Plné znění řeči zdůvodňující verdikt ve sporu Benešová - Vesecká - 1. část

 

Plné znění řeči, kterou dnes pronesl soudce Krajského soudu v Praze Vojtěch Cepl, když zdůvodňoval rozsudek ve sporu mezi stínovou ministryní spravedlnosti ČSSD Marií Benešovou a šesti vysokými justičními představiteli v čele s nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou:

Nejprve samotná žaloba. Padlo tady hodně slov o tom, co bylo žalobou. Mám dojem, že obě strany nedocenily problém, který se zde otevřel tím, že žaloba měla 15 stran a zahrnovala celkem tři různé velmi obsáhlé okruhy výroků žalované. To znamená ten předmět řízení takto vyznačený byl velmi široký. Připomínám, že ty tři okruhy byly: tisková zpráva z 5. 11. 2007, dále projev žalované v Radiožurnálu 20. 12. 2008 v pořadu Ozvěny dne a několikero navázání a opakování tohoto pořadu a za třetí Otázky Václava Moravce 6. 1. 2008. Všechny tyto pořady mimochodem jsou dostupné na internetu, takže každý si může ověřit, co všechno tam žalovaná vyslovila.

Z toho všeho se snažila žaloba získat základní myšlenku spojující motiv všech těchto tří okruhů, což se jí podle mého názoru podařilo docela přesně. Vystihnout teda podstatu této záplavy výroků, a shrnula to tedy do těch slov, která byla mimochodem zcela výslovně řečena v tom Radiožurnálu, čili v tom prostředním okruhu výroků, že se snaží dotyční justici ovládnout, aby sloužili zájmu vládnoucí garnitury a že se snaží ovlivňovat kauzy v zákulisí, což se jim zatím daří, a to všechno shrnuli pod označením zákulisní justiční mafie. Žaloba v tomto spatřovala skutkové tvrzení, to znamená tvrzení, u kterého lze určit pravdivost, neboť se soustředila právě na ta dvě základní tvrzení, že se dotyční snaží justici ovládnout a že se snaží ovlivňovat kauzy. K tomuto všemu ještě zbývá poznamenat, že žaloba zdůraznila, že výroky byly učiněny proti žalobcům, kteří jsou ve vysokých postaveních v justici, ohrožují vlastně celou justici a mohou mít následek tedy na celou justici. To znamená ohrožují důvěru v celý systém justice.

Žalovaná proti tomu podala prostřednictvím svého právního zástupce celou řadu námitek. Především zdůraznila, že všechny výroky jsou podle ní hodnotovým soudem, a nikoli skutkovým tvrzením. Odvolávala se přitom na rozsáhlou judikaturu, jak Evropského soudu, tak Ústavního soudu. Dále žalovaná tvrdila, že byla sdělovacími prostředky dotazována na názor a vlastně jenom odpovídala na tyto dotazy nebo reagovala na situaci, která vznikla, komentovala něco, co vyslovil vlastně již někdo jiný. Dále zdůraznila, že veřejně známé osoby, čímž mínila žalobce, musí snášet větší míru kritiky než běžní občané, a s tím se odvolala zase na judikaturu.

Dále řekla, že se pouze připojila ke všeobecně sdílenému názoru ve sdělovacích prostředcích a také názoru odborníků - jmenovala přímo pana Rychetského a pana Motejla. Co se týče konkrétního výroku z 20. 12., tedy toho ústředního, ten byl konkrétní reakcí na článek Mladé fronty Dnes z 19. 12. 2007. Dále řekla, že slovo mafie nebylo použito v původním významu, tedy jakožto zločinecká organizace, ale ve významu neformálně působící skupina osob s cílem ovlivňovat některá řízení. Dále žalovaná odmítla, že by napadaný výrok měl devastující účinek na vztahy občanské společnosti. No a potom připojila, že žalovaný skutečně svým jednáním ovlivňovali průběh vyšetřování údajného korupčního jednání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka.

Navzdory tomu, že žalovaná tvrdila, že se jedná o hodnotící soudy - to znamená není třeba nic dokazovat, tak navrhla velmi obsáhlé dokazování. A celou řadu důkazů, které se tedy týkaly skutkového základu. Tyto důkazy soud z převážné části provedl. Neprovedl pouze důkazy, které byly navrženy pozdě, zejména žalující stranou, ale v některých případech i žalovanou. Z důvodů, které byly vysvětleny při jednání, podotýkám, že všechny tyto důkazy se týkaly otázek naprosto marginálních a, i kdyby provedeny byly, nijak nemohly změnit závěr tohoto soud. Z těchto důkazů bych vytáhl jako nejdůležitější a hlavní byla nesčetná vyjádření žalobců, ze kterých soud vycházel zejména. Nejednalo se jenom o vyjádření v tisku, ale vyjádření před tímto soudem, ze kterých soud zjistil převážnou část skutkového stavu a v podstatě všechny důkazy další už doplňovaly už další podrobnosti. V čele tedy s důkazem nejčastěji diskutovaným a zmiňovaným, a to bylo svědectví Zlatuše Andělové.

