„Myšlení se musí proměňovat dřív než cokoliv jiného,“ říká režisér Jan Schmidt

České divadelnictví prožívá po necelých dvaceti letech nový boj o svoji identitu. Po pádu komunismu, ve kterém některá divadla plnila do určité míry funkci svobodného útočiště, přišlo vyprázdnění jejich tématu. Na rozdíl od kritických předpovědí však české divadlo nezmizelo a po prvních rozpačitých sezonách má dnes většina divadelních scén plno. Přesto se nabízejí otázky týkající se hlavně kvality nabízených představení, ale i celkového poslání kultury v moderní, hyperkonzumní společnosti. Do této debaty pak vstoupil i pražský magistrát se svojí vizí transformace divadel. O českém divadle, jeho minulosti, současnosti i budoucnosti hovořil Petr Žantovský v pořadu Před půlnocí ze 4. dubna s režisérem a ředitelem legendárního Studia Ypsilon Janem Schmidtem.

Vaši kolegové z divadelní obce a dokonce i váš dramaturg pan Etlík ze Studia Ypsilon prohlašují, že transformaci divadel neodmítáte, ale že nejste spokojeni, jakým způsobem je prováděna nebo jak je o ní vedena diskuze. Jak by podle vás měla být tato diskuze vedena?
Odmítáme, neodmítáme… Ono to ani není tak daleko. Je tam ještě stále mnoho věcí ve hře. A šest pražských divadel, které před tímto stojí, nemůže hned přistoupit na tento proces, protože třeba zatím není v pořádku grantový systém a je spousta věcí, na které ještě vůbec nepřišla řeč. Všechno je to otázka povídání, diskuze. Nedívám se na to černě.
Černě ale vidím to, že ve mně tato kauza vyvolala děsivou představu, jaký je vlastně oficiální pohled na význam kultury, na něco, bez čeho není možný vývoj, na kulturu, která vytváří „nadvěcnost“, nadhled nad tím, co žijeme a co nás čeká, a která je součástí vzdělání. Trošku mě to vyděsilo.
Je řada otázek, o kterých by se mělo hovořit v první řadě. Nejdříve, jaký je význam kultury, a až pak je za druhé, jak by se to mělo řešit. Proto se mi transformace zdá nadbytečná a zbytečná, dokud neuvedeme tyto otázky v pohyb.

Řekl jste oficiální pohled na kulturu. Jistě jste nemyslel oficiální pohled, jaký známe z dob totality, tedy jakýsi politický dirigismus, jak se má vytvářet umění nebo tvorba?
Tak to určitě není, přesto tu je problém. Třeba kolik se dává na kulturu. Když to srovnám s jinými zeměmi, které jsou dokonce větší a jejich jazyk není tak složitý jako náš, jsou tam tyto věci ošetřeny daleko lépe.

Jaká by měla být oficiální kulturní politika? Potřebuje stát kulturní politiku?
Musí mít kulturní vizi. Berme to z vlastních podmínek a prostředí: Máme malou zemi a náš jazyk je omezený a také malý. Jenom z těchto důvodů bychom se měli na kulturu více zaměřit jako na proces, který se těchto věcí dotýká – udržení tradic a zapojení se v nových podmínkách.
Tato doba je pro mě nejlepší, jakou žiji. Na spoustu věcí se nadává, ale to se mi ani nechce, protože dřív jsem vždycky nadával a vždycky jsem se měl hůř než dneska. Jako dítě jsem zažil válku a pak celé období komunismu, kdy se člověk dívá na vlastní identitu úplně jinak, protože musí sám sebe hledat. I první republiku jsem měl, stejně jako celá moje generace, zkreslenou, protože jsme ji viděli za socialistických podmínek, a proto jsem ji chtěli vidět lépe, než ve skutečnosti byla.
To je dnes prvořadý úkol kultury, ale také politiky – z kultury by mělo být politikum, kdy by kultura hrála chráněnou programovou roli, abychom se o sobě více dozvěděli.

