Černobyl, aneb jak fungovala propaganda

V Ústavu jaderného výzkumu v Řeži žádné nebezpečí nehrozí. Nicméně připomenout si černobylskou tragédii do něj přišli hosté Vladimíra Kučery v pokračování pořadu Historie.cs z 24. dubna. V případě Černobylu šlo nejen o jadernou katastrofu, ale současně také o katastrofu informací a propagandy. Uplynuly dvě hodiny, než vzal sluchátko sám Sljunkov. Oznamuji mu: "Havárie je vážná. Podle mých výpočtů radioaktivní mrak míří k nám, na Bělorusko. Je nezbytné okamžitě provést jodovou profylaxi obyvatelstva a vysídlit všechny, kteří žijí blízko elektrárny. Do vzdálenosti 100 km je třeba odstranit lidi a dobytek." "Už mi to hlásili," říká Sljunkov. "Vznikl tam požár, ale už byl uhašen." Nevydržím to: "To je podvod, zjevný podvod. Každý fyzik vám řekne, že grafitu shoří za hodinu jen nějakých 5 tun. Umíte si představit, jak dlouho bude hořet?"

To byla citace z knihy Modlitba za Černobyl od Světlany Aleksijevičové. Jde o vzpomínku Vasilije Borisoviče Něstěrenka, bývalého ředitele Institutu jaderné energetiky Běloruské akademie věd. Pro upřesnění: zmíněný Sljunkov byl první tajemník ÚV Komunistické strany Běloruska.
Nad černobylskou havárií, tragickými nedostatky v informacích a lživou propagandou se zamysleli Dana Drábová (DD), předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, jaderný fyzik a publicista František Janouch (FJ) a historik Miroslav Vaněk (MV) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

Co by se stalo, kdyby k něčemu takovému došlo u nás?
DD:
U nás k něčemu takovému dojít nemůže, protože reaktory, které jsou na našem území provozovány, jsou projektově i konstrukčně naprosto odlišné od typu reaktoru, který byl provozován v Černobylu.
Znamená to především absenci grafitu jako moderátoru. Tedy absenci materiálu, který rozsah černobylské havárie významným způsobem ovlivnil svým hořením. U našich reaktorů se žádný hořlavý materiál nevyskytuje, protože jsou chlazeny a moderovány vodou. Další velmi významný rozdíl je, že reaktory typu VVR jsou tlakovodní. Takže aktivní zóna je umístěna v primárním okruhu v reaktorové nádobě. Primární okruh a tlaková nádoba jsou přitom hermeticky odděleny s velmi přísnými zkouškami na těsnost od dalších komponent. Vytvářejí tak velmi intenzivní a velmi spolehlivou bariéru, která odděluje radioaktivní látky od životního prostředí.
Můžeme porovnat následky podobného poškození aktivní zóny, jaké nastalo v počátku v Černobylu bez hoření grafitu, s následky podobného rozsahu poškození (tavení paliva), ke kterému došlo v roce 1979 na americké jaderné elektrárně Three Mile Island. Tam byl tlakovodní reaktor, ale málo se ví, že z hlediska stavu jaderného paliva nebyl rozsah poškození aktivní zóny o mnoho menší než původní rozsah poškození černobylské aktivní zóny. Ovšem protože to byl právě tlakovodní reaktor s plnotlakou reaktorovou nádobou a plnotlakou ochrannou obálkou, ukázalo se, že i vážné poškození aktivní zóny nemusí mít prakticky žádné následky na životní prostředí.
Three Mile Island tak ukázal, jak to má vypadat, když se dobře naprojektovaná a dobře vyrobená jaderná elektrárna dostane do stavu, kdy je něco špatně: zařízení bylo zničeno, ale okolí ohroženo nebylo. To je velký rozdíl od Černobylu.
Znovu však zdůrazňuji, že by reaktor černobylského typu na našem území, dokonce ani v dobách před dvaceti třiceti lety, nebyl diskutovatelný.