V zásadě, co se týče těch svědectví, tak soud neshledal vůbec žádné důvody, proč by kterýkoli ze svědků vypovídal nepravdivě. Je na tomto místě třeba zdůraznit, že všichni svědkové byli právníci. To znamená vypovídali zcela profesionálně, svoje tvrzení upravovali pouze tím způsobem, že zdůrazňovali, to co pro ně vypadalo lépe. Většinou v této souvislosti byly patrné jejich zájmy pro tu a nebo onu stranu. Na tomto místě bych vyzdvihl pana žalobce Petra Duška, který zjevně nestranil nikomu, a u něj vůbec žádné ani stopy zkreslení nebylo možno shledat. V každém případě soud těmto svědkům uvěřil prakticky ve všem. Nenapadá mě mnoho případů, kde by bylo třeba jejich vyjádření korigovat, protože v těch nejdůležitějších okolnostech, které vedly soud hlavně k závěru, byla svědectví v naprostém souladu s tím, co tvrdili žalobci. Dostaneme se k tomu dále.

Takže z toho, co soud vzal za prokázané: Tak soud vzal za prokázané a všeobecně známé ve smyslu paragrafu 121 OSŘ, a navíc podpořené i vyjádřením žalobců několikanásobným u tohoto soudu, a to byly okolnosti případu soudu nad Hámidem bin Abdalem Sáním, známým jako katarský princ v roce 2005. Žalovaná to mimochodem ve svých výrocích zmínila, a to v prvém a třetím okruhu výroků, a také to dokresluje smysl těch výroků. To znamená, že problém katarského prince byl naprosto zásadní od samého začátku, i když tomu strany zdánlivě nevěnovaly dostatečnou pozornost. Těch skutečností, které soud vzal za prokázané, bylo několik a velice jednoduché.

Za prvé, rozhodnutí žalobce Němce vydat obžalovaného do Kataru v době, kdy již byl vydán rozsudek soudu prvého stupně. Za druhé, žalobce Kučera vydal článek, ve kterém tedy vyslovil svůj právní názor ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu přezkoumávajícím ono rozhodnutí žalobce Němce. A za třetí, žalobcem Němcem byla zmiňována jako možnost kárné řízení vůči soudkyni Monice Křikavové a kromě toho tedy proběhlo odvolání několika pracovníků ministerstva. Dále, co se týče samotné kauzy Jiřího Čunka, tak soud o něm v podstatě zjišťoval jenom procesní okolnosti, tedy jak probíhalo řízení, v žádném případě se nevěnoval vlastním otázkám viny. K tomu se vrátím zřejmě ještě několikrát. Počátek vyšetřování Jiřího Čunka byl 6. 11. 2006, ale už 24. 11. byla věc odňata zastupitelství ve Vsetíně a delegována okresnímu zastupitelství v Přerově. Důvod delegace byl celkem jednoduchý - to jest to, že není moudré vyšetřovat starostu ve městě, ve kterém tedy je starostou. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce Kučery, že 6. 2. 2007 nebyl žádný důvod se věcí Jiřího Čunka zabývat. V té době už se o tom psalo v tisku, jak zakládala sama žaloba - připravovalo se jednání v Senátu o případném vydání, takže ta věc byla naprosto aktuální.

Dále bylo zjištěno, že 6. 2. došlo ke schůzce v Ostravě. Bylo to tedy v situaci, kdy Jiří Čunek ještě nebyl obviněn, nicméně tedy uvažovalo se o tom vydání. Soud vzal za prokázané skutečnosti, které tedy asi nikoho nepřekvapí, že účastníky schůzky byli žalobce Němec a Kučera a svědkyně Andělová. Za druhé, schůzku svolal žalobce Kučera a předmětem jednání byla jednak stížnost žalobce Němce na žalovanou v blíže neurčené věci, jednak neformální rozhovor o Jiřím Čunkovi z podnětu žalobce Němce. Během toho jednání byly zmínky a řeč, nebylo jasné z které strany, zda bude Jiří Čunek tedy vydán Senátem, jak dlouhé jsou promlčecí lhůty a jak dlouhé by mohlo být řízení. Tato skutečnost původně byla zjištěna tiskem až v lednu 2008. Do té doby se o tom nevědělo, tedy zhruba rok po události.