Jde o jakousi ochranu kulturní identity. Po roce 1989 došlo k zásadní změně nejen pro divadelníky. Divadla na to ale reagovala různě – byla divácká krize, krize tématu, hledala se nová definice postavení divadla ve společnosti. Našla divadla svoji pozici? Právě divadla vstupují do diskuze o novém postavení kultury nejaktivněji.
Většina dnes fungujících divadel je plná nebo úplně plná, a pokud umí předbíhat dobu a jsou si vědoma, kde vlastně stojí, jsou na dobré cestě. Je to velmi složitá záležitost – jde o nalezení identity.
Kdybych to srovnal s Ypsilonskou: Když jsme hráli Picassovu touhu chycenou za ocas za tuhého socialismu, měl jsem strach, že tomu skoro nikdo nebude rozumět. Přesto skoro surrealistický, automatický, složitý Picassův text zasáhl nejmladší generaci jako něco svobodného. A přestože nerozuměli všemu, chápali to globálně. Takovou roli by dnes mělo hrát umění a kultura vůbec.
Tenkrát na to slyšeli, čemuž jsme se divili, protože jsem ani nepředpokládal, že bychom našli nějaký společný jmenovatel. Ovšem dnes pochybuji, jestli bych mohl tuto hru uvést, protože diváctvo je přeci jen zlenivělé, pokleslo – mentalita se proměnila, zúžila. Možná to není jen vinou vývoje a lidí, ale i ze spousty informací, které každý den každý zpracovává. Informace potom přestávají fungovat a člověk nad tím, co získává, nemá nadhled. A to je zase úloha umění.
Picassův text bych dneska znovu neuváděl. Myslím si totiž, že divadla se udrží plná a při životě, když se budou zabývat tím, co je ve vzduchu, čeho se společnosti nedostává, co zůstává nevysloveno, co nás zajímá na tomto světě. Když se tímto bude divadlo zabývat, ocitne se před společností, kde nalezne odezvu. Může tak za sebou táhnout i zbylý průměr, čímž má najednou i vývojový smysl.

Divadla především koncem 80. let tvořila do jisté míry dominantní složku kultury; zčásti byla pro diváka náhražkou svobodného vyjádření a života. Tuto roli s příchodem demokracie pochopitelně ztratila. V současnosti mají divadla ztíženou situaci masovostí lákadel – televize, videokultura, multikina, ubývají jim proto diváci, respektive se divadelní publikum specializuje?
Nevím, jestli to není trochu obráceně. Lákadel je jistě hodně, ale čím byste vysvětlil, že divadla nejsou prázdná. Možná to přijde – v Německu i ve Francii mají práci s tím, aby divadla byla plná.
U nás se ale stále žije z tradice, setrvačnosti. Například v našem divadle jsme po revoluci zbytečně stahovali třeba Sebevraha, který se nám zdál příliš politický, s tím, že spousta věcí neplatí. Ovšem existenciální téma toho umět se rozhodovat, hledat nové jistoty a jak se naučit žít v nejistotě, je dnes denní chleba. Musíte si v tom ale najít nový pořádek a ke svým jistotám, které mají úplně novou polohu, se zase doberete. Proto mne mrzelo, že jsme Sebevraha přestali hrát, protože by možná fungoval dodneška.
To je taková moje politika v divadle, že některé tituly hrajeme celá léta, abychom je mohli srovnávat s těmi, které jsou úplně nové. Třeba Prodaná nevěsta nebo Praha stověžatá jsou tituly stále plné. Nové hry pak mají jakási měřítka a vidíme, jak se doba pohnula dál a jaké věci, které tam vkládáme, jsou nadčasové. To dělám už od komunismu, protože jinak by divadlo asi opravdu nepřežilo a bylo by považováno jen za politické.

Vaše a několik dalších divadel vytvořila vlastní poetiku a jakýsi nadčasový žánr?
I poetika se vyvíjí. Vše se vyvíjí a vše je v pohybu a stejně se musíme dívat i na kulturu i na hodnoty, které jsou některé stálé a jiné neustále v pohybu, a tam se i pravdy a polopravdy mění. Takže jsem se musel určitých věcí zbavovat, protože se z některých, i v poetice, stane klišé, zastarají. Měli by se ale naopak hlídat podstatné věci, které by se naopak vůbec měnit neměli a na kterých poetika stojí a které jsem si třeba ani nevymyslel já, ale jsou v souvislosti s komedií del'arte nebo s podobně autorsky projevující se linií, která zde existuje.

Do českého divadla se po bezmála dvaceti letech vrací zadními vrátky politická linie tématu. Máme najednou pět šest titulů během dvou tří let, které se adresným stylem vyjadřují k politické scéně nejen u nás, ale i v zahraničí. Jak se díváte na tento subžánr, který vy jako Ypsilonka sami nepěstujete?
Všechno je možné. I když mému vkusu to úplně nevyhovuje a také mi to připadá hrozně krátkodeché. Ale je to možné a nedívám se na to skepticky.

Je to tak, že nové publikum, které dorůstá do divadla, chce tento typ divadelního zážitku a chce se nějakým způsobem politizovat přes společný divadelním rituál?
To asi chce, ale nemělo by to být pravidlo. Tato představení taky nemají tolik repríz a nelze na tom stavět. Určité části společnosti to jistě vyhovuje, a to musím taky respektovat.
Nezabývám se tím proto, protože mne zajímají úplně jiné věci. Mě zajímají věci, jako kdybychom mluvili o přežití. To přitom dnes není aktuální, když dnešní dobu chválím a je mi v ní dobře. Přesto je něco takového ve vzduchu. Hlavně o sobě musíme hodně vědět – jak se naše mentalita proměnila, jaká byla v které době, ale hlavně jaká je dneska. Vždyť jsme dnes otevřeni světu, ani tady nejsme sami Češi, tady už je úplně jiná společnost, kterou skoro nechceme vnímat. Jsme málo hrdí sami na sebe a téměř nás nezajímá, jak nás vidí ostatní Evropa, svět. To bychom se divili.
K tomu je třeba navádět. A je to opět řada otázek, které souvisí s tím, že být politikem by měla být téměř ekologická péče o naší kulturu, o to, co společnost potáhne do Evropy, do světa, takže i tam budou zvědaví na to, co si myslíme.

