„Umělec stojí vždy o samotě,“ říká Michael March

Už osmnáctý ročník Festivalu spisovatelů Praha proběhne v Divadle Minor od 1. do 5. června. Za osmnáct let se festival zařadil do evropského literárního kalendáře a jeho organizátorům se podařilo dostat do Česka desítky významných literátů z celého světa. V Praze jsme tak mohli vidět a slyšet autorská čtení třeba Salmana Rushdieho, Williama Styrona či Susan Sontagové. Prezidentem festivalu je básník Michael March, který kromě toho přednáší poezii na New York University v Praze. Právě jej přivítala Daniela Drtinová v Interview ČT24 z 19. května.

Jak se vám daří všechny ty známé spisovatele dostávat do Prahy? Znáte je osobně?
Mám zkrátka štěstí. Pořádat festivaly třicet let znamená, že znám hodně spisovatelů a také čtu mnoho knih. Festival budujeme na filozofické myšlence, podle které vždy spisovatele zveme.

Bez osobních kontaktů by to jistě nešlo. Musí být velmi těžké dostat spisovatele přímo do Prahy na místo festivalu?
Nepochybně máme osobní kontakty. Neustále spolu telefonujeme, cítíme lásku i zavržení, je to velice osobní.

Kolik spisovatelů už díky vám do Prahy přijelo?
Asi dvě stě padesát od roku 1991. Je to pro mne velké privilegium, že mohu zvát spisovatele, aby se svět dostával do Prahy a Praha se tak přibližovala světu. To je velice důležité.

Jsou mezi nimi i nositelé Nobelovy ceny. Kteří to byli?
Byl zde Wole Soyinka, Nadine Gordimerová a například Saramago ještě před tím, než Nobelovu cenu dostal. Doufáme, že přijede také Kao Sing-ťien, což je čínský autor, který dostal Nobelovu cenu v roce 2000. Nevím ale, jak to všechno dopadne, seznámili jsme se v Německu, žije v Paříži…

Kterého z těch jmen si ceníte osobně nejvíce?
Nemáme nějakou burzovní cenu, kterou bychom spisovatelům přiřkli. Důležitá je osobní integrita každého autora a hodně záleží na okolnostech. Významné byly návštěvy Laurence Ferlinghettiho, Gore Vidala, Salman Rushdieho. Staly se ale i mnohé překvapivé věci: třeba Julian Barnes a pražské taxíky. Člověk nikdy neví, co se stane.
Důležitá však je vždy intelektuální myšlenka festivalu a kulturní překvapení, ke kterému dojde. Je to pocit překvapení, uvědomění, změny. Mnozí autoři mění například i novinářské praktiky. Třeba americký autor Gore Vidal přijel jako kritik Spojených států. Čeští novináři pak měli pocit, že mohou být objektivnější a svobodnější ve svém vyjadřování.
Letos je tématem festivalu rok 1968, které se také zabývá svobodou projevu. Zvlášť mladé publikum tak bude mít možnost srovnávat a uvědomí si, jaké to je vyjadřovat své myšlenky zcela svobodně. Třeba to na ně zapůsobí a změní je to.

Kořeny festivalu sahají až do Londýna konce sedmdesátých let. Proč jste se později rozhodl festival přenést do Prahy?
Kořeny už pomalu šedivějí. Narodil jsem se v New Yorku, pak jsem přijel do Londýna, kde jsem žil dvacet sedm let. Fascinovala mě poezie východní a střední Evropy. Organizoval jsem čtení, která se později přestěhovala do Covent Garden a potom dokonce do Národního divadla v Londýně. Také jsme se zabývali cenzurou a spolupracovali s časopisem Index on Censorship (Zacíleno na cenzuru). Přijeli mnozí autoři a diváci je přijímali velice dobře. Roku 1989 se poměry změnily a mohli jsme autory ze západní Evropy zvát i do Prahy. Tak vzniklo v roce 1991 Setkání Východ-Západ.

Motto festivalu je Smích a zapomnění. Jak se hlavní motto letošního ročníku pojí právě s rokem 1968?
Je to samozřejmě z názvu knihy Milana Kundery. Jsou zde dva, zdravé i nezdravé, aspekty zároveň, protože jde o otázku lidského smíchu. Smích nás očišťuje včetně černého humoru. A pokud jde o zapomnění, to nám umožňuje spatřit své chyby, odpustit si, pokračovat dál v životě. Zapomínat bychom přitom ale neměli vlastně nikdy. Je v tom úžasná dualita. Jako v životě je to protiklad: smích a zapomnění.

V televizním spotu, který propaguje váš festival, vám údajně původně vadila krev na ruce vojáka? Jste vysloveně zaměřen proti násilí?
Nevadí mi, že krev obíhá v tělech lidí, ale nelíbí se mi dívat se na ni, když je mimo tělo. Samozřejmě že vypukne-li válka, civilizace tím končí, hroutí se, není kultura, válka je krvavá. Proto jediná naděje, kterou můžeme chovat, představuje úsilí o atmosféru nenásilí, kdy je možné vést dialog. Násilí je primitivní, ale můžeme na něj zapomenout, je však těžké se mu jen smát.

Která slavná spisovatelská jména letos přijedou?
Samozřejmě přijede Margaret Atwoodová, Paul Auster, který zde dokonce bude mít evropskou premiéru svého nového filmu. Film se jmenuje Vnitřní život Martina Frosta, premiéra bude v Divadle Minor. Z beatnické generace přijede Michael McClure, přítel básníků Garyho Snydera a Allena Gingsberga. Ti předčítali roku 1955 v Gallery Six v San Francisco a tím vlastně začínali. Přijede také velice významná básnířka Elena Schwarz z Petrohradu.
O své zkušenosti s rokem 1968 promluví Natálie Gorbaněvská, která tehdy recitovala na Rudém náměstí s dalšími statečnými, kteří dali život za svou zemi. Zavřeli ji pak v psychiatrickém ústavu, potom emigrovala do Francie. Natálie Gorbaněvská také dostane cenu Spirose Vergose, které říkáme Kořeny času. Spiros Vergos byl znamenitý řecký básník a diplomat a byl i ředitelem festivalu v roce 2005. Byla to významná osobnost.

Michael McClure, legenda beatnické generace, je jedním z posledních tří žijících slavných beatniků. Je to tak?
Laurence Ferlinghetti se ještě pořád drží a Gary Snyder snad také a Michael McClure je velice aktivní. Vystupoval s Rayem Manzarekem, který působil i v Doors v San Franciscu, nebo s Terrym Rileym, což byl také významný hudebník.

McClure je posledním z představitelů Beat Generation, které jste do Prahy ještě nedostali. Pojí vás s některými z beatniků osobní přátelství?
Michael napsal báseň Za smrt stovky studní a četl ji roku 1995 s Allenem Ginsbergem, který tehdy četl své slavné básně, třeba Kvílení. Autoři beatnické generace se na určitou dobu oddělili a pak se zase setkali v Denveru, pak se přestěhovali do San Francisca a hodně cestovali. Autoři ze západního amerického pobřeží, kteří byli poblíž moře a blížili se k orientu, k Japonsku, vnímali životní prostředí, přírodu i lidský duch jinak Bylo to pro ně něco jiného než se modlit k mrakodrapům v New Yorku nebo jezdit metrem.
William Burroughs byl například mým velkým přítelem v Londýně. Od roku 1971 do roku 74 jsme spolu hodně rozmlouvali a mnoho jsem se od něj naučil. Burroughs napsal jednu z nejvýznamnějších knih 20. století, možná důležitější než Odysseus, a to Nahý oběd, který je označován jako dystopický román. V této knize jsou totiž neuvěřitelné děje a i celá dikce byla velice neobvyklá.
Burroughs psal hodně o moci a o tom, jak lidi ovládat. Spolu se svým přítelem Brionem Gysinem a se mnou jsme často chodívali do čínské restaurace. William Burroughs říkal: „Naše planeta je odsouzena k zániku. Je zde jenom jedna naděje,“ všichni na něj zírali a on řekl: „Přijde z vesmíru. Člověk se musí uchýlit na hvězdy, zbývá nám vlastně už jenom vesmír.“ Brion Gyson, znamenitý malíř a myslitel, který by jeho mentorem, na to řekl: „Williame, člověk všechny ty svoje sračky vezme s sebou, kamkoliv se vypraví.“

Vzhlížel ke hvězdám, jak žil na zemi? Jak třeba žil Burroughs v Paříži, v Londýně?
Rád cestoval, odjel z New Yorku do Texasu, kde chtěl být farmářem, to mu nevyšlo. Fazole se mu nedařily. Tak odjel z Texasu do Mexika, kde náhodou zabil svou ženu. To byla eskapáda, kdy napodoboval Viléma Tella: dal jí skleničku na hlavu, ale pak ji trefil mezi oči. Burroughs potom z Mexika odcestoval do Jižní Ameriky. Byl přitom jinak výborný střelec a tvrdil, že jakési zlo na světě na něj zapůsobilo, a proto zabil svou ženu.
Kvůli tomu se stal člověkem, který strávil zbytek života psaním a který myslel nejen na tento čin, ale vůbec na jiné věci. Studoval antropologii na Harvardu, medicínu ve Vídni, pak studoval psychiatrii, deset let chodil na psychoanalýzu, také pochopitelně bral všelijaké omamné látky. Rozuměl tělu i mysli a všem těmto mechanismům.
Byl to člověk, který psal i existoval velmi antropomorficky. Rozuměl všem mechanismům, obrovskému násilí, marketingu války. Tvrdil také, že možná jediná skutečná možnost na světě bude obývat podobnou planetu, jako je Země. To samozřejmě dělají i někteří jiní a dělá to možná NASA, která se také pokouší objevit jiné planety. Uvědomme si, co se děje na světě s vodou, s životním prostředím, lidé hodně uvažují o tom, co se stane v blízké budoucnosti.

K beatnikům vás to táhlo odjakživa, účastnil jste se taky studentských bouří osmašedesátého. Co konkrétně jste tehdy dělal, jak jste tu dobu prožíval?
Já jsem se nebouřil. Byl jsem student na kolumbijské univerzitě, kde studoval také Paul Auster. Skutečně jsem byl právě v autentickém ročníku 1968, Paul nastoupil roku 1969. Redigoval jsem tenkrát studentskou ročenku a byl jsem jakýmsi prostředníkem mezi studenty a vedením fakulty. Chodil jsem na různé porady a schůze.
To Paul Auster okupoval budovu, jedl tam čínské jídlo, které tam donášeli z restaurací, a čekalo se, jak se to všechno na kampusu vyvine. Přišla tam i policie, zmlátila některé studenty. Kolumbijská univerzita se tím změnila, vlastně i univerzitní struktura v celé Americe. Kolumbijská univerzita ale nebyla jediná, mnohé další bouře se odehrávaly třeba v Berkeley a na dalších univerzitách.
Na co to zapůsobilo? Vznikla obrovská touha po změně. Hannah Arendtová v knize nazvané O násilí říká, že rok 1968 byl rokem studentských demonstrací proti vládnoucí byrokracii ve všech zemích, kde se demonstrace odehrály. Probíhalo to na celém světě bez ohledu na politický režim, nešlo ani o levici, ani o pravici, ani o to, co je správné a nesprávné. Lidé si tenkrát přáli vést odlišný dialog, přáli si změnu. Chtěli, aby se jejich životy lépe odrážely v politickém i sociálním smyslu ve světě, kde se mohlo každou chvíli schylovat ke katastrofě. Takže změny byly žádané v Itálii, Německu, Pákistánu, dokonce v Řecku, ve Spojených státech i v Československu. Tehdy šlo o změnu.

Hodně jste se pohyboval na americké hudební scéně šedesátých let, potkal jste se s mnoha významnými osobnostmi. S Bobem Dylanem jste dělal rozhovor. Obstojí Dylan jako básník Beat Generation?
Ginsberg si to o něm myslel, Burroughs si myslel, že ne. Bob Dylan se tomu moc nevěnoval a hlavně naslouchal sobě. Je to velký umělec, který měl také možnost se změnit z folkového zpěváka, z písničkáře. Dělal pak folk rock, také převzal aspekty soulu, blues, folk music. To jsou základní stavební kameny americké hudby, na kterých také stavěl. Třeba Rambo, i s tím byste ho mohla kupodivu spojovat, nebo s Woodym Guthriem a s mnoha dalšími postavami. Umělec stojí vždy o samotě.

Přijede Bob Dylan do Prahy? Údajně se o to pokoušíte přes jednoho spisovatele, je nějaká naděje?
V první řadě jsem šel na kafe s Greilem Marcusem, což je autor knihy Neviditelná republika, která je o Dylanových nahrávkách. Když jsme seděli na kávě, řekli jsme si, že Dylan patří do Prahy a že by tam měl s Greilem hovořit o příbězích, o tom, jak se tvoří příběhy. Kontaktovali jsme Dylana, ale on si nepřeje dostat se do takového prostředí. Představa, kterou má o osobě, je totiž představa člověka, který vystupuje na jevišti a zpívá.

Ještě zpět k festivalu. Je těžké ufinancovat takový festival?
Samozřejmě je to obtížné, ale to se netýká jen našeho festivalu, ale i jiných. Je velice příznačné, že právě roku 1968 se tomu lidé věnovali, když hovořili o vysoké a přízemnější kultuře. Takže i toho se týkala tehdejší změna.
Vysoká kultura ztratila postupně hodně podpory, a to nezávisle na okolnostech v různých zemích. Takže nyní máme jakousi byznys kulturu, která se jen jako kultura tváří, ale je naprosto neautentická, nepravá, a to je urážlivé.
Samozřejmě se kultura ve světě (nejen v Praze) pokládá za určitou přítěž. Vysokou kulturu lidé nechtějí, protože na nich leží jako břímě a snaží se jí zbavit, neboť to jim říká trh. Takže kultura se různě skrývá pod maskou komerční kultury, jenomže ta jen sekunduje vysoké kultuře.

Vydal jste tři básnické sbírky: Goya, Mizení a Když tančila. Uvedu krátký citát: Když tančila, bolest nebyla slabost, světlo se stalo mou milou, prach písní času, když tančila, jen tehdy, jen tehdy. To byl Překlad Hany Žantovské. Máte ještě čas na tvorbu, píšete poezii? Kdy něco vydáte?
Jsem básník a festival je jen záminka. Moje knihy vycházejí dvojjazyčně v nakladatelství Agra v Aténách. To je pro mne velká čest; mají tam jakési filozofické kořeny. Také Vlasta Brtníková vydává ve svém nakladatelství moje knihy. Hana Žantovská, znamenitá žena i překladatelka, úžasná osobnost, přeložila mé básně. Kniha Mizení, kterou Hana přeložila, už vyšla. Asi příští rok vyjde kniha, která se zatím jmenuje The Way Back (Cesta zpátky).

(redakčně kráceno)