Hokej není jenom sport

Úloha ledního hokeje v československých dějinách. Na první pohled groteskní a snad banální téma představuje v kontextu s osudem československého národa nebývalý fenomén: hokej jako politika.
Podobně jako u nás se oscilující historie moderních světových dějin promítla do původně tak apolitické činnosti, jako je lední hokej, jen u málokterého státu. Už samotný vznik národního hokejového svazu ještě za Rakouska-Uherska bylo politikum v emancipačních snahách českého národa. Ovšem daleko zásadnější a hmatatelnější význam tohoto sportu se projevil ve sportovních duelech s nacistickým Německem a později Sovětským svazem.
Vzájemné mače mezi nejen sportovními rivaly mnohdy představovaly pro deprimovanou společnost jedinou, byť morální, možnost svého tyrana pokořit. Vítězství našich hokejistů, jako například v roce 1938 nad Německem a v letech 1949 a 1969 nad Sovětským svazem, se tak stala impulsy, na které reagovala celá společnost.
Nevhodná radost ale nemohla zůstat bez povšimnutí. V období nejtužší komunistické totality "ocenilo" komunistické vedení úspěch našich hokejistů z roku 1949 ve vykonstruovaném procesu dlouholetými tresty vězení pro většinu z nich. Oslava porážky sovětského hokejového týmu necelý rok po srpnové invazi se potom stala jednou ze záminek pro nastartování procesu normalizace.
Étos "hokejového vlastenectví" dnes postupně mizí, či spíše zmizel úplně, a hokej se pomalu stává opět hokejem. A to přesto, že se mnozí často snaží vidět v oslavě sportovního triumfu víc než jen prostou, spontánní radost.
V hokejové hale pražské Slavie přivítal moderátor Vladimír Kučera v pokračování pořadu Historie.cs ze 17. dubna historika a sportovního publicistu Miloslava Jenčíka (MJ), historika Františka Koláře (FK) z Olympijského studijního centra Praha a sportovního novináře České televize Roberta Zárubu (RZ).

Proč se hokej stal takovým politikem? Proč koresponduje s politickými událostmi v této zemi? Jak mu to bylo přisouzeno?
MJ:
Jsem přesvědčen, že hokej hraje tuto roli od prvních chvil, kdy průkopnické bandy, které kdysi hrály hokej s míčkem, začaly hrát kanadský hokej s pukem.
Mělo to velice zřetelné politické souvislosti: Bylo několik let před první světovou válkou, kdy vrcholily snahy o co největší osamostatnění Čech v rámci rakousko-uherského mocnářství. Na druhé straně byl stále sílící tlak Vídně, které nebyly tyto snahy ani trochu po chuti. Velkou roli v tom sehrálo olympijské hnutí (Guth-Jarkovský osobně, Rössler-Ořovský) a vedle olympioniků na prvním místě kanadský hokej. Role kanadského hokeje u nás byla důležitá, protože od chvíle, kdy se u nás začal hrát, byl velice úspěšný.
Ovšem byl zde ještě jeden důvod. Hokejový svaz vznikl na přelomu let 1908 a 1909. V roce 1908 se však Vídni podařilo to, o co už řadu let usilovala: při kongresu FIFA (Mezinárodní fotbalové federace) ve Vídni byl český fotbal vyškrtnut z FIFA. Tím hrozil absolutní mezinárodní bojkot českého fotbalu; nějaký čas to tak skutečně bylo.
V té chvíli se hokejový a současně fotbalový funkcionář Slavie Emil Procházka dozvěděl o tom, že ve Francii pan Louis Magnus, šéfredaktor pařížského časopisu Zimní sporty, hodlá založit mezinárodní ligu kanadského hokeje. Procházka pojal geniální plán, že Čechy budou patřit k zakládajícím členům ligy. Trošku se přitom dopustil malého podvůdku (zbožné lži) - prostě trošku manipuloval s daty. Takže svolal ustavující, přípravnou konferenci hokejového svazu a delegátům řekl, že již členy mezinárodní hokejové organizace jsme. Delegáti to přijali s bouřlivým nadšením, aniž si uvědomili některé souvislosti. Procházkovi se tak podařilo, že se český hokej stal jedním ze zakládajících členů Mezinárodní hokejové federace.
Vídeň se o tom dozvěděla až ex post: Češi jsou zase v mezinárodní sportovní federaci - dostali jsme je z fotbalové a jsou v hokejové.