Vaše divadlo často cestuje na různé zahraniční festivaly, přehlídky, takže máte srovnání se světem. Zkuste uvést příklady, jak se zachází s národní kulturou a jak se podporuje, které by byly přenosné do našeho prostředí? Není to jistě jen v ekonomických ukazatelích?
Myslel jsem si, že se po revoluci již nebudeme zabývat českou otázkou. Vlastně kvůli tomu jsem udělal Prahu stověžatou a Prodanou nevěstu. České téma je prostě pro mě aktuální, a to i proto, že se s ním dá vyjet do zahraničí.
Třeba když jsme hráli na Tchaj-wanu Prodanou nevěstu a koláž z představení Mozart v Praze, skoro jsem nepochopil, že to mělo tak děsivý úspěch. Myslel jsem, že je to proto, že nás berou orientálně, neznale, ale bylo to úplně jinak – oni viděli něco úplně jiného. Přišel tam pak za mnou nějaký mladý režisér, který mi říkal, jak u nich přebírají našeho Dvořáka a Smetanu, ale že doposud nevěděli, že přebíráme i principy a inspiraci z čínského umění. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou, protože toho jsem si nebyl vůbec vědom. Tak jsme se o tom dál bavili a on mi říkal, že způsob střihu, montážní způsob myšlení je čínský. Tvrdil mi, že kreslíme a znakově se vyjadřujeme v úplně jiných principech, čemuž oni dobře rozumí. Nakonec jsme si vysvětlili, že to vůbec není pravda, ale že je najednou společný jmenovatel.
Vím i z jiných zájezdů, že do světa nemůžeme vyvážet jistou osvětu ze světa tak abychom svět doháněli. Musíme přivážet něco, co je našeho a co inspiruje, co tam funguje jako barva, valér nebo koření. Potom je o čem mluvit a hned vás berou vážně. Stejné je to i s politikou. V Evropě by nás měli brát vážně,a to není vůbec složité. Je ale potřeba začít takto uvažovat – je to ve způsobu myšlení; myšlení se musí proměňovat dřív než cokoliv jiného.

Při pohledu na některé události na naší poltické scéně je opravdu těžké nás brát úplně vážně. Jak byste viděl diskusi, která by měla být vedena třeba na úrovni magistrátu nebo ministerstva? Kdo by se jí měl zúčastnit, jak a kudy by měla směřovat?
Především by se měla uskutečnit velká diskuze všech možných osobností, protože když budeme takto myslet, určitě se na mnoha věcech dohodneme i s těmi vzájemně protivnými lidmi. Všichni totiž máme nějaký společný jmenovatel – naše vzájemné kruhy se vždy někde překrývají. Takto ale nikdo neuvažuje.

Je slavná latinská věta divide et impera. Je snadné postavit divadelníky proti sobě, a pak se jen smát, jak se perou. Vždyť i soukromí divadelníci pocházejí většinou z veřejných divadel. Proč nemůžete nalézt společnou řeč?
Shodnou řeč můžeme najít. Kdybychom spolu mluvili a nebyly to jen věci nasměrované vzájemně proti sobě, určitě společný jmenovatel najdeme a spousta věcí se nakonec vysvětlí. Význam kultury a potřebu kulturu chránit jí neupřete. Pak nastupují určité hierarchie, v kterých to musí být všechno otevřené hlavně zespoda , kdy každý může tam, kde je teď někdo jiný.

To je hezká myšlenka, doufám, že si ji také někdo poslechne na pražském magistrátu, protože vzájemná komunikace evidentně schází. Magistrát říká, že sestavil komise ze zástupců umělců a kulturní obce, které rozhodují. Přesto však vyvolávají rozpory?
To mi připadá malinko nezodpovědné. Magistrát by přece měl kulturu hájit a být na ní spoluúčasten. Takže by si měl nějakou otevřenou síť podržet, jinak to vůbec není možné. Kultura se jinak vymkne, a co se dnes zlikviduje, těžce se bude znovu zakládat.

Jak vidíte budoucnost této diskuze? Je atmosféra otevřená nebo je to příliš vyhraněno?
Je otevřená. Jak chci, aby se změnil způsob myšlení a byla ochota k diskuzi, tak jsem optimista. Jinak je takovéto pohrávání velmi nebezpečné, hazardní. Je to pak jako s příslovím „dvakrát měř a jednou řež“, dnes to vypadá, že jsme ve fázi „dvakrát řež a jednou měř“. Takže aby potom bylo jednou vůbec ještě co měřit.

(redakčně kráceno)