Jak to vypadalo ve Švédsku, kde jste v té době žil a které bylo nejvíc zasaženo a bylo v největším nebezpečí?
FJ:
Švédsko je zajímavé tím, že objevilo černobylskou katastrofu. Objevilo ji zvláštním, dokonce absurdním způsobem.
Na elektrárně Forsmark šli v neděli ráno do práce. Byla to normální směna, ale jeden z mužů si zapomněl hodinky. Musel se proto vrátit z kontrolované zóny. Z civilního oblečení měl na sobě jen boty, ale začalo to zářit. Začali hledat, kde je nějaká chyba, až zjistili, že boty dotyčného zaměstnance jsou silně radioaktivní. Tak vyšli ven a přišli na to, že kolem to září. Zavolali meteorologům, aby zjistili, jaký byl vítr, jakou měl rychlost a z jakých směrů vanul. Dostali odpověď, že to je někde mezi Kyjevem a Leningradem. Volali kvůli tomu na ruskou ambasádu, která to zpočátku zapírala, ale asi jen dvanáct hodin. Potom už museli přiznat, že se stala vážná havárie.

Jaké bylo informování obyvatelstva ve Švédsku?
FJ:
Tam to bylo naprosto perfektní. Všechny sdělovací prostředky si okamžitě o této věci předávaly informace. Švédsko mělo totiž smůlu, že asi 200 km na sever od Stockholmu to radioaktivní mrak spláchlo. Takže přibližně od Gävle do Laponska se dostalo značné množství radia. I když říkám „značné množství“, je to relativní, protože podíváme-li se na černobylskou dózu versus normální radioaktivní záření ve Švédsku, vidíme, že jde dohromady asi o dvacetinu, neboť Švédsko je hodně radioaktivní.
Švédsko tehdy preventivně zakázalo vyhánění skotu na pastvu. Bylo také vybito několik set sobů, kterým se pást nemohli zakázat. Bylo to zase trochu přehnané, protože normy, kolik může být v mase radioaktivity, se lišily mezi Finskem, Norskem a Švédskem až na trojnásobek. Švédsko mělo nejpřísnější normu, a proto porazili a zakopali několik set nebo tisíc sobů.

MV: Černobyl pro mě v přeneseném slova smyslu znamená havárii komunismu v informační lince. Nechci se dostávat do debat, kterým nerozumím a na které nejsem odborník, jako jsou jaderní fyzici a lékaři. Chtěl bych ale mluvit právě o „informační havárii“ Sovětského svazu.
11. března 1985 se Michail Gorbačov stal generálním tajemníkem ÚV KSSS. Od této chvíle má rok na to, aby nějakým způsobem stvořil svoje myšlenky o glasnosti a přestavbě - novém myšlení. V únoru 1986 je pak posvěcena jeho vize na 27. sjezdu KSSS, takže už se mělo ukázat, jak to bude fungovat v praxi.
Havárie v Černobylu se stala dva měsíce po sjezdu. První pozastavení informací bylo v rámci Sovětského svazu, kdy došlo k informování o havárii až osmadvacátého. A to navíc až po žádosti švédské strany. Tak, jak se to zpožďovalo v samotném Sovětském svazu, přicházely informace pozdě i k nám.
Poprvé přichází informace do ČTK 29. dubna. Šlo však o noční zprávy, které už mnoho lidí nesledovalo. Teprve 30. dubna jsou informace v denním tisku. Je to ale jen nicotná noticka, že došlo k havárii, ale že u nás není nic naměřeno: „Buďte klidní.“
Reakce na havárii byla pro režim typická. 30. dubna byla vytvořena vládní havarijní komise. Ta ale poprvé zasedla až 1. května, kdy byl radioaktivní mrak už dávno za našimi hranicemi. Takže 30. dubna řekli, že se nic neděje, 5. května oznámili, že je mírná radiace, a 8. května tvrdili, že mírná radiace klesá. Tehdy poprvé vystupuje hlavní hygienička Dana Zuzková.