Žalobce Kučera událost nijak neskrýval, nicméně vykládal to tak, že představa, že šijeme něco u Čunkovi je naprosto mylná. Později tuto okolnost nijak neskrýval také, to znamená zmínil, že samozřejmě jsem se obecně zeptal, jak to vypadá s Čunkem .Ve všem ostatním soud tedy uvěřil Zlatuši Andělové, která se v těch základních okolnostech, které jsem řekl, naprosto kryla s tvrzením žaloby - tedy oslovil mě žalobce Kučera telefonem, že má jednání na krajském soudě a že přijede s jedním známým, jehož jméno neřekl. Z toho se tedy ukázalo, že ten známý byl žalobce Němec. No tady je důležité zmínit - v podstatě jednoznačné je, že k té schůzce došlo, jednoznačné je z čího podnětu, jediné, o co se tady strany vlastně dohadovaly, byl motiv této schůzky. Ten motiv, tvrdila žalující strana, že bylo společné setkání čili přátelské schůzka. Soud je toho názoru, že tento motiv byl zcela vyvrácen chováním všech účastníků, které tady předvedli u soudu 12. 5. 2008 při výslechu Zlatuše Andělové. Nenašel jsem jediný důvod si myslet, že vztahy Zlatuše Andělové k žalobcům by byly přátelské, a silně pochybuji o tom, že tak bylo i z druhé strany.

Mimochodem ještě na tomto místě zbývá upřesnit, že je možné, že vztahy Zlatuše Andělové byly přátelské k žalobkyni Vesecké, ovšem ta nás v souvislosti s Ostravou nemusí zajímat, protože tam nebyla. Je také celkem zjevné, že žalobkyně Andělová těžko mohla takovou schůzku odmítnout, protože v případě žalobce Kučery se jednalo o osobu zjevně výše postavenou v systému justice. Pakliže náměstek nejvyššího soudce po vás chce schůzku, tak to lze odmítnout z nějakého důvodu, který je naprosto jasný, zřejmý a průhledný. Co se týče dalších okolností, kde se to tedy dělo, to už má okrajový význam, nemá smysl s tím zdržovat.

Další schůzka v Brně 28. 2. - podstatné okolnosti - opět jejími účastníky byli žalobci Němec, Kučera, Vesecká a svědkyně Andělová. Tato věc byla tedy známa podstatně dříve, Respekt to napsal 13. 8. 2007, čili těsně po zastavení trestního stíhání, tedy tom prvním zastavení. A v této fázi mluvili o tom žalobci velmi vyhýbavě - žalobkyně Vesecká řekla: „Nemůžu toto setkání vyloučit, ale nepamatuji si ho, takže ani nemohu říci, o čem se mluvilo. Setkávali jsme se tak často, ale nikdy jsem nemluvili o panu Čunkovi.“ Nicméně témuž časopisu v tomtéž článku uvedl pan žalobce Kučera reakci - je možné, že padla slova o Čunkovi. Potom další okolnost - schůzku svolala žalobkyně Vesecká. To se tedy ukázalo až dodatečně. Do té doby se o tom jenom spekulovalo, naplno to řekli tedy reportéři ČT 8. nebo 7. 1. 2008. Žalobkyně Vesecká v této otázce zprvu tvrdila - žádné setkání tohoto typu jsem nezařizovala. Tato výslovná odpověď stojí za pozornost v souvislosti s tím, co tvrdila žalobkyně Vesecká v posledním jednání, že její věty byly vytrženy z kontextu a použity tedy k jiným odpovědím. Není mi úplně jasné, jak odpověď žádné setkání tohoto typu jsem nezařizovala - k čemu jinému by se mělo vztahovat. Co se týče obsahu jednání - svědkyně Andělová to popsala, že Kučera řekl, že je problém ve vládě a že je třeba získat za Čunka náhradu, a to může trvat delší dobu, je tedy třeba delší lhůty. V tomto bodě soud v zásadě nevidí důvod pochybovat o verzi Zlatuše Andělové, nicméně podotýká, že přesná formulace není moc důležitá a stačí soudu, že byla ta shoda, že tedy šlo o Čunka.

