Plné znění řeči zdůvodňující verdikt ve sporu Benešová - Vesecká - 2. část

--pokračování 1. části 

Tak o té jsme se dozvěděli naprosto vše podstatné od svědka Duška. Svědek Dušek nám řekl, že tedy za ním - že celá akce se děla opět zjevně z iniciativy žalobce Černovského a žalobce Grygárek a svědek Dušek v té věci vlastně udělali jenom to, že se shodovali v tom, že kauzu Čunek nechtějí. A také ji nedostali. To je podstatné s ohledem na to, že to je, prosím, celá účast žalobce Grygárka v celém případu, která byla prokázána. To je mimochodem také zjevný důvod, proč soud rozhodl tak, že žalobě proti žalobci Grygárkovi zcela vyhověl a nevidí naprosto žádný důvod, proč ho označovat za mafiána a snášet na něj hromy a blesky za to, že tedy nechtěl kauzu Jiřího Čunka.

Co se týče delegace z Přerova do Jihlavy, tak tady byl proveden důkaz s tím usnesením. Je tedy z okolností zjištěno, že v té věci se tedy zabývali věcí již nejméně tři nejvyšší státní zástupci, totiž žalobkyně Vesecká, žalobce Černovský - o tom jsme slyšeli - a nyní nově ještě doktor Potoček, který psal to usnesení. V tomto usnesení jsou pro nás podstatné důvody té delegace. Důvody delegace byly nepříslušnost státního zastupitelství v Přerově, čili chyba v tom prvním delegovacím usnesení ze Vsetína, že nebyla přesně vymezena doba. Druhý důvod, že důkazy v neprospěch obviněného jsou prováděny s větší intenzitou, což ovšem, když čteme dále, zjistíme, že spočívalo v tom, že svědci byli vyslýcháni formou otázek a nebylo jim umožněno samostatně hovořit. A další problém, že vyšetřovatel Šošovička komunikoval se svědkyní a znalkyní pomocí e-mailu. A potom objevil státní zástupce ještě jeden problém, dle mého skromného neodborného názoru netrestního dosti fatální, že vyšetřování překročilo rozsah skutku, k jehož stíhání byl Jiří Čunek vydán.

Další okolnost - jo, tady ještě třeba zmínit, že 22. 5. 2007 dostalo nejvyšší státní zastupitelství podnět tedy s těmito výhradami od obhájce Jiřího Čunka. To je nepochybně pravda a je tady třeba zmínit jediný detail - bylo to pět dní po schůzce v Jihlavě. Co se týče dalších okolností - k odvolání vyšetřovatele Milana Šošovičky došlo 7. 6. 2007, čili nikoli tři hodiny po té delegaci, jak se rozšířilo, nevím proč, v tisku, ale tři dny.

Nicméně situace není o mnoho lepší, protože chvíli jde tedy spis poštou a chvíli trvá při čtení 3000 stran spisu. Je tedy zřejmé, že žalobce Salichov o té věci nemohl mnoho vědět, když odvolával vyšetřovatele. Ostatně žalobce Coufal v Reportérech ČT na dotaz novinářů naprosto jasně vysvětlil, že žalobce Salichov vycházel z usnesení o delegaci nejvyššího státního zastupitelství, tedy přesně toho usnesení, které jsme právě zkoumali.

Tak, dále trestní stíhání bylo zastaveno 3. 8. 2007 tedy žalobcem Salichovem. V tomto jenom letmo shrnu jenom důvody, které nejsou moc zajímavé pro tuto věc, to znamená, že žalobce Salichov neuvěřil klíčové svědkyni a dále zjistil, že důležité je časové schéma dne, čili pro laiky: Jiří Čunek v době toho okamžiku, kdy měl ten čin spáchat, vůbec nebyl na místě.

Ale mimo to zjistilo toto usnesení také další zajímavou vedlejší okolnost, která není tak úplně nezajímavá pro náš případ - že úřední záznamy policejních orgánů od 6. 11. 2006 do 10. 11. o prováděném prvotním šetření jsou o dvou verzích a v obou chybí prvotní úřední záznam a spisový materiál začíná až číslem 2. A také chybí tedy listina o tom, že Jiří Čunek obdržel 500.000 korun a z té si 497.000 uložil v bance. Tyto dvě věci nebyly nalezeny ve spise. No, potom je důležité zmínit, že po 13. 8. tedy reagoval na věc tisk, a to velmi rozezleně. Počínaje tedy tím článkem v Respektu začala tedy ohromná mediální kampaň, která vlastně nepřestala do této chvíle, a je zjevné, že většina osob jedná v reakci na tisk, že tedy odpovídá tisku, vysvětluje tisku, svolává tiskové konference a tak dále. Žalobci Coufal a Salichov vystoupili v Otázkách Václava Moravce. Byla svolána schůzka za tím účelem, jak se tedy chovat k médiím, svědkem Ištvanem konkrétně atd. Ostatně tedy ta reakce žalované na vývoj věcí v tisku je také patrná.

Další okolnost - odvolání svědka Ištvana a rezignace svědka Stříže. Tato událost byla součástí žalobní tvrzení, i když se to možná přehlédlo. To je z toho prvého okruhu výroků. Čili bylo to jasné od samého začátku, že je to důležité. Je mimo veškerou pochybnost, že tedy k tomu skutečně došlo. Došlo k tomu zřejmě 2. 11., nevím, jestli v obou případech, ale v případě tedy svědka Ištvana. Svědek Stříž rezignoval nejprve sám, poté byl tedy ještě odvolán. Svědkyně Hojovcová nám jasně vysvětlila proč: „Zástupce Stříž rezignoval v té době, nicméně mu běžela dvouměsíční lhůta a já jsem chtěla mít svého zástupce.“

No, potom se ještě objevila ta okolnost s výtkou za to, jak svědek Stříž nepodal ruku doktoru Salichovovi. To byla okolnost nová, která tedy byla sice korespondovala jasně s těmi výroky žalované, nicméně jednoznačně zmíněna nebyla. A to byl také důvod, proč jsem povolil výslech svědkyně Hojovcové, který byl tedy navržen dodatečně, vztahovala se na ni ta výjimka paragrafu 118 b. Tak.

K tomuto nepodání ruky. Tady stačí zase zacitovat: V souvislosti s touto věcí mu byla uložena výtka za to, že jsem nepodal ruku doktoru Salichovovi. A svědkyně to vysvětlila - svědek Ištvan nic neslyšel, svědek Stříž popřel ten deformující výrok, státní zástupce Píšt tomu nevěnoval pozornost, žalobce Salichov to popsal a žalobce Coufal to slyšel přímo od Salichova. A na základě toho byla výtka udělena. A na základě tohoto výkladu soud zcela uvěřil svědkovi Střížovi. Tak. Potud tato záležitost.

Potom tedy skutkový stav končí výroky žalované na vzniklou situaci v médiích. To už jsme vysvětlovali, je zbytečné se k tomu vracet.

Nyní záležitosti právní. Takže obě strany se odvolávaly na masivní judikaturu všech možných případů. Podotýkám, že obě strany navrhly případy velice vhodně a soud je také využil a měl to v úmyslu učinit od začátku. Takže první z nich Lingens proti Rakousku 1986 zdůrazňuje dělení na fakta a hodnotící soudy. Jestliže pravdivost první lze prokázat, správnost druhých prokázat nelze a pokud jde o hodnotící soudy, je požadavek prokázat jejich tvrzení neuskutečnitelný. Jinými slovy - už v tomto úplně nejstarším rozhodnutí máme ono slavné dělení na skutková tvrzení a hodnotící soudy vysvětleno, že ten rozdíl se právě zakládá na tom, jestli můžeme určit pravdivost.

Obecně řečeno: pakliže se bavíme o tom, že žalobce Kučera jel 6. 2. do Ostravy, tak to je jasné skutkové tvrzení, u kterého lze určit pravdivost. Jestliže řekneme třeba, že doktor Cepl vykonává svoji práci mizerně, tak je to jasné hodnocení, o kterém lze vést dlouhou polemiku, jestli to tak je, nebo není, ale dokázat to v životě nejde. Takže to je ten rozdíl, je naprosto jednoduchý, a mně je tedy celkem nepochopitelné jak - nebo pochopitelné to je - ale překvapuje mě, jak dospěla žalovaná strana k závěru, že se tady jedná o hodnotící soud, když tedy vehementně tvrdila, že žalobci ovlivňují kauzy, ovládají justici a já nevím, co všechno ještě. Tak. Potud nejstarší rozhodnutí.

Potom tady byla navržena (řada) dalších speciálních situací, celkem zajímavá z nich je poměrně nová věc 453.03 Ústavního soudu. Ta je zajímavá jednak tím, že ji navrhly obě strany sporu, a ta říká, že presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů. Prokázání tvrzených faktů kritikem samotným platí jako evropský ústavní standard. Jinými slovy: dle zcela správného právního názoru žaloby žalovaná strana byla povinna dokázat ten základ těch svých tvrzení, že to tedy se skutečně stalo.

Ještě přesnější a vůbec nejdůležitější v celé této záhadě, která tu vznikla, je věc 1 US 367.03, která jde o to, že tam stěžovatel vyslovil názor, který vycházel z toho, že oblast populární hudby byla v 70. a 80. let minulého století politicky omezována a použil přitom s nadsázkou pojmu mafie. O to tedy šlo. A soud k tomu pravil, že výroky stěžovatele nejsou v kontextu celého článku tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým soudem. Touto větou - té se tedy chytla celá řada soudů, a vyvinula se tedy teorie, že se jedná o pouhé hodnocení a není třeba nic dokazovat.

Kdyby se ovšem tento nález četl dále, tak by se zjistilo, že k tomu, aby hodnotový soud nevybočil z mezí ústavnosti, se obecně vyžaduje, aby měl určitý základ. Čili jinými slovy, že tam nějaký skutkový základ byl a k tomu ještě soud pravil, podle Ústavního soudu je nepochybné, že pro expresivní polemické a kontroverzní hodnocení pozadí populární hudby jako mafie nebo mafiánů měl stěžovatel určitý podklad. Hodnotový soud stěžovatele byl postaven na informacích široké veřejnosti všeobecně známých, čili jinými slovy Ústavní soud nevyhověl stěžovateli z toho důvodu, že by šlo jenom o hodnocení, ale vyhověl z toho důvodu, že to skutkový základ mělo.

A k tomu ještě soud pravil: Podle Ústavního soudu je nepochybné, že pro expresivní polemické a kontroverzní hodnocení pozadí populární v populární hudbě jako mafie, nebo mafiánů měl stěžovatel určitý podklad. Hodnotový soud stěžovatele byl postaven na informacích široké veřejnosti všeobecně známých. Čili jinými slovy, Ústavní soud nevyhověl stěžovateli z toho důvodu, že by šlo jenom o hodnocení, ale vyhověl z toho důvodu, že byl přesvědčen o tom, že to skutkový základ mělo, že má prostě pravdu. Čili jinými slovy, celou dobu se tady bavíme o skutkovém tvrzení vyjádřeném expresivním, nadsazeným hodnotícím způsobem, o nějakém skutkovém základu a nad ním je nějaká nadstavba, že je to mafie a já nevím, co všechno ještě.

Soud ještě připomíná a neodpustí si poznamenat, že přesně stejným způsobem jako tedy Ústavní soud v tomto nálezu postupoval v celé řadě případů, které jsou dokonce i široce známé. Jedná se například o podvod ve věci 36c/86/2006, tunelování ve věci 36c/62/2006, anebo korupci ve věci 36c/117/2006, tzn., že jestliže skutkový základ byl shledán, tak v tom případě bylo tedy tvrzení pravdivé, žaloba byla zamítána. V případě, že skutkový základ žádný nebyl, tak bylo vyhovováno žalobě.

Tak, další myšlenka: problém, že postavení stran nemusí být vždycky stejné. Tak tady se strany dovolávají téhož nálezu, který jsem právě citoval, že tedy osoby veřejně činné, politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané, čehož se dovolávala žalovaná strana a je to naprosto jasně pravda. Žalobci jsou všichni veřejně činné osoby, další judikatura to ostatně upřesňuje, že se to vztahuje výslovně i na soudce, což je zajímavé. To je nález 234/ÚS/23/05 a je tedy, musí být trochu trpěliví v této věci. Na druhé straně existuje také princip přesně opačný, který tedy vyplývá logicky z toho předchozího, že když naopak něco říká veřejný činitel, osoba veřejně známá, člověk nadaný jistou mocí a snadností dostat se tedy k mediím, tak by měl být zvláště opatrný na to, co říká, a je tedy jeho hodnocení posuzováno přísněji. To je tedy v neprospěch žalované. Já jsem tuto situaci shledal, že je přesně taková, lze uplatnit oba dva principy, tzn., že se prakticky vylučují, že k celému tomuto problému vůbec není třeba přihlížet, protože je to úplně stejné.

Jestliže se pobily dvě slavné, nebo osobnosti na obou stranách, tak je zcela tak možné se k tomu chovat, jako kdyby to byli úplně běžní občané na obou stranách. Výsledek je stejný. Tak, k tomu ještě k postavení justice: tady je ten důležitý 4/ÚS/24/05, který tedy navrhován nebyl, ale je u něj ohromně zajímavé, že soudci, kteří se cítí dotčeni výkonem svobody projevu, mají proti ostatním občanům povinnost k větší dávce tolerance a velkorysosti. Veřejná kritika soudní moci je důležitou protiváhou soudcovské nezávislosti. Pokud by soudy mocensky vnucovaly veřejnosti své vlastní hodnocení minulosti, zvláště když významná část veřejnosti s tímto hodnocením zásadně nesouhlasí, oslabovaly by svoji legitimitu, neboť nelze přehlížet, že rozhodují ve své vlastní věci. Tak, potud ještě k tomuto posuzování.

Potom jsem zkoumal tedy to hodnocení, jak bylo provedeno. Takže: co se týče závažnosti obvinění žalované, tak ta obvinění jsou velmi závažná, protože se týkají tedy důvěryhodnosti. To konstatovali žalobci ve svém závěrečném projevu všichni a měli úplnou pravdu. Je třeba ovšem poznamenat, že pokud se bavíme o nezávislosti justice, manipulování kauzami a podobnými věcmi, tak těžko si lze představit, jak by takové obvinění závažné nebylo. To obvinění je závažné automaticky a ze své podstaty je to dáno již tématem. A neexistuje žádné pravidlo, že by nějaké příliš závažné věci neměly být probírány veřejně. Tak dále otázka, do jaké míry je problém záležitostí veřejného zájmu, tak odvolávám se na ten nález, který tvrdí výslovně, že je to věcí veřejného zájmu.

Co se týče zdroje informace, soud tedy zjistil značné nedostatky práce žalované se zdroji. Žalovaná není profesionální novinářka, ale je to profesionální právník. Bylo by tedy vhodné uvádět zdroje relevancí, jak k tomu došla, že žalobci ovlivňují kauzy, že dělají já nevím co všechno ještě. Nějaký takový zdroj pravděpodobně měla, ale bohužel se o něj nepodělila s veřejností. Co se týče ověření pravdivosti, netušíme, opět není žádných zpráv, že by žalovaná cokoliv ověřovala.

Nebylo také zjištěno, že by věc vyžadovala zvláštní ohledy, to je třeba zdůraznit, protože věc, kdy tato záležitost vypukla, byla záležitost Jiřího Čunka již zastavená a je třeba zdůraznit, ke cti žalované, že ona se vlastně viny, nebo neviny Jiřího Čunka vůbec nedotkla. V celé té hromadě výroků žádný z nich tedy nemluvil o tom, zda je Jiří Čunek vinen, či nevinen. Co se týče naléhavosti záležitosti, nebylo nic takového zjištěno. Co se týče postoje napadené strany, tak napadená strana měla samozřejmě širokou možnost komentovat věc, vyjadřovat se, nikdo ji v tom nebránil. Co se týče podstaty události viděné očima stěžovatele, nebylo nic takového zjištěno, žalovaná pouze tedy komentovala vývoj událostí.

Co se týče tónu sdělení šířeného médii, tady bych se zastavil. Tón byl tedy z hlediska žalované velmi kategorický, pracoval s expresivními frázemi. Např. označení za personální čistku ve stylu padesátých let, nebo jediným kritériem pro nominaci je psí poslušnost atd. Prostě ten styl byl možná … mě teda neuvádí mě ve velké nadšení ani u politiků, ale dejme tomu, politici si mohou říkat, co chtějí. U právníka by se to asi dít nemělo. Rozhodně v právnickém diskurzu takový postup spíše oslabuje důvěryhodnost podobných obvinění, takže to lze žalované vytknout. Co se týče načasování, je tedy jasné, že to reagovalo na události. Postavení stran už jsem vysvětlil. Co se týče motivů jednání, to je zajímavá věc, o které se hodně spekulovalo. Na rozhodnutí věci to mimochodem žádný zásadní vliv nemá. Aby sloužila zájmům vládnoucí garnitury, připojila tedy žalovaná k tomu.

Tak soud tedy podotýká, že žalobkyni Veseckou jmenoval žalobce Němec v době, kdy byl ministrem. Jiří Čunek je z KDU-ČSL, žalobce Němec je bývalý unionista, žalobce Kučera je soudce dávno před všemi zmíněnými vládami. Jinými slovy, spojovat to jednoznačně s jednou stranou je velice pochybný motiv a mimochodem žalovaná v jiném okruhu výroků to zase celé popřela, čehož si nikdo dostatečně nevšiml. Jednou budou sloužit vám, ale zítra to klidně otočí a budou sloužit jiným stranám. Takže motivy jednání obou stran soud nevidí za přesvědčivě prokázané. Nevíme, proč žalovaná se takto pustila zrovna do těchto sedmi žalobců, nevíme proč žalobci se rozhodli takto jednat. Na výsledek sporu to nemělo žádný vliv.

Rozbor expresivních pojmů: tady je potřeba poznamenat jenom o té mafii. Tak už asi si leckdo všiml, že ta mafie téměř jako kdyby vypadla z toho nálezu Ústavního soudu. V žádném případě nemůže průměrný čtenář, který čte zmiňovaná slova v kontextu celého článku chápat kritiku tak, že je v kontaktu se členy mafie, tedy mezinárodní zločinecké organizace spojené slovy městského soudu v Praze s brutálním násilím, či vyhrožováním, únosy a podobně. To, prosím, čtu nález k jiné věci, nikoliv k této vlastní, ale zdá se, jakoby v tom nebyl velký rozdíl. Žalovaná nic netvrdila nic o vyhrožování, násilí a podobně, naopak mluvila o zákulisním jednání, manipulování. To znamená úplně doslova stejná mafie jako v průmyslu populární hudby.

Soud připomíná, že pojem mafie v těchto dvou odlišných, i když v obou případech tedy jasně negativních významech se běžně užívá. Bylo tady mimochodem zmíněno a soud to nepřehlédl a je to skutečnost všeobecně známá, že pan Topolánek užil mafii o justici. Dále byla, dokonce existuje mafie ještě mírnější, pakliže je to nějaký spolek přátel, od kterých tedy neočekáváme, že by mohli být přátelé a jsou velmi semknutí, např. v době olympiády v Naganu byla řeč ve sportovních médiích o pittsburské mafii. Připomínám, že pan prezident Masaryk byl členem Mafie. Ta Mafie se tak označila sama hrdě. Nic dehonestujícího na tom neviděla, takže mafie má celou řadu různých odstínů, od toho úplně nejhoršího až po celkem nevinný a veselý, nadsazený. A v každém případě tedy poukazuje na chování utajené, neoficiální. Poukazuje na spojenectví osob, u kterých by to nešlo automaticky očekávat a poukazuje na koordinovaný postup osob.

Tak, jdeme dále. Jdeme k tomu nejdůležitějšímu, totiž ke skutkovému základu. Tvrzení, že žalobci manipulují kauzy. Tak tady soud zjistil tři různé konkrétní postupy žalobců, které šlo vyčíst již ze samotných výroků žalované, a ty lze označit jako: nevhodné intervence, odbornou šikanu a zneužití delegace. O co jde. Je všeobecně pravidlem, že o věci má rozhodovat ten, který je k tomu určen procesními předpisy, rozvrhem práce, konkrétním rozhodnutím, to znamená příslušný státní zástupce, nebo soudce. Na to se váže dokonce ústavní zásada, že nikdo nemůže být odňat svému soudci.

Nelze tedy očekávat, že tento dotyčný pověřený by se během toho projednání věci nesetkával s dalšími osobami a nehovořil s nimi. To by totiž nemohl mluvit vlastně nikdy s nikým, protože pořád něco projednává. Ale žádným předpisem není konkrétně upraveno, co vlastně v těchto situacích má ten dotyčný říkat a co nemá, ale myslím, že to dá zdravý rozum, dají to zvyklosti a dá to etika. Existují informace, které jsou naprosto neškodné a veřejné, například že toho a toho dne budu mít veřejné jednání v té věci nebo že tuto věc projednávám. A potom jsou věci, které se týkají tedy toho obsahu, jak věc dopadne, jak se vyvíjí, co se provádí za důkazy, a ty by zásadně sdělovány být neměly. Zejména, když tím dokonce někdy může být ovlivněn průběh. Pokud se nešikovně vyjádří někdo při trestním stíhání, tak se může stát, že podezřelý uprchne a je po stíhání. Takže tady celkem si myslím, že to dá zdravý rozum.

Co se týče těch schůzek 6. 2., 28. 2., 17. 5. Tak tam došlo ke zjišťování a sdělování informací z případu Jiřího Čunka a soud je toho názoru, že tedy v některých případech už to tu hranici rozumnou překračovalo. Nelze také přehlédnout, že těch schůzek bylo tedy více, že to bylo zjišťováno opakovaně v průběhu. A to je, prosím, tedy jenom ze schůzek, které jsou prokázané. To, co tady bylo naneseno, a neprokázáno, soud vůbec nebral v úvahu. Je nepřehlédnutelné, že schůzky byly záměrně a z iniciativy žalobců. Je nepřehlédnutelné, že vůbec žádný jiný motiv neměly než Jiřího Čunka, tedy v případě těch prvých dvou je to mimo veškerou pochybnost.

Soud také považuje za nepřijatelné personální složení těchto schůzek. Pokud by nemístnou zvědavost projevovaly pouze osoby jasně nadřízené žalobkyni Andělové, tak třeba žalobkyně Vesecká, tak by to ještě nebyla žádná katastrofa. To se může stát, že potřebují vědět nějaké informace z důvodů čistě technických. Trošku složité je, že se tam objevují osoby, které tedy zjevně zatím zdaleka nemají mít s věcí nic společného, jako třeba žalobce Kučera. No a pak je tam soukromá osoba žalobce Němce, u kterého je evidentní, že s věcí nemůže mít společného nikdy a vůbec. To znamená zejména před žalobcem Němcem nebylo možno vůbec o ničem podobném hovořit.

Problematickou soud vidí i stížnost žalobce Němce na žalovanou dne 6. 2. 2007, to je v té nejmenované třetí kauze, která teda byla také přehlížena stranami. Soud považuje za běžné, že si advokát jedné strany stěžuje u státního zástupce jiné strany. Dokonce na něj může podat trestní oznámení. Lze připustit, že si takto stěžuje občan z ulice, který nikoho nezastupuje, nebo soukromá osoba jako žalobce Němec. Ale za méně obvyklé lze považovat, že k této stížnosti dojde v restauraci, a nikoliv na pracovišti státního zástupce, a zvláště pak neobvyklé je, že si stěžovatel k této stížnosti přibere na pomoc zástupce předsedy Nejvyššího soudu.

Co se týče setkání svědka Ištvana a žalobce Coufala v květnu 2007, tak tam už jsem řekl - žalobce se tedy zajímal o věc dříve, než mu byla delegována, což je zvláště zarážející. Co se týče další intervence, tak tady je zjevná činnost pana žalobce Černovského. Ten tedy telefonoval svědku Ištvanovi, což bylo tedy mezi přijatelnými osobami, ale není jasné, jaké byly procesní důvody, že se tedy o věc nejvyšší státní zástupce zajímal. V tu dobu stále ještě to projednávalo krajské státní zastupitelství v Ostravě. Stejně tak ta akce iniciovaná panem doktorem Černovským do Tábora. Není jasné, proč probíhala, když o žádné delegaci ještě nebylo rozhodnuto.

No, navíc tedy nám svědek Dušek, kterému tedy soud, znovu opakuji, zcela uvěřil ve všem, pravil, že podobná věc vzdáleně se odehrála v roce 1997 v případě věci U Holubů, což byla věc naprosto mimořádná a nestandardní a nelze se tam divit asi lecčemu v otázce podjatosti.

Tak, soud nepovažoval za nutné provádět dokazování ohledně podrobností těchto intervencí a ohledně dalších intervencí, o kterých byla řeč, protože šlo o to, že se ve věci Jiřího Čunka nepovolené intervence vyskytly, což je zcela jasné. Kolik jich přesně bylo, už není tak důležité. Zajímavé je, že - nebo ne zajímavé, důležité je - že charakter se dost podobá tomu případu katarského prince, kdy doktor Kučera tedy sepsal článek dříve, než se o věci rozhodlo.

Dále tady máme odbornou šikanu. Základem odborné šikany je, že instančně vyšší nadřízený, anebo následující státní zástupce, se zaměří na údajné chyby postupu, ignoruje předmět věci, prohlásí to za závažné. Problém je, že veřejnost, laici, neodborníci nemají naprosto žádnou šanci to zkontrolovat. Neznají věc, pakliže je řečeno, že je to závažné, tak nepoznají, jestli se teda jedná o úplnou bagatelní záležitost, nebo o věc, která ovlivňuje věc, tedy chybu velikou, anebo jestli vůbec k nějaké chybě došlo.

Tady podobný problém je odvolání vyšetřovatele Šošovičky 7. 6., o kterém řeč byla. Stalo se tak, jak už jsem vysvětlil na základě toho usnesení o delegaci. Usnesení o delegaci jsou tedy čtyři různé důvody, z nichž je očividné, že dva z nich absolutně nemohly být řešeny delegací. Jestliže byla špatně provedena delegace první, tak je naprosto jasné, že to nešlo vyřešit tím, že se to deleguje znova někam jinam. Stejně tak překročení rozsahu vyšetřování s ohledem na vydání senátem asi těžko šlo zachránit tím, že se to pošle někam jinam. Tady je to úplně evidentní.

Co se týče těch svědků, tak tam vůbec žalobce nezkoumal, o co tedy přesně šlo. Jestliže vyslýchám svědka formou úsečných otázek, tak je to důležité pouze za situace, že chtěl říct ještě něco důležitého k věci, co mu tím bylo znemožněno. Nic takového nikdo nezjišťoval. A za druhé tahleta chyba, pakliže to vůbec je chyba, tak se může vztahovat stejně tak ve prospěch jako v neprospěch strany, což je také očividné. To znamená závěr Nejvyššího státního zastupitelství, že tím tedy zjevně se poškodil doktor, pan Jiří Čunek, považuji za naprosto nevysvětlitelné.

Potom je tam záležitost těch e-mailů, která má ovšem tu vadu, že ovšem ty e-maily nikdo nikdy neviděl. Nebyly připojeny ke spisu, to byla hlavní námitka té vady a soud tedy netuší, jestli to byly e-maily toho typu „dostavte se 5. května k výslechu“, anebo jestli obsahovaly něco jiného, jestli tedy vůbec byly podstatné, jestli byly v prospěch, neprospěch. Rozumný úředník by si udělal jasno, o co tedy přesně jde a pak teprve odvolával vyšetřovatele. Nic takového zde nebylo patrno. Nepřehlédnutelné také je, že v rámci toho zastavení nebylo o těchto vadách vůbec řeč. Neměly žádný vliv na zastavení řízení, což je s podivem, že třeba to překročení rozsahu nebylo zmiňováno ve věci a celé to bylo navenek komentováno velmi dramaticky, že tedy došlo k závažným procesním chybám s něčím, s čím se za 30 let své praxe žalobce nesetkal, nicméně když si čteme to usnesení, tak nic tak hrůzostrašného v něm nenajdeme.

Další případ, na který soud upozornil, ta manipulace se spisem, tj. že chyběly dvě listiny ze samého začátku. Tak je zřejmé, že asi opravdu chyběly. Soud o tom nepochybuje. Ale soud tedy nevzal za vlastní výklad žalobce Salichova v tom smyslu, že ty listiny se ztratily v době, kdy to dozorovalo zastupitelství v Přerově. Tento závěr vůbec z ničeho nevyplývá a naopak je daleko logičtější očekávat, že se tak stalo v době, kdy tu věc stíhali ve Vsetíně těch prvních dní, protože je to úplně ze samého začátku spisu a že to právě je docela, aby se to…(nesrozumitelná část - pozn. ČTK)…neprojednávalo ve Vsetíně, nýbrž v Přerově. Potud tedy k této vadě.

Pak je samozřejmě ještě třetí možnost, že se to ztratilo dokonce až po 4. 6., tedy po delegaci do Jihlavy, ale to raději ani nechci domýšlet. Takže ze tří rovnocenných možností si žalobce neomylně vybral tu, která byla zjevně v neprospěch svých kolegů a nevysvětlil proč.

Potom máme tady to odvolání svědků Ištvana a Stříže. Tak myslím si, že paní svědkyně Hojovcová to vysvětlila v případě svědka Stříže naprosto jasně a netřeba k tomu nic dodávat. Co se týče svědka Ištvana, tam to vysvětleno nebylo, ale soud tedy poukazuje na to, že je tedy opět docela fantastická shoda okolností, že byly shledány důvody k odvolání svědků Stříže, Ištvana z funkce, a to obou zároveň a to tedy v zajímavé časové souvislosti s tím, že zrovna ta kauza Čunek končila a zrovna s tím, že tedy měli na to jiný názor. A opět zde vidím podobnost s tím katarským princem, kde se přesně totéž stalo, kde tedy u těch, kteří měli jiný názor, bylo shledáno, že jsou neodborní. Dokonce někteří byli vyhozeni z práce. Tak potom tady máme zneužívání delegace. Tak tato záležitost je vůbec nejdůležitější ze všeho a nejsložitější. Smyslem delegace je řešit situace, kdy nemůže dotyčný věc projednávat z důvodů, obecně řečeno, že je podjatý, že je tam tedy nějaký vztah. Měli jsme tady případ toho Vsetína, ten byl naprosto jasný.

V jednání profesionála je pak zásadní rozdíl mezi opomenutím z nedbalosti a úmyslným manipulacím, jak uvádí jedno staré české pravidlo ze starého českého práva: a když tak v upřímnostech svých při spravedlnostech lidských soudcové kráčeti budou, každý úmysl upřímných přijme, aby pak v něčem z nedorozumění, jak se to lidem jich často v tomto světě přiházeti musí, pobloudili, tehdy jejich dobrou, upřímnou a snažnou vůli za dokonalý skutek přijme, když jedině ta vůle bude z upřímnosti, ne z hněvu, ne z pomsty, ne ze zlosti a ne ze zlobivosti.

Jednání žalobců tento cíl značně zpochybnilo. Žalobce Kučera ho dokonce explicitně popřel, když předložil cíl podle jeho názoru v danou chvíli vyšší. Hodnotil svoje jednání jako normální. Zdá se, že v tomto případě ho jako normální hodnotit nelze a názor na to má řada jiných právníků obdobný. Tak.

Uvedené závěry vedly k zamítnutí žaloby v samostatných nárocích žalobců Coufala, žalobce Černovského, jejich role ve věci byla jasná. Uvedené závěry naopak vedly k vyhovění žalobě v nároku žalobce Grygárka. Tam tedy bylo prokázáno jedině to, že žalovaná ho velmi nemá ráda, ale to jaksi nemůže být důvodem, aby na jeho hlavu byly sesílány hromy a blesky. A jak říkám - žalobce Grygárek provedl jenom to, že nechtěl projednávat kauzu Jiřího Čunka.

Uvedené závěry vedly k zamítnutí žaloby v samostatných nárocích žalobce Kučery. Asi ne třeba vysvětlovat proč. U žalobce Němce je třeba vysvětlit ještě toto. Jeho postavení bylo výjimečné, protože je soukromá osoba. Má právo v zájmu klientů jednat tak, jak mu státní orgány dovolí. Pokud se advokát intervenuje, tak to není problém advokáta, nýbrž toho orgánu úředníka, státního zástupce, soudce, který mu to dovolil. Ovšem problém je, že v jeho případě byly difamující výroky formulovány naprosto jinak než u všech ostatních, což zřejmě žaloba přehlédla. Vyskytuje se jenom ve třetím okruhu výroků a pravila o něm žalovaná doslova toto: Kučera se projíždí s exministrem Němcem, což bylo prokázáno, že je pravda, a za druhé, že začalo to už za Němce v kauze katarského prince, což bylo také prokázáno, že je pravda a mimochodem ani sám žalobce to nějak nepopíral a za svůj právní názor v případu katarského prince se stále staví.

Takže skutečně není vhodné postavení žalobce Němce spojovat s ostatními. Jeho postavení bylo od začátku jiné. Samozřejmě z důvodu šikany se vztahuje tento závěr na žalobce Salichova, to je tedy ten vyšetřovatel Šošovička a problém s ostatními kolegy - žalobci v Přerově a také došlo k zamítnutí žaloby v nároku žalobkyně Vesecké, kde bylo zjištěno použití nedovolených intervencí v koordinaci s dalšími žalobci, odpovědnost za nedůvěryhodnou delegaci věci a případ odborné šikany, vše ve věci Jiřího Čunka.