Přepis dobového televizního zpravodajství z 8. května 1986:
Hovoří hlavní hygienička Dana Zuzková:Naměřené hodnoty jsou sice vyšší, než bývá obvyklý stav, přesto však nevyvolávají důvody k obavám o zdraví. Dokonce i v prvních dnech, kdy bylo zaznamenáno zvýšení radioaktivních látek v životním prostředí, bylo mnohokrát nižší, než aby mohlo při trvalém působení způsobit ohrožení zdraví. Navíc zvýšení výskytu radioaktivních látek je pouze dočasné. Postupně se bude vracet k běžnému stavu. Přitom například obsah radionuklidů v ovzduší se významně snížil již v těchto dnech.

Co říkáte jako odbornice na tento druh energie a na nebezpečí s ní spjatá tomu, že se tehdy kolem zamořené zóny konal Závod míru?
DD:
To byla věc, která měla v hlavách některých tehdejších funkcionářů demonstrovat, že se vlastně tak moc nestalo. Oddělila bych ale propagandistickou část: Každému by připadalo normální závod odvolat už jen proto, že došlo k tragédii. To se ale nestalo.
Ovšem z technického hlediska, kdy se mnoho hovořilo o tom, jaké míře rizika byli závodníci vystaveni, nebyla míra měřitelného rizika extrémní. Závod se totiž konal v okolí Kyjeva a první kontaminované vzdušné masy odcházely směrem na Finsko a Švédsko. Tato meteorologická situace znamenala pro Kyjev určité štěstí, protože i když je vzdálen jen 150 nebo 200 km od Černobylu (na této vzdálenosti bylo například v Bělorusku ještě potřeba evakuovat), příliš zasažen nebyl a jeho okolí patří na Ukrajině k čistějším oblastem.

Hovoří cyklista Jozef Regec, účastník Závodu míru v roce 1986 (přepis doplňujícího rozhovoru):
To, že se stal problém v Černobylu, jsme se dozvěděli na závodech v Itálii, protože o tom informovala místní média. Druhý den jsme se vrátili domů. Tady se o tom zatím moc nemluvilo. Protože jsme o tom ale měli nějaké informace, ptali jsme se kompetentních lidí, jak se dál bude vyvíjet situace. Bylo nám řečeno, že se tam nic nestalo a že Závod míru bude bez jakýchkoli omezení. Po několika dnech jsme se přesto dozvěděli, že spousta zahraničních týmů tento závod odmítla s tím, že do Kyjeva nepojedou, protože situace, která tam vznikla, není pro závod způsobilá. Měli v té době bohužel daleko víc informací než my, protože informovanost veřejnosti u nás nebyla na takové výši jako v cizině.

FJ: Snaha ututlat to a skrýt byla naprosto jasná v celém sovětském bloku. Byla to součást státní propagandy. Například jódové tabletky se začaly rozdávat v Černobylu a postižené oblasti asi s třídenním zpožděním, aby nevznikla panika. A to potom způsobilo růst rakoviny štítné žlázy. Všichni si byli vědomi, že oblast Polesí, kde leží Černobyl, má nedostatek jódu. Organismus si proto bere jód, odkud může. Když pak přišel radioaktivní mrak s jódem, štítná žláza si „užila“. Kdyby den předtím rozdali jódové tabletky, důsledky černobylské havárie by byly podstatně menší.
Pracoval jsem pět let na Ukrajině a zabýval se Černobylem, protože jsem to měl v rámci své funkce v Evropské unii na starosti. Takže jsem tam řídil, financoval a kontroloval řadu projektů.
V Černobylu byla celá řada věcí, která byla dělána na show: ukázat, ale neukázat pravdu. Ukázat, že jsme dobří, a tak dále. Je důležité zopakovat, že stejný reaktor by na západ od sovětské hranice nemohl být schválen. Tehdy byl schválen politbyrem, které tak rozhodlo proto, že potřebovalo peníze na nákup zemědělských produktů. Kolchozní systém totiž naprosto zkrachoval a koncem 50. let a počátkem 60. let byly v Sovětském svazu hladové bouře. Protože politbyro muselo potraviny za něco kupovat, aby udrželo situaci, rozhodlo se vyvážet fosilní paliva, naftu a vyrábět jadernou elektřinu.
VVR reaktory ale nebyly hotové, takže Sověti přišli s nápadem úplně jednoduchých reaktorů, o kterých řekl jeden z velkých odborníků, že jsou tak jednoduché, že je může dělat každá traktorová stanice. Taky to podle toho dopadlo.

