„Jedna a jedna může být tři,“ říká Jaroslav Dušek

Martin Komárek přivítal v pořadu Před půlnocí z 11. dubna herce a moderátora Jaroslava Duška. Toho si však nepozval jako známého herce a mistrného improvizátora, ale jako myslitele. Dušek kromě své jistě výrazné herecké osobnosti představuje i poměrně netypický pohled a názor na svět. Dle jeho mínění je dnešní svět příliš pod tlakem norem – vědeckého popisu, který nám nedovoluje vnímat surovou přirozenost přírody. Svět lze vnímat miliony subjektivních pohledů, takže obecně uznávaná a přijímaná a podle Duška i vnucovaná skutečnost není opravdovým životem. Navíc lidé, kteří se za jakýchkoliv okolností ohánějí rozumem a racionalitou, zneužívají přírodní zdroje a likvidují ostatní živé tvory. Přesto podle Jaroslava Duška naše civilizace nezanikne, ale promění se jako všechno ostatní na naší planetě.

Společně jsem s Jaroslavem Duškem studoval na filozofické fakultě takzvanou marxistickou filozofii, která se pokládala za vědu. Vědu naprosto nepřekonatelnou, dokonalou, citovatelnou?
Studovali, ale já jsem nedostudoval, nýbrž prchl ze všech vysokých škol, a to právě proto, že jsem nebyl schopen absorbovat všechno učení. Můj tělesný organismus mi pak způsoboval, že se mi tam dělalo blbě od žaludku, takže jsem dal přednost zdraví a odešel jsem.

Já jsem to vydržel, ale je pravda, že jsem zchátral?
Vyprávěl mi náš kolega Michal Singer, že se těšil, že až složí státní zkoušku, uleví se mu po období, kdy se učil nesmysly. Říkal mi, že to bylo tak strašné, že měl dojem, že mu praskl vřed a vyvalil se hnis. Místo toho, aby se mu ulevilo, to bylo ještě horší.

Marxismus se vydával za dokonalou vědu a byla to bez přehánění úplná blbost. Dnes máme něco, co se vydává za vědu a čemu věříme: matematiku, fyziku, luxy, automobily. Nemůže se někdy stát, že bychom nahlédli, že na tom je něco blbého?
To přesně nevím. Dělám v rozhlase takové rozhovory s vědci, a to jsou velice zajímaví lidé. Ovšem vždy se s nimi shodnu na tom, že nejzajímavější je na vědě pohyb – zjištění, že minulé neplatí, protože platí něco nového a často překvapivého, co by člověk před tím neočekával. Omezení vědy spočívá v tom, že zaměnila popis za realitu. Věda používá určitý typ popisu, kterým se zmocňuje skutečnosti. V rámci tohoto popisu pak popíše a změří spoustu věcí a tvrdí, že to je realita. Zapomíná přitom na to, že jde jen o jeden druh popisu.
Proto miluji učení Toltéků nebo Mayů, která říkají, že popisů světa je v podstatě tolik, kolik žije lidí na planetě. Každý člověk je totiž schopen vlastního popisu světa (vidí ho nějakým svým způsobem) a ke každému člověku promlouvá vesmír osobním způsobem. Úkolem vědy pak je toto objektivizovat – najít něco nesporného, společného. Ovšem čím hlouběji do hmoty věda jde a čím hlouběji se zavrtává k menším a menším částicím (kvantová fyzika), tak tím užasleji pozoruje, že je toho méně a méně, co by mohlo být považováno za naprosto evidentní a neměnné.