Říkáte tomu pia fraus (zbožná lež), dnes by se řeklo sportovní diplomacie. Jaký byl rozdíl mezi státním a národním principem?
FK:
To je neobyčejně zajímavé. Většina mezinárodních sportovních federací, které se začaly konstituovat koncem 19. století, respektovala státní princip - za jeden stát vystupuje jedno sportovní ústředí. Tento princip velmi narušovalo olympijské hnutí. Třeba Češi byli v Mezinárodním olympijském výboru od roku 1884, ale Rakušané tam nebyli. Národnostní princip prosadil v olympijském hnutí Guth-Jarkovský ve spolupráci s Coubertinem. Coubertin pro to vymyslel jakousi teorii sportovní geografie, podle které má ve sportu právo na samostatnost každý národ, který je natolik vyspělý, že může vítězit na mezinárodních turnajích.
Kromě olympijského výboru se prosadit v době Rakouska-Uherska podařilo jen lednímu hokeji, který přečkal tlaky na své samostatné zastoupení v Mezinárodní hokejové federaci, a šermu (tomu to ale vydrželo jen rok). V roce 1914 ovšem nakonec Mezinárodní olympijský výbor přijal princip: jeden stát - jeden olympijský výbor. Tím byli Češi z olympijského hnutí eliminováni.
Češi se vždy bránili, že sport je záležitostí kulturní, a odmítali, že dělají státoprávní politiku, i když ji dělali. Úplně stejné argumenty později používali ve 30. letech čeští Němci, kteří vynikali zvláště v zimních sportech. Ti chtěli na zimních olympijských hrách v Garmisch-Partenkirchenu startovat pod vlastní vlajkou a s vlastní výpravou. Najednou Čechoslovákům státní princip připadal úplně normální. Po vzniku Československa také okamžitě ustavili „státní olympijský výbor“. Takže už nebyli národotvorní, ale státotvorní.

Jsme podobně lstiví ve sportovní politice ještě dnes?
RZ:
Jsme lstiví a hlavně šikovní. Od začátku se tady projevila určitá šťastná sportovní nátura. Nemám rád zevšeobecňování, ale fakt je, že tehdy v sobě první hráči a první hvězdy spojovali základní hokejové dovednosti, které můžeme sledovat dodnes. To je na tom zajímavé, protože dnešní hokejisté si absolutně neuvědomují, že na začátku byl nějaký hráč, jehož způsob hokejového myšlení, které se léty vyvíjelo, přebírají. Český hokejový zázrak se u nás dědí.
Záhada, proč země, která nemá led a sníh ve městech déle než týden, konkuruje zemím jako Kanada, Švédsko, Finsko nebo Rusko spočívá právě v hokejovém dědictví. Je to ve schopnosti převzít herní umění a souběh vlastností, které tady byly v prvních týmech od samého začátku.
Také jsme byli poměrně rychle úspěšní. Byli jsme z prvních, kteří se dokázali vyrovnat s nájezdy Kanaďanů a Američanů do Evropy a vzdorovat těmto zámořským týmům. Je pravda, že jsme na začátku dostali 0 : 30, což je naše historická prohra. (Brankář o tom prý říkal, že to byl takový fofr, že než si sundal motýlka, bylo to 0 : 16.) Ovšem týmy, které dostávají už ne 30, ale třeba 10 gólů, existují dodnes. My jsme se tomu naopak dokázali poměrně rychle přizpůsobit. Byla to také zásluha různých Kanaďanů (třeba Matěj Buckna), kteří u nás pomohli s vývojem a vnesli do hokeje jiné prvky.
Mezi zámořským a evropským stylem byl původně velký střet, musely se promíchat. Dnes to už nikdo nepozná, ale dřív to byl velký problém – šlo o úplně jiné světy. Nicméně díky tomu, že jsme byli schopni přebírat tyto hokejové rady a prvky kanadské hokejové školy, se Československo po válce stalo evropskou hokejovou zemí číslo jedna. Škoda že to tak špatně dopadlo.