DD: Málo se ví, že na Černobylu došlo k nehodě menšího rozsahu, ale s únikem do životního prostředí, už v roce 1981 nebo 1982. Meteorologická situace byla tehdy velmi obvyklá, takže foukaly větry směrem na východ. Nebylo proto možné, aby kontaminované vzdušné masy (nebylo to zdaleka v takovém rozsahu jako v roce 1986) doputovaly mimo území sovětského bloku. Jsem přesvědčena, že nebýt toho, že byly v roce 1986 zasaženy skandinávské země, režim by nic neřekl, i když to byla katastrofa velkého, především humanitárního rozsahu.
Druhá věc je, že následnou analýzou satelitních snímků NASA se ukázalo, že Američané o tom věděli několik hodin poté, co černobylská havárie nastala. Na satelitních snímcích byla havárie totiž vidět, akorát se na ně nikdo nekoukl. Koukli se na ně až ve chvíli, kdy začali Švédové bít na poplach.

Přepis úryvku z dokumentu Černobyl (režie Hanuš Hackenschmied, 1994):
Od roku 1981 existovala v Československu Komise vlády ČSSR pro koordinaci opatření při radiačních haváriích - takzvaná vládní havarijní komise. Jejím předsedou byl tehdejší místopředseda federální vlády Ladislav Gerle.
Tato komise poprvé zasedla 30. dubna 1986, tedy čtyři dny po havárii. Zřídila celostátní monitorovací síť a pracovala na základě doporučení Centra hygieny záření. 3. května byl vydán zákaz nevyhánět na pastvu. Byly omezovány dodávky salátu a špenátu. Do konce srpna byla zakázána konzumace a zpracování ovčího mléka. Nejvíce ohroženi byli pastevci, kteří jako jediní dostali jodové preparáty.

MV: Další problematickou situací byly první máje, kdy lidé vyšli do ulic. Z jednání politbyra vím, že diskuse o tom byla minimální. Řekli, že už to nestačí odvolat, a asi po pěti minutách řekli, že ohrožení není, takže pojďme do ulic.

FJ: První nezodpovědnost byla, že se vůbec tento reaktor vystavěl. Druhá nezodpovědnost byla, že se na černobylském reaktoru dělaly experimenty.
Umancev, který byl ředitelem Černobylu po katastrofě a který byl předtím ředitelem Sosnového Boru, stejných čtyř reaktorů blízko Leningradu, říká, že k němu přišli z Hlavní správy z Moskvy, aby provedl podobný experiment v Sosnovém Boru. Vyhodil je s tím, že je to příliš nebezpečný experiment, takže proč bychom ho dělali. V Černobylu ho udělali a skončil katastrofou.

Přepis úryvku z dokumentu Varování (režie Jiří Knížek, 1987):
V souladu s programem zkoušek byl vypnut systém ochrany před maximální projektovanou havárií. To je jedna z chyb, které se staly při sestavování programu. Na žádost dispečera je pozdrženo odpojení bloku z činnosti. Oproti pravidlům tak pokračuje provoz bloku s odpojenou ochranou.
Výkon v té chvíli poklesl na 30 megawatt a reaktor byl v těžko řiditelném stavu. Energetický blok pracoval nestabilně, takže bylo nutné zastavit reaktor. Znovu by mohl začít pracovat po 24 hodinách, což by znamenalo, že se zkoušky neuskuteční. Personál se přesto rozhodl pro jejich uskutečnění.
Systém ochrany reaktoru na tlak páry a hladinu vody v bubnových separátorech neumožňuje práci v nestabilních podmínkách. Personál proto vypnul i tuto ochranu, což bylo další porušení pravidel. Zvedáním regulačních tyčí se pak personál pokoušel zvýšit výkon reaktoru. Ten se stabilizoval na hladině 200 megawatt za cenu zvednutí téměř všech regulačních tyčí, ačkoli pravidla v podobných případech kategoricky vyžadují zastavení reaktoru. To byla nejhrubší chyba personálu: reaktor se vymknul kontrole.
1 hodina 23 minuty 40 sekund. Na rozkaz vedoucího směny byly do aktivního pásma zavedeny všechny regulační tyče a havarijní ochrany. Avšak personál uvedl reaktor do takového stavu, že ochranný systém už nemohl havárii odvrátit.