Jelikož ho tedy zrovna vydávali, zahajovalo se řízení, tak skutečně se v té době mohli bavit maximálně tak o tom, jak dlouho to bude trvat, žádné jiné téma mě nenapadá. V dopisu Zlatuše Andělové, o kterém jsme tady slyšeli u minulém jednání z 21. února letošního roku, připojila Zlatuše Andělová ještě poznámku, že padl termín květen- červen 2007, a že to neskončí dříve než za dva, tři měsíce. Ve své výpovědi tento termín vynechala, já si v tomto místě zrovna myslím, že ho vynechala záměrně, protože v tomto bodě to nesvědčí úplně pro ni. Je možné, že prozradila něco, co úplně neměla. Nicméně má to opět zase celkem marginální význam.

Soud zdůrazňuje znovu podruhé a zdůrazní to ještě vícekrát, vůbec nebylo podstatné, co účastníci na těch schůzkách říkali, daleko podstatnější bylo, kdo se tam sešel, z čího podnětu se tam sešel. Soud opět nepřijal vysvětlení, že schůzka, která teda spočívala v tom, že se měli všichni sjet v Brně, byla ze společenských důvodů, protože vůbec žádné téma hovoru nebylo ani nastíněno žalující stranou a o přátelských vztazích jsem se již vyjadřoval. Takže si myslím, že skutečně tématem mohl být v zásadě zejména případ Jiřího Čunka, žádné jiné téma není v dohledu. Tak.

Opět tedy je třeba zdůraznit ten moment, že schůzku zařizovala paní žalobkyně Vesecká, to znamená přímá nadřízená Zlatuše Andělové, to znamená, že Zlatuše Andělová těžko mohla tuto schůzku odmítnout. Žádné jasné a hmatatelné důvody k tomu nebyly. Předpokládám, že jí nebylo dopředu řečeno, že se budou bavit o Čunkovi. Další zjištěná okolnost - Špindlerův Mlýn v dubnu 2007. Zde se skutečně setkali svědkyně Andělová, žalobce Kučera, o Jiřím Čunkovi se nemluvilo. Vyplývá to naprosto jasně ze shodného tvrzení obou těchto stran nebo jak to nazvat. V daném případě se také tedy o něm vůbec mluvit nemuselo, pokud soud vzal za prokázané, že již poté schůzce předchozí bylo jasné, že to bude trvat ještě několik měsíců. Takže opravdu nebyl naprosto žádný důvod o Čunkovi mluvit a soud v tom nespatřuje nic zvláštního.

Schůzka v Jihlavě 17.5.

Tak ta je v podstatně nejsložitější a nejdůležitější. Co se týče této schůzky, tak bylo zjištěno, že šlo o otevření Justičního paláce v Jihlavě, tedy opravdu společenskou záležitost, na této společenské záležitosti se účastnil kdekdo. V našem případě úplně všichni žalobci, žalovaná, všichni svědci, kteří tady byli slyšeni a řada dalších osob. Na tom tedy opravdu není nic zvláštního. Je ovšem naprosto jasné, že uvnitř toho bylo další záležitost, a to bylo sezení u rautového stolu, které naprosto nebylo náhodné, nýbrž přesně vymezené na pozvánky a u těch židlí byly jmenovky, jak nám zdůraznil pan žalobce Němec u posledního jednání, u předposledního jednání také pan žalobce Kučera. Takže o nějaké náhodě nemůže být řeči. Pozvaní byli tedy pan žalobce Kučera, paní žalobkyně Vesecká, pan žalobce Němec, pan doktor Bureš, který se nedostavil, a také pan žalobce Coufal. Pan žalobce Coufal to vysvětlil naprosto srozumitelně a přesvědčivě tím, že byl pořadatel celé akce, takže je celkem logické, že byl u stolu jako hostitel. K tomuto nikoliv náhodnému uskupení se přidala paní Andělová náhodou a došlo k tomu tak, jak zase obě strany shodně vysvětlovaly, že tedy pan Bureš se nedostavil, postávala za nimi, takže ji pozvali ke stolu. Během potom následovala rozmluva, kterou soud nezrekonstruoval úplně spolehlivě, existovalo k ní snad vůbec nejvíce vyjádření během celého soudního sporu.