Stejně jako si hokejové generace předávaly schopnosti, hokejový styl, zdá se, že i politika byla dědičná. V knize Mušketýři s hokejkou je ostatně popsáno, jak hráči své úspěchy hodně spojovali s národním principem?
MJ:
Jednoznačně. Byli to velcí vlastenci, ale kanadský hokej hrát neuměli. Když přijeli do Chamonix, museli si nejdříve koupit kanadské hole, které předtím nikdy neměli v rukou a znali je jen z ilustrací v německých časopisech. O puku se dokonce někteří ještě nedlouho předtím domnívali, že je čtverhranný, a nechtěli pak věřit, že je kulatý. Pokud by ale byli pozorně četli pravidla, která několik let předtím formuloval Josef Grus, věděli by, že se v nich mluví o pryžovém kotouči atd.
Koupili si tedy sedm černých holí, protože jiné obchodník neměl (také říkali, že to bude funus). Ve vlaku předtím jeli s belgickým brankářem, který měl hůl dole rozšířenou, a až v Chamonix s hrůzou zjistili, že tam taková ke koupi není, takže Grus chytal s obyčejnou holí. Nakonec všechny čtyři zápasy velmi prohráli.
Již na zpáteční cestě ve Švýcarsku začali naši vyhrávat. To byl rok 1909. Rok na to se konalo mistrovství Evropy, kterého se neúčastnili, protože v zimě 1909 až 1910 u nás nebyl ani chvilku led. Po Vltavě jezdili veslaři a vodáci, i když tehdy bývávala zamrzlá i déle než měsíc. O rok později poprvé vyhráli mistrovství Evropy a v následujícím roce svůj úspěch zopakovali na mistrovství v Praze. Turnaj byl sice dodatečně anulován, takže titul nám nepatří, to ale nemění nic na tom, že naši vyhráli. V roce 1913 skončili druzí za Belgií při stejném počtu bodů (rozhodl počet vstřelených branek). A v roce 1914 zase vyhráli. Na to, jak se objevili na scéně, byli naprosto neuvěřitelně úspěšní: čtyři turnaje, čtyři velké úspěchy.

Hokej skutečně pomáhal národní emancipaci. Když se ovšem budeme držet tématu hokej a politika, už o pár let později, v roce 1938, se cítila národní identita ohrožena. O třetí místo jsme hráli na mistrovství světa v Praze s Němci, tentýž den dopoledne měl Hitler velice razantní řeč?
FK:
Hitler vystoupil s velkým projevem, kde oznámil budoucí německý útok do střední a východní Evropy (Drang nach Osten). Hitlerovy projevy, které známe z filmových pásků a rozhlasu, byly velice sugestivní a vzbuzovaly strach.
V takovéto atmosféře nastupuje hokejový tým Československa k zápasu o třetí místo proti hokejovému týmu Německa. Němci na začátku zdravili zdviženou pravicí, takže celá atmosféra je vyhrocená ještě dřív, než rozhodčí pískl do píšťalky a vhodil první buly. To, že Československo vyhrálo, jen potvrdilo to, co o něco později demonstrovala první mobilizace nebo sokolský slet.