DD: Byl tam problém, protože personál byl vychováván v tom, že se reaktorům nemůže nic stát. Takže několik desítek hodin vůbec nevěřili, že se něco takového děje.
Druhý problém byl v tom, že úrovně záření byly natolik vysoké, že přestaly měřit přístroje, které měli k dispozici. To znamená, že nevěděli, jaká je skutečná radiační situace. Nakonec dospěli k rozhodnutí, že je třeba evakuovat čtyřicetitisícovou Pripjať. Evakuovat čtyřicetitisícové město v tehdejších poměrech byl poměrně tvrdý oříšek. Přesto to zvládli velmi efektivně, protože režim byl postaven na „Poslechni, nebo zemři!“.

FJ: Sověti měli v masových evakuacích praxi. Vždyť evakuovali během jednoho a půl dne z Krymu statisíce Tatarů. Toto bylo stejné. To měli zapsáno ve svých instrukcích: když se nějaký národ provinil, mohli ho přes noc přestěhovat.
Co se týče dozimetrů, tak úroveň radiace zjistili, až když tam přišla armáda, která měla dozimetry na výbuchy atomových bomb. Civilní dozimetry vylítly a nic neukazovaly.

DD: To, jakým způsobem a jak rychle se nakonec dokázali vyrovnat s tím, že bylo potřeba zlikvidovat požár, zastavit únik radioaktivních látek a vytvořit nějakou bariéru, která by havarovaný reaktor oddělila od životního prostředí, je ukázka neuvěřitelného hrdinství lidí a jejich obětavosti.

Pro nás byly výrazně příznivé meteorologické podmínky, takže se radioaktivní mrak před námi rozdělil. Přesto byla informovanost, jaká byla. Když nakonec začali mluvit, ani tolik nelhali. Nicméně obyvatelstvo jim nevěřilo, což si pamatuji z vlastní zkušenosti. Byla tehdy ještě šance, kdyby náhodou začali říkat pravdu a pořádně informovali, že by jim lidé uvěřili?
MV:
Možná byla malá šance u malé části obyvatelstva, ale neumím popsat, jak velké. Taková situace ale nenastala, takže opak byl pravdou. Černobyl znamenal konec naprosté důvěry v systém pro obrovskou část veřejnosti.
Uvedu několik věcí, které to potvrzují. Československé vedení se chovalo zcela odlišně, než jak se chovalo vedení v Polsku a v Maďarsku, kde byla informovanost mnohem větší a kde veřejnost přesto proti nedostatku informací protestovala. U nás se nic takového nestalo. Když si pročtete pečlivě body jednání vládní havarijní komise, je zajímavé jen samotné jejich řazení. V prvním bodě je, jak usměrnit informovanost veřejnosti. Za druhé ministerstvo vnitra dostalo příkazy, jak zabránit panice a nežádoucím jevům, jako bylo například vylepování rakouských letáků, které se sem dostaly od Greenpeace. Další bod byl, jak znovu rychle nastartovat vývoz na Západ, jak po kolejích, tak po automobilové ose, protože naše dodávky byly odmítnuty z důvodu vysokých hodnot radiace. Takže se vybudovaly čističky. A až pak byly teprve zdravotní záležitosti.
Za nejdůležitější ovšem pokládám to, že se lidé začali pídit po informacích, protože jich měli nedostatek. Šlo o existencionální ohrožení člověka, a protože nikdo nevěděl, co se může stát, chtěl se informací domoci. Takže nejenže získávali informace z Polska a Maďarska, ale i lidé, kteří dříve Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky neposlouchali, si začali je ladit.
Lidé byli dezinformováni nejen nedostatkem informací, ale také propagandistickými výsledky, které systém vytvořil. V další části zasedání vládní havarijní komise sami přiznávají, že propagandy bylo moc a že se z ní stala spíše antipropaganda.

