„Prostě jsem chtěla mít rodinu, “ říká Tereza Boučková

Spisovatelka Tereza Boučková patřila po dlouhou dobu mezi velké zastánce adoptivní péče. Podporovala ji v tom hlavně její zkušenost matky dvou adoptivních rómských dětí. Přes drobné i větší karamboly během jejich výchovy se totiž zdálo, že adoptivní rodič je skutečně schopen nejen poskytnout opuštěnému dítěti potřebné zázemí, ale i správně nasměrovat do života. Deziluze ovšem přišla v době jejich dospívání. Osobnost v nejútlejším dětství determinovaná patologickým prostředím se právě v těchto okamžicích naplno rozvinula. Následovalo odmítnutí vštěpovaných hodnot, způsobu života a nakonec samotné rodiny. Z pocitu marnosti, beznadějné rodinné i životní situace se Tereza Boučková vypsala ve své nové knize Rok kohouta. V Interview ČT24 z 23. května ji přivítala Daniela Drtinová.

Kdy jste naposledy viděla své adoptované syny?
Myslím, že naposledy o Vánocích roku 2006.

Kde teď žijí?
Nevím, kde žijí. Toulají se někde po Praze. Vždycky, když jedu kolem nákupních center a podobných míst, kde se toulají party lidí bez domova, dívám se, jestli je tam neuvidím. Vždycky jsem hodně nervózní, ale potkala jsem je párkrát, a to už je taky dlouho.

Takže jste s nimi úplně ztratila kontakt? Ani vám nevolají?
Mám jiné telefonní číslo, které neznají. Pevnou linku jsme zrušili. Občas se ozvou muži, který má stále stejný mobil. Musím však říct, že jsme si dali podmínku k našemu setkání, že jejich život musí vypadat jinak a potom budeme rádi, když nás navštíví.

Takže to bylo tak těžké, že už jste je potom ani vy nechtěli vidět nebo vídat?
Je to pořád těžké. Zatím je to tak, že ani nemůžu. Tato situace nás strašně nás rozložila (asi nejvíc mě), že se toho i bojím. Strašně se bojím, že bych zase spadla do pocitů marnosti a zoufání. Takže asi jediná možnost je to odstřihnout a vyčkat.

Takže jste je nechala jejich osudu?
Vybrali si ho sami. Oni jsou nezvěstní a někde se toulají. My žijeme pořád na stejném místě. Kdyby moc chtěli, vědí, kde jsme.

Prostřední chlapec byl nakonec i během života u vás v diagnostickém ústavu. Jinak to nešlo?
Oba kluci byli. Nešlo to jinak, protože někdy po jejich sedmnáctém roce života se strašně rozjeli a začali být úplně neovladatelní. Přitom jsme za ně pořád nesli odpovědnost. To se těžko zvládá a těžko vysvětluje. Takže oba by byli v diagnostickém ústavu půl roku, kdyby tam opravdu byli, oni byli ale skoro celou dobu na útěku.

Brali drogy, kradli, museli jste za ně třeba i platit? Kde vaše odpovědnost adoptivního rodiče skončí? Když je jim osmnáct, jestli to pořád pokračuje?
Mysleli jsme si, že se z toho nevyvlečeme nikdy. Teď jsme ale začali až od konce, ale pro nás byl velký šok, že rodinná situace nabrala tak strašně rychlý spád. Kluci sice byli problematičtí, ale dlouho jsme dokázali situaci zvládat a udržet je v docela slušných mezích. Pak se to ale vymklo. Drogy nějak zkoušeli, ale nebyl to úplně hlavní motiv. Tam byla veliká touha žít úplně jinak. A to bylo strašně silné a ještě pořád je. Prostě už vůbec nechtěli žít náš pravidelný a zodpovědný život.

Když jste s dětmi mluvila o tom, co dělaly špatně, že ubližovaly těm nejbližším lidem, kteří o ně měli zájem a kteří se o ně chtěli starat, co vám říkali?
Takhle se nedá debatovat. Vlastně pořád jsme řešili nějaký aktuální problém, takže měli možná pocit, že my ubližujeme jim, když je nutíme žít jinak, než jak by chtěli. Takže kdybyste se jich zeptala, měli by asi jiný pohled na věc. Prostě přestali chtít chodit do škol, do učňáků, přestali chtít cokoliv takto dělat. Chtěli se toulat, ale chtěli také přijít, najíst se a vyspat. A takhle jsme samozřejmě žít nemohli.
Samozřejmě jsme pořád situace řešili, pořád jsme jim vysvětlovali, že žijí život, který se dlouhodobě tak žít nedá. Pořád totiž vyrábí další a další dluhy za různé povinné platby a zdravotní pojištění. Dluh se pak na ně valí, stále vzrůstá, a až jednou budou chtít z tohoto vlaku vystoupit, bude to hodně těžké.

Výchovou se to ovlivnit nedá? Stále se říká, že když dítě cítí lásku, dá se nějakým způsobem vést životem. Vaše zkušenost je opačná?
Celou dobu jsem si myslela, že se to dá, a také jsme s tím celou dobu žili. Ale právě ve věku kolem sedmnácti let už to prostě vůbec nešlo. Oni už vůbec nechtěli slyšet náš hlas, argumenty.
Můj názor teď je, že se to asi nedá. I když různí lidé říkají, že jsme to zavinili my a že málo hledám chyby u sebe. Určitě jsme jako každý rodič udělali spoustu různých chyb, ale tak generální, aby to takhle dopadlo, ne. Byli jsme dost poctiví rodiče, ale toto byl nezastavitelný běh.

Jak to ovlivnilo vašeho nejmladšího syna?
Dlouho byli jako úplní bráchové, opravdu se spolu dětskými léty prořádili. Poslední doba asi ale byla těžká, ovšem syn o tom vůbec nechce mluvit. Takže si to asi musí nějak sám odžít a zpracovat. Není to jednoduché. Párkrát svoje bráchy potkal na ulici a párkrát i v dost blbém stavu. Není a nebylo to jednoduché pro nikoho.

Prožila jste si peklo. O tom taky kniha Rok kohouta je. Byl to pro vás způsob terapie, jak ze sebe dostat vnitřní peklo?
Spousta lidí možná prožívá daleko větší pekla jako třeba lidé zavalení zemětřesením atd. Když se vám ale rozpadají najednou všechny hodnoty, které jste budoval spoustu let, dostanete se do situace, kdy máte skutečně pocit, že je to peklo. Nejdřív jsem z toho nemohla najít cestu ven ani sílu. Byla jsem tím skutečně úplně zavalená, až se divím. Vždycky jsem totiž byla bojovnice s osudem, ale najednou jsem nebyla schopná vůbec ničeho. Byla jsem skutečně tak rozložená, že jsem nemohla nic.
Je to asi tak, že když má člověk vážné, déle trvající trable, nějak ho to ve všem poznamená. Dala jsem těm dětem dvacet let života a po dvaceti letech jsem najednou došla k tomu, že to bylo úplně zbytečné. S tím se člověk těžko vyrovnává. A psaní mi pomohlo, až když jsem se ode dna odpíchla sama.

Potom jste psala formou zápisků, jakoby formou deníku spisovatelky, která nemůže psát. Jak kniha vznikala prakticky?
V nejhorším roce života jsem si dělala zápisky. To, abych si zapisovala, když nemůžu nic, mi poradil A. J. Liehm. Zápisky ale byly v podstatě samá sebelítost. Úplně jsem se tam vyplakávala, protože jinak jsem svůj zmatek držela v sobě. Vlastně ani nejde tím obtěžovat lidi. Každý si totiž myslí, že to tak hrozné není. Těžko pak můžete říct, že je to tak hrozné, že už to horší být nemůže. To je fakt těžká situace asi jako hluboká deprese.
Pak jsem ale zjistila, že mi vlastně nikdo nemůže pomoct a že si musím pomoct jenom já sama. Musíte potom najít odvahu, abyste situaci s adoptovanými dětmi řešila rázně. A to je také těžké, protože svazky jsou dané - nezrušitelné osvojení je nezrušitelné osvojení. Musíte se tak z toho dostat i tím, že děláte praktické kroky, aby vás to už víc v rodině neohrožovalo. Znamená to také nebát se odsudku lidí, protože spousta lidí vás odsoudí s tím, že to byly adoptované děti a že jsme je neměli dost rádi.
Pak jsem se z toho začala vzpamatovávat. A až když pominul rok a kluci nakonec prakticky úplně odešli z našeho života, začala jsem pracovat na svých zápiscích. Pracovala jsem na nich jako na románu a doufám, že knížka nemá jen dokumentární charakter, protože to není dokument. Doufám, že jsem to zpracovala i jako literaturu a že je to snad i silná kniha sama o sobě. Až skutečný příběh nebo já budu zapomenuta, kniha bude pořád mluvit. Alespoň doufám.

Kniha pro vás fungovala určitě také jako terapie. Kluky jste adoptovali, když byli malí. Vybírat jste si je ale nemohli, vybrala vám je sociální pracovnice. Po těchto adopcích se vám jako zázrakem narodilo vlastní dítě. Ptala jste se někdy sama sebe, proč vás takový osud potkal? Nebyla to (zní to z mého pohledu až hloupě) jakási umělecká forma utrpení, z níž pak vznikla kniha? Nebyla to vyšší moc, která vás tímhle způsobem života vedla?
Určitě jsem si děti nebrala proto, abych z toho po dvaceti letech vytěžila knihu. Jinak samozřejmě nevím, protože v každém životě jsou určité osudové okamžiky a možná i náhody, které tvoří náš život a osud.
Radši bych tuto knihu nikdy nenapsala a měla radost z kluků a z toho, že žijí slušný, zodpovědný a dobrý život. Nestalo se. Když jsem pak psala literární verze, s každou verzí ze mě všechen ten strašný smutek a marnost víc a víc odcházely. Nebylo to ale tím, že bych si říkala, že budu slavná, protože jsem napsala takovouhle knihu. Byla to skutečná terapie.
Všichni psychologové a psychiatři říkají, vypište se ze svých problémů. Tak jsem se z nich nakonec vypsala a je mi samozřejmě mnohem lépe, než mi bylo v době, kdy jsem knížku psala. Přesto říkám, žádné záměry, prostě jsem chtěla mít rodinu.

Když se podíváme na mentalitu nechtěných dětí, které vyrůstaly v ústavech. Kdy vzniká citová deprivace, kdy se tak strašně odchýlí, že jsou schopni jen fyzicky uspokojovat svoje potřeby a nejsou schopni citové vazby, soucítění?
Říká se, že se citová složka člověka se tvoří do prvního roku života. Tito kluci byli do prvního roku života po ústavech, lidé kolem nich se měnili, v bříšku matky byli nechtění. Tam musí zřejmě vzniknout chyba, která ale zůstane v člověku pořád.
Když je ještě tvoreček malý, lze to nějak korigovat, ale puberta charakter člověka dotáhne, otevře. Také se samozřejmě říká, že v pubertě lidé dělají psí kusy a pak se zklidní. Budu šťastná, když se to jednou u nás změní a kluci dostanou rozum. Jenže vím, jací jsou, takže u nich právě citovou složku nevidím.

Takže se nedá říct, že tyto děti jsou zlé. Ony jsou zkrátka vnitřně posunuté…
Nedá se říct slovo zlé, to vůbec nejde. Jde o určitou poruchu osobnosti, o nedostatečnost v citovém, ale i celkově osobnostním typu člověka. Jsou však výjimky. Jsou adoptované děti (nechtěné, odložené), které dopadly v životě dobře. Asi záleží také na tom, co mají za rodiče, a nakonec na tom, jak rychle se do nové rodiny dostanou, potom, co je opustí jejich vlastní máma.

Jak se děti, když jste je přinesli z kojeneckého ústavu, chovaly? Chovají se jinak než děti, které jsou odmalička se svými rodiči?
To jsem pak mohla porovnávat. Když si je vezmete, vůbec nepláčou dlouho, protože vědí, že si pláčem nikoho a nic nepřivolají. Taky proto se děti z ústavů používají na natáčení filmů. Miminko z normální rodiny je tak fixované na matku, že ho prostě nemůžete někam dát ke štábu, aby točilo.
Pak se to změní. Mají strašný strachy z každých změn, z každé nové tváře. Tyto děti jsou hrozně nevyrovnané. Přitom sama jsem měla dlouho pocit, že se nám postupně dařilo kluky nějak psychicky vyrovnat. Jeden čas to i vypadalo, že by to mohlo být všechno dobré. Každá situace, která nebyla standardní, je vykolejila a vždy reagovali neadekvátně. To je určitá nezralost: takové dítě je určitým způsobem nedozrálé.

Je to otázka inteligence?
Ne, vůbec. Jeden náš adoptivní syn je velmi inteligentní a druhý zase moc chytrý nebyl, přitom byl skoro citlivější. To také hrozně mate lidi. Když máte chytrého kluka, předpokládáte, že si dá věci do souvislostí, ale náš syn si je do souvislostí nedal.

Psychická determinace je prostě silnější…
Je tam prostě nějaká nedostatečnost. A ta se právě projeví, když dítě přestane ctít jemu podsouvané nebo i vnucované rodinné modely. Najednou chce úplně něco jiného a samo to nemůže zastavit.

Jaký to mělo vliv na vaše pouto s mužem? Posílilo vás to, anebo odcizilo?
Chvílemi nás to samozřejmě hrozně rozkládalo. Ovšem pouto manželů, kteří přijmou do svého života dvě děti odjinud a kteří se v průběhu rodičovství nerozejdou, je strašně silné. Oba jsme byli strašně unavení a na dně svých sil, ale nakonec nás to ohromně spojilo. Takže jsme se přes určitou manželskou únavu dostali do stadia, kdy se máme moc rádi. Vydrželi jsme spolu totiž zase určitou zkoušku, a to se počítá.

Jednou jste řekla, že byste adopce zakázala. Popudila jste tím také mnoho lidí, kteří měli větší štěstí než vy. Skutečně byste adopci jako institut odsoudila kompletně k nezdaru?
Neřekla jsem zakázala, ale zrušila; nedovolím si nic zakazovat. Je to samozřejmě hrozně těžké. Většinou si berou dítě lidé, kteří by chtěli mít rodinu, kteří touží po dítěti a kteří se tím, že ho nemají, trápí. Jenomže pak může nastat situace jako u nás, kdy došlo k strašné deziluzi a úplnému zhroucení hodnot a celého života. To však platí pro všechny strany. Naši kluci už s námi taky nechtěli žít - nechtěli žít náš život.
Asi by bylo čestnější pěstounství nebo adopce do osmnácti a pak si znovu řekneme, že jo. Jenomže to je také těžké, protože v tom už hrají roli majetkové záležitostí apod. Ovšem pěstounství je docela čistá forma, kdy dítě získá své náhradní rodiče a kdy to všichni to vědí. Naši kluci ale také věděli, že jsou adoptovaní, nic jsme netajili. Ale když se to takhle začalo rozpadat a stále jsme nesli i hmotnou odpovědnost a vypadalo to, že ji poneseme pořád, přišlo mi to docela nefér.

Měli by odborníci na rodinu víc informovat romanticky naladěné páry, které si přejí adoptovat miminko, o tom, jaká je psychická determinace u těchto dětí? Neměli by upozorňovat, že dítě rozkvete, ale psychické poruchy tím neodejdou? Dozvídají se to páry?
To se snad dozvídají. Ovšem například na internetových stránkách týkajících se adopce mě všichni strašně odsuzují, jaká jsem to kazitelka adopcí a jak beru dětem šanci dostat se do rodiny. Sama si však jen myslím, že prostě není dobré říkat jenom, že děláte skvělý skutek a budete po zásluze odměněni. Je dobré vědět, že může nastat spousta těžkých situací. Ne, že by se měl člověk celou dobu strachovat, kdy už to teda nastane. Je ale dobré vědět, že to nemusí dopadnou dobře a že je spousta případů, kdy to dobře nedopadlo. Samozřejmě jsou případy, kdy to dobře dopadlo, ale nezastírat si opak.

V čem je největší riziko adopcí dětí, jejichž biologické rodiče neznáte? Jak byste to z vlastní zkušenosti pojmenovala lidem, kteří tuto možnost zvažují?
Riziko je, že když děti začnou být dospělé nebo když začínají dospívat, najednou zjistíte, že jste úplně jiní lidé. Najednou, přes to, že jste děti nějak ovlivňoval a vedl svým životem, žil jako příklad, což je prý nejlepší, zjistíte, že tam nic není. Nic jste nezaseli nebo jsou rozdíly tak velké, že to prostě nejde.
Nevím, jaká jsou úskalí. Lidé, kteří si chtějí vzít děti, ať už proto, že nemají nebo nemohou mít vlastní, anebo proto, že chtějí dát lásku a rodinu opuštěnému dítěti, by měli vědět, že můžou nastat situace, které jim nikdo dopředu neřekne…

Že to dítě je nějak psychicky předurčené a že výchovou se to změnit moc nedá…
Každé dítě nemusí být takové. Zase záleží na tom, jací rodiče ho udělali. Samozřejmě už něco značí to, že matka své dítě opustí a otec je neznám. Vlastně potom víte polovinu nějakého příběhu, ale jinak nic. To je veliký otazník. Dítě vám totiž dospěje, vám je už dost let, člověk je unavený a najednou zjistí, že je úplně na dně se silami a nemůže popadnout dech.

Kdyby vás kamarádka poprosila o radu? Co byste jí řekla? Jestli má, nemá adoptovat dítě? Co byste jí poradila na to, jak postupovat, čeho se vyvarovat?
Nejdříve bych se jí zeptala na důvody, proč si chce dítě adoptovat. Musí tam být totiž silný a jasný důvod. Romantická představa, že zachrání dítě, ji nemůže udržet při síle, když začnou problémy. Musí být silný důvod, musí to být pár, musí to chtít oba, protože se vzájemně musí podržet v těžkých situacích. Potom už je to na další diskusi, ale nejdůležitější je jasně vědět, proč to chci.

Co vám nakonec pomohlo odrazit se ode dna, že vás to nakonec opravdu nesemlelo?
Abych pravdu řekla, nevím. Asi to, že jsme nakonec přeci jen byli dva až tři: byli jsme s mužem a jeden syn mi doma zůstal. Nakonec ale člověk musí sílu vyštrachat v sobě. Člověk se pak až diví, že sil má nakonec víc, než by si myslel.

Dnes už asi psát můžete. O čem bude vaše příští kniha? Víte to už?
Vůbec nevím. Teď překládám. Nemůžu psát, protože jsem se tím úplně vyčerpala, ale tak, že vlastně i docela šťastně.

(redakčně kráceno)