Přečtu několik veršíků z básně, která je připisována Jaroslavu Seifertovi: Ač nad pukem tak jásat nedovedu, když hrstka mužů stříbrného ledu, muž proti muži, čelo proti čelu bojuje tvrdě kolem mantinelu. Báseň potom pokračuje meritem věci: A s mužstvem Němců na tom ledě přes pyšné věty dopadlo to bledě. Konec básně potom je: Z těch hokejek se mohou státi kvéry. Báseň vyšla v novinách druhý den po zápase. Takže československé společenství už tehdy chápalo hokej jako silné politikum?
MJ:
Je ještě jeden velmi zajímavý příběh z roku 1940. Byl to olympijský rok, ale olympijské hry se nemohly konat. Takže Němci zorganizovali Týden zimních sportů v Garmischi, kde byly zimní olympijské hry čtyři roky předtím. Pozvali tam všechny státy, které - jednoduše řečeno - nemohly odříci.
Kdysi mi o tom velice poutavě vyprávěl Josef Trousílek, jeden z hráčů této generace. Ten říkal, že když se dozvěděli, že mají hrát s Němci v Praze a potom v Garmischi, jejich první reakce byla: ani náhodou, ať si nechají zajít chuť. Na Nový rok je ale pozvali k prezidentu Háchovi do Lán. Hácha tam seděl tam na lavičce, pléd na kolenou, a s velkým zaujetím sledoval, jak naši reprezentanti hrají s HC Lány. Byla to čirá exhibice - dali jim asi 27 branek. Po utkání následovalo posezení, kde za hráči k jejich úžasu přišel doktor Havelka, který jim řekl, že pan prezident má jedno veliké přání, a to aby hráli s Němci v Praze, aby jeli do Garmische a aby je tam porazili, protože v této chvíli nemohou pro národ udělat nic lepšího. Naši hokejisté na to koukali jako blázni, protože si mysleli, že jsou v nějakém kolaborantském doupěti a najednou tohle.
Nakonec se s Němci nejdříve utkali v Praze. Byla to obrovská národní demonstrace, vyprodaný zimní stadion. Byli tam němečtí vojáci, kteří dostali bůhví kolik vstupenek, a teď si tam začali zpívat ty svoje popěvky. Do toho najednou zněly burácivé české písničky, burácivě zpívaná česká hymna a vítězství 5 : 1. Nazítří s nimi hrálo LTC a porazilo je 3 : 0. Na zimním stadionu se děly neuvěřitelné věci. Trousílek byl dokonce předvolán na gestapo, kde měl vysvětlovat, proč hrál až tak tvrdě. Nějak to vysvětlil, ale byla v něm malá dušička, a do Garmische ho pak raději vůbec nevzali.
Do Garmische naši odjeli s pevným rozhodnutím, že to Němcům znovu nandají. Naši porazili Slovensko (za velice bizarních okolností tak došlo k prvnímu vzájemnému utkání Česko - Slovensko) 12 : 0. Pak jsme porazili Itálii a byli jsme ve finále. Jenže Němci úplně nečekaně klopýtli o Maďary, takže demonstrace se nekonala, ale vrátili jsme se jako vítězové. Od této chvíle už jsme nikdy se žádným říšskoněmeckým mužstvem nehráli.

Asi nezapomenutelné hokejové politikum je, když se v roce 1949 naši hokejisté vrátili se stejnou slávou a stejně vítáni z mistrovství světa ve Stockholmu jako mistři světa?
RZ:
To je krásné téma. Na tomto mistrovství jsme poprvé porazili Kanadu (bylo to na olympijském stadionu ve Stockholmu) a v nádherném utkání Švédsko. Z tohoto utkání, které jsme vyhráli 3 : 0, už existují záběry Švédské televize. Houževnatost a soudržnost mužstva, která je z těchto záběrů patrná i na vzdor osobním zájmům některých hráčů, byla tak silná, že je až dojemné to sledovat.
Toto byl skutečně první vítězný tým, který položil základ toho, že „můžeme porazitkohokoli na světě“. Byl to první tým, který uchvátil nejen hokejový národ. Když se tito mistři světa vrátili ze Stockholmu, jejich průjezd vlakem republikou od severních hranic byla neuvěřitelná jízda, srovnatelná snad jen s návratem olympijských vítězů z Nagana. Cesta otevřeným autokarem Prahou pak bylo to skutečné pobláznění lidí v Praze a těch, kteří byli ochotni za mistry světa do Prahy přijet.
Pointa celého příběhu je bohužel nesmírně smutná: o rok později už mužstvo možnost titul obhajovat nedostalo.