Hovoří režisér a dokumentarista Petr Štingl (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zvláštní hrůza, která se vznáší světem, a něco úplně jiného se prezentuje navenek, je pro Černobyl velmi typické. U Černobylu to ale má se socialismem trochu jinou analogii.
Tam se nic moc nemohlo točit. Ve chvíli, kdy se to stalo, to byla věc typu utajených. Takže se vědělo ze zahraničních médií, že tam něco bouchlo. My jsme ale pořád žili v přestrojení prvních májů a v iluzích velkých estrád a televizních zábav, takže se to nedá postavit vedle sebe.
Nicméně v historii různých mediálních pokusů s propagandou máme i jiné úkazy. Například nacistická éra, rok 1944. Varšavské povstání je úplně zdecimované, armády se ze všech stran blíží k hranicím Německa, všechno se strategicky přeskupuje a ustupuje, jak se říkalo tehdy. Je pozoruhodné, že se dostaly ven záběry, jak je východní fronta pro Němce naprosto neprůchodná, a přesto se všichni pořád tvářili, jako když všechno klape. Takže se oslavují Hitlerovy narozeniny, 22. dubna 1944. Ve Smetanově síni je velký koncert, Kühnův dětský sbor tam zpívá národní písně a Hitler je stále oslavován ze starých záběrů.
A to je právě ono mistrovství. Za prvé obrovské, největší kulturní dopady velkých armádních sborů a do toho usměvavý Hitler z archivních záběrů. To už je práce propagandy, ale s autenticitou to nemá nic společného. Německé záběry byly vždycky dělány jako pseudoautentické. Třeba záběry z vylodění v Normandii signalizují, že už se muselo něco tušit. Přesto tón, komentáře, pořád pompézní hudba, dost často Wagnerova, nám ukazují, že vůbec nezměnili svůj styl, způsob a že se neustále hlásili k němectví a tisícileté říši.
Jsou důkazy, že ještě v dubnu 1945 se spousta lidí domnívala, že válka bude nutně vyhraná. Narozeniny Hitlera pak byly de facto magický prvek propagandy: Spousta lidí se domnívala, že právě ten den se to obrátí. Právě v tom je propaganda jakoby nadčasová.

Propaganda měla stejné rysy za nacismu, kdy se nad úplně zdevastovaným světem na filmovém plátně pořád oslavovalo a jásalo, i za socialismu, kdy mohli naprosto legitimně fungovat s Černobylem za zády.
Tehdy už to bylo velice propracované. Televize měla svoje naprosto pevné zákony, měla obrovský společenský statut a statutárně byla v podstatě na úrovni ministerstva. Takže ředitel Československé televize Zelenka byl vlastně ministr. Socialistické země samozřejmě spolupracovaly, takže když vybuchl Černobyl, bylo jasné, že naši na to budou reagovat, jak je potřeba. V případě Černobylu spíš mlčením. Pochopitelně také tenkrát omezili zprávy o mírovém využití atomu.