Jistou debatu o Jiřím Čunkovi v této skupině se Zlatuší Andělovou zahájila sama Zlatuše Andělová, což sama tvrdí. Zřejmě zahájila nějakou větou „tak co, už jste našli náhradu za Čunka“, nebo něco podobného. Všichni se shodují v tom, že byla nadsazená, ona sama tvrdila, že to bylo z legrace. Soud také souhlasí s názorem žaloby, který tady byl prezentován, že to byla poměrně drsná legrace. Bylo k tomu připojeno zřejmě ještě něco dalšího, co lze vnímat jako dehonestující o panu Čunkovi, soud nezjistil přesný text tohoto vyjádření, protože ho má pouze ze strany žaloby, nicméně z vyjádření svědka Ištvana, z vyjádření paní Zlatuše Andělové je zřejmě, že něco takového padlo. Soud však musí upozornit, že v rámci celé této legrace, to třeba i žalobkyně Vesecká pokládala za žert nebo nadsázku anebo také za určitý druh provokace. A dále je třeba zdůraznit, a to je vůbec nejdůležitější, pro výsledek tohoto sporu je to naprosto nedůležité, protože svědkyně Andělová je svědkyně a co řekla, nemá naprosto žádný vliv na to, co řekla žalovaná o žalobcích a čeho se týká tato kauza.

Potom následovala další sporná věta, že hrozí pád vlády a nezávislost musí jít stranou politickým zájmům pana žalobce Kučery, tedy zjevně odpověď na žertování svědkyně. Soud uvěřil, že něco takového opět padlo. Není vůbec jisto, že by to bylo takto doslova, ostatně existuje celá řada verzí této věty, možná, že to znělo méně strašlivě, ale něco v tom smyslu zřejmě asi padlo, že protože je skutečně pravda, že žalobce Kučera tuto větu zpočátku nějak nepopíral. První možnost měl v březnu, když se objevila tato věc v tisku a byl s ním rozhovor. Vysvětloval, co by považoval za nátlak. Mimochodem v souladu s tím je také jeho závěrečná řeč. Opět tuto okolnost soud nepovažuje za úplně klíčovou pro případ a nestavěl na ní jako na nejpodstatnější. Potom je další okolnost, že během přítomnosti svědkyně Andělové neřekl nikdo nic dalšího, ta její přítomnost byla zřejmě velice krátká, řádově v minutách.

Potom byla zjištěna další spousta okolností, které jsou víceméně nezajímavé, tedy už jsem uvedl, že přítomni byli také všichni ostatní, ale nebylo zjištěno že by kdokoli z nich byl u toho rautového stolu. To stojí za to zdůraznit, zejména u žalobce Grygárka, u kterého to zmiňoval svědek Ištvan, ale svědek Ištvan tedy u stolu neseděl, jak sám přiznává, a žalobce Grygárka si tedy nevšiml nikdo z žalobců a nevšimla si ho ani svědkyně Andělová, nevšiml si ho tedy nikdo a soud nemá naprosto žádný důvod předpokládat, že tam skutečně seděl. Připomínám, že stejný omyl se také šířil tiskem zpočátku o žalobci Salichovovi, v tom úplně prvním článku, kde se tedy tvrdilo, že byl s žalobci na obědě, nic takového nebylo zjištěno. Tedy ten, kdo tam seděl s žalobcem Kučerou, Němcem a Veseckou, tak byl zcela a nepochybně a i dle svého vlastního vyjádření žalobce Coufal.

Tak. Další okolnost. Došlo k rozhovoru mezi svědkem Ištvanem a žalobcem Coufalem. Svědek Ištvan tuto okolnost řekl 12. 5. ve své výpovědi, byla naprosto klíčová, nikdo si jí nevšiml a nikdo ji nevyvracel. Podstatné totiž bylo, že svědek Ištván spekuloval pouze o tom, jestli to bylo před jednáním v Jihlavě, anebo jenom před tím odnětím věci. V každém případě je tedy očividné, že žalobce Coufal se zajímal o věc Jiřího Čunka dávno předtím nebo ne dávno, ale několik dní předtím, než byla věc delegována do Jihlavy a do Jihomoravského kraje, což soud považuje za zásadní zjištění.

Po této schůzce v Jihlavě následoval telefonát žalobce Černovského svědkovi Ištvanovi, tak o tom jsme se dozvěděli velice málo, protože svědek Ištvan nebyl zbaven mlčenlivosti, ale zase rozhodně ne tak málo, protože už samotná otázka žalobce Černovského dávala celou řadu odpovědí. Například, že žalobce Černovský po schůzce v Jihlavě se tedy už o věc Jiřího Čunka zajímal, dále že měl jakési informace o průběhu vyšetřování, což ovšem shodně také potvrzovala žalobkyně Vesecká a dále že žádal jakousi nápravu - u posledního jednání to vysvětloval, že měl být tedy proveden důkaz a také proveden byl. Takže ta inherence ze strany nejvyššího státního zastupitelství zjevně v té době již byla. Potom ta výprava do Tábora.