Přepis úryvku z dokumentu Hokej!!! (režie Petr Jančárek, 2001):
Soudruzi připravují proces s hráči československého národního hokejového mužstva, takže loňští mistři v roce 1950 již nesmějí odletět za obhajobou titulu do Londýna. Pár dní po rozpuštění týmu se hokejisté sešli v restauraci, aby se rozhodli co dál.
Hovoří Augustin Bubník, čs. reprezentant do roku 1950:
"Byla na nás učiněna past. Ovšem nechali jsme se do ní chytit tím, že jsme se trošku napili a vyvolávali protistátní hesla – řvali jsme: 'Smrt komunismu.' Byli jsme mladí dvacetiletí kluci, takže si to dovedete představit.
Odtamtud mě převezli do domečku, na garnizonu, na Hradčany, k tehdejšímu Perglovi zvanému Suchá lípa. Tam to bylo strašné. Byli tam bachaři, kteří chodili v papučích, takže jste nevěděli, kde jsou. Najednou vám bachař kopal do dveří a řval: 'Dělej, ty mistře světa, udělej sto kliků a padesát dřepů.' Nenechali nás vyspat a tak dále. Byly to hyeny, které se tam na nás vydováděly."
V hokejovém procesu padly vysoké tresty. Nejvíc dostali brankář Bóža Modrý a Gustav Bubník,15 a 14 let.

Celé mužstvo, až na dvě nebo tři výjimky, skončilo ve vězeních a jáchymovských dolech. Tehdejší možná nejlepší gólman světa (Evropy určitě) Bóža Modrý to odnesl životem, protože v jáchymovských dolech pravděpodobně velmi těžce onemocněl. Tresty to byly drakonické, tito lidé si prožili neuvěřitelné výslechy. Proč to režim udělal? Proč na hokejisty tak tvrdě udeřil? Demonstroval na nich něco?
FK:
Už do Stockholmu jel tým československých hokejistů dost oslabený: Na podzim 1948 se někde nad kanálem La Manche ztratilo letadlo, které vezlo šest hokejistů z Paříže do Londýna. Režim měl za to, že emigrovali při cestě ze Spenglerova poháru. Na Nový rok 1949 zůstali v zahraničí Sláma se Zábrodským, měsíc před odjezdem emigroval tenista a hokejista Jaroslav Drobný a asi dva dny před odjezdem zůstala venku krasobruslařka Ája Vrzáňová. Takže režim měl najednou strach, že všichni hokejisté zůstanou venku, a proto tuto cestu zakázal. Orgány Státní bezpečnosti potom využily oné bitky v hospůdce v Ostrovní ulici k tomu, aby většinu hokejistů zavřeli a udělali z nich ve vykonstruovaném procesu velezrádce.

MJ: Proč právě hokejisty? Právě proto. Existují totiž také nějaké dobové souvislosti. Když se naši hokejisté vrátili, ministr Kopecký je vítal slovy: národ, pracující lidé, dělníci, všechna mládež, nikdy vás nezapomene, zahrne vás láskou, úctou. Takovéto věci se tam říkaly.
Najednou měla začít nová sezona, hokejisté byli pořád oslavovaní a obdivovaní mistři světa, když v říjnu v Práci vyšel článek Rozpaky nad novou hokejovou sezonou. V něm byly najednou uvedeny neuvěřitelné věci: Začíná nová sezona a vlastně vůbec nevíme, která mužstva a kteří hráči vyjedou na led, jak bude vypadat v letošní sezoně národní mužstvo atd. Když čtete dál skutečně jezdí mráz po zádech: Do soustředění národního mužstva budou pozváni neznámí mladí hráči. A aby jim mezinárodní hokej hned zkraje nezhořkl, může se stát, že budou naopak chybět ti, kterým brusle nejrychleji jezdí a hokejky nejlépe střílejí. Ovšem právě oni nemají k našemu lidově demokratickému zřízení ten pravý poměr atd. Neuvěřitelný článek. Hned na to vyšel podobný článek v Ruchu. Tyto články psali tenkrát respektovaní sportovní novináři, kteří ale také byli funkcionáři různých sportovních akčních výborů a nových orgánů a svazů.
Veřejnost si to ani neuvědomovala. Poprvé se u nás hrála dvoukolová liga výborné úrovně - do té doby se tomu, co se tady hrálo, jen liga říkalo. Fanouškové byli nadšeni, přijeli Kanaďané z Londýna, všechno vypadalo znamenitě, všechno spělo k mistrovství v Londýně. Málokdo si však tehdy všiml, že s výjimkou dvou zápasů se švédským národním mužstvem (ty však byly dohodnuty recipročně už v předchozí sezoně, když u nás Švédové po stockholmském triumfu sehráli dva zápasy) se už nikam nejelo. Žádný Spenglerův pohár. Žádné zájezdy. Spadla klec.
Později jsem o tom několikrát mluvil se sportovním redaktorem a komentátorem Josefem Lauferem. Velice se bál o tom mluvit, ale v 60. letech mi řekl, že už od začátku sezony tušil, že se nikam nepojede. Takže když se pak pod záminkou víz nejelo, jen si říkal, že je to tady.

Rozhlasoví reportéři tehdy prý nedostali víza…
MJ:
Reportéři Josef Laufer a Otakar Procházka jet měli, byla to čirá záminka. Tam, kde byl později na Příkopech Dětský dům, byla v té době Britská informační služba. Když naše noviny napsaly, že naši reportéři nedostali víza, Britská informační služba vyvěsila ve výkladní skříni fotokopii těchto „nevydaných“ víz. Byl to strašlivý skandál. Vyřešilo se to obvyklým způsobem: někdo okolo toho okamžitě postavil stavební ohradu, aby lidé k této výkladní skříni nemohli. Takže víza existovala.
Na přelomu let 1949 a 1950 spadla klec. Také fotbalisté už v roce 1950 nehráli s nikým, kdo by se dal označit jako zástupce Západu.

Mluvili jsme o prosklené výloze Dětského domu. Připomeňme si teď ale jinou prosklenou výlohu - Aeroflot, Václavské náměstí. Tentokrát se hokej stal důvodem politiky. Bylo Václavské náměstí také připraveno?
RZ:
Je to menší záhada než rok 1950, kdy je nejtěžší odpovědět na otázku „kdo“, protože důvody byly zřejmé – jednoznačně šlo o výstrahu. V případě Václavského náměstí je snazší odpovědět „kdo“, protože to byla připravená provokace. I když po prvním vítězství 2 : 0 nebyla reakce společnosti ještě vřelá, ale vlažná.
Zápasy ve Stockholmu 1969 ale nevznikly ve vzduchoprázdnu. Rivalita proti Sovětům byla silná. Zpočátku nebyla natolik významná, ale asi od roku 1961, možná dřív (od roku 1959), to pomaličku začínalo. Najednou byla strašně silná motivace Rusy porazit, protože se nám to strašně dlouho nedařilo na mistrovství světa, ani na jakémkoliv velkém turnaji. Jen jsme hrozně dlouho vršili nezdary a smolné porážky. A pak jsme je zničehonic porazili dvakrát na jednom turnaji. To mimochodem nikdo předtím a dlouho potom nedokázal (povedlo se to až Švédům ve Vídni v roce 1977).
Sovětský hokej byl tak strašně silný, že to bylo něco naprosto mimořádného, obzvlášť když se to podařilo zrovna v tak emotivní době, jako bylo předjaří roku 1969. Takže když zůstala poslední možnost alespoň takto okupanty porazit, národ to ohromně zvedlo.
Reakce na to byla zpočátku spontánní, a to, že se staly takové excesy jako vymlácení dlažebními kostkami výlohy Aeroflotu na Václavském náměstí, se svezlo s tím, že se využila spontaneita okamžiku.
Má tedy toto „slepé střevo“, protože lze říci, že hokej nastartoval odvolání Dubčeka a normalizaci.

MJ:Byla tam spontaneita, ale taky tam někdo dlažební kostky musel předtím složit. Existuje knížka českého estébáka, který utekl na Západ, Josefa Frolíka Špion vypovídá, ve které píše, že jeden z jejich náčelníků slyšel několik dní předtím výrok jiného náčelníka: „Už je to fajn, je to připravený, teď už stačí jen vymlátit Sovětskou knihu nebo Aeroflot, a už to pojede.“
Takže to jistě byla spontaneita, s kterou ovšem někdo naprosto cynicky počítal a kterou zneužil.