Jak vnímala odborná veřejnost způsob, jakým se zacházelo s lidmi? Čemu jste rozuměla, o čem jste věděla? Kdyby se prudce změnily meteorologické podmínky, mohli jsme přece být zasaženi poměrně výrazně.
DD:
To pro mě zůstává otázkou. Mám v tom trochu emoce, protože jsem byla rok po škole. Jsem však přesvědčena i proto, že to byli moji učitelé, kterých jsem si vždycky vážila, že naši odborníci, kteří vedli monitorování, by našli odvahu a promluvili by jako řada lidí na Ukrajině a v Rusku, kdyby se situace zhoršila. Ale to je co by kdyby.
Důležité z hlediska skutečné situace je, že jsme na tom byli tak, že skutečně nebylo třeba (ani by to nebylo rozumné) dělat opatření, která by zasahovala do života jednotlivců. Dělala se ale jiná opatření. První květnové dny byly dobou masové sklizně špenátu, jenže špenát byl výrazně kontaminován spadem radioaktivního jódu. Takže hlavní hygienička rozhodla špenát zamrazit a nechat projít příslušnou dobou, aby se jód rozpadl a špenát bylo možné distribuovat. Byli jsme jednou ze zemí, která přijala dokonce nižší hodnoty pro regulaci spotřeby mléka, než byly tehdy doporučovány Světovou zdravotnickou organizací. To bylo způsobeno tím, že mléka bylo na trhu dost, takže to neznamenalo žádné vážné omezení zásobování. Naše limity na objemovou aktivitu jódu v mléce tak byly poloviční, než doporučovala Světová zdravotnická organizace. Udělalo se také velmi důležité opatření, jako bylo přeorganizování způsobu výroby sušené dětské mléčné výživy, což významně ušetřilo dávku. Není tedy pravda, že se tu nic nedělalo. Slabina bylo informační selhání, protože se nemluvilo o tom, co my děláme pro vás.

FJ: Švédsko dostalo asi 4 % spadu, Finsko přes 4 % celkového spadu a Česká republika jen 3,1 %. Bělorusko mělo 33 %. Jsme tak v celém zbytku Evropy, který dostal 3 %, a to včetně Španělska, Itálie atd. To jsou údaje, které jasně ukazuj, že tady nebyla situace, která by vyžadovala nějaká velká organizační opatření. Přitom to, že se zde některá organizační opatření dělala, ačkoli se o tom nepsalo, je fakt.
Ovšem informovanost, informační obratnost nebo spíše neobratnost režimu byla skutečně ohromná. Dokonce si myslím, že Gorbačov Černobyl nakonec využil k tomu, aby prosadil svou politiku. Když se po třech týdnech zorientoval, tak to bylo: „Chcete mít další katastrofu?“ Katastrof měl tehdy víc. Systém prostě technologicky nefungoval a Černobyl byl poslední hřebíček do rakve, kdy Gorbačov řekl, že musíme něco dělat.

MV: Nevím, jestli se s tím dá úplně souhlasit. Jistě to mělo na jeho osobu a rozhodování velký vliv, ale ve funkci byl už 14 měsíců a 27. sjezd byl založen na prohlášeních o glasnosti, o přestavbě, o novém myšlení. To znamená dva měsíce před Černobylem. Jestliže mohl někde hned ukázat, jak se to v praxi bude realizovat, byl Černobyl ideální případ. Nevím, jak šla informace k němu a jak dalece byl odříznut od prvního informování, ale zdá se mi, že to mohl udělat jinak a lépe.
Ještě jednu věc k tomu, jak jsme informovali u nás. Jak říkala kolegyně Drábová, že by se našli někteří, kteří by, kdyby došlo ke katastrofě, asi promluvili. Domnívám se, že odborníci asi ano, ale rozhodně ne establishment. Ten byl vychován 18 let po roce 1968 jen na příkazy Sovětského svazu. Se sovětskou politikou se rozcházejí až v letech 1987 a 1988, kdy se to dotýká jejich vlastních křesel a jejich vlastního vnímání přestavby. To znamená setrvat, kdy už západní Evropa byla někde jinde, a pak se teprve rozcházejí.
Takže odborníci by asi určitě promluvili, svědomí by jim nedalo, ale otázka je, jak by se dostaly do sdělovacích prostředků.