Na druhou stranu jsou věci, které fungují – dvě a dvě jsou čtyři, funguje automobil, vysavač, počítač. To vše je na základě vědy?
Platí, že dvě a dvě jsou čtyři, ale stejně může platit, že jedna a jedna jsou tři. Třeba otec a matka plus dítě jsou tři – matka a otec (jedna a jedna) tak mohou být dohromady tři, čtyři, nebo pět. Záleží jen jakou metaforou, jakým popisem se blížíš k číslům a uchopování skutečnosti. Ohromě mě pobavil jeden učitel, který, když jsem se sním bavil, říkal, že byl na stáži v Americe. Tam se nějakých malých dětí ve škole zeptal, kolik je dvě a dvě. Byl tam jeden malý Číňan a ten řekl, že je to pět. Český učitel měl v tu chvíli chuť říct, že je to špatně, ale americký učitel na to reagoval tak, že řekl, že je to zajímavý koncept, jestli by mu ho nemohl vysvětlit.
Když si pak představíme dvojku, plus a zase dvojku, je to dohromady pět prvků, nebo taky tři. Záleží jen na tom, jak se na to díváme. Takže když je tam určitý typ fantazie, který nerespektuje předem daný úzus, může se v tom nějaké dítě pohybovat poměrně svobodně. Objevuje pak v matematice pro matematika nesmysly a věci, které nemají logiku, ale pro dítě logiku mají, protože to tam vidí.

To uznává i současné věda. Ovšem třeba v Indii se v nedávné době narodily dvě holčičky – jedna měla mnoho končetin, druhá má dva obličeje. V Indii je uctívají jako bohyně – naše věda říká, jsou to odchylky od normálu, které je třeba opravit, odoperovat, zlepšit?
Naše civilizace klade neobyčejný důraz na normování, na touhu mít něco podle normy. To se týká nejen vědy, ale i třeba právnického myšlení, které se také snaží všechno popsat, definovat tak přesně, aby nemohlo být pochyb. Čím více se to pak v právu definuje, tím větší vznikají lapsy a nesmysly, kdy se pak vedou záhadné právnické spory, kdy jde jen o obratnost právníka, jak to tam šikovně vytančí, uchopí paragrafy a najde v nich nějakou skulinu a mezeru. Je to velmi podobné jako vědecký popis.
Právě se tedy ocitáme v civilizaci, která miluje normy: máme časopisy, kde jsou vzory krásy i ideálního myšlení, kde nalezneme i věty, které máme používat, chceme-li správně mluvit, jsme mistři etikety, takže máme nějaká pravidla, jak se drží a nedrží příbor. Všechno normujeme, stanovujeme si určité konvence, a pak se mylně domníváme, že je to nějaký život. Takže tím, jak jsme v zajetí norem, se nám to splete a myslíme si, že je to tak přirozené. Lidé pak začnou říkat, že je nepřirozené, aby se narodila dívka se dvěma obličeji. Jak to může být nepřirozené, když to příroda stvořila – dívka se narodila, je na světě. V tu chvíli stojíme před „pýchou rozumu“, neboť rozum jakoby ví, jak to má být.

Tedy: Dobře víme, jak to má být, a co se od našeho konceptu odchyluje, je špatně?
Je to špatně nebo nás to znervózňuje, spíše z toho máme strach. Je to zneklidňující, nervózní, může to být i nechutné – vždyť má dva obličeje. Možná, že by vám někdo v Evropě vysvětlil, že by se s ní nedokázal bavit a že by ho hrozně znervózňovalo, že má tři nebo čtyři oči, s kterými najednou mrká. Vedle toho ale někdo může říct, že to je ohromná zkušenost. Samotného by mne zajímalo, jakým způsobem vidí, jak čtyřma očima uchopuje předměty a jak její mozek skládá skutečnost – zkušenost. Její mozek má totiž dvakrát více podmětů, a může tak skládat velmi zvláštní obraz.

Když to trochu přeženu, existuje určitá souvislost mezi tím, že se dokážeme naučit manažerský pohovor, a tím, že nedokážeme vnímat jevy, které jsou mimo naši racionalitu?
Většinu těchto jevů ani neznáme: nevíme o nich. Vůbec vlastně nevíme většinu věcí. Proto mě adorování racionality fascinuje, protože když se podíváme na zeměkouli, spatříme prostor totální iracionality. Jak se k sobě chovají národy, státy, jak najednou víme, že máme více obézních lidí než hladovějících (což je absolutní vývoj iracionality), na tom přece nic racionálního není, přesto povídáme stále něco o nějaké racionalitě. Sami přitom bydlíme v těle, o kterém nic nevíme.