FK: V roce 1976 napsal režimní historik Václav Král Dějiny Československa po roce 1945, kde i on zdůrazňoval význam těchto dvou hokejových zápasů.Celé to však bylo pochopitelně v obráceném gardu,kdy tvrdil, že to bylo připravené protisocialistickými silamia kvůli tomu do toho musela moc sáhnout: „To, co předváděli na Václavském náměstí,mohlo totiž čekat vás všechny. A nebylo by to sklo, ale vaše hlavy.“ Takže hokej v březnu 1969 byl jako významné politikumbrán i režimem.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->RZ: Ve všech zápasech Československo – Sovětský svaz, když se hrálo ve sportovní hale, byly rohy, které jsou dodnes neobsazené tribunou, zaplněné policisty s bílými kuklami, kteří tam byli připraveni na zásah. Každý zápas, i přátelský, tam byly kordony policistů, kteří čekali, kdyby se stalo něco. Byla to strašně zajímavá situace: Hráči proti sobě, sportovní boj s politickým podtextem, což cítili samozřejmě jak hráči, tak tribuny. A do toho tam stála ochrana režimu ve výrazné menšině, ale se všemi prostředky.
Když jsem byl v roce 1975 poprvé na hokeji, porazili jsme Sovětský svaz 9 : 3, což je dodnes naše největší vítězství. Nikdy ale nezapomenu, jak šlo obecenstvo s dějem, jak bylo nadšené, že jinak v celkem bezvýznamném zápase Rusové dvakrát vyměnili brankáře a úplně jsme je rozemleli 9 : 3. Pamatuji si, jak tam policajti stojí, čekají a váhavě se rozhlížejí, a tribuny (14.000 lidí) jdou se zápasem, žijí a znamená to pro ně něco víc než jen výsledek.

MJ: Lidi těmto policistům tenkrát říkali kvůli bílým přilbám „helmuti“. Navíc pokaždé, když měl začít zápas, všechna první místa hned za mantinelem kolem celé haly najednou obsadili muži neurčitého věku, nemladí, nestaří, v šatech a kravatách. Na přestávku odešli a pak to zase obsadili. Tam seděli tajní a „helmuti“ zasahovali. Pamatuji si, jak jakýsi nešťastný kluk vykřikl něco v utkání s Rusy, a už ho vedli. Co se s ním stalo, nedokážu tvrdit.
Byl jsem tenkrát mezi akreditovanými novináři. Všechny si nás jednou pozvali na ÚV-KSČ, kde na nás jako na akreditované české a slovenské novináře hřímal Vladimír Diviš, strašný lesů pán, a doslova vyhrožoval: běda, jak někdo byť jen naznačí, nějaká divná ironie, atd. Hrůza.

FK: Vyhrocenost utkání se Sovětským svazem pramenila i z toho, že sovětský hokej začínali učit hráči LTC, kteří všichni většinou skončili ve vězeních a komunistických lágrech. To bylo ještě v roce 1948, kdy hráči LTC v Moskvě zažívali únorový převrat.
Starší hráči přiznávají, že diváci pořád věřili tomu, že to Sovětům musejí dávat, že se musejí nechávat porážet. Všichni hráči ale tvrdí, že to tak nebylo a že se opravdu sovětský hokej tak rychle vyšvihl na vysokou úroveň, a proto na něj neměli, až do let 1968 a 1969.

RZ: To je docela zajímavé téma. Povědomí nebo mýtus, že se Sověty musíme prohrávat, byl poměrně hodně silný. Narazil jsem však na jedinou stopu: Na olympijských hrách v Sapporu v roce 1972 (později mi to vyprávěl kapitán mužstva Josef Černý) skutečně Rusové před posledním utkáním přišli s tím, že kdybychom v zápase remizovali, byli bychom druzí a oni první. Socialistický tábor by tak měl dvě nejcennější medaile a Američané by skončili za námi. Mužstvo to odmítlo, ale vzpomínky na to už nejsou úplně přesné. Jsou hráči, kteří vůbec netuší, že by se o tom hlasovalo, a naopak jsou hráči, kteří tvrdí, že se o tom v kabině hlasovalo a že byli všichni jednoznačně proti.
Shodou okolností jsme v tomto zápase dostali hrozně divné góly. Vzpomínám si, jak brankář Vladimír Dzurilla vyrazil puk nad sebe, koukal, kde je, a puk mu po zádech doslova stekl do brány. To je nechtěná náhoda. Jenže všichni tím pádem věřili, že to pustit musel a že se to stát muselo. Osobně ale nevěřím, že by se na tom Dzurilla nebo kdokoliv z mužstva jakkoliv podílel.