Právě jsem chtěl položit dotaz, kde by to řekli. Mohli vylézt někde na rynek…
FJ: K této věci byl dokument Charty. Informace to byla možná trochu přehnaná, protože oni také neměli přístup ke skutečným informacím, ale varování v jednom z dokumentů Charty bylo.

MV: Dokument Charty byl asi jediným vyjádřením občanské společnosti vzhledem k režimu. Byl to dopis Federálnímu shromáždění. Byla to jediná reakce, zatímco v okolních státech se demonstrovalo a probíhaly petiční akce. Demonstrovalo se ve východním Německu, velká demonstrace byla v Polsku v Krakově, v Rusku existovala petiční akce, ale u nás se nic podobného nestalo. Jen Charta vyjádřila ve svém prohlášení vážnost situace v rovině informovanosti obyvatelstva.

Jak vnímáte vztah propagandy a vědy? Její působení na člověka, které je někdy, například u Černobylu, velmi razantní?
DD:
To je jednoduchá otázka a složitá odpověď. Musí si být vědec, na kterého si už rozhodně nehraji, a technik a inženýr vědomi odpovědnosti, kterou mají. Dnes se technologie rozvíjejí tak rychle, že pro lidstvo narůstá dilema. Na to, aby mohlo mít užitek z těchto složitých technologií, kam patří i jaderná energetika a nakládání se zdroji ionizujícího záření, musí se spolehnout na poměrně omezený okruh lidí, kteří do toho vidí a vědí, o co jde. Musí se potom také smířit s tím, že tento poměrně omezený okruh lidí vyznává poměrně stejné hodnoty, které bude prosazovat.
A když jste se ptal na propagandu, to je úplně jiná záležitost. Svět, jak je uspořádán a jak funguje, tak do značné míry, jak se otevřely informační zdroje, propaganda tolik šancí nemá. Na druhou stranu mi připadá, když sleduji zejména tištěná média, a to nejen u nás, že od sebe opisují a pohodlně plují v převažujícím názoru a nedávají šanci širšímu pohledu pro člověka k tomu, aby si udělal svůj názor, i když nemá šanci všemu rozumět. Jakoby média málo přispívala k tomu, aby se s propagandou, ať už za jakýmkoli účelem, mohl člověk vyrovnat.
Jako velmi účinný nástroj vidím internet, ale také to má svoje omezení, protože informací na něm je tolik, že orientovat se v nich je nad lidské schopnosti, tedy alespoň nad moje.

FJ: Takový je ovšem náš život. Když si sedám do letadla, důvěřuji pilotům, že to zvládnou. Když jdu na operaci srdce, důvěřuji chirurgovi, že mě se svým týmem odoperuje.
Mezi tím a jadernou elektrárnou není žádný velký rozdíl, protože velmi mnoho podobných rozhodnutí delegujeme na odborníky, kterým věříme.

DD: Rozdíl je ve vnímání. Některé technologie z tohoto pohledu vnímáme jako do určité míry rizikové. Nemá to co dělat s objektivní mírou rizika. Tyto technologie jsou do takové míry rizikové, že bych je ráda měla jako člověk v rukou.

MV: Jako společenský vědec jsem velmi přivítal aktivitu paní Drábové, kdy jsme před dvěma lety k 20. výročí černobylské havárie s panem profesorem Janouchem absolvovali sérii konferencí. Na nich se ukázalo, že i exaktní a společenské vědy mohou existovat vedle sebe.
Když mluvíme o informacích, dezinformacích, propagandě, uvědomil jsem si, jak snadné je vyvolat nějakou fámu a jak to pak má odborník složité vysvětlit to veřejnosti, protože to musí podat ze všech těch úhlů a komplexně.
Teď jsem byl úplně okouzlen, že jsem tomu porozuměl. A věřím, že odborníci jsou odborníci na slovo vzatí a že by se u nás toto stát v současných podmínkách nemohlo.

Odborníci v propagandě jsou na slovo vzatí?
MV:
Takto ale bude vždycky ve všem. To se nemusí týkat jaderné energetiky, ale čehokoliv jiného.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod