých místech v Praze, by to snad mohlo fungovat.

Umíte si představit, jaká by to byla výzva pro architekty vymyslet multifunkční budovy, které by sloužily i po olympiádě?
Pro architekty to je fantastická příležitost. Určitě to musí být multifunkční stavby. A jsem rád, že se od začátku mluví o tom, že by to nemohly být bombastické hry, jaké asi uvidíme za rok v Číně v Pekingu. Že by to musely být hry daleko skromnější. Jde o to, jak město, které má milión obyvatel a nikoli deset nebo pět jako další města, která se ucházejí o olympiádu, dovede sportoviště využít po skončení olympiády. Případně je adaptovat pro nějaký jiný účel.

Kdyby se mělo rozhodovat, věřil byste magistrátu a jeho památkářům, že by dokázali takovouto úlohu zvládnout? Nebo by tam měla být širší spolupráce architektů a podobně?
Všechno by to mělo fungovat na profesionální bázi. Určitě bude ustanoven nějaký tým, v němž budou architekti, urbanisté, památkáři. Budou vytipovány lokality a potom se, předpokládám formou mezinárodních soutěží, bude hledat optimální řešení pro jednotlivá sportoviště.

Mohla by olympiáda Praze v nějakém smyslu uškodit? Bráno z architektonického hlediska.
Samozřejmě ano. Je potřeba si uvědomit, že půjde o ohromné nápory návštěvníků. Mluví se třeba o tom, že areál v Letňanech by po skončení olympiády mohl sloužit dál jako výstaviště, to je určitě skvělá kombinace. Musíme si ale uvědomit, že na výstaviště nejdou lidé nárazově, kdežto na nějakou sportovní akci pojedou. Proto říkám, že jenom metro toto nemůže utáhnout. Takže tam bude muset vzniknout celá řada dopravních systémů, aby to všechno fungovalo. I mezi těmi jednotlivými sportovišti vzájemně bych se snažil historické centrum Prahy co nejvíce ušetřit a udělat tam závod typu maratónu nebo něco takového. Spíše tlačit sportoviště na okraj města a někam do jiných lokalit.

V Praze to není jediná kontroverzní záležitost. Dlouho se mluví o výškových budovách. Jde o projekty na Pankráci a v Holešovicích. Mluví se o 150 metrů vysokém mrakodrapu. Může si Praha takové budovy dovolit?
Dovedu si to představit. Myslím si, že to Praha unese, ale pouze v určitých lokalitách. Nová výstavba nesmí být bezohledná k okolí. V případě Pankráce jde o oblast, která byla pro výškové stavby proponována dokonce už před válkou, nakonec tam vyrostly až v sedmdesátých letech. Tuto skupinu mrakodrapů lze doplnit o dvě, tři další stavby a zástavba by potom působila kompaktněji než dnes. V jiných lokalitách to může být problém. V Holešovicích je zástavba poměrně drobná, a pokud by se výškové budovy objevily přímo v ní, mohl by tento kontrast působit nepříjemně.
Je potřeba bedlivě zvážit, v které lokalitě by budova stála a jak by vypadala v kontextu se stávající zástavbou. Viděl jsem nějaké vizualizace, které z pohledu z Libeňského mostu vypadaly docela dobře, ale mě by zajímal opačný záběr od Buben nebo Holešovic. Tam si myslím, že by kontrast mohl způsobit určité problémy.
Nejde přeci o to, abychom postupně vybourali tuto zónu a stavěli tam nové budovy. My bychom byli rádi, kdyby celá řada kvalitní architektury v Holešovicích přežila, zůstala. Pro továrny by se našla nějaká jiná funkce, což se také děje. Například Holešovický pivovar nebo připravované projekty na využití bývalých parních mlýnů apod. Takže moderní architektura ano, ale jaké měřítko, to je otázka pečlivého zvažování pro odborníky.

Výškové budovy by určitě změnily panoráma Prahy. Někteří odpůrci jejich vzniku tvrdí, že by díky nim mohla být Praha vyškrtnuta ze seznamu památek UNESCO?
To je strašení, které nemá žádný reálný podklad. Ostatně odborníci z UNESCO sem přijíždějí – byli tady před několika dny a seznamovali se s různými projekty. Především historickému centru Prahy nic takového nehrozí. Naopak situace ve srovnání s devadesátými lety je výrazně lepší, nové stavby, které se objeví v historickém centru jsou podle mne kvalitní příklady architektury. A to, co se děje dál, by nemělo Prahu ohrozit, na to jsme všichni příliš opatrní. Naopak se těším, že takové a další nové projekty, jako například nová Národní knihovna, mohou přinést zajímavé výsledky. A právě v prstenci kolem historického jádra Prahy by mohly vzniknout budovy, které se zařadí mezi významné architektonické skvosty.

Je Praha uzavřená moderní architektuře? Už dvacet let se zde nepostavila jediná výšková budova. Z čeho taková nechuť vyplývá?
Máte pravdu, že je zde jakási opatrnost. Asi to také plyne z období totality, kdy úroveň architektury velmi klesla. Zatímco v meziválečném období patřila Česká republika ke světovým architektonickým velmocím, po válce nastal úpadek. Vznikly problematické projekty, především zprůmyslovění stavebnictví, satelitní sídliště z panelů apod. To jsou problémy, které se s námi potáhnou ještě dlouhá desetiletí. Lidé tak ztratili v architekturu důvěru. Takže architekti dnes postupně musí veřejnost přesvědčit, že umí udělat lepší věci než je třeba sídliště nebo panelák. A že jsou schopni se s tím vypořádat na úrovni a udělat stavby, které mají mezinárodní úroveň a sledují současné architektonické trendy. Samozřejmě nejenom naši architekti, ale musíme umět pozvat špičkové architekty ze zahraničí jako je Frank Gehry nebo Richard Meier a dát jim možnost, aby u nás taky něco postavili.

Přesvědčí veřejnost Národní knihovna od Jana Kaplického, který se také řadí mezi světové architekty?
Je to trošku metoda šoku, protože tak odvážnou stavbu jsme tady za poslední léta neviděli a víme, co způsobily stavby typu rekonstrukce Sovových mlýnů. Nebudu mluvit o Tančícím domě, i když to je stavba, na kterou si Pražané nakonec zvykli. Dokonce se objevuje na přebalech zahraničních architektonických průvodců.

Návrh Jana Kaplického jste nazval chobotnicí. Bylo to v pejorativním nebo pozitivním slova smyslu?
Ne. Tato stavba bude pro Prahu přínosem a architekta Kaplického si velice vážím. Naopak mne mrzí, pokud se někde objevují takové příměry, které nejsou příliš tolerantní k nové architektuře. Debata musí samozřejmě proběhnout, ale měla by mít úroveň.

Jak taková stavba může ovlivnit rozvoj města? Říkal jste léčba šokem. Jak ovlivní svoje okolí?
Málo si lidé uvědomují místo, kde stavba bude stát. Je to na samém konci Holešovic v katastru Prahy 7 u křižovatky Špejchar, to znamená, že není v přímé konfrontaci s Pražským hradem při pohledu z Letné. Vedle ní budou nájezdy do tunelu, který povede pod Stromovkou až do Libně. Ty nájezdy z hlediska architektury moc hezké nebudou, takže to místo o jistou atraktivitu přijde. Právě proto si myslím, že je dobré, že taková stavba vznikne tam. Pro některé mé kolegy by bývalo lepší postavit takovouto výraznou budovu někde dál od centra do banální zástavby, kde by ještě více vynikla, ale já si myslím, že Letná je ideální poloha. Musíme si uvědomit, že jde o kulturní, mimořádně významnou stavbu. Národní knihovny bývají velice důležitým místem nejen proto, že jsou tam umístěny knížky, ale také protože se tam setkávají lidé – jde o skutečný kulturní stánek. Pro něj je umístění na Letné ideální - mezi velkými univerzitními areály (jeden v centru a další na Praze 6), k tomu dostupnost z metra.

Pojďme se podívat na stavbu, která je považována už za klasickou a dnes je chráněnou památkou UNESCO – vila Tugendhat. Mluví se teď o tom, zda ji nevydat původním majitelům. Vy jste byl pokud vím pro. Za jakých podmínek by měla být taková památka vydána?
Především je to problém právní. Jak takovou památku vydat, když je ve vlastnictví státu nebo města, je docela problém. Mluví se o tom, že kdyby město Brno památku vydalo, tak by muselo zaplatit darovací daň značné výše atd. Z morálního hlediska by se vila měla vrátit dědicům původních majitelů, protože to byli oni, kdo tuto stavbu zadali světově proslulému architektu Miesi van der Rohemu. Byli to lidé, kteří museli naši republiku z rasových důvodů opustit atd.
Ovšem pak zde jsou ona právní hlediska, která jsou velmi složitá. Pokud by vila byla nakonec předána dědicům, tak stát má páky, jak celý proces rekonstrukce ohlídat. Právě protože to je národní památka a památka UNESCO, tak si majitelé nemohou s takovým objektem dělat, co chtějí. Já jsem navíc přesvědčen, že oni by dodrželi, co slíbili. To znamená, že by vilu rekonstruovali a nechali ji jako památník moderní architektury přístupný veřejnosti.

Co říkáte stavu v jakém se vila nachází?
To je ta nejsmutnější kapitola, protože pokud by bylo město tu památku dávno opravilo, což už mělo udělat mnohem dřív než zažádalo o statut památky UNESCO, tak by nebylo o čem hovořit. Dokonce si myslím, že by Tugendhatovi žádné nároky neuplatňovali, protože jim jde především o to, aby vila byla v pořádku a nedělala ostudu ve spojením se jménem jejich rodiny. Bohužel k tomu nedošlo, víme, že rekonstrukce se neustále odkládala. Pak došlo k velmi závažným statickým poruchám, které dům dále devastují. Nakonec bylo vypsáno výběrové řízení na autora rekonstrukce, ale nebylo v pořádku, takže bylo zrušeno. Bude vypsáno znovu. To jsou všechno zbytečné průtahy a nám všem to dělá velikou ostudu, protože památka UNESCO musí být přeci v perfektním pořádku.

Stalo se, že z vily Tugendhat byla prodána Lehmbruckova socha do zahraničí. Vy jste prohlásil, že až tak o nic nejde?
Já neříkám, že o nic nejde. Dokonce jsem kdysi jako první napsal, že souběh těchto událostí je dost nešťastný, a že v souvislosti s vydáním to této rodině určitě ublíží. Chtěl jsem jenom říci, že ve vile je už léta jenom kopie. Nikdy si nikdo nestěžoval, že tam není originál, zpravidla se ani originály do takto veřejně přístupných expozic neumisťují. Takže ta kopie tam už je a může tam klidně zůstat dál. Socha byla vydána podle jiného zákona rodině a ta se rozhodla, že tu sochu prodá, což bylo její právo.

Jak se díváte na takzvané „památky“? Hodně se mluvilo o přerovské komuně. Jak jste reagoval na vlnu odporu, která se zvedla proti zboření onoho domu v Přerově?
Někdy jsem z těch kauz poněkud rozpačitý, protože volám už od roku 1990 po tom, aby památkáři včas dokázali rozpoznat, co je cenné, a uměli to chránit. Mám někdy pocit, že se tady hodně zanedbalo a že se to po tom dohání na poslední chvíli. Domy jsou zapisovány v době, kdy už se chystá jejich přestavba a podobně. To se logicky nemůže líbit jejich majitelům.

Šlo v přerovském případě o cenný dům?
Já ten dům neznám, takže se k tomu můžu těžko vyjadřovat. Rozhodně fasáda stavby byla zajímavá, ale jestli je to na zapsání do památkového seznamu těžko říci. Domnívám se, že u staveb tohoto typu by stačilo, kdyby si město v prodejní smlouvě vymínilo zachování nejpodstatnějších partií – jejich zakomponování do nové stavby.
Ale je zde celá řada jiných příkladů, kde mi připadá, že existují objekty, které už dávno zapsané být měly. Například vila Anička v Hradci Králové od jednoho ze žáků architekta Jana Kotěry. Ta vila se má bourat a mně to přijde škoda. Každý takovýto dům by měl mít jakýsi passport, kam by památkáři předem napsali. Co je na tom domě nejcennějšího, co by se mělo chránit, zda-li je tam možnost něco přistavět nebo není, zda-li je možno něco vestavět do půdy nebo, že jsou tam barokní krovy a půda je tak nedotknutelná. Mně tyto noty trošičku chybí a myslím, že v tomto systému něco nefunguje.

(redakčně kráceno)