Navíc Dzurilla patřil k těm, kteří měli v roce 1969 přelepené hvězdičky. Podezřívat ho z čehokoliv by bylo šílenství…
RZ:
Bylo hrozně těžké potom lidem vysvětlit, že se taková věc, jako že dostane takto divný gól, v hokeji občas stane a že s takovým odrazem kotouče nikdo nemůže dopředu kalkulovat.

Přišla svoboda, ovšem v ní se hokej stal najednou úplně jiným fenoménem, mnohdy až nacionálním. „Kdo neskáče, není Čech“, je někdy legrační, ale někdy to šlo až přes čáru. Nemáte podobný pocit?
FK:
Přiznávám se, že když jsem po Naganu slyšel heslo „Kdo neskáče, není Čech“, konečně mi došlo, kdo je typickým představitelem českého národa. Je to Pepek Vyskoč ze Strážnice. Byla to však spontánní radost z obrovského vítězství v úplně nových hokejových podmínkách.
U Nagana bych navázal na to, proč se hokej stal pro české obyvatelstvo tak obrovským fenoménem. Je to také obrovská zásluha rozhlasových a později televizních reportérů. Vzpomíná se třeba na rok 1938 a na Josefa Laufera, a když jsme u Nagana, pamatujeme na pana Zárubu, jak křičí do televize: „Přepište dějiny!“ To všechno zanechává vzpomínky a emoce, které si lidé spojují i se sportovními úspěchy.

Jak jste vnímali Nagano jako národní emoci?
RZ:
Oslava a úžasná euforie se trochu přeceňuje. To nevypovídá nic o vlastenectví lidí, protože jsou vlastenci jen na několik dní nebo hodin vítězství, a vydávat to za skutečné vlastenectví je trochu nesmysl.
Je to krásný projev radosti nad sportovním výsledkem. Sdílím tuto radost s tím, že má český sport úspěch a že čeští sportovci vyhráli. Je to hezké, ale žít se z toho nedá, a je nesmysl vydávat to za jediný pozůstatek vlastenectví v našem národě. Je to velmi prudký, spontánní, ale zároveň velmi dočasný projev: všichni chodili s českou vlajkou, která byla deset let někde na půdě a kterou nikdo ani na 8. května pořádně nevyvěsí.
Nemám ani moc rád přeceňování projevů radosti nad vítězstvím. Jde o sportovní vítězství a lidé, které to nějak zasáhne, ho oslavují. Dávat tomu nějaké další významy, mi připadá až zbytečné, protože o samotném národě to až tak příliš neříká.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->
<!--[endif]-->S tím bych rád souhlasil, ale proč to někteří vysvětlují právě takto?
MJ:
Hodnotit to je strašně složité. Dávám však naprosto za pravdu panu Zárubovi. Dokonce si myslím, že původní „hokejové vlastenectví“, které ani o hokeji nebylo, už tam vážně není, zůstalo jen fandovství.
Měl jsem štěstí, že jsem byl v roce 1969 ve Stockholmu. Nikdy nezapomenu, jak jsme odjížděli z haly autobusem po druhém zápase a po ulicích tančily, běhaly, lítaly, skákaly stovky, možná tisíce Švédů. Když viděli autobus s československou vlajkou, bouchali na autobus a řvali švédsky „4 : 3“ a chovali se jako blázni.
Na tento večer nikdy nezapomenu. Ti lidé totiž přesně pochopili, co se toho večera stalo. Naprosto přesně to chápali a byli nějakým zvláštním štěstím bez sebe, že jsou u toho, že to zažili. Byl to nezapomenutelný zážitek.

RZ: To byly krásné momenty, ale řekl bych, že dnes už je hokej opravdu jen sport a už není politika.

(redakčně kráceno)