Víme ale, že když snížíme příjem potravy na 1500 kalorií za den a vydáme 3000 kalorií v posilovně, zhubneme?
Existuje fantastický člověk, půstař, Pavel Mácha, který o tom má internetová stránky a píše o tom knihy, povoláním je pilot helikoptéry a žije v Německu. A ten drží i šedesátidenní půsty. Při takovýchto půstech třeba i ztloustne. Funguje to velmi zvláštně. Ve svých denících popisuje, jak hubne, hubne, hubne a hubne a v momentě, kdy vysadí i vodu, kdy nepřijímá vůbec nic (tvrdí, že přijímá vlhkost ze vzduchu), přibere třeba pět kilo. To znamená, že se tam dějí velmi zvláštní věci. Chci z těchto deníků půstaře udělat divadelní představení.

To zní jak z Cimrmana?
Zní. Dokonce po něm chtěli, aby na to udělal kliniku, protože se tím lidé omlazují a uzdravují. Asi víš, že existuje dvaačtyřicetidenní půst, který může pomoci při řešení rakovinového problému – to je Breussova metoda. Půst byl vždy oživující záležitost, patřil koneckonců k tradici – jednou týdně postní den, aby se tělo čistilo. Poměr a nepoměr energie je tam pak velmi zvláštní. Někdy třeba dvanáct dní nejím a klidně hraji na jevišti. Takže s tím příjmem a výdejem energie je to velmi zvláštní a diskutabilní.

Budha i Ježíš Kristus drželi čtyřicetidenní půst, což de facto odpovídá Breussově metodě?
Čtyřicet dnů asi je jakási mytická postní doba, která asi má vliv na pročištění vědomí a odstoupení od vnějších vlivů a dopracování se k sobě samému. Asi to vliv má, když to tito chlapíci mají ve svých životopisech.

Zánik každé civilizace je neodvratný, protože vesmír jednou zanikne, a i kdyby naše civilizace trvala zázrakem dalších patnáct miliard let, zanikne s ním. Nenavozujeme si tím, že dokážeme všechno normovat a že nejsme otevření pro nové jevy a údiv nad holčičkou s dvěma obličeji a mužem, který při půstu tloustne, zánik naší civilizace v horizontu stovek let?
Existuje alchymistická tradice, která říká, že každý člověk má ve své bytosti jakéhosi dvojníka, dvojence. Nepřísnější tradice označují tuto součást bytosti jako mrtvou, jako něco bezcitného, bez srdce. Je to něco, co nerespektuje život jako takový, život je pro to jen předmět, kterým manipuluje. Jiná tradice by tomu mohla říkat ego – ego by mohlo být součástí bytosti, která nemá srdce, nezajímá ji soucit, ale jen vlastní prospěch…

Co to znamená, že mám v sobě mrtvou bytost, je to nějaké složité – komunikuji s ní, vím o ní?
Ano. To je ta bytost která ti řekne, že můžeš jít přes mrtvoly. Ta část vědomí, která ti říká, ať se vykašleš na ostatní lidia že nejdůležitější jsi ty a tvoje rodina – nevšímej si toho, co je kolem tebe, nejdůležitější je, abys přežil ty, bojuj o to, život je boj. A to našeptává ten mrtvý uvnitř nás, který miluje smrt.
Říkám to proto, že když se podíváme na manifestaci naší civilizace, tak vypadá jako manifestace právě toho mrtvého. Toho, kdo miluje strnulé formy, zastavení života, beton, hliník, sklo, konstrukci. Dokonce se vytvářejí komplexy (to označení se mi moc líbí), kde je shopping centrum, kino a nevím, co všechno. Tam pak můžeš být třeba celý víkend, aniž bys to opustil. Je tam jedna stanovená teplota, takže tam není ani počasí, ani podnebí, tam se tě nedotýká nic z okolního světa. Žiješ tak ve své vyprázdněné, vakuové, vydojené existenci, která je vymezená nějakými přístroji, které nastaví teplotu sterilizovaného vzdoušku atd.
Takže si budujeme komplexy, ve kterých pak žijeme. Tyto komplexy pro mě představují touhu mrtvoly, která je v nás, všechno ostatní zabít – ignoruje přírodu, ostatní živé bytosti na planetě, protože má dojem, že to prostě může prolít betonem nebo asfaltem, protože důležitější je, aby mohla auta jezdit. Jak říká doktor Cílek: „Naše civilizace se snaží učinit naše auta šťastnými.“

