„Události exaktně neexistují,“ říká režisér Jiří Svoboda

Otec Jiřího Svobody byl notář, maminka pracovala jako lektorka jazyků. On se však vydal jinou životní cestou, a to cestou režiséra, scénáristy a později pedagoga a krátce také politika. Jeho politickou kariéru v komunistické straně však ukončil neúspěšný atentát na jeho osobu z prosince roku 1992. Jeho levicové názory to ale nezměnilo. Jako režisér se podepsal pod takovými filmy jako Zánik samoty Berhof, Skalpel prosím, Prokletí domu Hajnů nebo Sametoví vrazi a režíroval i nespočet televizních inscenací. Nedávno uvedla Česká televize jeho třídílný televizní film Vlna a dramatický příběh ze Sudet Boží duha. V pořadu Před půlnocí z 12. května jej přivítal Tomáš Procházka.

Všichni známe rčení: „Vším, čím jsem byl, byl jsem v životě rád“. Čím jste ale v životě nebyl rád?
Všechno, co člověk dělá mu něco přinese, ale neubere. Jsem člověk spíše pozitivního ražení, takže ani nemohu říct, že bych nebyl něčím rád. Pracoval jsem kdysi dávno také ve skladu OPBH. I to ale znamenalo nějaká setkání s jiným typem lidí a jiný vhled do života než jenom univerzitní, umělecký a kavárenský atd.

Co vaše politická etapa? To byla léta 1990 až 93.
Měla svou vnitřní logiku a vázala se asi na můj původ a na to, že jsem pocházel z Kladna. Stále cítím, že levicové myšlení má nějakou budoucnost, pokud by bylo realizováno jako myšlení radikální levice, nikoliv jako sociální záplatování dogmatických neoliberálních konceptů.

Zaujala mne vaše slova z jednoho našeho rozhovoru mimo dosah kamer a mikrofonů: „Bavilo mne to na začátku, ale postupně jsem se ve sněmovně stále více nudil. To skutečně nebyla práce pro tvůrčího člověka.“ To zní velmi „povzbudivě“?
Tvůrčí člověk může v politice vydržet jen strašlivě krátce. Už tehdejší Federální shromáždění, které svým IQ několikanásobně přesahovalo současnou Sněmovnu, zahrnovalo strašnou spoustu lidí, kteří neměli, co říct, a většinou ani nevěděli, o co se jedná. Byli tam skutečně jen do počtu a zvedali ruce. Když se člověk podívá na přehled těch, kteří mluvili, zjistí, že je většinou pouze elektrizovaly rozsvícené televizní kamery a přítomnost televizních redaktorů. Pak to byla hrozná nuda, protože člověk poslouchal donekonečna se opakující věty, které nedávaly smysl. Takže vždy, když se dnes podívám na záznam z jednání Poslanecké sněmovny, říkám si zaplaťpánbůh, že tam nejsem.

V těchto porevolučních dobách vstoupilo do politiky mnoho osobností z umělecké oblasti. Mezi jinými například Daniela Kolářová, která řekla, že nikdy neviděla tolik blbých chlapů jako v politice?
Ve Federálním shromáždění byl třeba Jan Kačer nebo Rudolf Hrušínský. Přemýšlela o tom také Marta Kubišová, ale nakonec svou kandidaturu vzdala. Byl tam ale například profesor Ivan Sviták, na jehož angažmá se zapomíná, přitom to byl velký intelektuál a pedagog, který pro mě hodně znamenal.

Jsou politici vzorkem naší společnosti, jak se často předkládá?
Z velké části platí Gaussova křivka. Takže je tam pět procent extrémně inteligentních, pět procent je úplně mimo a pak je zbytek, což je šedivý průměr bez zajímavosti. Koneckonců vidíte, že ti lidé zvedají bezmyšlenkovitě ruce se svými kluby a často ani nemají vlastní názor – podvolí se vůdci, který je táhne.
Do určité míry je pak zbytečné, že se tam volí tolik lidí, protože by jich mohlo být mnohem méně a mohli by hlasovat za mínění stran. Dnes vidíte, že disidenti jsou ve stranách asi dva a jejich důvod k disidenci je tajuplný a zahalený většinou korupčním podezřením.
Kromě toho by se mnohé vyřešilo, kdyby tito lidé věděli, že kandidují na úrovni průměrných platů. Tím by získali kontakt se společností. Mnozí mě obviní, že jsem populista, ale jsem skutečně přesvědčen, že poslanec nepotřebuje pětinásobný plat oproti průměru. Poslanec si potom dnes myslí, že je nějaká elita. Tímto by odpadla spousta lidí, kteří jdou do politiky jako darebáci, kteří tam chtějí jen vydělat peníze na zbytek své kariéry a mít 100, 200 milionů a byt na Floridě. Jistě, mluvím o Stanislavu Grossovi a podobných jevech, kterých není Sněmovna prosta.
Grossův případ je však smutný. Pamatuji si tvář tohoto mladého člověka na předvolebních plakátech, kde bylo napsáno: Jsem sociální demokrat, myslím to upřímně. To je necyničtější výrok, jaký se od listopadu '89 objevil na veřejnosti a mám to panu Grossovi velice za zlé.

Studoval jste strojnickou průmyslovku, potom divadelní fakultu, i když tam byly určité peripetie spojené s nečistým kádrovým posudkem: byl jste vyloučen. Vzpomenete si ale na úplné filmové začátky?
Především jsem psal, ale univerzita pro spisovatele byla jen v Moskvě a nevím, jestli produkovala opravdové spisovatele. Filozofická fakulta nebyla pro mě tehdy zajímavá, takže jsem hledal nějakou tvůrčí školu. Od dětství jsem se jako účinkující zabýval divadlem. V 60. letech byl potom jedním z pilířů kulturního snažení film. Koneckonců vygeneroval francouzskou i českou novou vlnu. Takže inspirace byla zřejmá.
Točil jsem nějaké filmy jako amatér, z nichž jsem jeden předložil u přijímacích zkoušek. Na školu mne tehdy přijímali profesoři Elmar Klos, Otakar Vávra a především můj ročníkový vedoucí Karel Kachyňa, kterého jsem si strašně vážil. Vážil jsem si pochopitelně všech, kteří mne učili, protože kromě toho, že byli pedagogové, to byli úžasní tvůrci.
Kachyňa natočil každý rok jeden dva filmy, které byly velkou inspirací a něčím, před čím se člověk skláněl. Člověk tak věděl, že má před sebou autoritu bez ohledu na to, jestli mu říká něco, co je v praxi zužitkovatelné. Stačila jen empatie: pocit, že se můžete na takové lidi zblízka dívat a poslouchat je, byl úžasný.
Je škoda, že srovnatelné osobnosti, jako byl Klos, Kachyňa, Vávra, který dodnes učí, ale je jistě limitován tím, že je mu přes devadesát let, dnes nejsou na žádné škole.

Sledujete české filmové premiéry?
Jistě upřímný filmař je Bohdan Sláma, kterého pamatuji jako našeho posluchače. Chodil do ročníku buď Karla Smyczeka nebo Věry Chytilové. Pamatuji si jeden jeho velice upřímný film Zpověď. Ve filmu šlo o nějakou paní, která pracuje ve vrátnici nějakého podniku. Bohdan Sláma to natočil bez filmového řemesla, oproštěně, zaměřené jen na pravdu. A to vidím v jeho filmech stále. Zatímco u některých kolegů se mi spíše zdá, že jde o spekulaci s poetikou nové vlny, u něj vím, že je to opravdové.

Jaký byl váš první film naostro, kterým jste debutoval?
Jmenoval se Jiná zeměpisná poloha a bylo to hrané cvičení prvního ročníku. Film jsem dělal s Eduardem Pergnerem, kterého jsem znal z Kladna, kde vedl divadlo, ve kterém jsem účinkoval. Tento film mi dodnes dělá radost. Můj tehdejší pedagog Karel Kachyňa mi totiž po strašných letech, když jsme byli u přijímacích zkoušek, říkal: „Jiříčku, Jiříčku, já si pamatuji, jak jste měl v prvním ročníku ten báječný film s Edou Pergnerem.“ To, že si moje cvičení po tolika letech pamatoval je uznání rovnající se velké ceně. Podobných prací prvního ročníku určitě viděl za svůj život desítky, ba stovky.
Co se týče profesionální praxe, absolvoval jsem ve čtvrtém ročníku televizním filmem Přízrak podle Dostojevského novely Věčný manžel s Miroslavem Macháčkem, Marií Málkovou, Janem Kačerem a paní Fišerovou v hlavních rolích. Kostýmy tehdy dělala Ester Krumbachová. Byl to koncert spolupracovníků. S Ester Krumbachovou jsem se pak léta přátelil. To byla osobnost filmu, která tehdy pracovat nemohla nebo musela pracovat pod nějakým krytím, což je mi upřímně líto.
S Miroslavem Macháčkem jsem se pak ještě setkal a zažili jsme spolu mnoho humorných, ale i méně humorných scének. Macháček byl totiž strašně upřímný člověk a velký kumštýř, ale zároveň cholerik. Sám nevím, jestli by upřímnost měl tak rád, kdyby byli ostatní k němu stejně upřímní jako on k jiným.

V minulých týdnech jsme měli možnost zhlédnout dva vaše televizní filmy, které se jmenovaly Boží Duha a Vlna. Jak jste přišel na tato témata?
U Vlny jsem dostal nabídku scénáře Josefa Klímy, s kterým jsem už před tím na jednom filmu spolupracoval. Josef Klíma je velice plodný autor a zároveň plodný novinář. Tím je také dána inspirace jeho námětů, které vždy odrážejí něco ze skutečnosti, něco, co je živé.
Josef Klíma je také do jisté míry moralista a navíc milovník dobrých konců. Zatímco zná-li člověk Josefa Klímu z publicistiky, ví, že v jeho publicistice existuje vždy, jak říká vědma, obrat k nejhoršímu. Nakonec je totiž vždy policista zkorumpovaný nebo zločinec unikne spravedlnosti.
Takže, když jsem dostal Vlnu do ruky, byl jsem užaslý, že příběh vede k velmi šťastnému konci. V bojích s Pepíkem jsem to upravil, takže Vlna šťastný konec nemá. Vždycky jsem mu na to říkal: „Josefe, proč chcete, aby všechno dobře dopadlo, když všechno, co děláte v publicistice, dopadne špatně?“ A on odpovídal: „Chci, aby lidé měli alespoň jiskřičku naděje.“

Hlavní roli v Boží duze ztvárnila Markéta Hrubešová. Přiznám se, že bych ji tam nečekal?
Je to krásná žena a odjakživa s ní tak režiséři pracovali. Koneckonců je známá tím, že se nebála nahoty, což není nijak na překážku. U nás se to bere trošku jako handicap, ale podle mě je to předpoklad pro hereckou kariéru ženy. Podíváte-li se na americké hvězdy, tak herečka, která nemá prsa a je tlustá nebo naopak rachitická, nemůže ve filmu obstát, nemůže se stát hvězdou.
Markéta získala takovouto pověst díky filmu Karla Kachyni, který tehdy dělala s Lukášem Vaculíkem, nebo Jakubiskově filmu Sedím na konári a je mi dobre. Ale protože na hlavní role dělám vždy velmi obsáhlé konkurzy, tentokrát jsem měl ve výběru asi dvaadvacet hereček, musím říct, že se mi prostě líbila nejvíc. I když jde o psychologickou roli, zdánlivě odporující její představitelce a představě o Markétě, mně se ve filmu líbila a neumím si představit, že by to hrál někdo jiný. Navíc k roli přistoupila s obrovskou zodpovědností, takže každému režisérovi, který by se na ni ptal, bych ji jen doporučil.

O čem vlastně Boží duha je?
Znal jsemtutoDurychovu novelu - je strašně špatně zfilmovatelná, ovšem pak mě na ni znovu po letech přivedl doktor Drahoslav Makovička, který psal také jednu variantu scénáře. Nakonec, po několika letech, se k tomu ostravské studio České televize vrátilo a vyzvalo mne, jestli bych se nechtěl s touto látkou poprat.
Nemyslím si, že je v Boží duze rozhodující politické téma: jde o Němce a Čechy v Sudetách a výklad, který nemusí být Čechům příjemný. Především to však je příběh velké lásky dvou lidí, kteří pocházejí ze dvou zdánlivě antagonistických skupin obyvatel. Ti lidé by se za minulost, kterou prožili, měli nenávidět. Ovšem najdou k sobě cestu, protože člověk bez předsudků cestu k druhému člověku obvykle najde. Vnější prostředí (jak je to ostatně i ve velkých Shakespearových dramatech) jim však jejich vztah znemožní. To se mi jako dramatický oblouk zdálo velice nosné.

Les mrtvých. Ten budete natáčet s Českou televizí také v ostravském studiu?
Ne, v Brně. Již jsme natočili zhruba polovinu filmu. Teď na jaře nás bohužel potkalo špatné počasí. Jednou nám nasněžilo a museli jsme o týden odložit natáčení. Pak jsme zase vpadli do doby, kdy příroda začala znovu ožívat, zbytek natáčení jsme proto museli odložit do podzimních měsíců.
Les mrtvých bude čistý thriller, který si na nic nehraje. Nebudou tam žádné hluboké významy než lidský osud, jehož středobodem je žárlivost, velká láska, velký zločin a velké peníze. Koneckonců i Balzac takto portrétoval společnost.

Prý máte na stole Povětroně od Karla Čapka?
Zatím jsme ve stádiu, kdy o tom hovoříme s Alešem Jurdou, s kterým jsem v ostravském studiu dělal tři po sobě jdoucí projekty. Je to strašně obtížná látka, které mne ale moc zajímá. Je to o tom, že trošku zapomínáme, že události exaktně neexistují, ale že existují jen, jak je máme v paměti nebo jak jsou nám interpretovány.
V tomto případě se sejdou čtyři lidé (jasnovidec, básník, jeptiška, lékař) nad umírajícím člověkem, který přiletěl neznámo odkud letadlem a spadl za bouře v lese. Každý potom vypráví z různých indicií jeho osud trošku jinak, i když tam jsou nějaké křižovatky, na kterých se setkává. To je úžasně zajímavé a skvěle to odráží Čapkovu filosofii relativismu a pragmatismu.

(redakčně kráceno)