Chtěl bych své auto učinit šťastným. Ovšem chci také učinit šťastnými moje děti. Těm se ale v těchto komplexech líbí. Jsou to přitom autentické bytosti, a když pak májí kolu, popcorn a dívají se na dokonale provedený film, nejsou zmrtvěle šťastné. Naopak o tom dokáží žertovat, mluví při tom, gestikulují. To trochu mluví proti?
Nemluví. To je součást každé osobnosti. Každý z nás má v sobě část, která klidně půjde do zmrtvělého světa. Jenomže v momentě, kdy tato část bytosti převládne, naše civilizace končí, protože zvítězí smrt a zastavení.
Všechno to pramení ze strachu ze smrti, z touhy se vymezit, omezit, zajistit, zabezpečit, pojistit proti všemu, čemu se říká život. A právě tato mrtvá část naší bytosti jménem ego se života strašně bojí, a proto třeba vytvoří pojištění. To je úplně nesmyslná instituce, která nikde ve vesmíru není. Ego se ale chce pojistit proti životu.
Pojištění ve vesmíru si může vytvořit jen ego. Podle některých teoretiků se vývoj vědomí odehrává v celém vesmíru stejně – není možné, aby bylo více rámců vývoje vědomí, které by se ve vesmíru nějakým způsobem potýkaly. Takže je úplně jedno, jak je jakákoliv (třeba mimozemská) civilizace technologicky vyspělá, protože rámec jejího vědomí bude v tuto chvíli stejně založen na egu.
Naše civilizace potom končí proto, že rámec ega se drolí. Drolí se západní koncept civilizace: výtěžnost, kolonizování, využívání lidí jako zdroje vlastního blahobytu.

Na druhou stranu „ta hnusná Evropská unie“ vytvořila nejšťastnějších padesát šedesát let v dějinách Evropy – bez válek, bez velkých sociálních rozdílů, mučení, týrání, umírání malých dětí. Vytváříme zmrtvělý koncept komplexů, ale zároveň je to evidentně nejšťastnějších padesát let v dějinách lidstva?
To já nevím, nedovedu to posoudit, protože jsem nikdy jindy nežil. Kvantita umírání a utrpení, starání se jeden o druhého, s tím ale nemá co dělat. Existuje krásná kniha Koncept kontinua, kterou napsala ženská, která v ní popisuje své setkání s indiány v pralese. A ta vysvětluje, že čím jsou indiáni od civilizace dál, tím jsou šťastnější: O kmenech, ke kterým putovala šest týdnů amazonským pralesem a které nepotkaly žádnou civilizaci, tvrdí, že potkala nejšťastnější lidi svého života, kteří ani netušili, proč by neměli být šťastni.
Naše civilizace je najedená, netrpí hladem, ale trpí ohromným emocionálním hladem a velmi často má prázdné srdce, a to právě proto, že se neohlíží na zbytek planety.
Jestli jsi někdy četl proslovy afrického šamana Creda Mutwy, tak ten říká, že jsme se na ně všichni vykašlali, přitom v Africe je kolébka života a my jsme je tam nechali být. Všichni meleme o Egyptu, jakoby nebyl v Africe, ale Egypt je africká země – oni všichni mají ohromnou duchovní tradici. Mutwa potom vykládá o překrásné duchovní tradici jednotlivých kmenů v Africe.

Tak to přece není. Evropané do Afriky přišli neprávem, kolonizovali ji, ale potom byli díky své slabosti vypuzeni. Teď není problém v tom, že by Evropané nebo Američané nechtěli pomoci, problém je v afrických vládách?
To říká Evropan. Credo Mutwa ale říká, že jsme se na ně vykašlali: adorujete Indii, Tibet, Egypt, ale vykašlali jste se na kořeny. Je tam i zvláštní symbolika, protože Afrika znamená v určitém pojetí symbolů vodu – černá rasa se stará o vodu.

Zanikne tedy naše civilizace?
Nezanikne. Transformuje se. Žádná civilizace nikdy nezanikne, v rámci zeměkoule nic nezaniká - všechno se přeměňuje.

(redakčně kráceno)